Jedno vedlo k druhému a já jsem přežil.
Vyšel jsem z nemocnice a chvilku jen tak mátožně postával pod schodištěm. Někde za mnou zůstal doktor Preis, sestřička a překřikování ostatních pacientů.
Co mi taky zbývalo jiného, než přežít, když se o mě celé tři měsíce tak hezky starali.
Žmoulal jsem v ruce igelitku a nejistě se rozhlížel. Teď teprve musím vypadat jako šílenec. Svou malátnost neomluvím zdrogováním; beru skoro nejnižší možnou dávku léků. Spíš mě trochu ochromila znovuzískaná svoboda.
{Protože co jinýho je svoboda, než opustit společný sprchy?}
Jestli mi to ztracené čtvrtletí něco dalo, tak pojmenování mého stavu. Z trvale nepříjemného pocitu, z toho důvěrně známého „něco je špatně" se stala přesná diagnóza – deprese.
{Dobrý vědět. „Hele, co je s tebou?" – „Mám depresi. Najdi si to na wiki a nech mě v klidu zdechnout."}
V tašce jsem měl, kromě kupy posmrkaných kapesníků, jen pár telefonních čísel. Jinak vůbec nic. Odcházel jsem stejně, jak mě přivezli. Neměl jsem u sebe ani klíče od našeho bytu uprostřed Ghetta. Nezbylo mi, než se spolehnout, že Vonny bude doma.
Byl ze mě nový Keo s jasně definovanou diagnózou a vhodně zvolenou medikací. V tomhle stavu jsem byl tedy uznán schopným návratu do normálního života.
{A zpátky do roku 2010. Aspoň pokud šlo o ty sprchy.}
Mimo to jsem měl naposlouchané desítky hodin vyprávění o různých potížích, fóbiích, závislostech, úzkostech a rozřezaných žilách. Srovnání s horšími případy bylo takovým bonusem na cestu.
{Podívej se na sebe, ani tu nemoc nemůžeš mít pořádnou.}
Naposledy jsem se ohlédl po známých oknech. Zkusil jsem sám sobě namluvit, že jednou stačilo a zevnitř už je neuvidím. Nečekaně mě to povzbudilo, lehce jsem vyběhl schody, přeskočil zábradlí a zamířil k silnici, abych počkal na nejbližší tramvaj.
Pak jsem si navzdory dosud ostrému podzimnímu slunci v očích všiml, že z protějšího chodníku na mě mává Vonnyho sestra – opřená o auto.
Nečekaný odvoz mě tak potěšil, že jsem se rozhodl Hanu radši neprovokovat otázkou, jak dlouho už má řidičák. Popravdě jsem ani nevěděl, že už jí bylo osmnáct. Pořád jsem ji bral jako Vonnyho malou pubertální sestřičku, která se občas zjevila v našem brlohu, trochu tam vyvětrala a zase někam odběhla.
{Nejspíš experimentovat s drogama a pohlavníma orgánama svejch spolužáků a fotit se při tom mobilem, nebo čím se baví dnešní teenageři.}
Přešel jsem nervózně silnici.
„Koukám, že tě pustili mezi normální lidi, blázne," zašklebila se Hana, „na jak dlouho?"
„Oficiální plán je navždycky."
Zarazil jsem se dva kroky od ní. Nebyl jsem si jistý, co přesně bych měl udělat. Poděkovat jí, že pro mě přijela? Zběžně ji obejmout? Vytáhnout cigáro a s tvrďáckou grimasou zachraptět „konečně venku"?
Ano, je mi jednadvacet a lidé jen o pár let mladší jsou pro mě jakási vzdálená společnost s neznámým životním stylem. Ale to jsou vlastně všichni lidé. A obávám se, že každodenní skupinová psychoterapie na tom nic nezměnila.
{Slovo, který hledám, zní „beznadějnej asociál".}
Hana moje rozpaky vyřešila tím, že mě na uvítanou praštila do ramene a se slovy „však ty se tam brzo vrátíš" nasedla do auta. Poslušně jsem se vmáčknul na místo spolujezdce.
