Newgate Prison · úterý, ráno
Inspektor detektiv Brightonfeld neměl svůj den. Procházel chodbou páchnoucí vlhkou cihlou a lojem z lamp, klobouk si nechal na hlavě a v ruce místo něj držel zapečetěnou obálku, jejíž obsah znehodnotil celou jeho kariéru.
Čtyřicet let pronásledoval přízračnou zlodějku známou jako Eleanor Atley-Nott. Ačkoli mu bylo jasné, že to není její pravé jméno, zásadně mu dával přednost před romantizující přezdívkou Královna rychlých nožů. Nesnášel ty, kdo nebrali dostatečně vážně její činy a přetvářeli ji v hrdinku, jako kdyby na ní bylo něco obdivuhodného.
Včera měl vyvrcholit hon, do kterého se kdysi pustil jako úplný zelenáč. Na podlaze vyloupeného zlatnictví tehdy spatřil svoji první mrtvolu a v hrůze přísahal, že pachatele nenechá běhat na svobodě. Po dobu čtyřiceti let se vedle spousty běžných případů setkával znovu a znovu s tím samým rukopisem. Na sklonku své profesní dráhy už měl pocit, že Eleanor důvěrně zná, že by ji poznal i podle chůze nebo toho, jak utírá nůž… ale nikdy neměl příležitost se k ní ani přiblížit a stále mu unikala.
Pak za ním na Bow Street přišel mladý úředník nového Criminal Investigation Department, jistý Ashby. Položil před něj kabinetní dagerotyp ženy v cestovním kostýmu a vedle něj sloupec čísel. Obrázek byl neostrý a osoba na něm měla zakrytý obličej, ale Brightonfeld se na něj podíval sotva na čtvrt vteřiny a věděl bez nejmenších pochyb, kdo je ve skutečnosti tahle Clara Blackwell.
Okamžitě vyrazil se dvěma skupinami policistů na uvedenou adresu, kde se pod tímto jménem měla vyskytovat. Cestou se snažil nemyslet na zklamání z toho, že k dopadení jeho nemesis nevedla poctivá detektivní práce a bystrý úsudek, ale nějaké novoty využívající statistické údaje, kovový metr a kdovíjaké vymyšlenosti.
Ještě mnohonásobně nepochopitelnější pro Brightonfelda bylo, když vtrhl do jejího pokoje, mířil na ni pistolí a ona se pomalu otočila. Po čtyřech dekádách pátrání očekával ženu přinejmenším v jeho věku. A teď spatřil tvář ženy, která nevypadala na víc než třicet.
Chlapče, tak jste se přece dočkal?
Usmívala se, když ji vedl do vozu, i když za ní zaklapla mříž.
Brightonfeld byl vzteky bez sebe. Její blahosklonnost a vyrovnaný pohled ho z míry nevyvedly, na to byl příliš zkušeným kriminalistou. Ale to, jak vypadala mladě, ho přivádělo k šílenství.
Možná to bude první zdokumentovaný případ Tithónova syndromu. Možná se ukáže, že tahle Clara pokračuje v něčem, co prováděla její matka. Nějaké vysvětlení to mít musí, ale pro Brightonfelda bylo v tuto chvíli nedosažitelné, a on věděl jistě jen to, co říkají data, a hlavně jeho intuice. Byla to ona. Ať už za jejím zdánlivým mládím stálo cokoli.
Následujícího rána se chystal ji vyslechnout, když ho cestou zastavili dva muži z Whitehallu, předali mu obálku a stručně vysvětlili, co obsahuje.
Brightonfeldův vzdor byl méně stručný a věcný, než jejich sdělení, ale taky naprosto zbytečný. Po patnácti minutách se vzdal. Byl možná jedním z nejlepších kriminalistů v Londinu, ale v jádru byl pořád jenom obyčejný polda. Do světa politiky neviděl a nechtěl s ním mít nic společného.
Dozorce odemkl, otočil se na patě a odešel zpátky chodbou, aniž se na Brightonfelda podíval.
Eleanor ho očekávala v čisté, upravené cele. Někdo jí přinesl ráno čisté šaty zářící barvami namísto vězeňského šedého odstínu, hřeben a snad i kávu, protože ve vzduchu visela slabá vůně, která sem nepatřila. Eleanor seděla u úzkého stolku u zdi, vlasy stažené do drdolu, ruce volně položené na desce. Vypadala jako dáma, která se právě usadila v salonu před návštěvou, před kterou dlouho přemýšlela, co si vezme na sebe.
Brightonfeld si klobouk ani tady nesundal.
