Syntetický Dvořák a pouliční písaři

Patnáctého listopadu 2019 zaznělo v Rudolfinu dílo, které Antonín Dvořák nenapsal. Hrála Pražská filharmonie, dirigoval Emmanuel Villaume, skladba se jmenovala Z budoucího světa a autorem některých částí byla umělá inteligence. A to skoro přesně tři roky před spuštěním ChatGPT, který je - byť nesmyslně - pro mnohé synonymem AI.

Začalo to dvěma stránkami. V archivu Českého muzea hudby ležela Dvořákova skica s docela jasným motivem, kterou nikdy nedotáhl - takových rozdělaných věcí zůstane po každém umělci plná zásuvka a nikdo je nikdy neotevře, pokud nemá daný umělec tu smůlu, že se již za života proslavil. Tenhle šuplík byl otevřen v rámci poněkud bizarního marketingového veletoče jedné české banky a fragment Dvořákova plánovaného díla dostal k dispozici program jménem AIVA, do něhož byly v rámci učení nasypány desítky tisíc partitur. Výsledkem je skladba o třech zhruba pětiminutových větách, pojmenovaná jako odkaz na Novosvětskou.

Tahle akce, pokud si vybavuji, nevzbudila až takové pozdvižení (a těžko říct, zda oprávněně či nikoli, s ohledem na masivní nástup generativních uměláků od té doby). Rozhodně se o to ale její účastníci snažili například poměrně velkorysým vynecháváním informací v titulcích: Dvořákovu skicu totiž dokončuje pouze první věta. Zbylé dvě jsou kompletně nově vytvořené a odvozené z Dvořákových motivů a postupů. V roce 2019 by se dalo filozofovat nad tím, zda je více fascinující program dotahující načrtnuté linie, nebo schopný se inspirovat a vytvářet variace na existující díla. Dneska jsou debaty o umělém umění o to otravnější, o co jich je více. (Přičemž otravnost nikterak nesnižuje jejich význam; člověk může mít plné zuby užitečných a důležitých věcí.)

Zatímco na jedné straně světa obdivujeme i zatracujeme stroj, který dokáže psát hudbu, stojí za to připomenout, že dopisování po mrtvých není žádná novinka: Mozartovo Requiem dokončil jeho žák Süssmayr a muzikologie se o jeho podíl hádá dodnes. Mění se jenom to, čím mrtvého autora nahradíte. V roce 2019 to byl stroj, který se naučil chovat jako Dvořák. Dvacet let před Dvořákovým narozením vyhlásilo Mexiko nezávislost a nastala potřeba psát věci i za živé.

V historickém centru Mexico City je náměstí Plaza de Santo Domingo a na jeho západní straně kolonáda, které se od začátku devatenáctého století říká Portal de los Evangelistas, portál evangelistů, podle písařů, sazečů a tiskařů, kteří se pod ní tenkrát usadili. Nekážou tam kazatelé. Po osamostatnění země, kdy velká část obyvatel neuměla číst ani psát, prudce vzrostla poptávka po někom, kdo to umí za ně. Písaři píší žádosti, stížnosti, smlouvy i milostné dopisy a funkčně dělají zčásti práci právníka, poradce a tlumočníka do řeči úřadů. Zákazník vyloží, co potřebuje, a písař mu poradí, jak to říct, aby to úřad přečetl.

Dopis odchází pod vaším jménem, ale ruka je cizí. Písař není neutrální a do textu zasahuje: hádavou žádost uhladí do úřední zdvořilosti, milostný dopis vyladí tak, aby se za svá slova nemusel stydět ani ten, kdo je podepsal. A byznys běží dodnes, přes dvě stě let, na starých psacích strojích, mezi stánky, kde se na letitých tiskařských strojích pořád tisknou vizitky.

V digitálním světě pak uzavíráme kruh tím, že někteří z nás trávíme pracovní dobu do značné míry upravováním umělákovin, aby působily jako napsané člověkem. Můžete se nad tím pohoršovat jako nad dekadentní zvráceností, nebo to považovat za vrcholně lidský přístup respektující to, že na druhé straně ty řádky bude číst živá bytost. V obou případech budete mít pravdu.

Tolik fakta z našeho světa. Co po sobě (i po jiných) zanechá mnohaletá písařka jedné české vsi a co to udělá s jejími vnučkami, se dozvíte v povídce Levandule a Tarantule.