Země betonu a deště
17 Pochod do moře
Nad jedinou vesničkou mezi Roklí a Loktem krátce po páté ráno poprvé zahřmělo.
Byl to první den po třech týdnech nepřetržitého deště, kdy ze zamračené oblohy nespadla zatím jediná kapka. Přesto ani těm, kdo už byli vzhůru, nepřipadalo na onom zvuku nic divného. Při druhém zahřmění si řekli, že to bylo už o něco blíž – co nevidět něco přijde. Pomalu svítalo. Velmi pomalu, v tom dni bez slunce.
Když se někomu podaří dokončit velký projekt, na kterém pracoval usilovně a dlouho, často takový člověk nesnáší otravné fráze o „úspěchu, který se dostavil přes noc“. I když takové komentáře mají znít oslavně a jsou doprovázené řečmi o talentu, snižují v očích toho, kdo tou věcí tak dlouho žil, všechnu tu práci, všechny ty detaily, které byly zapotřebí k dovedení oné věci do konce. Ty tisíce drobností, které musí do sebe zapadnout, nikdo nevidí. A s katastrofami to bývá podobné. Událost, o které všichni vykřikovali „Šokující! Naprosto nepředvídatelné! Jak se to mohlo stát!“, ve skutečnosti žádným překvapením nebyla. A stejně ty výkřiky zněly. V médiích, která potřebovala na svoje zpravodajství upoutat v konkurenci všech ostatních, aby reportéři a moderátoři měli co jíst. Mezi lidmi, kteří tak sami sobě zacpávali uši před svým svědomím. Všude zněla tahle velká společná lež.
Varovné hřmění se ozvalo opravdu jenom dvakrát. Se třetím zvukem už se valila voda.
První ji uviděl Petr, který kolem Rokle jezdil ve svém džípu. „Honím ptáka,“ odpovídal ještě před chvílí nevrle, když mu volal loketský kastelán.
Samozřejmě, že ze všech jeho svěřenců mu musel uletět zrovna ten, kterého si pořídil před týdnem. Orel východní, největší orel světa, vrchol jeho sbírky. A samozřejmě, že ho ve svém odkládání povinností ještě nevybavil vysílačkou. Přespal dnes pod hradem, třebaže zbývalo pár týdnů do začátku sezóny, aby o svého nejcennějšího dravce nepřišel vinou nějakého vtipálka nebo zloděje – a ještě za tmy ho probudil šramot. Než přeběhl od stanu k ptákům, už ho jenom zahlédl odlétat. „Kdybych měl přijít o všechny svoje ptáky, přál bych si, aby mi zůstal aspoň Intík,“ říkal celý týden. To se mu splnilo.
Interstellara našel, ještě než se voda přihnala do Lokte. Přesto neměl nejmenší šanci vrátit se a zachránit ostatní. Orli žijí dlouho, a tak tenhle pták, který Petrovi pravděpodobně zachránil život, s ním zůstal navždy. Stal se svědkem jeho zhroucení po ztrátě celého živobytí, byl s ním v následných depresivních týdnech, byl u jeho rozhodnutí začít učit na ostrovské základce, a když Petr po čase rozjel v Ostrově sokolnický kroužek pro děti, Intík byl prvním dravcem jeho postupně znovu budované sbírky.
„Voda smetla všechno, co jí stálo v cestě,“ opakovalo se také dokola, a byla to další lež. I ta první vesnička stála dost daleko od polomrtvé Ohře, aby tady nikdo nepřišel úrazu. Pár zdevastovaných zahrad, vyvrácené stromy, jistě. V Lokti, kde se voda částečně zabrzdila okruhem okolo hradu, byly následky horší – tady už lidi museli utíkat. Ale utekli včas, a smrt čekala jenom Petrovy ptáky. Než voda dorazila do Varů, už o ní věděli skoro všichni, a navíc cestou ztratila něco ze své síly – a tak i tady všichni utekli včas; někteří naopak spěchali, aby si tu podívanou nenechali ujít. Přes Vary se nepřehnala žádná desetimetrová vlna – přesto vodu nebylo možné zastavit, a hrnula se tudy celý den. Nevyhnutelně, ale pomalu. Byla to svým způsobem pokojná katastrofa. Podobně jako ta, která přišla další den.