Položil obálku doprostřed stolku, který někdo nezvykle pečlivě utřel mokrým hadrem. Pečeť s monogramem nechal otočenou vzhůru.
Tohle vám posílají z Whitehallu.
Mám ji otevřít před vámi? Chcete vědět, co je uvnitř?
Vím, že je tam nabídka. Nezajímá mě jaká.
Zase se usmála.
Přesto byste něco rád věděl. Zajímá vás, co jsem dělala se všemi těmi cennostmi? Nebo proč jsem některé okradené nechala žít?
Tohle vím. Za ty roky vím, jak vaše oběti zacházely se svými rodinami, co měly na svědomí… A čím odpornější zrůda, tím větší šance na to, že ho při krádeži odpravíte. Jenže vy nejste ani policie, ani soudce. Nemůžete brát spravedlnost do vlastních rukou.
Podívala se na obálku na stole.
Něco mi říká, že tak trošku můžu.
Pruhy světla probodávaly zelenou stěnu bukového lesa. Po ranním dešti vyšlo slunce a rovným dílem dělilo svět na modrou a zelenou, i když samotný vzduch voněl zlatem. Každá kapka, která sklouzla z listu, připomněla Hodaně, že do Železných hor přišlo jaro.
Nebojí se, opakovala si. Nemá se přece čeho bát, připomínala si, a srdce se jí svíralo stejně, jako stromy s každým dalším krokem přiškrtily pěšinu před ní i za ní.
Les je tady přece stejný jako na kraji, kam je zvyklá chodit. Stejné stromy, stejné kapradí, stejný mech. Úplně stejně občas kousek od ní vystřelí vyplašená zvěř a ztratí se dřív, než Hodana došlápne druhou nohou.
Naposled takhle daleko Hodana šla jako dítě, s matkou, kvůli kořeni do odvaru pro otce. Cupitala za matčinými zády a cestu nepotřebovala znát. Teď věděla přibližně, kudy má jít. Přibližně to věděli všichni v Lískovci. A vlastně nepotřebovali ani to. Stará Hýsa, Hýsa z lesa, se většinou objevila sama, když někdo potřeboval. Pak zase zmizela a všichni se navzájem ujišťovali, že jí poděkovali dost a nebudou ji přece rušit. Za ohleduplností a respektem k jejímu soukromí schovávali strach, který si dnes Hodana nemohla dovolit. Kdyby čekali, že Hýsa přijde zase bez varování sama od sebe, mohlo by být pozdě.
Hýsa seděla na pařezu před domkem a dívala se, jak se holka dole trápí na cestě nahoru. Už potřetí ji musela dneska nasměrovat. Pokaždé jinam, pokaždé suchou větvičkou shozenou pod nohy nebo kamenem, který se svezl tak akorát, aby jí znemožnil falešnou odbočku. Jestli už ji má ta mařka dnes otravovat, ať na ni aspoň nečeká do večera.
Uhlířovu dceru poznala už zdálky, stejně jako by poznala každé dítě z Lískovce a ostatních vesniček. I když tahle Hodanka už skoro dítě nebyla, a Hýsa se zamýšlela, jestli jí něco neuniklo. Nešla za ní náhodou právě proto? Je duben. Holka se má na co těšit, jestli bude rodit v zimě.
Krkavec přeletěl přes mýtinu a usadil se na menší pařez kousek od Hýsy. Pokoušel se něco blekotat, ale když seznal, že se to před blížící se návštěvou nehodí, jenom předvedl jedno z domluvených gest a letěl si po svých.
Hýsa přikývla a nahmatala medailon pod vrstvami prastarých, ale pečlivě udržovaných šatů. Tak přece to včera byl uhlířův syn. Už to dává smysl.
Protáhla si ztuhlé ruce a na okamžik se ohlédla na obydlí za svými zády. Domek byl zapadlý do skalní stěny jako ulomený zub v dásni, jedna strana z kamene, druhá z hrubě otesaných trámů. Cítila, že ho bude muset opustit. Po včerejšku silněji než dosud. A dnes už začala tušit, proč přesně. Když vyjde najevo, že bylinkářka skutečně čaruje, respekt a ostych sousedů se mění v něco, před čím je třeba se mít na pozoru. Pro jejich vlastní bezpečí.
Cesta vyústila na kruhovou mýtinu a Hodana zastavila tak prudce, že jí až v tu chvíli došlo, jak měla poslední úsek cesty naspěch. Před ní byl skalní domek a na pařezu před dveřmi seděla stařena.
Takhle vypadá Hýsa z lesa u sebe doma. Je jiná, než když se objeví ve vsi. Tady působí klidněji, ale zároveň jako někdo, kdo vám prokazuje laskavost už tím, že bere vaši přítomnost na vědomí.
