AntiHisTor je svět jen o kousek vedle toho našeho. Dlouhé životy jsou sada prvních deseti povídek z tohoto světa. Každá z nich má zpravidla kolem 30 stránek.
Aktuálně je možné je číst na Substacku nebo na Forendors - v obou případech za stovku měsíčně (na Substacku příbližně, podle kurzu).
Sedm set osmdesát jedna dílů o tom, co si lidé neřeknou. Hlas, který nikam nespěchá, a otázky, po kterých host dlouho mlčí. Limity intimity jsou povídka skoro celá z rozhovoru: o tom, co se dá o druhém člověku zjistit, když se ptáte dost dlouho, a co se o něm nezjistí nikdy.
Pohřeb babičky svede po letech zpátky do vsi tři sestry: slavná dvojčata Miladu a Renatu a nejmladší Vlastu, která nikdy neodjela a která babičku dochovala. Při vyklízení domu se mezi papíry objeví věc, o které nikdo z rodiny nevěděl.
Dvanáctiletá Adlina z uzavřené země, která o sobě věří, že je celým světem, najde v zakázaném lese kámen, který tam nepatří - první trhlinu ve lži, jíž ji učili od narození. S věkovitým poloobřím kovářem se vydá ven, kde ji čeká zázrak i jeho cena.
Inspektor Brightonfeld zasvětil čtyřicet let honu na nepolapitelnou zlodějku Eleanor Atley-Nott. Když ji konečně dopadne, překvapí ho nečekaný příkaz z Whitehallu.
Stará Hýsa léčí lidi z podhůří, ale to, co se v jejích lesích doopravdy skrývá, mění úctu sousedů v něco nebezpečného. Když se za ní vesnická dívka vydá hlubokým bukovým lesem, zdá se, že cesta sama klade pod nohy překážky.
Do centrálního archivu dorazí dva záznamy o jednom výjezdu sanitky se stejným ID - v jednom pacient žije, v druhém je mrtvý. Noční analytik Viktor Brenn má v logu vlastní jméno a jediná cesta, jak se očistit, vede k archivářce, která umí číst čas v datech.
…a kolik z toho, co jste mi teď řekl, jste někdy řekl jí?
Nata počkala na zelenou, přešla s menším davem jednu širokou silnici v centru a zamířila do pěší zóny mezi vysoké historické budovy. Tenhle díl poslouchala podruhé.
Bylo úterý, půl třetí odpoledne a vedro se drželo mezi domy už od rána. Před kavárnami se v pivu topily vosy, žena u okénka se zmrzlinou počítala kelímky nahlas a kdo nemusel nikam jít, seděl ve stínu a čekal, až to přejde. Ve vzduchu byl cítit hřebíček z Aromatických mlýnů na východ odsud.
Šla volně prostředkem ulice a po pravé straně míjela pod markýzami skryté obličeje hostů stejné barvy jako pivo ve sklenicích i její tenisky, jediná barevná věc, co měla na sobě.
A kdy jste se jí naposled zeptal na něco, u čeho jste dopředu neznal odpověď?
Měl dobrý hlas. To bylo napřed důležitější, než na co se ptá. Mluvil pomaleji než ostatní, nikam nespěchal a nebál se, že ho někdo vypne. To bylo postupně ještě důležitější.
I když rozhovory nedával, fotku nikde neměl a na stránkách pořadu jenom jméno a mailová adresa a víc nic, najít ho zabralo pár minut. To ještě žila ve Winbonu pod jménem Notte a její práce jí šmírování dost usnadňovala. Pak to nechala pět let ležet. Letos v dubnu se k tomu vrátila a další čtyři měsíce už jenom sbírala informace. Na konci věděla, kdy vstává, kde nakupuje, který den v týdnu se nechává ostříhat a co dělá, když se mu díl nepovede, a že v jarních a letních měsících odpoledne chodí pro ovoce na trhy v druhé polovině téhle ulice.
U stánku stáli tři lidé a Nata se postavila za ně. Zpod plachty přinášel větrák o dva stupně chladnější vzduch, sladký jako přezrálé meruňky. Tematicky oranžovou plachtou prosvítalo slunce a dodávalo nádech stejné barvy i váze, bedýnkám a rukám prodavačky.
Půl kila, prosim vás. A tyhle menší, ne ty vepředu.