Petr zavřel orla do bedny v kufru a vyrazil zpátky do Lokte. Ještě tu spoušť neviděl, jenom tušil. „Zase kastelán,“ říkal si s narůstající nervozitou, když mu zvonil telefon – ale bylo to jiné číslo. S Martinou Králíkovou před pár lety řešil nějaké vizitky, ale protože si zakládal na svém samorostství, málokterý kontakt měl uložený. Proč mu volá zrovna ona, podivil se, když zodpověděl její dotaz, jestli náhodou nebyl pod hradem a něco se mu nestalo. Ale Martina hned zavěsila a on neměl čas se zdržovat hloubáním nad jedním podivným telefonátem.
Martina právě jela opačným směrem. O svůj byt ve třetím patře se nemusela obávat; vyrazila tedy hned, jak jí při pohledu z okna došlo, co se děje. Ještě než se rozezněl poplach a sirény, seděla v autě a hnala se k Rokli. O tom, že bude na místě s dalšími dobrovolníky pomáhat profesionálům, se nemusela rozhodovat ani chvíli. Byla to prostě její povaha, nebo jako jedna z mála neuhýbala před svým svědomím, které jí připomínalo, jak dávno jako jedna z prvních pochopila, co je s plánem Rokle v nepořádku?
Věděli, že se to stane. Všichni to věděli. A nejlépe ti, kdo Rokli postavili. A bylo jim to jedno. Všechny ty argumenty o ekologii, všechny ty velkolepé plány, jak z Rokle po napuštění vytvořit ráj vodních radovánek, to nebyly podnikatelské záměry, nebylo to místo dlouhodobých investic. Byl to způsob, jak vyčerpat nehorázné množství dotací, jak si nechat zaplatit nekvalitně odvedenou práci, jak z toho celého vytáhnout nepředstavitelné množství peněz – tak obrovské, že ve srovnání s ním vůbec nestály za řeč ty úplatky, které bylo zapotřebí rozdat starostům okolních vesniček a měst a odborníkům, jejichž souhlas bylo zapotřebí získat, než se na Rokli začalo pracovat. Jedna velká bublina, která když praskne, ani nebude zapotřebí někam s nakradenými penězi prchat před následky. Ono se to na někoho hodí. A i kdyby ne... zaplatit pár soudcům taky nebude problém.
Když Vincent Reis, toho času ve Vídni, mluvil o dnech za obzorem, měl na mysli ty svoje, soukromé. Ve Varech probíhal hromadný den za obzorem. Veřejný. Společný den, kdy večer bylo všechno úplně jinak, než ráno. A vlastně ještě dřív, než večer. V pět hodin ráno nikdo nepomyslel na to, co by se mohlo stát zrovna dnes. V pět hodin odpoledne, kdy se voda stále ještě hrnula, už všichni kolaps Rokle považovali za zcela samozřejmou věc, ke které prostě došlo a už vždycky sem bude patřit. I tak o ní pochopitelně mluvili velmi vzrušeně. Velmi vzrušeně ji prožívali. A zdaleka ne každý to celé bral jako takové dobrodružství, jako jednu velkou show.
Natálie měla strach.
Za ty poslední roky jejího dospívání se naučila obrnit proti tomu, co měla za sebou, i tomu, co ji nadále potkávalo. Považovala se za nebojácnou, a tak ji viděli i ostatní. Vždycky to byla Naty, kdo se zastal slabšího – a co slabšího, neměla problém ani postavit se mezi dva kluky dvakrát větší než ona, když hrozilo, že jeden druhému ublíží. Natálie neměla strach z ničeho kromě toho, že zůstane sama. A najednou se nepředstavitelně bála.