Hýsa byla stará už za matčina dětství a ve vsi se říkalo, že byla stará odjakživa. Ale to se v té době říkalo o každém, kdo zvládnul překročit čtyřicítku. Tvář měla vyschlou jako kůru starého buku, pod šátkem prošedivělé vlasy. Když se však pomalu zvedla, její pohyb působil tak plynule a hladce, jako když se přelévalo mléko. Podívala se na Hodanku stříbrošedýma očima, které se vůbec nehodily do té staré tváře. Jako by se bláznivě připletly do cizího těla.
Co chceš.
Hýsa vždycky pokládala otázky tak, že zněly jako rozkaz. Na to byla Hodana připravená.
Bratr má horečku. Od včera blouzní.
Jak blouzní.
Vykřikuje ze spánku o jeskyních. O chodbách v kameni. O zvířeti s velkou hlavou. Říká slova, kterým nikdo nerozumí.
Hýsa se otočila a vešla do svého příbytku, aby jí malá návštěvnice neviděla do obličeje po tu chvilku, kterou teď potřebuje. Je to horší, než se obávala. Uniklo mnohem víc.
Nad městem se rozprostírala ta černomodrá plocha těsně před koncem noci. Ta chvíle, kdy ho člověk musí znát, aby věděl, že někde ve skrytu už se začíná probouzet. Tohle město na Dunaji nespalo nikdy, pochopitelně. Jen blížícím se ranním chladem zkřehle zpomalilo a dovolilo vydechnout aspoň těm, kdo za rozbřesku nemuseli nikam spěchat.
Viktor Brenn rozhodně nikdy nespěchal, když sjel výtahem z nejvyšší třetiny mrakodrapu a chystal se pomalu přejít most, aby na druhé straně nechal za sebou výhled na blyštivé hranoly a ztratil se v uličkách starší části města. Ale napřed musí překonat řeku, schovanou pod mlžnými mračny. Dneska si ten uklidňující pohled obzvlášť zaslouží. Dvanáct hodin zíral do záznamů energetické sítě severního okruhu, aby rozluštil tříprocentní anomálii, a nakonec se mu to těsně před příchodem šéfové podařilo.
Mohl jí triumfálně, třebaže unaveně, hodit vedle ranního kafe výsledky dnešní noci a s touhle bombou za zády vypadnout. Takhle to chodilo: Viktor dělal cokoli, aby se vyhnul rutinní práci, i kdyby to znamenalo najít si tu nejnudnější činnost, jestliže se zrovna neobjevil případ v jeho specializaci.
Nakonec se v datech vždycky vylouplo něco, co všichni ostatní přehlédli, a on tak mohl znovu obhájit svoji existenci ve firmě. Všichni řadoví operátoři věděli, že to tak je. Všichni věděli, že jejich firma věnující se incident managementu je z padesáti procent živena Viktorem a jeho kreativním přístupem k výkladu pravidel i obsahu pracovní smlouvy. A přesto ho všichni nesnášeli a špitali si cosi o tom, že mu Dana nechá všechno projít z jiných důvodů než ekonomických. Není na světě prostředí plnější pomluv než ops room obývaný průměrnými mladými muži přesvědčnými, že mají na víc a svět jim křivdí.
Tři procenta rozdílu jsou v toleranci. Ale konstantní odchylka v této výši je podivná. Zatímco Viktor zůstal celou noc sedět u počítačů, skupina terénních techniků po jeho tipu začala kontrolovat fyzickou infrastrukturu a zjistila, že jeden z transformátorů třetího okruhu měl vadný senzor. Hlásil správné hodnoty, zatímco skutečná zátěž rostla. Bez opravy by do dvou měsíců došlo k přetížení a výpadku celé čtvrti.
Šel pěšky, aby dodržel svůj zvyk, i když si dneska přál už být doma. Mysl s koncem noci vždycky uvadá, bez ohledu na to, jak je člověk dlouho vzhůru. Ať vstane o půlnoci nebo v poledne, kolem páté ráno se prostě organismus přepíná a něco musí skončit. A dneska mu navíc dalo zabrat množství překontrolovaných čísel.
Nečekal vděk za další malou záchranu od města, co se táhlo kilometry okolo něj, ani od kolegů. Ignoroval ty dva, se kterými jel před chvílí výtahem. Přesto mu teď v tom chladu něco seplo v hlavě a vybavil si, jak nezvyklé téma hovoru ti dva zřejmě měli. WOW signál? Kdo tuhle věc po šedesáti nebo kolika letech vytahuje?
