AntiHisTor je svět jen o kousek vedle toho našeho. Dlouhé životy jsou sada prvních deseti povídek z tohoto světa. Každá z nich má zpravidla kolem 30 stránek.
Aktuálně je možné je číst na Substacku - přibližně za stovku měsíčně, podle kurzu.
Alba je jediné město planety Orbis: věže porostlé zahradami, mosty v několika patrech nad sebou a západy slunce, za které si hosté platí. Všechnu práci tu dělají mechy. Arboristka Mola visí celé dny na laně a stříhá zeleň přesně podle návrhu, dokud na osmatřicáté terase nenajde větev, která v žádném návrhu není a nejde ustřihnout.
Sedm set osmdesát jedna dílů o tom, co si lidé neřeknou. Hlas, který nikam nespěchá, a otázky, po kterých host dlouho mlčí. Limity intimity jsou povídka skoro celá z rozhovoru: o tom, co se dá o druhém člověku zjistit, když se ptáte dost dlouho, a co se o něm nezjistí nikdy.
Pohřeb babičky svede po letech zpátky do vsi tři sestry: slavná dvojčata Miladu a Renatu a nejmladší Vlastu, která nikdy neodjela a která babičku dochovala. Při vyklízení domu se mezi papíry objeví věc, o které nikdo z rodiny nevěděl.
Dvanáctiletá Adlina z uzavřené země, která o sobě věří, že je celým světem, najde v zakázaném lese kámen, který tam nepatří - první trhlinu ve lži, jíž ji učili od narození. S věkovitým poloobřím kovářem se vydá ven, kde ji čeká zázrak i jeho cena.
Inspektor Brightonfeld zasvětil čtyřicet let honu na nepolapitelnou zlodějku Eleanor Atley-Nott. Když ji konečně dopadne, překvapí ho nečekaný příkaz z Whitehallu.
Stará Hýsa léčí lidi z podhůří, ale to, co se v jejích lesích doopravdy skrývá, mění úctu sousedů v něco nebezpečného. Když se za ní vesnická dívka vydá hlubokým bukovým lesem, zdá se, že cesta sama klade pod nohy překážky.
Do centrálního archivu dorazí dva záznamy o jednom výjezdu sanitky se stejným ID - v jednom pacient žije, v druhém je mrtvý. Noční analytik Viktor Brenn má v logu vlastní jméno a jediná cesta, jak se očistit, vede k archivářce, která umí číst čas v datech.
Mladý novic Melco je vybrán jako důvěrník mocného arciprefekta Altoria a během jediného dne sestoupí pod posvátné město až k tajemství, které drží celou církev pohromadě. O čtyřicet let později ho čeká poslední úkol.
Virtuální kolonie
Dlouhé životy · 8
I. Město
Zaostřujeme na planetu Orbis. Dvě třetiny jejího povrchu svítí bílým světlem města Alba, které je největší z toho jednoduchého důvodu, že je městem jediným. Zbylá třetina planety je černá a prázdná, ale nikdo z obyvatel ani návštěvníků města o tom nemá ponětí. Obyvatelé to vědět nepotřebují a hosty zajímá jen to, za co zaplatili.
Čím níž klesáme, tím ostřeji se před námi vykreslují detaily: vertikálními zahradami porostlé věže, vedle kterých by rémská Turris Borealis vypadala jako kolík v záhonu, mosty rozvěšené mezi nimi v několika patrech nad sebou, Kaskády, které z teras padají do hloubky mezi věžemi, a někde dole, kam zatím nedohlédneme, tušíme bzukot ulic.
Stočíme se na západ a klesneme do Západní pětice, kde vedle sebe stojí věže Viridis, Aurea, Fontana, Serena a Lumina. Hosté sem chodí pozorovat západy slunce, a proto se tu zeleň stříhá pečlivěji než kdekoli jinde, aby jim nic nezakrylo výhled. Teď je ale chvíle před svítáním. Ulice svítí a jsou plné postav, ačkoli se žádná z nich ani nepohne a na terasách se nezachvěje ani list. V Pasáži Jantar, kryté uličce s obchůdky, která na úpatí věží spojuje Viridis s Aureou, drží prodavač nad pultem hrušku pro neexistujícího zákazníka. Číšník uvízl v půli cesty ke stolu a pára nad šálky na jeho tácu visí jako namalovaná. Chodec stojí na jedné noze, druhou zvednutou dopředu, a ani nezakolísá. Z teras Fontany visí Kaskády, voda zastavená uprostřed pádu, a zamrzlá kašna na náměstí mlčí.
Prodavač, číšník i chodec jsou mechy, umělí obyvatelé Alby, kteří tu dělají všechnu práci a obstarávají zábavu. Hosté, kteří se do Alby připojují z domova, se v noci odpojili do posledního a bez hostů nemá Orbis pro koho renderovat. Vše se zastavilo přesně tak, jak to zrovna bylo, a město je v úsporném režimu.