Taky to nepřišlo zničehonic. V prvních čtyřech měsících jejího těhotenství se samozřejmě objevovaly obavy – z budoucnosti, jak to celé zvládne, jestli se něco nepokazí s tím, co v ní začíná růst, co bude potom... Byly to realistické obavy bez nějakého ochromení hrůzou, věci, kterým stačilo se postavit čelem a řešit je. Ale dneska pár kilometrů od ní zkolabovala stavba z mnoha tun betonu. Jak může věřit, že se stejně nerozpadne něco mnohem křehčího?
Matka se pokoušela ji uklidnit. Ale slova útěchy od někoho, od koho člověk málokdy v životě slyšel něco hezkého, nemají moc velkou váhu. Začínalo jí být zle; i když přesvědčovala sama sebe, že se nic neděje, že si to jen namlouvá a nechává se strachem unést, cítila to pořád silněji. Chtěla do nemocnice ve Varech – matka jí řekla, že to není dobrý nápad, že tam teď bude spousta lidí, že by ji možná dlouhé hodiny nikdo ani nevyšetřil, že by jí tamní panika všeobecná panika jenom přitížila. Chtěla mluvit aspoň s někým z Lodi – holky nezvedaly telefon; ta jediná, která jí to netípla, řekla: „Máme spoustu práce, Naty, ty jsi těhotná, tak buď doma a v klidu sleduj, co se děje.“ V klidu! A sledovat, co se děje... Naty nemohla ani být v jedné místnosti s televizí, poté, co ji dopoledne matka probudila křikem, ať se jde podívat na tu spoušť.
Večer matku přemluvila. „Něco je špatně, mami, prosím,“ svíjela se a nemohla se nadechnout. A tak jeli. Silnice vedla dost daleko od řeky; cestou neviděly mnoho následků ranní katastrofy – taky proto, že už byla skoro tma. Ve Varech se ale pohledu na bezprostřední následky protržení Rokle nedalo vyhnout. Pod městským osvětlením a v ostrůvcích světla kolem zpravodajských štábů viděly, jak se od zámku Doubí, okolo dolního nádraží a ještě dál, k Mattoniho nábřeží, rozlévá to, co vstoupí do historie jako Karlovarské moře, Dvoudenní moře. Z vršku od nemocnice bylo vidět skoro celé. Být to o pár měsíců dříve, Naty mohla být jedním z těch stovek malých lidiček dole, kteří pobíhají dole. Bezstarostně, zdálo se – jen ve snaze pořídit co nejpůsobivější video, co nejdramatičtější výjev, zatímco jsou sotva po kolena ve vodě.
V nemocnici byl oproti očekávání relativně klid. Mohla tady klidně být už odpoledne, do háje. Mohlo jí už být lépe. Prohlédli ji, dali jí něco na uklidnění a řekli, že všechno vypadá v pořádku. Ať zůstane přes noc, ale nemá se čeho bát. Natálie jim nevěřila, ale prášky začaly zabírat a ona se omámeně rozloučila s matkou. „Mám tě ráda,“ zamumlala Naty, když ji matka nechala v nemocničním pokoji a vracela se do auta; trochu podrážděná, co ta holka vyvádí. Nikdy s ní nic nemůže být bez problémů.
Kdyby Naty tak rychle neusnula, určitě by ještě požádala druhou ženu v pokoji, ať vypne televizi. Na obrazovce, stejně jako ten večer na většině obrazovek světa, se neustále opakovaly záběry z okolí Rokle, ze zaplavených Varů, z Lokte, který celý život nazývala domovem. A nejčastěji přímo od zničené přehrady – novináři byli z nejbližšího okolí brzy vyhnáni, a tak v prvních hodinách bylo k dispozici jen pár záběrů, které se točily pořád dokola. Ten ikonický obrázek trosek, který o něco málo později doprovázel na internetu slovníkové heslo „Kolaps Rokle“, a ještě později si ho lidé tiskli na trička.