Pokusil jsem se zaměřit na to, jestli při vyjíždění z areálu ucítím nějakou lítost. Ani ťuk. Opouštím to místo s klidným srdcem. Možná později.
„Tak jaký to bylo?"
Díval jsem se z okna na ubíhající betonovou zeď.
„Ty se ptáš…," začal jsem rozvážně, „jako kdybych se vracel z výletu."
{Sám sobě zním dost ne úplně bystře. Snad mám na to při odjezdu z blázince právo, ne?}
Koutkem oka jsem zahlédl její pobavený úsměv.
„A on to nebyl výlet? Poznávací zájezd za hranice Keovy všednosti?"
{To si piš. Má všednost donedávna neobsahovala pohled na důchodkyni vytahující vlastní výkaly z kabelky.}
„Neřek' bych. Spíš prohlídka muzea… kde exponáty jsou nekonečný rozbory duševních pochodů lidí, co už nikdy neuvidím."
„To pro tebe musela bejt vzrušující novinka, mluvit o svých pocitech."
„Si mě, mě vychovala televizní tvorba z devadesátek. Mluvil jsem o svých pocitech dřív, než jsem nějaký měl."
Popravdě jsem většinou spíš poslouchal ostatní, což nemusím ani zmiňovat. Na to mě Hana zná dostatečně dobře.
Zastavili jsme na první velké křižovatce. Odsud už pojedeme krokem. Budeme se prodírat centrem pomaleji než chodci.
„Otázkou je, jestli o nich mluvíš otevřeně. Udělal bys líp, kdyby sis místo cizích lidí pokecal s partou kámošů."
„Zdá se ti snad, že nějaký mám? V podstatě jedinej můj kámoš je tvůj brácha. Proč pro mě vlastně nepřijel on?"
„To ti pěkně děkuju. Bratříček má čtvrteční povinnosti."
Byl jsem vážně moc dlouho mimo. Musel jsem chvíli přemýšlet, co má Vonny asi tak na práci.
„Aha. Dneska jsou premiéry," došlo mi.
Čtvrtek znamenal, že Vonny stráví celé odpoledne v kině a do školy si odskočí jenom na životně důležité přednášky. Tedy zpravidla žádné.
Trochu se mě to dotklo. Ještě ráno jsem počítal, že se dopravím domů sám. Ale vidět, že dal přednost nové smrtonosné akci nebo dokonce nějakému animáku… no nic. Asi jsem po těch třech měsících přecitlivělý. Nakonec to byl přece on, kdo mě vůbec donutil nechat se odvézt do nemocnice. Lhostejnost mu těžko můžu vyčítat. Tím spíš, že za sebe poslal náhradu.
Projeli jsme přes pár dalších semaforů – mlčky. Pokukoval jsem po Haně a uvažoval, jestli u ní vážně přes léto proběhly tak výrazné změny, nebo jsem jen byl příliš dlouho zavřený a s omezeným výběrem.
{Slovo, který hledám, zní „efekt bezpečnostního pásu".}
Pak mi Hana s nevinným výrazem položila zákeřnou otázku – jestli se těším na návrat do pozice asistenta v Epsilonu. Řekl jsem, že se tam nevrátím. Nemohl bych se začlenit zpátky do toho kancelářského cvrkotu v obří korporaci, kde výměna náplně v tiskárně patřila k těm zajímavějším z mých pracovních povinností.
„Na Epsilon kašlu, stejně by mě asi brzo vykopli. Jeden chlápek ze stacionáře mi dal číslo na svýho šéfa v HT-Martu, mělo by tam bejt volný místo skladníka. V HT-Martu je vždycky volný místo skladníka."
„Působivej kariérní posun."
„Doplňovat zboží do regálů se mi zdá pořád smysluplnější, než přenášet formulář třicet jedna dé z jednoho patra do druhýho. A budu mít aspoň nějakej pohyb."
{A teď se tvař, že tomu sám věříš.}
„No, kdybys měl zájem o práci, kde nemusíš mít na sobě červený montérky, mohla bych tě doporučit kamarádovi, co má kavárnu kousek od náměstí. Jen takovej návrh."