Viktor měl dojem, že mezi těmi dvěma, kteří mimo práci obvykle zvládli řešit sotva témata přesahující basální fyziologické potřeby, prošumělo i slovo „civilisace". Zřejmě mimozemská, vzhledem ke kontextu. Ale to je fuk. Teď je konečně venku, a čeká ho týden volna. Možná by mohl výjimečně, takhle na konci zimy, vyrazit někam pryč z města.
Viktor uprostřed mostu vydoloval z kapsy sluchátka. Nedokázal dodržet předsevzetí, že stráví cestu bez dalších rozptylujících impulzů, obklopen jen šumem probouzející se dopravy okolo. Rozhodoval se už jen, zda si pustí hudbu, nebo…
Hudba začala znít dřív, než se jeho telefon propojil se sluchátky, a na displeji se objevil obličej šéfové. Viktor si povzdechl. Zčásti nad tím, že po něm někdo něco chce. Zčásti nad připomínkou, že dosud sám neví, proč věnoval půl minuty života tomu, aby si tu fotku ke kontaktu přiřadil. Měl by ji smazat.
Poděkuješ mi po dovolený, šéfová.
Vrať se.
To poděkování stačí ve formě zvýšení-
Vrať. Se.
Něco nesedí v těch datech?
Ne. Máme případ.
V pět ráno? To musí bejt něco na úrovni vykradený banky. Vážně by to nezvládl někdo, kdo nemá už třicet minut dovolenou?
Věř mi, tvoje dovolená proběhne zásadně jinak, než jsi čekal.
Blížíme se k ledovému městu v horách. Letíme nad okrajem zasněženého lesa a v dálce už je vidět hrozen vznešených věží uprostřed, i když nás od něj ještě dělí pohled na drobnější chrámy, ševelící tržiště a monumentální akvadukty. Rém je největší město na světě a je to cítit od nejslavnějších náměstí po nejzapadlejší uličky. Už proto, že jeho obyvatelé nemají moc přehled, co se děje mimo poloostrov na kontinentu, natož ve zbytku světa.
Rémané jsou příliš pyšní, aby se nějak hlouběji zaobírali děním mimo město měst nebo dokonce mimo říši říší. A odsud zvrchu není divu; město se rozkládá desítky mil od pobřeží až nahoru k Albacanu, bílým mramorem vyloženému sídlu pontifexe ve vyhaslém vulkánu, a při pohledu ze vzduchu jsou vidět jenom naleštěné plody zdejší civilizace, nikoli ty miliony hodin práce, které byly spotřebovány bez nároku na odměnu nebo alespoň důstojnost.
Nechali jsme pod sebou a za sebou insulová sídliště i rachotící dílny a dým z jejich komínů střídá čistá pára. Stoupá z teplovodů i vytápěného žebroví balkónů, halí lávky propojující arabarokní věžičky a místy rozechvívá astrolabické věnce měděných kupolí. Tahle vrcholná část města vypadá jako jeden velký parní stroj natlakovaný nerozhodností, jestli se má konečně někam rozjet nebo vybuchnout.
Klesáme a do zatáčky zpomalujeme. Mineme nejvýznamnější chrám Albacanu, bíle zářící Templum Circulare s obrovským křišťálovým Annulem vsazeným do tympanonu nad hlavním vchodem. Proletíme těsně kolem prodlouženého presbyteria a skutečně masivní obeliskové věžnice, jejíž rozměry mají za jediný cíl vyzdvihnout význam tohoto svatého místa a rozhodně nesouvisí s vnitřním životem série pontifexů, kteří po několik desetiletí dohlíželi na její stavbu.
Zbývá nám přesně tolik rychlosti, abychom ještě obkroužili nejvyšší rémskou a albakánskou věž, Turris Borealis. V poslední fázi letu už klesáme tak prudce, že skoro kopírujeme sklon zasněženého schodiště, které věž zvenku obtáčí, a na jeho úpatí se zastavíme přesně před vykuleným obličejem mladého promrzlého novice Melca.
Melco je po hodině čekání skrz naskrz bolavý zimou, hladový, a snad by měl i vztek, kdyby ho dokázal pocítit pro samý strach. Čekání mu připadalo jako věčnost a zároveň bylo k neuvěření, že neuplynulo ani dvanáct hodin od chvíle, kdy mu prior přišel oznámit, že byl vybrán pro úkol od samotného arciprefekta Altoria.
Jsi připravený?
Melco sebou trhnul. Pomalu se otočil. I když stál o schod výše než Altorius, musel k němu zvednout hlavu. A zase ji hned sklopil.
Neumíš mluvit? Snad mi neposlali němého.