Promluvil metr od Naty, a mezitím dál mluvil v jejím sluchátku. Nepodívala se na něj hned. Zavěsila si jedno sluchátko pod ucho a chvíli poslouchala ze dvou stran naráz. Jednou předtočeně, jednou živě, jak se s prodavačkou domlouvá, s jak velkým množstvím navíc se smíří. Ten živý hlas zněl o něco výš a polykal konce slov. Do hloubky, kterou znala ze sluchátek, se dostával teprve u mikrofonu.
Teď.
Meruňkářka mu naskládala ovoce do papírového sáčku. Vzal si ho nešikovně, protože v druhé ruce už držel síťovku, sáčku povolil roh a jedna meruňka z něj vypadla.
Nata přiskočila a chytila ji.
Hezký.
Byla by z ní kaše.
To jo. Dík.
V druhém sluchátku pokračoval v něčem, co natáčel v květnu. Nata mu meruňku podala. Byl vyšší, než čekala, u krku měl spálenou kůži od slunce a v obličeji nezájem.
Vy budete Max.
To už ho zaujalo. Ale nedal najevo nějaké výrazné vzrušení. Jen se zastavil uprostřed pohybu, kterým si strkal sáček pod paži, aby volnou rukou odevzdal bankovku a velkoryse mávnul rukou, že nechce drobné.
A vy budete jedna ze vzácných posluchaček. Tady ve městě mě poslouchá asi tak devět lidí.
Sto šedesát v celém kraji, pokud počítáte pouze platící.
Vykročil, aniž by se ohlížel, jestli jde s ním, a jeho nervozitu prozradilo jen přerovnávání úchopu síťovky plné několika dalších sáčků.
To číslo není snadný najít. Vlastně by to nemělo bejt možný.
Nata vytáhla z ucha i druhé sluchátko, takže se jí už obě houpala někde v půlce černého tílka, a popoběhla, aby s ním srovnala krok.
Ne, úplně snadné to není.
Tak odkud ho máte?
Stalkuju vás už od jara. Chcete vědět proč?
Ani ne. A co chcete vy?
Říct vám, kde jste v jednom dílu lhal.
Nezpomalil, ale ohlédl se na ni. Věděla, jak na něj musí působit: na té rozpálené ulici, kde se okolo potáceli zpocení obyvatelé, jako z jiného světa. Nebo jako z komiksu. Mladší než on, s lehkým krokem prozrazujícím nějakou míru rozvernosti, ale s vyrovnaným úsměvem zároveň.
A prozradíte mi, jaké lži jsem se dopustil?
Devatenáct minut a čtyřicet sekund. Říkáte, že nikdy nezjistíte, jaké to je být tím druhým, a že vám to nevadí.
To je pravda.
První půlku vám věřím. Tu druhou ani náhodou, ani po tom důsledně logickém vysvětlování.
Po tom dílu mi za tři tejdny přišlo víc mailů než za celej loňskej rok. Ale nadávali mi v nich za jiný věci než neupřímnost.
Dlažba sálala teplo i přes podrážky.
Já vám nenadávám.
Už měli stánky daleko za sebou a procházeli kolem zahrádek před kavárnami, které Nata minula před pár minutami.
Vy mi chcete něco nabídnout.
Chci.
Tak to řekněte rychle, musím domů donést ovoce, než mi proteče taškou.
Papírový sáček pod jeho paží už měl na dně tmavou oranžovou skvrnu.
A proto jste vyrazil opačným směrem, než kde bydlíte?
Nereagoval.
Z dat je čitelný pohodlně. Naživo jen napůl. Tak to trochu pošťouchneme a uvidíme.
Můžu s vámi udělat díl, po kterém druhou půlku toho tvrzení nebudete potřebovat.
Hm, většina lidí mi slibuje, jak jsou strašně zajímavý a dějou se jim věci, co se můžou stát jenom jim, a zbytek o sobě pochybuje a říká, že asi nebude nikoho zajímat. Ještě mi nikdo nesliboval, že ten rozhovor něco udělá se mnou.
Beze jména. Bez fotky. Jenom hlas. Nikdo se nedozví, kdo jsem, a vy se mě na to v éteru-
To je běžný. To vyžaduje většina hostů.
A pak je tam ještě druhá část.
Já jsem vás ještě ani nepozval, ale povídejte.
Já svůj hlas nedám někomu, koho neznám. Nemám ráda, když si mě někdo poskládá podle sebe. Takže napřed se představíte vy mně.
Já se představuju každej tejden několika tisícům lidí. Pár procent z nich mi za to platí.
Vy jim říkáte, co si myslíte. To není totéž.