Nic pro mě. Ze zdvořilosti jsem zabručel, že si to nechám projít hlavou a už jsme vjížděli do Ghetta.
Ghetto je ideální místo k bydlení pro někoho, kdo si libuje v naoko syrovém prostředí a zároveň nemá dost odvahy na skutečně drsnou čtvrť. Člověka tady obklopila oprýskaná chudoba a špinavý pot dětských gangů na kolech, ale policejní hlídky se sem nebály jezdit. Pokud měly vážný důvod.
Přistěhoval jsem se do Ghetta před třemi lety, tehdy čerstvě plnoletý, a vrátit se sem pro mě znamenalo silnější závan domova než návštěva vlastních rodičů v nemocnici.
Dokonce i Hana zpozorněla a projížděla ulicemi s nejvyšší opatrností. Zpoza každé popelnice mohlo vyběhnout dítě střílející kusem klacku, takže jsme se šinuli pomaleji než před chvílí v centru a z oken k nám doléhala směs hip-hopu a rodinných hádek. Prolínaly se tady přízvuky různých jazyků, ale hudební styl a témata sporů byly vesměs shodné.
Ty rodiny okolo nás…
Zpětně jsem docenil, že mě rodiče za dobu mé hospitalizace navštívili jen jednou. Nepotřeboval jsem snášet víc takových tíživých setkání, kdy se mnou mluvila pouze matka, zatímco otcův výraz v pozadí dával jasně najevo „radši bych měl za syna buznu, než psychicky labilní sračku". Od té doby jsem byl s matkou v kontaktu pouze telefonicky a úplně to stačilo.
{„Telefonický kontakt s matkou." Slovo, který hledám, zní očividně „skutečně vřelý vztahy".}
Zastavili jsme před domem a chvíli seděli v trapném tichu. I když trapně bylo asi jen mně. Hana si spíš vychutnávala mou konverzační bezradnost. Nakonec mě z ní zase vytáhla tím, že mi předala mé vlastní klíče a posunkem mě vyzvala, abych laskavě opustil její auto.
Znovu jsem ji poslechl a vystoupil. Zatímco jsem zápasil s věčně zaseklým zámkem vchodových dveří a pomalu se připravoval na možné rozpačité setkání s některým z ostatních nájemníků, Hana mi za hlasitého žvýkání oznámila, že jde se mnou nahoru, protože „něco nutně potřebuje".
{Slovo, který hledám, zní „proč ne".}
Říjen měl svým opožděným žárem blíž k létu než k podzimu. Zběžný pohled na Hanino černé tílko a kostkovanou sukni mě přiměl k ochotě pro jednou zapomenout, že se jedná o sestru mého nejlepšího přítele.
„Na to nezkoušej ani pomyslet," řekla a strčila mě do dveří, za kterými visela ve vzduchu stejná zatuchlina jako při mém odchodu. Jen plíseň na zdech se trochu rozrostla, pokud jsem to mohl v šeru chodby posoudit. Zajímalo by mě, jestli si někdy budu moci dovolit bydlet v domě, který nepamatuje obě světové války.
{Když nad tím tak uvažuju, jaký historický události jsem vlastně zažil já?}
Na schodišti jsem se zeptal, pro co k nám tedy jde. Pořád ve mně zbýval kousek naděje, že jako čerstvě propuštěný z psychárny bych mohl být pro Hanu nějakým podivným způsobem atraktivní. Vždyť ženy mají různé nevysvětlitelné choutky.
„Pomůžeš mi na půdě najít plynovou masku."
{Jasně. Co jinýho.}
Když jsem se zastavil u dveří do bytu, chytila mě Hana za ruku a odmítavě zavrtěla hlavou.
„Nene, napřed vyřídíme to moje. Potom se můžeš dojemně shledat s tou vaší hnijící žumpou."
{„Pád" komunismu se nepočítá, to jsem se sotva narodil. Co dalšího se stalo během mýho krátkýho života?}
S povzdechem jsem dál šlapal nahoru. Pomalu jsem si zvykal, že se ze mě stala loutka v Haniných rukách a vlastně mi to ani nevadilo. Asi jsem se odnaučil rozhodovat sám za sebe. Ostatně, má dřívější rozhodnutí vedla k rozpadu mojí psychiky, tak proč nezkusit dát na někoho jiného.