P-promiňte, ot-če. Jsem zmrz-lý.
Byla to pravda, ale ani v teple by Melco netušil, jak se vůbec sluší pozdravit arciprefekta. Patrně by bylo na místě zvolit co nejuctivější a nejformálnější způsob mluvy, aby mu dal najevo patřičný respekt a zároveň nevypadal jako buran z venkova, kterým popravdě byl.
Ve stínu středu a pod světlem obvodu…
-nech si ty žvásty! Nejsme tady kvůli ceremoniím. A pojď, máme před sebou spoustu chození.
Melco měl dost rozumu, aby se neomlouval. Zmlknul a poslušně se drápal do schodů, které Altorius před ním zdolával hladce, jako kdyby po nich plul.
Zkřehlý, ale pomalu se pohybem zahřívající novic uvažoval, do kterého patra asi mají namířeno. Není přece možné, že by šli až…
Nemusel jsi čekat venku, chlapče, když jsem se opozdil. Vím, žes pokukoval po vchodu do archivu. Je to tak?
Prvních několik pater Turris Borealis sloužilo jako archiv a Melco skutečně uvažoval o tom, že požádá starého dobrosrdečného archiváře v přízemí o dočasný azyl. Jistě by ho nechal postávat u okna – rozhodně by s tím měl menší problém než ten přísný kostnatý mnich, který měl na starost první patro. O druhém ani nemluvě. Zdálo se, že čím vyšší stupeň archivu, tím méně lidskosti v jeho správci zbylo pro samou vášeň ke knihám, svitkům a tabulkám.
A-ano, pane.
Nepotřebuji pomocníka, který zůstane stát, kam ho postaví, a nemá vlastní rozum. Beru to tedy tak, že ti bránil ostych, a nikoli nedostatek důvtipu. Mám pravdu?
A-ano-
Jsi pořád zmrzlý, nebo koktáš?
Jsem zmr-z- už je to lepší, otče.
Dobrá. A neříkej mi otče za každou větou. Strávíme spolu spoustu času, za chvíli bych měl pocit, že na mě doma čeká tvoje matka.
Melco si opět rozumně dovolil neodpovědět. Ale pak se přece musel ozvat.
Nemám matku. Jen… abyste to věděl.
Altorius se zastavil a otočil se k Melcovi.
Já vím, chlapče. Přivezli tě do Albacanu, když váš dům shořel i s tvými rodiči. Byls moc malý na to, aby tě nechali samotného, a moc hladový na to, aby se o tebe někdo v tom prokletém Adsone chtěl starat. A nějakým zázrakem jsi uměl číst, proto ses dostal už jako sedmiletý do největšího kloisteru a ne někam na kraj Réma. Je to tak?
Melco jenom přikývl, ale jeho výraz říkal jak to zatraceně můžete vědět? naprosto zřetelně.
Nenechal bych si poslat jen tak nějakého spratka o kterém nic nevím, to tě mohlo napadnout. Podívej.
Altorius pokývnul směrem k Templu Circulare. Melco na chvíli přestal být hypnotizovaný jeho pláštěm a podíval se. Z téhle strany věže měl výhled přímo na čelo chrámu a největší Annulus na světě právě byl rozzářen vycházejícím sluncem. Všech dvanáct sigilů zářilo i v okolním sněhu a ledu tak silně, že nebyl rozeznat jejich tvar. Bylo to jako dvanáct sluncí, dvanáct hvězd, a dohromady tvořily kruh tak nadpozemsky jasný, že snad žádný z dvanácti bohů nemohl pochybovat o ryzosti víry svých zdejších služebníků. A taky to celé vyšlo na dost nekružnické peníze.
Melcovi tenhle pohled za celých osm let nebyl dopřán, protože v tuto hodinu vždy byl uvnitř a společně s ostatními musel zpívat. A teď ten zpěv slyšel až sem a bylo to jako kdyby někdo chytil do ruky jeho myšlenky, vyrval mu je z hlavy a naplnil ji místo nich těmi svatými verši.
Ex nocte alta surgimus, vox pura ducit nos in plus,
per aether claras ascendit, chorus fidelis in arcus.
In orbe sacro vivimus, lux rotas movet in sinus,
pactum aeternum canimus, de duodecim sigillis – annulus.
Právě nastalo to období v roce, kdy se čerstvá várka noviců naučila přidrzle vynechávat „L" v posledním slově zpěvu, a nad náměstím se tak do celého Réma rozléhalo procítěné „Annu-us". Pár namátkou vybraných nešťastníků si dnes užije hodiny klečení bez večeře, ale to už k tradicím patří.