První den Kolapsu Rokle pomalu končil. Ve Varech se narychlo ubytovalo třikrát víc novinářů než během filmového festivalu. Hoteliéři brblali, že musí nečekaně svolávat více personálu, a zároveň se jim do kas hrnulo velmi příjemné množství peněz. Všechna média, včetně zahraničních, která sem poslala svoje lidi, okamžitě rozeznala, že se jedná o událost, na které se vyplatí nešetřit. Ten večer vládl všeobecný pocit, že mají za sebou všichni kus poctivé práce, nikomu se nechtělo spát, i když bylo jasné, že zítra bude práce ještě víc. Byla to jedna velká párty a každý si ji chtěl užít, protože nebylo jisté, jak dlouho tohle nadšení z katastrofy bez obětí vydrží; jak dlouho to bude diváky zajímat.
Tomáš Reis ve Varech večer netrávil. Už dávno nebyl novinář. Přesto se hned, jak to bylo možné, dopravil z Prahy do rodného kraje. Syna měl v bezpečí v zahraničí, to věděl – a jeho staří rodiče byli sice od řeky daleko, ale přesto jel za nimi, aby se ujistil, že nejsou příliš vyděšení. Cestou vyzvedl na druhé straně městečka svoji bývalou manželku a její matku; ani nevěděl, co ho to napadlo, po takových letech jim volat, jak jsou na tom. Sešli se tedy v pěti u Reisů a i když jemu samotnému občas zapípal telefon, vlastně se v jejich malé společnosti brzy cítil, jako by se nic nedělo.
Takové mělo být pro všechny i následující ráno: teď už se přece nic neděje. Jsme všichni trochu vyčerpaní, někteří zoufalí, a ti silnější z nás už pracují na tom, aby se věci daly do pořádku. Budeme si postupně zvykat, že se to stalo. Naučíme se s tím žít, budeme o tom vyprávět, budeme to rozebírat a hledat viníky, ale hlavně buďme rádi, že to dopadlo aspoň takhle. Mělo to být unavené, ospalé ráno.
A pro mnohé takovým ránem opravdu bylo; aspoň zpočátku. V lehké kocovině rozespale šátrali po drnčících telefonech a mžourali do displejů. „Jak to, že ještě nejsi na místě? Co se to tam zatraceně děje?“ Co by se mělo dít, znělo v poloprobuzených hlavách. Je den po katastrofě, přece. Teď už bude jenom rutinní práce, vyškrabávání aspoň malých senzací ze dna událostí, hluboké lidské příběhy a názory znalců. Teď se nic dít nemůže, ještě pět minut. „Do města pochoduje tisíc lidí a ty se válíš na hotelu?“ A do prdele.
Existovala skupina lidí, která kolaps Rokle nejen očekávala, ale připravovala se na něj. Někteří žili ve Varech, jiní se rychle přihnali v noci ze zbytku republiky, další dorazili ze zahraničí. Předpovídali velice správně, co bude následovat okamžitě po varské potopě. Bylo jim jasné, že se Vary během několika hodin naplní reportéry, dobrovolníky, zvědavci... Že tady najednou bude ta nejvyšší možná koncentrace očí a kamer. Že se na Karlovy Vary bude aspoň pár hodin, možná desítek hodin, dívat celý svět. Takovou šanci není možné propásnout. Celou noc přibývali další a další na narychlo určeném místě mezi první vesničkou pod Roklí a Loktem. V tomhle improvizovaném táboře nespal nikdo; vzrušení jim to nedovolilo. S blížícím se ránem napětí rostlo. A pak, ještě za šera, se Prázdná loď vydala na pochod.