„Vážně to tam vypadá tak hrozně? Nenapadlo ho třeba uklidit?"
„Nechals ho tam samotnýho, tak se nediv, blázne."
„Je snad dospělej, ne?"
Ani nevím, jaké typy lidí se tady dají potkat. Chodí sem normální lidé, které jenom postihly nějaké životní události, jako třeba ztráta manželky? Převážně takové jsem znal z toho oddělení, kam umístili mě. Nebo tady potkám opravdové blázny, kteří tlučou hlavou do zdi, komunikují s vesmírnými lidmi a věří v účinky homeopatie?
{Slovo, který hledám, zní „mašíbl".}
Na stolku vedle mě leželo pár letáků. „Vyhledejte pomoc včas", „Nejste v tom sami", „Když smutek bolí". Napadly by mě lákavější nadpisy, třeba „Co se to sakra děje a jak z toho co nejrychleji ven".
Pořád ještě hrozilo, že ke mně přibyde další čekající. Uvažoval jsem, jak dát najevo svou příčetnost, aby se nebál, že třeba začnu kokrhat. Měl jsem si vzít s sebou nějakou knihu o kvantové mechanice a hodně okatě s ní mávat.
Zrovna jsem si cvičil výraz, jakým bych před hypotetickým spolusedícím demonstroval plné pochopení textu, který tady vlastně ani nebyl, když se otevřela ordinace a kolem mě se stydlivým „nashledanou" proklouznul chlapík s očima vraha.
Přepnul jsem rychle na svůj neutrální obličej a ve dveřích se objevila paní doktorka. S pozdravem jsem se postavil.
„Dobrý den," odpověděla mi, na můj vkus až příliš bujaře, „vy budete pan…"
„Fibich."
Zamrkala.
„Tak jste se uráčil dorazit. Neměl jste tady být už minulý měsíc?"
„Mně to vždycky trochu trvá."
„Vy jste pytlík," zahaholila a uvolnila mi cestu, „pojďte dál."
Vstoupil jsem. Zdálo se, že netrpí nějakou přehnanou citlivostí k pacientům. Rozhodl jsem se, že mi to bude sympatické.
Popravdě by se musela hodně snažit, abych začal pochybovat o Preisově doporučení.
Na její výzvu jsem se usadil do křesla a žmoulal ucho batohu, zatímco se dívala do monitoru a sem tam něco zmáčkla na klávesnici.
Potom se podívala jedním okem na mě a přečetla nahlas moje celé jméno, věk a trvalé bydliště.
„Budete dojíždět z Maloměsta?"
„Bydlím tady ve Městě s kamarádem," řekl jsem.
Slovo kamarád mi znělo cize. Nebyl jsem zvyklý ho používat; pod „kamarády" jsem si představil skupinu lidí, se kterými se chodí za zábavou, neřeší se nic vážného a jsou snadno zaměnitelní.
Označit takhle Vonnyho se mi zdálo podivně málo; jenže nevím, jak přesněji bych ho takhle narychlo nazval jedním slovem.
„Dobře. Co mi o sobě povíte?"
Zahleděla se na mě a opřela se na židli, jako by čekala nějaké dlouhé vyprávění.
{Přelom milénia. Nakonec možná nejzásadnější historickou událostí mýho života byla změna čísla v kalendáři.}
„Já myslel," začal jsem rozvlekle, „že máte všechno napsané ve zprávě z nemocnice."
„Zprávu jsem četla. Teď bych ráda slyšela vaše podání."
„Aha. No, já čekal, že mi prostě dáte do ruky recept a zase půjdu."
Okamžitě mě zachvátila panika, že s ní mluvím příliš vzdorovitě a rádoby drsně, i když to tak vůbec nemyslím.
„Spletl jste se."
Prohlížela si mě. Ne zle, ne přísně, spíš…. zvědavě. Asi.