Pak někde na Náměstí Příchodu vystoupí z gondoly první host dne. V tu chvíli přejde celé město do chodu. Chodec došlápne. Číšník donese šálky ke stolu a pára se nad nimi rozplyne. Voda Kaskád se utrhne a padá dál, kašna na náměstí zašumí. Prodavač v Pasáži Jantar podá hrušku první ženě, která jde kolem, a ona si ji vezme, jako by na ni celou noc čekala.
O pouhou milisekundu později by nikdo nepoznal, že čtvrť před chvílí stála. Mechy necítí, že stály, a hosté to nikdy neuvidí: kdo přijde první, přijde do města, které běží, jak má. Město Alba je pro nás právě teď zajímavé jen tím, že bez hostů se tu nic nehne. Zámapí, černá třetina planety, pro nás není zajímavé prozatím ničím, a až ho navštívíme, právě nic bude tím hlavním, co v něm nalezneme.
Z Pasáže Jantar se teď protáhneme služebními dveřmi dovnitř věže Viridis, do zákulisí. Říká se mu Šeď podle převažující barvy, a protože se sem žádný host nikdy nepodívá, na estetice tady nezáleží. Chodby jsou jedna jako druhá, dveře taky a za každými dveřmi je stejná cela: postel, stůl, háček na pracovní oblek a okno do světlíku, kterým sem shora propadá trocha světla nutného k základní orientaci.
V jedné z těch cel bydlí Mola. Když na Náměstí Příchodu vystoupí z gondoly první host, naskočí jí před zavřenýma očima podobný seznam jako všem mechům a Mola otevře oči. Dnes, jako každý den, má na seznamu jediný řádek: Viridis. Mění se jen upřesnění po rozkliknutí. Tentokrát v něm jsou terasy 30-42. Mola je arboristka, celý pracovní den visí na laně podél teras a stříhá zeleň. Třináct teras je tak akorát na jeden den pro rychlou arboristku, a Mola je tak rychlá, jak byla vytvořena.
Vezme si na sebe šedozelený pracovní oblek a urovná visačku se svým jménem. Oblek má jeden stejně jako postel a stůl a nic dalšího v cele nemá. Pak jde do dobíjárny. Cely i dobíjárny kdysi navrhli lidé podle sebe, a proto dobíjárna vypadá jako jídelna: řady stolů a židlí, u kterých se mechy dobíjejí, přestože nejedí.
U některých stolů sedí mechy, kterým seznam ještě nepřišel. Nehýbou se, ruce mají položené na desce a čekají, jak dlouho bude potřeba, některé od včerejška, jeden u zdi už třetí den. Říká se jim stojáci, i když sedí: kdo čeká, ten podle mechů stojí, a kdo pracuje, je v chodu. Proto si tu mechy ráno přejí dobrý chod a večer klidné stání. Mola prochází mezi stoly a každému, kdo jí popřeje dobrý chod, ho popřeje taky. Stojáci mlčí a ostatní je obcházejí jako nábytek.
Mola si sedne jen na chvíli. Soused od vedlejšího stolu opravuje rozvody vody v Kořenech, technických patrech pod Šedí, a novinky zná dřív než ostatní. Nakloní se k Mole.
Mech 27B/6 z mycí linky byl včera odvezen do kolonie. Prý pracoval pomalu.
Soused opakuje záznam o ztrátách, který si může přečíst každý mech: jeden mech, mycí linka, Viridis, odvezen do kolonie. Víc se v něm nepíše. Kde kolonie leží a jak to tam vypadá, neví žádný mech. Ví se jen, že je daleko a že se odtamtud nikdo nevrátil.
Mola si ještě jednou přečte seznam a terasy přepočítá. Pořád je jich třináct. Nechce, aby o ní jednou někdo od vedlejšího stolu vyprávěl, že pracovala pomalu, a aby byla odvezena do kolonie. Nebojí se toho, jenom to nechce, protože ji vytvořili tak, aby to nechtěla.
Vstane a k výtahu jde dřív než ostatní. Polovinu čísel v detailu jediné položky seznamu bude mít odškrtnutou, než na terasy v poledne přijdou hosté. Ti je mají vidět už ostříhané. Stojáci za ní zůstanou sedět. Seznam jim ještě nepřišel a možná dnes nepřijde vůbec.
Mola teď jede výtahem ke svým terasám a my se mezitím vrátíme ven na Výsluní, kde hostů od svítání přibývá. Vybereme si jednoho z nich. Mohl by to být kdokoli, a tak to bude Otmar Hanke, který se do Alby připojuje z bytu ve Winbonu. Tam mu nikdo neuhne ani na chodníku a jeho jméno si pamatuje sotva jeho matka. V Albě mu uhýbají všichni, ačkoli to ani v nejmenším nemá nic společného s jakýmkoli respektem nebo s tím, že by snad mechy Hankeho zaregistrovaly jako osobu.