Od Varů je dělilo přes deset kilometrů. I to byl záměr: nemohli se jen tak zjevit zničehonic ve městě, vykřikovat nějaká hesla a rozpačitě vyčkávat, až si jich někdo všimne. Museli se pomalu blížit, nejasností svých záměrů probouzet ve svědcích pochodu hrůzu a zároveň si držet svoji identitu obětí: i po těch pár kilometrech dorazí do Varů utrmácení, zablácení, budou se brodit tou špinavou louží, Dvoudenním mořem, a tehdy teprve na ně namíří všechny objektivy. Plán nebyl chovat se agresivně, protože takoví přece MY nejsme. Možná se cestou rozbije pár výloh; to k tomu patří. Ale i s tím, jak cestou přibývaly stále radikálnější výkřiky, cílem byl nenásilný protest. Proti útlaku všeho druhu. Proti misogynii. Proti patriarchátu. Proti kapitalismu. Proti nespravedlnosti ve všech podobách. Proti značné části toho, co takzvaní normální lidé považují za skutečný svět. Jenže ať jsou záměry sebeušlechtilejší, pokud někdo sám sebe definuje vyjmenováváním toho, proti čemu stojí, nevyhnutelně se stane tím, koho někdo identifikuje jako to svoje „proti“.
„Jste idioti!“ hulákal později Rudohlav do kamery, s berlemi pověšenými na zdi za sebou. Už dlouho se takhle nenaštval. Posledních několik let se jeho projev zmírňoval, jeho videa byla stále více vzdělávací místo názorových, jeho semtam ostřejší slovník nebo zvýšení hlasu byly prostě jenom jeho poznávacím znamením, jeho stylem, se kterým pracoval uváženě a promyšleně. Teď autenticky zuřil. „Jste idioti, když si vybíráte, komu fandit, když si namlouváte, že se ty dvě strany nechovají úplně stejně. A největší idioti z vás jsou ti, kdo si ji přivlastňujete a jste si tak jistí, že byla jedna z vás.“
Prázdná loď se blížila do města a byla očekávána. Celá tahle akce měla spíš myšlenkové vůdce než organizátory – těžko organizovat něco tak s roztříštěnou strukturou, něco, co velmi volně spojuje lidi natolik rozdílné věkem, pohlavím nebo tím, z jaké společenské vrstvy pocházejí. A tihle vůdci měli velmi přibližný plán. Bylo jim jasné, že spousta účastníků po cestě odpadne. Užijí si svých pět minut vzrušení, získají pocit, že se podíleli na něčem velkém, a vrátí se ke svým životům. Jen malá část vydrží a ta bude pokračovat dál po proudu. Dojdou ještě pár kilometrů za město k vojenskému újezdu Hradiště a tam se usadí. Ne navždy, nehodlají vše zahodit a založit si vlastní stát podle svých pravidel, to ne. Prostě tam jen nějakou dobu zůstanou. Nikdo je nevyžene, nikdo si nedovolí proti nim zasáhnout – ne teď, když se dívá celý svět. Protože jestli ještě včera večer panovala představa, že pozornost věnovaná událostem ve Varech brzy opadne, tímhle její trvání podstatně prodlouží. Jsou na očích, jak chtěli. Jenom neodhadli, kolik z těch očí bude blíž, než by jim bylo milé, a kolik z nich patří přívržencům Kultu švába.
Stejně jako dávno dopředu každý věděl, jaký osud potká přehradu, ani Pochod nebyl tajemstvím. Nikdo z Lodi nežil v izolaci. Každý měl rodinu nebo nějakou její část, známé, každý se pohyboval na internetu. A každý někde něco utrousil. Nic konkrétního, jistě. Chtěli být tajemní. Říkali „netušíte, co se chystá“. Každý vypustil kousek informace. A ty kousky se daly složit dohromady. A složily. Zatímco Prázdná loď se celou noc shromažďovala kousek pod Roklí, Kult švába se připravoval přímo ve městě, u Horního nádraží. Bylo jich podobné množství, byli taky odsud i zdaleka, byli stejně nadupaní adrenalinem a čekali mezi stromy. V rachotu vrtulníků je tam dole nikdo neslyšel.
