Vesnice bez lidí, obr bez hrobu

Ve Francii najdete obec, která má starostu i obecní komisi, ale ani jednoho obyvatele - a do části jejího katastru se kvůli munici v zemi dodneška nesmí. Jmenuje se Fleury-devant-Douaumont. Před první světovou válkou tu žilo 422 lidí. Posledních sto deset let je stav nula.

Bitva u Verdunu v roce 1916 trvala 303 dní a padlo, bylo raněno nebo se ztratilo nejméně sedm set tisíc lidí; odhady sahají až k milionu a čtvrt. Fleury leželo přímo v ose bitvy a v průběhu léta si ho fronta přehazovala na jednu a na druhou stranu tak dlouho, až nezbylo, co dobývat. Devět vesnic v okolí tehdy boje srovnaly se zemí tak důkladně, že už nikdy nebyly obnoveny. Půda zůstala prosycená municí a ostatky, a tak ji stát po válce prostě obehnal: vznikla zone rouge, červená zóna, původně dvanáct set kilometrů čtverečních zakázané Francie.

Za sto let se zóna smrskla na sto šedesát osm kilometrů čtverečních. Nevybuchlá munice z té války mezitím zabila ve Francii a v Belgii přes devět set lidí, naposledy doloženě v roce 1998. Válka, která skončila před více než stoletím, se tedy ještě pořád sem tam zahryzne do statistik, i když je už spíš jen tak ožužlává.

Francie ty vesnice odmítla pohřbít i papírově. Dostaly čestný status „mort pour la France“ - zemřely za Francii, jako padlí vojáci - a podržely si právní existenci. Fleury má dodnes tříčlennou obecní komisi jmenovanou prefektem a jejího předsedu v roli starosty; obec bez jediného obyvatele se řádně schází a spravuje území, na kterém kamenné sloupky značí, kde stával který dům, a kaple stojí na místě kostela.

Vesnice jsou ale pořád jen část území označeného jako zone rouge. Většinu tvoří oblasti mezi nimi, kde je skutečně plněn záměr ponechání napospas přírodě, a vypadají díky tomu často nádherně a člověk by měl chuť se v nich procházet, kdyby nevěděl, že mu to může utrhnout nohu. Takže až uslyšíte zase nějakou prostou duši vykládat o francouzských no-go zónách, tak ano, jsou tam. Jsou velmi zelené a občas v nich vybuchují ovce.

U Verdunu zmizely domy a zůstaly úřední duše. Irský obr Charles Byrne dopadl opačně: jeho tělo nezmizelo, ačkoli o to celý život usiloval, a poslední vůle nevydržela ani cestu k moři.

Charles Byrne se narodil roku 1761 v Irsku s nezhoubným nádorem podvěsku mozkového, který mu nedovolil přestat růst. Svými dvěma metry jednatřiceti se živil tím, že se ukazoval: v Londýně se na něj chodila dívat šlechta i Královská společnost. A celý ten krátký slavný život se bál jediné věci - anatomů. Věděl totiž, že o jeho kostru stojí nejslavnější chirurg doby John Hunter. Dobový list psal, že kolem umírajícího obra se chirurgové slétli „jako grónští harpunáři kolem obrovské velryby“.

Když ho ve dvaadvaceti kapsář obral o úspory a jemu se následkem toho zhoršilo zdraví natolik, že zemřel, měl už u přátel domluvené své přání: rakev zaletovat do olova a potopit do moře, kam ruce anatomů nedosáhnou.

Hunter podplatil kohosi z pohřebního průvodu (údajně to bylo pět set liber) a cestou k pobřeží nechal tělo vyměnit za zátěž. Doma pak Byrnea vyvařil na kostru a vystavil. Obr, který si chystal hrob v moři, patřil dvě stě čtyřicet let Hunterovi a po něm jeho muzeu, většinou jako hlavní atrakce ve vitríně. Sundali ho až v lednu 2023, ovšem jen z očí veřejnosti: kostru si Královská kolej chirurgů nechává dál „pro bona fide výzkum“ gigantismu. Navzdory návrhům, ať originál konečně pohřbí, jak si přál - do moře, klidně s velkou slávou.

Kostra se mezitím vědě odvděčila víc, než by Hunter tušil. Roku 2011 se ze zubů podařilo získat DNA a v ní vzácnou mutaci genu AIP, která souvisí s nádory podvěsku mozkového. Stejnou mutaci nese několik rodin ze Severního Irska a podle rozboru mají společného předka z doby před zhruba patnácti sty lety. Londýnský obr měl tedy příbuzné, o kterých neměl tušení, a našla je až jeho ukradená kostra.

Hunter byl na svou kořist hrdý a nechal ji dokonce zvěčnit: na portrétu od sira Joshuy Reynoldse jsou v pozadí vidět nohy obří kostry. Byrne tak skončil jako kulisa ke slávě muže, kterého se celý život bál.

Tolik fakta z našeho světa. Jak vypadá země, která po jedné prohrané bitvě přišla o jméno i paměť, a co si v ní počne poloobr-kovář, zjistíte v povídce Kaiserwald.