Hanke se po připojení objeví na Terminálu a nastoupí do gondoly, která ho poveze nad zahradami na Náměstí Příchodu. Pod gondolou ubíhají koruny stromů, jezírka a altány. Hanke se dívá dolů a Orbis zatím načítá všechno, co o něm ví.
Na náměstí ho číšník z kavárny u stanice pozdraví a ukáže mu na volný stolek.
Jako minule, pane Hanke?
Hanke přikývne, přestože si sám nepamatuje, co minule pil. Zpěvačka na schodech náměstí mu zazpívá píseň s jeho jménem v refrénu. Před čtvrt minutou ta píseň ještě neexistovala. Číšník i zpěvačka patří k Jasným, jak se říká mechům, které hosty obsluhují a baví, a které na rozdíl od Šedých nikdy neopouštějí svoje pracoviště.
Další z Jasných čeká na Mostě Šermířů, nad hloubkou, kam padají Kaskády. Šermíř v rudé kazajce hodí Hankemu kord a vyzve ho na souboj.
Hanke! Dnes vás konečně porazím.
Hanke se šermovat nikdy neučil, a přesto vyhraje, těsně a po dlouhé výměně, jako pokaždé. Dav na mostě tleská. Je to komparz, mechy, které chodí po ulicích, sedí v kavárnách a nakupují, aby město nebylo prázdné. V první řadě tleská žena, která ráno v Pasáži Jantar dostala hrušku, a o tři místa dál stojí tatáž žena a tleská taky. Hanke si toho nevšimne, protože na komparz se nikdo nedívá.
Odpoledne sedí Hanke v kavárně Soumrak na osmatřicáté terase věže Viridis a čeká na západ slunce. I tady všichni znají jeho jméno, aniž by musel být čímkoli zajímavý. Zeleň kolem je ostříhaná tak, aby výhledu nepřekážel ani lístek, a Hankeho ani nenapadne zamyslet se, kdo ji ostříhal. Šedí, mechy ze zákulisí, myjí nádobí, opravují rozvody vody a stříhají zeleň, a když už musí na Výsluní, nosí oblek v barvě okolí. Hanke za celý den žádného neuvidí, a tak to má být.
K večeru se slunce začne sklánět a Hanke pomalu počítá s odpojením. Z terasy je vidět dolů na Most Šermířů, kde šermíř v rudé kazajce zrovna prohrává s jiným hostem a usmívá se. Hanke si vzpomene, že stejně se usmíval i ráno, když prohrál s ním.
Číšník přinese Hankemu další sklenici vína. Hanke ji chvíli drží a pak číšníkovi pomalu, aby to za žádných okolností nemohlo vypadat jako nehoda, vylije víno na zástěru. Číšník se na mokrou zástěru podívá a usměje se.
Děkuji, pane Hanke. Hned vám přinesu nové.
Ať tu Hanke udělá cokoli, nikomu to nevadí. Odpojuje se dřív, než slunce zapadne, a sám neví, proč je po dokonale stráveném dni rozladěný. Číšník se vrátí s novou sklenicí k prázdné židli a usmívá se na ni. Hanke přijde zítra zase. Digitální víno bude ráno chutnat stejně a bude mít na setinu stupně stejnou teplotu jako právě teď.
Přetočíme ze zálohy den o kus zpátky, do chvíle, kdy jsme Molu nechali ve výtahu. Služební výtah jezdí po vnější stěně Viridis a za svítání ji vyveze na třicátou terasu. Odtud stoupají terasy jedna nad druhou jako zelené schody a na každé je něco, kvůli čemu sem hosté chodí: restaurace pod stromy, vyhlídka s průhlednou podlahou nad hloubkou a na osmatřicáté kavárna Soumrak.
Od včerejšího ořezu všechno o kus dorostlo. Stálozeleň ve městě Alba má rovné hladké výhonky a všechny listy stejného odstínu. Roste sama, protože si hosté platí živé město a nerostoucí zeleň by vypadala uměle. Tahle se rozrůstá, ale nekvete, nevadne a nikdy z ní neopadne ani lístek. Jenom jí přibývá a neví, kdy přestat. Přes zábradlí visí šlahouny, v restauraci na třicáté první terase prorostl výhonek oknem až nad stůl a keř na vyhlídce o terasu výš zakryl polovinu výhledu.
