Země betonu a deště
18 Ostrov stříbrných snů
Nepočítal, kolik dní už bydlí u Alice. Nezáleželo na tom.
Vincent kdysi tu nejvýraznější Alicinu vlastnost nazval rozumností; během let se k ní přidala i zralost, určitá klidná sebejistota a rozhodnost. A jedině díky těmto vlastnostem si Alice dokázala v životě vybrat takového partnera, který měl dostatek důstojnosti a sebevědomí na to, aby ani na okamžik nepochyboval o jejím úsudku, když prohlásila: „Vincent je kamarád. Stalo se mu něco strašného. Zůstane u nás tak dlouho, jak bude potřebovat.“
V den, kdy se protrhla Rokle, byl Vincent ještě ve svém hotelovém pokoji; proseděl ho tam celý a dokola si pouštěl videa z té katastrofy. Profesionální zpravodajství i amatérské záběry z mobilních telefonů zaznamenaly spláchnutí Varů ze všech úhlů a ihned se ta událost také začala ze všech úhlů rozebírat; všechna ta vyjádření, ať byla zděšená, nebo to celé brala jako vzrušující podívanou, vlastně takovou hru, měla jedno společné: je to zázrak, shodovali se všichni. Je zázrak, že se nikomu nic nestalo. Zaznělo to skoro v každém videu, které Vincent shlédl, a mnohá z nich viděl opakovaně. Vedle toho také ten první den znamenal několik důležitých telefonátů. Rodině, Martině, Naty… O Petrovi a pár dalších se informoval aspoň zprostředkovaně. A skutečně, zdálo se, že všichni jsou v bezpečí. Nikomu se nic nestalo.
Ten druhý den byl úplně jiný. V den Pochodu do moře viděl Vincent jedno jediné video a podívat se na něj znovu by nedokázal, ani to nepotřeboval. Tu červenou hlavu by poznal kdekoli.
I když do konce života ten výjev nevymazal z paměti, podívat se znovu na okamžik, který zastavil onu praštěnou parodii na bitvu, nemohl. A nesledoval ani další zpravodajství. Netušil tak, co všechno už se svět, strnulý na okamžik hrůzou, dozvěděl o dívce připravené o život dalším z milionu zhoupnutí Nezastavitelného kyvadla. A sám také zatím neznal žádné podrobnosti. Nevěděl, jak se ocitla ve Varech. Nevěděl, jestli se k bitvě přimotala náhodou, nebo záměrně, a pokud ano, na jaké straně. Nezáleželo na tom.
Stát se to o několik měsíců dříve, Vincent by si byl jistý, že Naty na to místo zamířila v nějaké naivně dobrotivé snaze té věci zabránit nebo někoho ochránit. Dnes si tak jistý nebyl. Už pochopil, že je Naty člověk jako každý jiný. A myslel-li na to, že tahle tragédie nemá konkrétního viníka (třebaže nějaká konkrétní ruka musela hodit ten kámen), a že viníky jsme my všichni, kdo jsme proti tomu nic neudělali, kdo jsme věděli celé ty roky, jak Rokle dopadne… nezbývalo mu než si přiznat, že mezi ty viníky patří i ona. Že i v ní se začínaly rozvíjet ony temné stránky lidské povahy, které vedou k podobným událostem. Neznamenalo to samozřejmě ani v nejmenším, že by si Naty tento osud zasloužila. Nikdo si nezaslouží zemřít za to, že je tak trošku sobec, tak trošku dítě v dospělém těle, tak trošku slabý na to, aby se zachoval vždy správně. Ale zároveň… ano, byla i její vina, co se stalo. Vincent už Naty neměl na piedestalu, neměl ji tak idealizovanou, jak ji bezpochyby teď mají všichni, kdo se ve své namyšlenosti domnívají, že mají právo na názor, a kterým tahle jedna bitva tichých válek vydrží jako téma možná dva tři dny, než přepnou pozornost na dramatický rozvod dvou milionářů nebo nějakou podobnou sračku. Natálie ukončila svou obětí bitvu, zabránila možná mnoha dalším úmrtím, obletěla celý svět, a za týden si na ni nikdo nevzpomene.