„Pane Fibichu, ve zprávě se píše o dysthymii, dekompenzaci osobnosti, popírání sebevražedných sklonů a uzavírání se do sebe. Z těch slov si můžu utvořit obrázek podle vlastní nálady. Možná jste rozmazlený fracek, možná máte vážný problém. Nechtěl byste mi vyjít trochu vstříc?"
Nemusel jsem o tom dlouze přemýšlet; už jsem věděl, že chci. Jenom jsem váhal, jak to říct.
„Mhm," vytlačil jsem ze sebe.
„Tak spusťte," vyzvala mě, „co vás ke mně přivádí?".
{Hana.}
Než jsem začal, chvilku jsem po místnosti bloudil očima.
„V osmnácti jsem odmaturoval na gymplu na Maloměstě. A pak se přestěhoval do Města."
Doktorka nic neříkala.
„Chtěl jsem hlavně vypadnout z domova a žít ve Městě. Domluvil jsem si bydlení s Vonnym a vzal první práci, která se mi s mým nesmyslným vzděláním naskytla."
„Litoval jste někdy od té doby, že jste nešel na vysokou?"
„Ne."
Nechal jsem tu odpověď chviličku uležet.
„Napadlo mě párkrát, že bych mohl zkusit nějakej obor, třeba dálkově… ale myslím, že už je pozdě."
Nadzvedla levé obočí, až jí trochu načechralo ofinku, ale neřekla nic.
„Vám je dvacet jedna, že?"
„Jo."
„Tak pokračujte."
„Začal jsem pracovat jako asistent v Epsilonu. Třídit dokumenty, přepisovat starý smlouvy do počítače, vařit kafe a točit se na židli."
„Bavilo vás to?"
{Měl jsem chuť to tam podpálit.}
Zamyšlení. Jak to vypadá, když člověka baví práce?
„Nepředřel jsem se. Pracoval jsem do tří a chodil v kvádru, to bylo fajn."
„Takže nebavilo."
„Jak se to vezme. Bavilo mě třeba souložit se slečnou z recepce. Mimo pracovní dobu. Teda, jednou…"
„Ušetřete mě těch podrobností."
Nadechl jsem se.
„Štvalo mě to čím dál víc. Lidi, papíry, všechno. Hlavně lidi."
„Co jste s tím dělal?"
„Nic. Asi před rokem mi řekli, že musí šetřit. Začal jsem pracovat tři dny v týdnu jako brigádník. Najednou jsem měl skoro poloviční výplatu a spoustu volného času."
„Ten mohl být příjemný, ne?"
„Ne, když nevíte, co s ním. Prostě jsem se flákal doma, po výplatě se dvakrát nebo třikrát tiše opil a zbytek měsíce neměl skoro na jídlo. Všechno bylo na nic."
„Nemáte nějaký koníček, něco, čemu jste se mohl věnovat?"
„V dětství jsem hodně četl… pak mě to na střední přešlo."
„Napadlo vás někdy, že byste to ukončil?"
Další hluboký nádech.
Vzpomínám si, že možná někdy jako úplně malej jsem zažil pár dnů, kdy mě to nenapadlo.
„To máte těžký. Vím, že bych to nikdy neudělal. Ale jasně, napadlo mě to jako jedno logický východisko. To přece musí napadnout každýho."
„Každého ne, pane Fibichu."
A je to tady. Zase nepoznám, kdy se vyplatí zalhat. Teď se mnou bude zacházet jako s rizikovým případem.
„No, prostě bych to neudělal a nezkoušel jsem to. Jenom mi bylo pořád hůř a hůř."
„Jak jste se dostal do nemocnice?"
„Byl jsem tam dovlečenej, když se už se mnou nedalo vydržet."
„Proč jste nešel sám? Nepoznal jste, že potřebujete pomoc?"
„Jo, ale bál jsem se."
„Že vás budou mít za blázna?"
{Na to jsem zvyklej, popravdě.}
„Ne, to ne. Spíš jsem se styděl. Že mi vlastně nic není, nikdo mi neublížil, nemám žádnou skutečnou nemoc, neexistuje důvod, aby mi bylo zle."
„Co je podle vás skutečná nemoc?"