Prázdná loď dorazila. Mezi rozvodněnou řekou a plzeňskou silnicí čekali všichni ti narychlo ze spánku vytržení novináři. Roztrpčení z nečekaného probuzení se měnilo v nadšení: to bude materiál! Pochodující dav se pomalu posouval kolem plynárenské lávky k chebskému mostu a zatím nebylo vidět jeho konec. Kolik jich je? Někteří se snažili působit útrpně, měli na sobě falešnou krev, jiní vztekle skandovali, mnozí se smáli do objektivů a vesele mávali: proč se teď nějak hluboce zamýšlet nad tím, co nás sem dovedlo, když je to taková zábava. Jsme konečně tady. MY. Ta radost, když člověk někam patří. Dívejte se na nás.
Pár jednotlivců se odpojilo a ochotně odpovídalo do kamer. Opět neorganizovaně — to je přece jedno, to se nikdy neuhlídá, nemá smysl pokoušet se něco řídit. Jde o to vyslat signál. Mluvili s reportéry a poskytovali jim odlišné, někdy zcela protichůdné vysvětlení, o co jim jde. „Za rovnoprávnost žen.“ „Proti sexuálnímu násilí.“ „Za čistější planetu.“ „Proti diktatuře peněz.“ „Proti zotročování dělníků.“ „Jdeme si pro vaše děti!“ Nikdo ty výpovědi nepodrobil jakémukoli kritickému rozebírání. Proč taky. Dlouhé kecy nám sledovanost nezvednou. Potetovaná hlava s propíchaným obličejem, kterou budou mít diváci za blázna — to je něco jiného. Jo, jen ať se bere smrtelně vážně. Můžete to, prosím, zopakovat hlasitěji? Výborně, ukažte, jak máte po cestě roztrhané kalhoty. Nádhera.
Když si účastníci průvodu všimli prvních lidí běžících po Ostrovském mostě, napřed se zaradovali. Přidávají se k nám další! Má to smysl. Něčeho jsme dosáhli. Až zblízka rozeznali nenávist, která k nim hnala Kult švába na několika místech po levém břehu řeky. To už bylo pozdě.
Kde byla policie? Proč trvalo tak dlouho, než se objevila, proč první houkající vozy tak dlouho vyčkávaly za hradbou novinářů a na druhém břehu nebyly vůbec? V následujících týdnech se dokola spekulovalo, jestli šlo o prostou neschopnost a špatné vyhodnocení situace, nebo záměr. Všichni přece víme, kolik příznivců Kultu švába se v ozbrojených složkách vyskytuje. Je jasné, na jaké straně stojí takzvaní strážci zákona i armáda, která dorazila ještě později. Je to jasné, že? Oni prostě chtěli, aby si Kult připsal jedno krásné vítězství v reálném světě místo diskuzí na internetu, aby těm buznám a veganům a komoušům rozbili držky. Že je to tak? Jasná odpověď nebyla nalezena nikdy. Protože pravdy bylo na všem kousek.
Tady a teď o žádnou pravdu nešlo. Jediné, na čem záleželo, byl jasně rozeznatelný nepřítel. Teď konečně je všechno krásně přehledné. Dobro a zlo. My proti nim. Kult se přihnal k Lodi na třech místech a pochod se změnil v bitvu.