Vincent nezapomene, pochopitelně. Seděl na podlaze v hotelu a zdrceně nechal ubíhat hodiny v nicnedělání a tichu. Včera touhle dobou telefonoval se všemi lidmi, na kterých v životě záleželo. Dnes nevytočil jedno jediné číslo.
Ticho přerušila Martina; kdo jiný.
„Nebuď sám, Vincente. Prosím, hlavně nebuď sám,“ řekla jako první věc, když telefon zvednul.
Neřekla „Víš o tom?“. Neřekla „Je mi to líto“. Neřekla, jak je to strašné, zbytečné, jak je to neuvěřitelně nespravedlivé. Nic z toho říkat nemusela; rozumělo se to samo sebou. Ani Vincent nemusel říkat spoustu věcí. Věděl, že ona ví.
Přesto zůstali spolu na telefonu viset, i když to znamenalo dlouhé minuty ticha. Nakonec se přece Vincent odhodlal promluvit.
„Všechno… To všechno, co jsem si nepřál, aby se s ní, a z ní, stalo, by bylo o tolik lepší než tohle.“
„Já vím.“
„Chybí mi. Jak dokázala jenom projít okolo a všechno bylo lepší.“
„Já vím. Vincente, nebuď sám. Nejsi sám. Jsem s tebou. Ale nebuď ani fyzicky. Jdi za Alicí.“
Nakonec ji poslechl, i když už byla naprosto nevhodná hodina.
Alice mu otevřela a když vešel, beze slova ho objala. Robert, rozpačitě postávající opodál v té drahé naleštěné kuchyni, taky mlčel. Promluvil však první, když se po chvíli Vincenta zeptal, jestli chce pivo.
„Ne, děkuju. Nedokázal bych přestat.“
Ani nevěděl, kdo z nich dvou vyzvednul jeho zapomenutý batoh v hotelu. Moc toho s nimi v ty první dny nenamluvil, ještě ani nevycházel ven, a oni ho nechávali být. Nechodili kolem něj po špičkách, to ne, ale Vincentovi došlo, jaké o něj mají obavy, jak ho považují za nepředvídatelného, když odmítli jeho nabídku, že jim pohlídá malou, když potřebovali oba najednou něco zařídit ve městě. Zkoušel je ujistit, že nechystá žádné hlouposti; asi mu tak úplně nevěřili. Nezáleželo na tom.
Vincent Alici a Robertovi nelhal; neměl žádné natolik černé myšlenky, že by mohly vést k nějakým sebezničujícím důsledkům. I ve chvílích největšího smutku nad ztrátou Naty věděl, že se zase zvedne a půjde dál. Jen zatím nevěděl proč, kvůli čemu. Ale zvedne.
Nespěchal. Netlačily ho povinnosti ani peníze. Měl předtočeno mnoho dílů Ostrovana – věděl, že až dojdou a on začne pokračovat, bude mít najednou spoustu práce. Což může být velice dobře. Pokud se opravdu do dalších dílů pustí. Zatím se nerozhodl. Nezáleželo na tom.
Rozhodování, navzdory oné absenci spěchu, probíhalo v podstatě neustále. Kdy odejde od Alice a Roberta? Kam půjde?
Vincentovo druhé kdyby: kdyby se to stalo před pár lety, nemohl by se vrátit do Varů a do rodné země vůbec. Propukla by v něm taková nenávist k lidem, kteří toto dopustili, takový odpor, že by mezi nimi jednoduše nevydržel. Bral by to jako definitivní výzvu k tomu, aby odešel do Basileje, nebo zůstal tady ve Vídni, nebo by našel nějaké úplně jiné místo. Dnes to viděl jinak. Bylo mu třicet čtyři let; podléhal vzteku ještě méně než dřív, a hlavně už dávno pochopil, že i když je jeho rodný kraj specifický a dodává lidem v něm žijícím příchuť, kterou nikdo jiný nemá, uvnitř jsou opravdu všichni stejní. Všude nakonec záleží jenom na tom, koho si pustí k tělu.