Poprvé se zasmál a společně zastavili u přechodu, přes který se před chvílí spolu se závanem vůně z Aromatických mlýnů nesl jeho hlas, aniž to tušil.
Naskočila zelená, lidé kolem nich přešli a oni dva zůstali stát. Mohli počkat na další zelenou, nebo se pustit doprava. Ale to by pro ni nebyla dobrá zpráva ani přistoupení na její hru; to by znamenalo, že před ní utíká. Měla mapu načtenou a znala z každého místa nejkratší cestu k němu domů.
A jak si to představujete?
Začneme rovnou. Mám čas do rána a budu se ptát první.
Přehodil si síťovku do druhé ruky a podíval se na hodiny na věži.
Neřekne ne. Jenom se rozhoduje, jestli má předstírat smlouvání.
Jak dlouho jste na mě připravená?
Čtyři měsíce.
Limity intimity, 781
Hostka: docentka femalogie, jméno tentokrát vzhledem k její popularitě nemá smysl tajit. Jedna z aktuálně nejkontroverznějších postav v republice. Autor ji nezval kvůli tomu, ale navzdory. Zajímalo ho upřímně, co mu zrovna ona řekne na téma: má muž nárok mluvit o ženské zkušenosti?
19:12 - hostka: „Vy se na to ptáte patnáct let. Nikdy jste se nezeptal, jestli máte právo tu otázku položit.“
19:40 - autor: „Chápu, co myslíte, ale já nikdy nezjistim, jaký to je bejt tim druhym. A víte co? Zrovna tohle mi nevadí.“
Díl má proti průměru pořadu šestinásobek stažení a je jediný, pod kterým autor vypnul komentáře. Bylo úplně jedno, co v něm říkal on, stejně jako co řekla ona. Reagovali jenom na její jméno, tvář, účes. Prosté duše, od umělé inteligence k nerozlišení.
...asi jo, asi to byl krok vedle. Stejně jako nechci bejt záměrně lacině „kontroverzní“, nechci se věcem ani kvůli obavám z kontroverze vyhejbat. Jenže... tohle byl stylovej nesoulad, ona se hodí spíš do Game of Trans a tak.
Obešli muže, který stál uprostřed chodníku a fotil zrestaurovanou bíle zářící Zelenou bránu. Odbočili vlevo, aby mu aspoň oni nepřekáželi.
Slyším v tom lehké opovržení.
To slyšíte špatně, já proti nim nic nemam. Respektuju, že to pojali jako business, dělaj to jinak než já a dělaj to ve svým žánru výborně.
Vy je posloucháte? To bych do vás neřekla.
Dokud jsem si neprohlédla historii tvojí podcastové aplikace.
Ulička se zúžila do stínu, mezi kostkami tu rostl mech a Max pustil Natu napřed.
Víc je obdivuju než posloucham. Byli první podcast o sexu, kterej zavedl živej hudební doprovod včetně tříčlenný vzdechový sekce. Vydělávaj dvěstěkrát víc než já a dělaj to poctivě. Fakt, bez ironie.
Takže tam není nějaká nevraživost ke konkurenci.
Ne, protože to není konkurence. Prostě fungujeme jinak a já bych to, co maj oni, nikdy nechtěl.
Proč?
Protože bych pak musel vstávat a chodit do toho studia i ve dnech, kdy se mi nechce. Mimo jinýho.
To dělá každý. Musí se přemáhat kvůli něčemu, co za to stojí.
Já vim. A znáte to, ne? Do něčeho se vám nechce, strašně nechce, pak se překonáte a jste ráda, že jste to zvládla. Víte, co myslim.
Ano.
Vidíte, tak mně se to nikdy nestalo. Když se mi něco nechce, mám k tomu dobrej důvod.
Tenhle člověk nechce nic. Uvidíme, jestli je to apatie a rezignace, nebo už má všechno.
Max zastavil před starým kamenným kostelem s oprýskanou dvanáctkou sigilů nad vchodem. Nad prastarým kamením se ostře zvedala zeleným popraškem porostlá střecha.
Poďte dovnitř, Nato. To vedro se nedá.
Čtyřmetrové vstupní dveře se za celý den nezavřely; i tak za nimi klesla teplota o osm stupňů během tří kroků. Bylo čtvrt na pět, do šesti se mohlo dovnitř a kromě nich byl uvnitř jediný člověk.
Sedli si dozadu vlevo, na lavici, která byla pro dva lidi příliš dlouhá. Max si sáček s ovocem postavil k noze a odsunul ho od kraje uličky. Vpředu přenášel někdo od Kruhu svícny po dvou a nevšímal si příchozích; před oltářem mu mosazné víčko spadlo na kámen. Zvedl ho, otřel o ornát a šel dál. Vše beze slova.
