Píseň v sazích a anděl z Říma

Nejstarší nahrávka lidského hlasu ležela sto čtyřicet osm let na papíře a nikdo nevěděl, jak zní. Když ji v roce 2008 konečně přehráli, uslyšeli posluchači mladou ženu, která nikdy neexistovala.

Édouard-Léon Scott de Martinville byl pařížský sazeč a korektor, který mimo jiné sepsal dějiny těsnopisu. Při korektuře fyzikální učebnice ho zaujaly anatomické nákresy ucha a napadlo ho postavit si ucho vlastní, z trychtýře, blány a štětiny, která na otáčejícím se válci vyrývá do vrstvy sazí na papíru, co kdo do trychtýře řekl. Roku 1857 na to dostal patent, přístroj pojmenoval fonautograf a devátého dubna 1860 do něj kdosi zazpíval kousek písničky Au clair de la lune.

Scotta přitom za celou dobu nenapadlo, že by se ten zápis dal poslouchat. Chtěl zvuk zapsat, podobně jako těsnopis zapisuje řeč, a počítal s tím, že se lidé naučí ty klikaté čáry číst očima a že se tak uchová i to, jak mluvili velcí řečníci. Když roku 1877 přišel Edison s fonografem, který nahrávku uměl i přehrát, bral to Scott jako nepochopení celé věci a vlastním nákladem vydal svazek, ve kterém hájil své prvenství a trval na tom, že podstatné je psaní. Rok nato zemřel jako prakticky neznámý obchodník s tisky a fotografiemi.

Jeho papíry přeležely v archivech skoro sto padesát let, než je skupina zvukových historiků nechala v laboratoři v Berkeley opticky nasnímat a přepočítat na zvuk. Vyšlo z toho deset vteřin zpěvu vysokým hlasem, podle všeho ženy nebo dospívající dívky, a v téhle podobě nahrávka obletěla svět. Jenže Scott si k záznamům nechával jako měřítko znít ladičku a v poznámkách u ní uvádí pět set jednoduchých kmitů za vteřinu, což je dvě stě padesát hertzů. Nahrávka se tedy rok přehrávala dvakrát rychleji, než měla, a opravená verze z května 2009 má vteřin dvacet a pomalu si v ní zpívá dospělý muž, nejspíš sám vynálezce, který zkoušel, co jeho stroj umí.

Scottovi stačilo k proměně v dívku jedno špatně přečtené číslo a k návratu jedna oprava. Dvaačtyřicet let po jeho pokusu se ve Vatikánu nahrával muž, kterému vysoký hlas zařídil nůž, a tam už nebylo co transponovat zpátky.

Alessandro Moreschi se narodil roku 1858 v Monte Compatri nedaleko Říma, tehdy ještě v papežském státě, a někdy v dětství ho vykastrovali, aby mu zůstal chlapecký soprán. Církev o takové hlasy stála od šestnáctého století, protože ženy měly podle apoštola Pavla v kostele mlčet a soprány do sboru bylo potřeba někde brát. Kastrátům zůstaly dětské hlasivky, zatímco hrudník a plíce jim dorostly do dospělých a často nadprůměrných rozměrů. Sjednocená Itálie zákrok od roku 1861 zakazovala, takže Moreschi patřil k úplně posledním. V patnácti byl prvním sopránem v Lateránské bazilice, roku 1883 dostal stejné místo v Sixtinské kapli a po jednom Beethovenově oratoriu mu Římané začali říkat L’Angelo di Roma. Když byl roku 1900 zavražděn král Umberto I., vyžádala si ho královská rodina na pohřeb.

V dubnu 1902 přijeli do Vatikánu bratři Gaisbergové z londýnské Gramophone & Typewriter Company, aby nahráli sixtinský sbor, a čtyři strany z toho jsou Moreschiho sóla. O dva roky později se nahrávalo znovu. Mezitím, v listopadu 1903, vydal nový papež Pius X. nařízení o chrámové hudbě, podle kterého mají vysoké hlasy zpívat chlapci a ne dospělí muži, a kastráti ve sboru tak už jen dosluhovali. Moreschi odešel o Velikonocích 1913 po třiceti letech do penze a zemřel roku 1922 v bytě kousek od Vatikánu.

Jiné sólové nahrávky kastráta neexistují. Z hlasů, které tři století plnily kostely i operní domy, tak zbylo pár desek jednoho chrámového zpěváka po čtyřicítce, který nikdy neprošel operním školením, a posluchači se dodnes neshodnou, co na nich vlastně slyší. Podle jedněch je to průměrný zpěvák zajímavý jen jako kuriozita, podle druhých výborný zpěvák za zenitem a podle třetích jsou ty nájezdy na tóny, které dnes zní jako chyby, dobová ozdoba, kterou jsme se odnaučili poslouchat. (V Rossiniho Crucifixu je ovšem několik taktů mimo tóninu při jakémkoli výkladu.)

Kolem Velikonoc 1914 se s Moreschim sešel vídeňský muzikolog Franz Haböck, který chtěl uspořádat koncerty z repertoáru slavného Farinelliho. Sešlo z nich, protože pětapadesátiletý penzista už potřebné výšky neměl a virtuózní operní árie se ostatně nikdy neučil. Haböck si aspoň zapsal, jak anděl z Říma vypadá a jak zní, když jenom mluví.

Tolik fakta z našeho světa. Muže, který se živí zpovídáním cizích lidí do mikrofonu, a ženu, která se mu jedné horké noci sama nabídne jako host, potkáte v povídce Limity intimity.