V nicnedělání se zprvu těžko vysleduje nějaký řád, nějaké znovu vznikající rutiny, ale objevovaly se. Jedním ze způsobů, jakým se svým hostitelům odvděčoval, byly takřka každodenní obědy. Vincent se tak na chvíli zaměstnal, rozptýlil… zabavil, dokonce. Bavilo ho vymýšlet rozmanitější pokrmy, než když si vaříval pro sebe. Bavilo ho i to, jak mu tuto činnost komplikovaly ohledy, které bral na jemnější dětské chutě. Večer sedával s Robertem na terase. A přes den začal vyrážet na procházky.
Napřed nechodil daleko. Pohyboval se víceméně v centru. A četl si o věcech, které kolem sebe viděl.
Jeho nejoblíbenějším místem zůstávala kavárna u Říšského mostu. Teprve nedávno se dozvěděl, že onen most není původní. Prvního srpna 1976, v pět hodin ráno, se původní most zhroutil a zabil jediného člověka. Ne víc, ne míň.
Kdysi, krátce poté, co Vincent viděl, jak Alice miluje město na Dunaji, objevil pro sebe město na Rýnu. Tyhle dvě největší evropské řeky, které tečou každá na jinou stranu, se v mnoha prvních desítkách kilometrů vyskytují v těsném sousedství. A o další kilometry dál jsou propojeny průplavem Rýn–Mohan–Dunaj. Kanál tak ambiciózní, že jeho výstavba se neobešla bez komplikací. Dvanáctého března 1979 voda zabila dvanáctiletou dívku, jejíž jméno ani není zmíněno na pamětní tabulce v kameni, připomínajícím toto neštěstí. Jedna oběť.
Dělo se to všude. Ignorance, diletantství, šetření na nesprávných místech. To, co se stalo ve Varech, se mohlo stát, a dělo se, všude. A zároveň… to přece musí fungovat i naopak. Zároveň tam, odkud Vincent pochází, mohou vznikat stejně dobré věci, jako jinde na světě. Lidé jsou všude stejní. Skoro.
A pak tu byli ti konkrétní lidé, které Vincent znal a nazýval svým světem, ať jsou jakkoli daleko. Ano, mohl být kdekoli na světě, a byl by s nimi. Ale reálně jsou fyzicky všichni tam, skoro na jednom místě. Kromě Alice má všechny, na kterých mu záleží, nadohled od Varů. Tak proč tam nebýt taky.
Byl víceméně rozhodnutý. Věděl, že se vrátí. Jenom to nejde teď.
Protože monument ještě není hotový. I když má všechno nahráno, celých šedesát minut, pořád je té věci jenom polovina, dokud nemá název.
Říkal to Martině, když se sem tam ozvala. Proč se ozývá zřídka a proč jí hned v den Pochodu trvalo tak dlouho, než se dozvěděla o Naty a zavolala Vincentovi, vysvětlila snadno – Martina totiž okamžitě po kolapsu Rokle vyrazila na místo s dalšími dobrovolníky pomáhat, kde se dalo.
„Vy tam ještě pořád máte co odklízet a opravovat?“ podivil se Vincent po pár týdnech.
„Právě teď se tady hodí každej další člověk. Ti, co se nadšeně nahrnuli a spíš se tu chtěli vyfotit, jak ušlechtile pomáhají, už jsou pryč.“
Martina zůstávala. Byla dokonce pryč ze svého bytu tak dlouho, že aktivní sousedé nechali dovnitř naběhnout hasiče ve snaze identifikovat podivný zápach.
„Véna mě pár dní neviděl... Nevím, jestli ho dovnitř vehnala obava o mě, nebo měl prostě hlad. Každopádně se ke mně vloupal, vyžral ledničku a umřel v mojí posteli.“
„Eh. To mě mrzí. Vím, že jsi ho měla ráda.“
„Ráda... nevím. Říkám si, že aspoň umřel takhle, místo toho, aby někde umrznul. Teď nevím, co dřív. Tady je pořád spousta práce, měla bych řešit zámky, vyhodit postel...“
„Měl bych přijet a pomoct vám.“
„Zas takovej rozdíl by jeden člověk neznamenal. Ty máš důležitější úkol, Vincente. Najdi ten název. Udělej pro ni to jediné, co se teď udělat dá. Udělej to pro ni. A pro sebe.“
Vincent věděl, že to tak je. Že musí, a že to udělá. Ale co dál?