Bitva? Říkalo se tomu tak, už navždycky. Ale co mělo to opatrné pošťuchování společného s bitvou... Ať to zúčastnění na straně Lodi i Kultu odmítali vidět sebevíc, podobali se navzájem natolik, že pro takzvaného normálního člověka byli téměř k nerozeznání. Toho, co je spojovalo, bylo mnohem víc než rozdílů. Vždyť mnohdy šlo o lidi navzájem příbuzné, mnohdy stačilo, aby se setkali v životě s pár jinými lidmi, a mohli stát na druhé straně. Ale to hlavní, co měli společné, byla jejich naprostá nezkušenost v boji. Byli zvyklí se zuřivě hádat, měli za sebou stovky hodin dohadování ve virtuálním prostoru i mentálních zápasů s vysněnými protivníky, se slaměnými panáky. Nikdo z nich nikdy nebojoval o život. Nikdo z nich nikdy nikoho nezabil. Zatím.
Od Tuhnického mostu po Ostrovský, od Meandru po soutok s Teplou. Dva kilometry strkanic, pošťuchování, řevu. Zdálky to jako bitva opravdu vypadalo — možná taková trochu televizní než filmová, ale co. Další překvapení, ještě větší sledovanost. „Není to už trošku moc?“ zaváhali někteří z přihlížejících novinářů, ale nahlas křičeli na kameramany, ať hlavně nepřestávají točit. Tenhle den je lepší a lepší, rozhodně větší divočina než včera. Oni si ublíží. Oni se tam fakt navzájem pozabíjejí... Ale co. Jen ať mají, co chtěli. Neměli bychom přece jenom uvolnit cestu těm majákům, co se nám objevily za zády? Nebo aspoň sanitkám? Ještě chvíli. Ještě tam nikde neteče krev.
Pruh blikajících aut se tvořil v ulici Západní od přejezdu po nádraží. Další pruh, novinářský, byl blíž ke trati. Poslední dvě skupiny už splývaly v jednu. Stahovali se navzájem do bahna rozvodněné Ohře; už byli tak promíchaní a špinaví, že útočili i na své soukmenovce. Na spoustě míst se vyskytla dvojice lidí, kteří se po sobě váleli a tahali se za vlasy, dokud jeden z nich nevykřikl heslo prozrazující, kam patří. Někdy to nestačilo. Teď přece nemůžu přiznat, že jsem zmateně napadl někoho, kdo ke mně patří. Stejně už je to jedno. Stejně ten člověk pode mnou určitě není tak přesvědčený jako já, tak správně na naší straně, tak bez vady jako já. Z opatrných šťouchanců se stávaly rány uštědřené vší silou. Tři vrtulníky prolétávaly nad celou scénou tam a zpátky; z jednoho z nich zněly výzvy k okamžitému nastolení pořádku.
Jeden z vrtulníků odstartoval od karlovarské krajské nemocnice. Měl to sem sotva pár set metrů. Byl přímo na místě. A byl tady úplně zbytečně, protože až se něco stane, nebude mít kde přistát.
Nakonec to bylo jedno. Protože i kdyby se někdo okamžitě spustil doprostřed kruhu vznikajícího kousek od Planárenské lávky, zrovna na místě, kde třikrát ročně stálo šapitó některého ze střídajících se cirkusů, bylo by i tak pozdě. Už se nedalo nic dělat.
„Zabili jste ji! Dost, přestaňte! Vy jste ji zabili!“ řval kdosi a všichni se začali rozhlížet a nervózně ochabovali ve svém úsilí někomu ublížit. Jako vážně? Někdo umřel?
Kruh kolem dívky trefené kamenem do hlavy se zvětšoval stejně jako kaluž krve v prachu.
První těžkooděnci rozrazili řady novinářů a začali pacifikovat nejbližší účastníky té frašky. Zbytečně — nikdo už se nesnažil pokračovat. Vrtulník pomalu přistával. Taky zbytečně.
Rozpaky. Jak se odsud co nejrychleji vypařit? Jsme celí od bláta, je na nás poznat, že jsme tady byli. Aspoň že ne od krve. Tak honem, nejkratší cestou domů, nebo aspoň co nejdál. Pěkně nenápadně, pomalu, ať ty sirény, co máme v zádech, nezastaví zrovna nás.
Bylo po pochodu i po bitvě. Pár lidí zvracelo.