Mola se zavěsí na lano a v šedozeleném obleku zmizí v listí. Přes zeleň se jí vykresluje tenká světlá čára návrhu, který určuje, jaký tvar má terasa mít, a co přes čáru přečnívá, jde pryč. Nůžky se sevřou jen na tom, co je na seznamu. Na nic jiného nefungují, ani na lano, ani na zábradlí, ani na Moliny prsty, a seznam je vždycky přesný.
Odřezky shrnuje do koše, který má každá terasa zapuštěný v zábradlí. Nadzvedne víko, odřezky spadnou dovnitř a jsou pryč. Molu nikdy nenapadlo řešit, kam padají. Na jednu terasu jí stačí hodina. Jakmile je hotová, její číslo se v detailu seznamu samo odškrtne a Mola se po laně přesune o terasu výš.
V poledne, když se na spodních terasách obsazují první stoly, má odškrtnutou polovinu čísel. Osmatřicítku stihne ostříhat dřív, než se v Soumraku začnou scházet hosté, kteří čekají na západ slunce, a pak nad nimi visí celé odpoledne. Hukot Kaskád od Fontany přehluší cvakání nůžek a ani jeden host se nahoru nepodívá.
K večeru se sama odškrtne dvaačtyřicítka, poslední číslo v detailu dne, a seznam je hotový. Slunce zapadá a dole v Soumraku mu hosté tleskají. Než přijede výtah, postojí Mola chvíli na plošině. Z téhle výšky vidí dál než většina mechů. Město pokračuje, kam až dohlédne, věž za věží, most za mostem, a v dálce se ztrácí v oparu. Konec města ani svých dnů nevidí a nenapadne ji, že by nějaký mohl být.
Druhý den je až do západu slunce stejný jako ten předchozí, a tak ho přetočíme rovnou k večeru. Mola sjede výtahem dolů a jde domů Pasáží Jantar. Po západu slunce je Pasáž plná hostů, kteří z teras míří nakupovat do Aurey, a prodavač u stánku s ovocem zrovna podává ženě z komparzu po dvacáté tu samou hrušku. Tady se zase na něčem šetřilo.
Pasáží se rozezní poplach. Z koše v podlaze vedle stánku se vysouká sirotek, šelma velká jako pes, slepená z cizích kusů: z dlaždic se starým vzorem, z úlomku fasády a z listí, jaké Mola na žádné terase nikdy nestříhala. Pohybuje se trhaně, jako by mu chyběly snímky, a kudy projde, tam po něm na dlažbě zůstane vybledlá stopa.
Mechům v Pasáži naskočí před očima pokyn: utéct a nahlásit. Mola utíká s ostatními Šedými ke služebním dveřím do Viridis a za běhu zaškrtává ve formuláři kolonku virus. U dveří se tlačí Šedí z celé Pasáže a dovnitř se dostanou jen po jednom.
Prodavač neuteče. Zůstane stát u stánku a drží hrušku pro zákaznici, která už utekla. Sirotek se otře o pult, ovoce na něm zešedne, a pak chytí prodavače za nohu. Noha mu od kotníku bledne.
Hosté neutíkají, virus jim nemůže nic udělat. Jeden z nich vyběhne na galerii nad Pasáží a volá na ostatní.
Safari!
Ze všech podívaných v Albě mají hosté nejradši tu, která není úmyslně organizovaná. Sbíhají se odevšad a za chvíli je galerie plná po celé délce. Dole mezitím přiběhnou hákaři z Dezinfekce s dlouhými háky a tlačí sirotka zpátky ke koši. Sirotek prodavače nepustí. O prodavači hákaři v pokynu nic nemají, a tak natlačí do koše oba. Poslední zmizí ruka s hruškou, pak hákaři zaklapnou víko a zapečetí ho. Galerie tleská.
Mola ještě čeká u dveří a dívá se nahoru. Na galerii si všimne hosta, který netleská, jen se opírá o zábradlí a usmívá se. Tak se hosté v Soumraku usmívají na západ slunce. Mola nechápe, čemu se usmívá tady.
My ho známe, je to Otmar Hanke. Včera se odpojil dřív, než slunce zapadlo. Dnes zůstane v Albě dlouho po západu a odpojí se o něco spokojenější. Viděl něco, co mu připadalo aspoň o kousek skutečnější a uvěřitelnější než jeho vlastní výhry nad šermířem nebo to, co chodí dělat s mechy do jiného města.
Do hodiny vymění Šedí v oblecích barvy jantaru vybledlé dlaždice za nové a staré vysypou do jiného koše. V záznamu o ztrátách přibude řádek: jeden mech, prodavač, Pasáž Jantar, odvezen do kolonie.
Ráno jde Mola Pasáží k výtahu. Ovoce na stánku má zase barvu a za pultem stojí prodavač se stejným jménem na visačce. Jako každé ráno na Molu kývne.
Dobrý chod.
Mola mu ho popřeje taky. Nikdo z mechů se nezeptá, jestli je to tentýž.