Po chvilce si Nata všimla, že Max mlčení snáší hůř než ona. Třebaže byl naprosto ukázkový introvert, přítomnost druhé osoby v něm vzbuzovala potřebu konverzace, ať už to byla profesní deformace... nebo naopak to, co ho dovedlo k jeho profesi. Dvakrát se nadechl, aby něco řekl, a dvakrát to spolkl.
Tady se nedá ticho vystřihnout. Nechala bych tě v tom, ale taky se potřebuju někam dostat.
Okno nad nimi mělo staré nazelenalé sklo a světlo z něj jim leželo na kolenou.
Sedm set osmdesát jedna dílů. Kdo je poslouchá?
Skoro nikdo. To je na tom to hezký.
Ale uživíte se.
Max se opřel a lavice pod ním zavrzala do celého kostela.
Jo, ale nemám davy fanoušků. Nejsem „pojem“. Jsem niche. Drží se kolem mě specifická skupina věrných... převážně posluchaček.
Není to v rozporu s tím odporem k povinnosti? Nemáte tak o to větší závazek vůči těm, kdo od vás čekají dodržení nějakého stylu, standardu?
Nikdy jsem to tak nebral. Ta věrnost nějak reaguje na to, co dělam, ne já na ni.
Reagují taky tím, že vás živí.
Mám předtočeno a můžu kdykoli zmizet, aniž bych někomu něco dlužil. Jako oni.
Kývnul přitom dopředu, kde nad hlavní lodí visel Annulus, dvanáct kovových znamení na obruči, řazených odshora doleva jako všude jinde. V tuhle hodinu na ně padalo bílé světlo. Solenovo bylo nahoře a mělo nejvíc zlata a hned vedle něj, první nalevo, viselo znamení noci, jediné, do kterého kovář nedal žádný lesk. Matný bronz, nic v něm, ani rytina.
Nata se u něj zdržela o chvíli déle než u ostatních. Pak sjela očima o tři místa níž, tam, kde kruh klesal k zemi a kde vedle sebe visela dvě znamení, a odvrátila se dřív, než se stačila podívat pořádně. Položila dlaň na dřevo lavice. Bylo studené, ale naštěstí suché. Mokré dřevo neměla ráda od konce svého posledního skutečného vztahu.
Vy v ně věříte, Maxi?
Muž od Kruhu vpředu postavil poslední svícen a zmizel bočními dveřmi.
Ne, jasně že ne. Ale svým způsobem mi byla Dvanáctka - bez těch církevních kašpárkovin okolo - vždycky sympatičtější než třeba jednoboží a podobný lesní moudrosti.
V čem vám jsou sympatičtí? Každý z nich je jiný.
Ale i tak se sešli a domluvili se, kdo bude co dělat. Žádný zjevení. Zápis z porady.
Dohodli se lidi o nich.
To je fuk, ne? Jde o to, co se tim chtělo říct.
A co když se tím překroutilo, jak to bylo doopravdy?
To se nedozvíme, pokud neznáte někoho, kdo to pamatuje.
Páté a šesté místo. Visí vedle sebe, protože to tak někdo při Velkém svolání chrámů odhadl. Odhadl to dobře a nikdy se to nedozvěděl.
Kdybych znala, stejně byste mi nevěřil.
Podruhé se uchechtl.
Znám aetheránskou teorii. Jestli jsou opravdu bohové jenom zástupci nějaký předchozí civilizace, nebo dokonce ještě chodí mezi náma... Není třeba věřit slepě, když je možný prokázat platnost nebo neplatnost.
Nepotřebuju, abyste věřil v bohy. Mícháte jablka s hruškami. A s meruňkami. Dejte mi jednu a pojďte.
Limity intimity, 349
Host: muž, který devět let nemluvil s manželkou o jedné konkrétní věci a přijel to vyprávět cizímu člověku do mikrofonu.
41:03 - host: „My o tom jakoby mluvíme pořád. My o tom mluvíme skoro každej večer, tim jak to nezmíníme.“
41:11 - autor: „A je možné, že o tom mlčíte jenom vy? Povídáte si vůbec o něčem jiném?“
Pauza, která přišla potom, byla nejpravdivější místo celého dílu. Stála za porušení pravidla o maximální délce ticha pro střih.
Rozvedli se pár týdnů po odvysílání.