Vrátí se do svého domu u řeky. Stál dostatečně daleko od Rokle, aby nebyl smeten – aspoň podle informací od matky zůstal dům nedotčen, a díky tomu, že Ohří zase protékalo téměř obvyklé množství vody (byť špinavější), zdálo se tam údajně na první pohled všechno být skoro jako dřív.
Jenže ono to nebude jako dřív, až se Vincent vrátí. I když Natálie u něj doma nikdy nebyla, octne se přece jen na místě o dost bližším místům, na kterých ji poznal a potkával. A teď si s sebou přiveze vzpomínky na ni, kterých se nikdy nezbaví. Vzpomínky – a představy. Ať je jakkoli marné zabývat se tím, co by mohlo být, kdyby, stejně to bude dělat. Samozřejmě. Svým návratem znovu přiživí bolest, která tady ve Vídni postupně alespoň trochu polevovala. Ale musí to být.
Čekají ho bezesné noci a prázdné dny, ve kterých, ať by se jakkoli zaměstnal, bude stále něco chybět. I kdyby jenom ta možnost užírat se tím, že se mu Naty neozve. Jak strašně by jí teď přál, aby se mohla rozhodnout na něj zapomenout, ignorovat ho a nesplnit sliby, vymazat ho ze svého života. Jen kdyby ten život měla.
Za smysl svého vlastního života kdysi Vincent považoval dny za obzorem. Když pochopil, jak jsou a musí být vzácné, považoval za důležitější jejich hledání. Pak došel k tomu, že nemusí hledat a tvořit jen tu totální podobu, tu za obzorem – že mnohem snadněji, i když také s jistým úsilím, se dají prožívat stříbrné dny. A nakonec pochopil, že i stříbrný den je tak velký požadavek, že ve skutečnosti považuje za dobrý život ten, ve kterém jsou stříbrné sny – chvíle, kdy tvoří, kdy sní o tom, co bude, a kdy vzpomíná, co bylo. Stříbrných snů se nevzdá, i když některé z nich bolí. A nikdo mu je nemůže vzít. Budou s ním, kamkoli by šel – i tak půjde do svého domu u řeky. Právě proto, že nemusí. Vrátí se jako svobodný člověk.
Hledání správného názvu bylo také svobodné. A zároveň to byla povinnost. Povinnost, kterou uložil sám sobě – musí to udělat správně.
Bylo jasné, že musí v názvu zachytit Natálii. Bylo to celé o ní, bylo to o ní víc, než tušil, dokud skládal. Ta smršť na konci, kdy monument velkolepě vrcholí, získala jiný smysl, než plánoval, ale bylo to tak, jak to mělo být. I název musí mít správný smysl. Musí v něm být ona.
A zároveň to nesmí nikdo poznat; snad kromě pár lidí, kteří ho znají a vědí. Nemůže na události těch dvou dnů odkazovat způsobem, který by kdokoli rozklíčoval. Nemůže být člověkem, který těží z tragédie a vydobyde si z ní pro sebe cokoli podobného úspěchu. Natálie tam musí být i nebýt zároveň.
Třetí Vincentovo kdyby: kdyby se to celé stalo dřív, procházel by se na místech bez lidí. Hledal by stále odlehlejší zákoutí, kde nebude rušen, kde se bude moct ponořit do svých úvah a prožitků. Mířil by za tichem a samotou. Ale už takový nebyl. Ona taková nebyla. Natálie se nejvíc ze všeho bála samoty – vlastnost, kterou jí Vincent vyčítal a dokonce se blížil k opovržení. Teď už nebylo co vyčítat; zůstalo jenom nenaplnitelné přání jí splnit, co si přála. Nebýt sama.
Tak se procházel pořád jenom po městě. Tam, kde bylo lidí co nejvíc. Kde byli turisté, rodiny, děti. Kde zněl smích.
