Mechanický Turek pro Marii Terezii

Tento text nepojednává o sexuální pomůcce, kterou by snad císařovna používala, ale o stroji poprvé představeném za její přítomnosti na zámku Schönbrunn.

Ten stroj postavil roku 1770 uherský mechanik Wolfgang von Kempelen: dřevěná figura v turbanu a osmanském plášti, která hrála šachy. Hrála je tak dobře, že ji porazil málokdo, třeba Philidor, tehdy nejlepší hráč světa. K partii s ní usedli i Benjamin Franklin v Paříži roku 1783 a Napoleon roku 1809 ve Schönbrunnu.

Turek, jak se mu začalo říkat, vystupoval po Evropě i Americe osmdesát čtyři let. Uměl i jezdcovu procházku, tedy projet koněm celou šachovnici tak, aby navštívil každé pole právě jednou, s čímž si tehdy nevěděli rady ani mistři.

O podvodu se šuškalo od první noci a v osmdesátých letech osmnáctého století o něm vyšly i celé spisy. Lidé přesto platili dál. Kupovali si představu stroje, který myslí, a ne jeho vysvětlení. Edgar Allan Poe napsal roku 1836 o Turkovi esej Maelzel’s Chess-Player, nejslavnější rozbor, jaký kdy vznikl, a přesto se v hypotézách mýlil.

Pravda byla jednodušší. Šachovnice byla magnetická a pod ní seděl v kabinetu živý šachista na pojízdné sedačce, která se přesouvala z rohu do rohu, kdykoli uvaděč otvíral dvířka na důkaz, že tam nikdo ukrytý není. Uvnitř hořela svíčka a venku rachotilo hodinové soukolí, které mělo zakrýt jeho pohyb.

Uvnitř se vystřídalo několik lidí, ale jenom u jednoho či dvou z těch pozdějších známe jméno.

Po Kempelenově smrti roku 1804 koupil stroj od jeho syna hudebník a impresář Johann Nepomuk Mälzel. Pro americké turné naverboval v Paříži alsaského šachistu Williama Schlumbergera, jehož živobytí tam bylo, jak se tehdy psalo, „skrovné a nejisté“. Před ním Mälzel vyškolil k témuž řemeslu jednu ženu, jejíž jméno se nikdo neobtěžoval zapsat.

Schlumberger přeplul za Turkem do Ameriky a jezdil s ním po Bostonu, Filadelfii, Baltimoru i Richmondu. Seděl při svíčce pod šachovnicí, zatímco sál přemýšlel, jestli v mašině někdo je. Jeho ruka táhla figurkami a diváci v ní hledali páku. Když se Turka ptali na věk a stav, odpovídal písmeny na desce a hláskoval to Schlumberger.

V listopadu 1837 vzal Mälzel představení na Kubu. V Havaně dostal Schlumberger žlutou zimnici a v únoru 1838 zemřel. Mälzel zůstal bez operátora a v červenci téhož roku zemřel na zpáteční plavbě. Publikum, které se desetiletí přelo o to, jestli uvnitř někdo je, se nikdy nedozvědělo, že ten muž právě zemřel.

Stroj se vrátil do Ameriky a roky ležel v bednách. Roku 1840 ho klub nadšenců opravil, ale po Schlumbergerovi se už žádný stálý operátor nenašel, a Turek proto vystupoval jen občas, než roku 1854 shořel při požáru muzea ve Filadelfii. O tři roky později prozradil skutečné tajemství stroje syn posledního majitele.

Název se po sto padesáti letech vrátil. Roku 2005 spustil Amazon službu Mechanical Turk, „umělou umělou inteligenci“: místo, kde se dá koupit lidská práce, kterou počítače zatím neumějí, zabalená tak, aby to vypadalo, že ji počítače udělaly. Název si Amazon vybral vědomě, podle Kempelenova automatu.

Úkolům se říká HITs, což je zkratka pro „úkoly lidské inteligence“. Zadavatel je rozkrájí na drobnosti, nejméně za jeden cent, a každou vezme člověk, kterého nikdo nevidí. Rozhraní pak vrátí odpověď, jako by ji spočítalo. V lednu 2011 se hlásilo přes půl milionu pracovníků ze sto devadesáti zemí.

Medián hodinové mzdy vychází podle studie 3,8 milionu úkolů kolem dvou dolarů. Jiné zdroje uvádějí pět až devět dolarů za hodinu. Pracovníci jsou dodavatelé, takže se na ně nevztahuje minimální mzda, a zadavatel může jejich práci odmítnout a nezaplatit.

Amazon konec služby oznámil 25. srpna a třicátého září 2026 ji vypnul. S příchodem „skutečné“ umělé inteligence už zřejmě nedává smysl.

Tolik k faktům z našeho světa. Město, kde všechnu práci dělají stroje, ve kterých nesedí nikdo, najdete v povídce Virtuální kolonie.