„Nemocnej člověk trpí, ne? Já netrpím… jsem prostě unavenej a smutnej. Je mi zima, i v létě. Nic si nepamatuju. Bolí mě klouby. Nemůžu spát, nebo spím hrozně dlouho. Mám průjem. Nemůžu se na nic soustředit. Bojím se mezi lidi a zároveň mě děsí bejt sám. Bojím se, že to tak bude navždycky."
Doktorka se na mě bez hnutí upřeně dívala.
„Tohle mi zní jako utrpení," oznámila stručně.
„Asi jo. Mně vlastně taky."
„Všimnul jste si, že svůj stav popisujete v přítomném čase?"
„Hm. Ještě to úplně nepřešlo."
„Samo to nepřejde. Kdo vás dotáhnul do té nemocnice?"
„Vonny. Já nakonec brečel už i před ním, a tak…"
„Nikdy dřív na vás nenaléhal, abyste někam zašel?"
„Ne, on… je v některých věcech trochu jako já."
„Neříkejte."
Chvíli něco ťukala do počítače. Uvažoval jsem, jestli je dobře, že jsem ustál a potlačil první příval slz v téhle ordinaci. Stejně je musela zaznamenat. Při otázce, co je to vlastně utrpení, jsem ji viděl jako v akváriu.
„Co vaše rodina na Maloměstě, nepřipadalo jim na vás něco divného?"
„My se moc nevídáme."
„Nevycházíte spolu?"
{Ne.}
„Tak bych to neřekl."
„Jak byste to řekl?"
Nevěděl jsem.
„Matka… je prostě moje matka. Brácha je o něco starší, staví dům s přítelkyní… S otcem je to těžký."
„Jaký je?"
Slovo, který hledám, nemusím hledat ani vteřinu.
„Můj otec je asi to, čemu se říká slušný člověk. Nekrade, nechlastá, nepodvádí manželku. Pracuje ve svý autodílně, řádně platí daně, a kdyby to tady bylo zvykem, chodil by každou neděli do kostela."
„Ale?"
„Ale zároveň je to omezenej tlustej kretén."
Fajn, už si na Přehnalovou zvykám.
„Mluvil jste o něm ve stacionáři?"
„Já tam o ničem moc nemluvil. Když jsem konečně sebral odvahu promluvit, spíš jsem jenom tak vtipkoval nebo se vyjadřoval k ostatním. Ale… zmínil jsem ho, to je fakt."
„A?"
„Dostal jsem přednášku o tom, jak je důležitý mít nějakej vzor, i kdyby to měl bejt někdo jinej než tahle… biologická příčina."
„Co jste na to řekl?"
„Že je podle mě trochu pozdě na to, abych si v jednadvaceti hledal taťku."
„Pan doktor Preis vám jistě vysvětlil, že on ho hledá i ve svých pětačtyřiceti."
„Došlo mi, že se asi dobře znáte."
„Tak dobře, jak jen člověk může znát bývalého manžela."
Ha! Proto se její „pan doktor Preis" tak rozvlnilo ironií.
Že se znají až takhle dobře, to mě nenapadlo. Pokusil jsem se v rychlosti vzpomenout, jestli doktor někdy utrousil něco osobního o bývalé ženě. Nic jsem si nevybavil. Stejně, i kdybych něco vyštrachal, jednalo by se o stejnou účelovou smyšlenku jako s tím hledáním otce.
Překvapivě jsem se doktorčiným odhalením spřízněnosti s doktorem Preisem necítil podvedený; spíš jako by mi tím dala najevo, že mě bere jako rovnocenného partnera. Profesionálka.
„Pane Fibichu, budeme muset končit. Předpokládám, že u psycholožky, kam vás Karel poslal, jste nebyl."
Jenom jsem zavrtěl hlavou. Doktorka pleskla razítko na čerstvě vytištěný kus papíru a podala mi ho.
„Dostanete o něco silnější léky. Budete je brát podle instrukcí a hlavně, hlavně začnete chodit k paní Tamaře, kde se můžete rozhovořit do hloubky. Jinak se nehnete z místa."