Vincent sám se jednou zasmál, když seděl na trávě u zámku Schönbrunn a nadohled měl Gloriet, od kterého ho dělila Neptunova fontána. Zasmál se, když kdosi hodil příliš silně klacek a jeho pes pro něj skočil právě do oné fontány. Po jaké době se dočkal na vlastní tváři aspoň chvilky smíchu? Nebyl to smích radostný ani úlevný, nespadlo z něj ani na chvíli nic z toho, co jej tížilo. Přesto se po chvíli zasmál podruhé.
Protože pochopil, že jako už víckrát v životě hledá něco, co dávno našel.
Celý rok mluví o monumentu. A tak je to správně. Zůstane to takhle, jen s jednou jedinou změnou, která znamená vše. Bude tam a nebude tam, postaví pro ni ten jediný pomník, který dokáže, a nikdy se to nedozví nikdo, kdo k ní nemá dostatek respektu, aby si zasloužil to vědět:
[monumeNt]
Odešel a zamířil strávit svou poslední noc v Alicině domě. Každý člověk, kterého potkal, musel vidět velice zřetelně, co Vincent prožívá. Nezáleželo na tom.
Věděl, že dnes v noci bude spát klidně. Ale ještě ne.
Do světa to vypustí až později. Teď tu věc pošle jenom jednomu člověku. Martina má dost svých starostí a je to dlouhé; nemá smysl čekat na reakci. Přesto zatím zůstával vzhůru.
Po hodině a dvou minutách mu zapípala hlasovka. Krátká.
„Slyším ji.“
„To je dobře,“ odpověděl jenom a usnul.
Když ještě býval rozhodnutý, že jednou odejde do Basileje, často si tu chvíli představoval. Jistě, takový proces je složitější a delší než jedna chvíle. Přesto to býval jeden z jeho stříbrných snů, dokola opakovaná představa toho symbolického momentu, kdy třeba zažádá o občanství. Představoval si, jak i s tou jistotou správnosti jeho rozhodnutí bude těžké udělat některé z těch symbolických kroků. Jak se mu sevře hrdlo, až se zeptají, odkud pochází.
Vrátit se nebude o nic jednodušší. Bude to vlastně velice podobné… jen o kousek vedle, než plánoval. Vždycky je to o kousek jinak.
Druhý den byla sobota. Rozloučil se s Alicí a Robertem. Nemohl posoudit, nakolik se jim uleví a nakolik jsou upřímná jejich slova, že jim bude chybět a že se má určitě zase někdy ukázat. Nezáleželo na tom.
Jel vlakem. V Praze na něj čekala Jana, že prý se zrovna stejně chystá do Ostrova a může ho svézt. Netušil, jestli cestu opravdu plánovala, nebo se chce jenom dozvědět, v jakém stavu se vrátil. Nezáleželo na tom.
Co bylo třeba si říct, řekli si už v uplynulých týdnech. Jeli skoro celou cestu mlčky. Až těsně před Varami se na něj zašklebila.
„Tak jaké máte dnes plány, pane?“
Vždycky aspoň o kousek.
„Na dnešek žádný, ségro. Zítra se uvidím s Petrem. Volal jsem mu cestou… on má ten svůj smysl pro dramatičnost, tak se sejdeme u Rokle. U toho, co z ní zbylo.“
„Fajn. A chceš teda hodit k řece, nebo jedeš se mnou domů?“
Sejdou se na místě, kde se před skoro dvaceti lety rozpadla RešnaGa. Dopřeje mu to. A sobě taky. Je teprve poledne; nechce svého nejstaršího kamaráda potkat dřív, než jak se domluvili.
„Ke mně. Ale domov neříkám ani jednomu z těch míst.“
Jana zakroutila hlavou, podobně jako její sestra. Ale ne zle, ne otráveně. Bylo v tom smíření, pochopení. Respekt.
„Pořád se to nezměnilo?“ zeptala se i tak.
Za oknem ubíhala ta nejznámější krajina na světě.
Můžeš si to představovat, jak chceš. Můžeš to plánovat. Můžeš počítat se vším. A stejně je to vždycky aspoň o kousek jinak.
Trochu se mu zamotala hlava, než odpověděl.
„V zemi betonu a deště se nikdo nezmění.“