Kafka na plovárně

Druhého srpna 1914 si Franz Kafka zapsal do deníku: „Německo vyhlásilo Rusku válku. - Odpoledne plovárna.“

Tímto zápiskem kombinujícím banalitu s poměrně zásadní informací se obvykle ilustruje ledacos od faktu, že „nikdo nemohl vědět, jak strašná apokalypsa se rozhoří“, po autorovu schopnost vypíchnout absurditu a tak dále. Mě dnes až tak nezajímá, co si zapisoval, ale že byl zvyklý si zapisovat.

Kafka v tomhle nebyl žádný výstředník. Vedení deníku už dávno nebylo výsadou literátů či intelektuálů a on dělal jen to, co si lidé zvykli dělat celé jedno století před ním.

V devatenáctém století už byl deník zboží. Londýnská firma Letts začala roku 1812 vydávat předtištěné diáře, které sama označuje za první komerční, a během století z nich udělala desítky druhů v různých velikostech a vazbách. Deník byl vánoční a novoroční dárek: Thackeray vzpomínal, jak mu maminka na konci roku dávala nový kapesní diář, třeba i s mincí v kapsičce, a firma De La Rue inzerovala ten svůj jako „přesně to pravé na psací stolek dámy“ i pro manžely, kteří shánějí, co dát ženě k Novému roku.

Z módy se stala literatura. Švýcarský profesor Amiel si psal deník přes čtyřicet let a za tu dobu popsal přes šestnáct tisíc stran; když zemřel, vyšly z nich roku 1883 úryvky, které z něj udělaly slavného autora. Marie Baškircevová si deník vedla od čtrnácti let, zemřela v pětadvaceti na tuberkulózu a matka deník vydala: Journal z roku 1887 se stal senzací, Gladstone ho označil za knihu bez obdoby a četly ho generace mladých žen.

Ale i když u těch nejnadanějších grafomanů stojí za to jejich výplody zachovat a snad někdy i zveřejnit, přece jenom se nejvíc ze všeho zapisovaly banality. Předchůdce módy Samuel Pepys si do deníku zapsal, že při velkém požáru Londýna zakopal na zahradě víno a parmazán. Lékárník Luke Howard, muž, který roku 1803 pojmenoval mraky - cirrus, cumulus, stratus a nimbus, a Goethe mu za to napsal báseň - si čtvrt století zapisoval teplotu, tlak, vítr a srážky. A Karel Hynek Mácha si roku 1835 psal deník, ve kterém obyčejné dny zapsal obyčejně a intimní pasáže vlastní šifrou z řeckých písmen, každý druhý řádek zprava doleva - šifru rozluštil až Jakub Arbes roku 1884 a celý správně dešifrovaný text vyšel teprve roku 2007.

Banality a... sebeoptimalizační monitoring. Prostě to samé, k čemu dnes používáte všechny ty appky a chytré doplňky, a okolní generace nad vámi kroutí hlavou, co si to ta současná doba vymyslela. No, nevymyslela. A dokonce se můžeme vrátit ještě o kus dál než do toho starého dobrého dlouhého devatenáctého.

Benjamin Franklin si roku 1733 udělal sešitek, ve kterém měl na každé stránce sedm sloupců pro dny v týdnu a třináct řádků pro ctnosti, a každý večer si za každý prohřešek udělal černou tečku. Když se papír od vyškrabávání starých teček proděravěl, přenesl si tabulku na slonovinové listy, ze kterých šly tečky smazat mokrou houbou, a sešitek pak vždycky nosil s sebou.

Jak se předtištěné diáříky a zápisníky rozšířily, stalo se z měření sebe sama věda i zboží. Belgický hvězdář Adolphe Quetelet roku 1835 vymyslel homme moyen, „průměrného člověka“, a prohlásil ho za ideál krásy; později ho počítal třeba z obvodů hrudníku tisíců skotských vojáků. Jeho index váhy a výšky se dnes používá jako BMI. Měřily se i kroky: krokoměr se nosil v kapse už v osmnáctém století - Jefferson roku 1788 Madisonovi rozepisoval, jak pásku od přístroje protáhnout z kapsičky na hodinky kalhotami dolů a zaháknout ji pod kolenem - a roku 1831 si londýnský hodinář William Payne patentoval kyvadlovou verzi.

Kafka v téhle kultuře vyrostl a zůstal v ní. Každý večer deset minut cvičil nahý u otevřeného okna, jak to předepisoval dánský tělocvikář Müller, každé sousto žvýkal do tekuta podle Američana Fletchera, na pražské plovárně měl roční předplatné (poznámka pro sebe: zjistit, zda procentuálně splňovalo stejnou výhodnost oproti měsíčnímu jako naše dnešní netflixy a jiná duolinga) - a do deníku si zapisoval hlavně sebe, často to, že nepíše.

Tolik fakta z našeho světa. Chlapce, který si do zápisníku poznamenává přesné časy, a dívku, která nosí v kapse telegram na památku, najdete v povídce Bezstarostné století.