Země betonu a deště
16 Prázdná loď
Jela autem nočními Vary. Kolem stanoviště taxíků u Tržnice zpomalila; nikdy nevíš, kdo se tam vmotá do silnice. Poslední dnešní jízda. Občas už měla dojem, že v autě tráví víc času než doma, v ateliéru nebo ve svém salonu.
Ostatně, neustále se musela mezi těmito třemi místy přesouvat – dneska zase, jeden klient dopoledne, jeden odpoledne, mezitím chvilka malování, odvézt ohřátý oběd Vénovi, a do toho dvakrát zkontrolovat doma Lenku, která byla nemocná. Teď jede za ní potřetí, pravděpodobně ji už nezastihne vzhůru, a zase cestou dělá to, co každý večer: místo aby konečně vypnula nebo si aspoň zrekapitulovala den, který má za sebou, myslí na zítřek. Co všechno musí stihnout.
Vybrala si to sama, jistě. Původní myšlenka byla, že když se jí podaří s tetováním aspoň trochu prorazit, umožní jí to svobodně tvořit a přitom se živit něčím, co je pořád dost blízké jejímu oboru a taky ji to baví. Stalo se; jen jí to dávalo víc zabrat, než čekala. A v obou případech, tedy kolem podnikání i její „svobodné“ tvorby, byla podobná nutnost jednat neustále s lidmi, prezentovat se nějak na sociálních sítích, porovnávat příjmy s výdaji a dělat kompromisy.
Co by mi řekla ta patnáctiletá holka v roztrhaných džínách, která se přivazovala u drůbežárny a vůbec byla plná ideálů? Rozhodně vím, co bych řekla já jí: tys, holčičko, nemusela platit nájem, benzín, léky... Ugh, zním jako svoje matka. Za tou musím taky co nejdřív zajet. A do toho všeho tenhle nový „koníček“, který se zjevil před dvěma týdny: Vincent Reis. Ale udržovat konverzaci s ním si taky vybrala sama. Nic ji nenutilo pokračovat, když se u ní sesypal po tom svém výstupu. Mohlo zůstat u toho následného rozhovoru, kdy se jí napřeskáčku pokoušel vysvětlit, co ho k ní dovedlo.
Mohlo. A nemohlo.
Z těch zpráv, co si začali hned následujícího dne vyměňovat, si konečně poskládala nějaký obrázek o jeho situaci. Nějaký podivný vztah, co měl za sebou, ztracená přátelství, návrat na místo, kde už to znal. Skládá po letech hudbu – konečně, hňup jeden.
A potkal tam Naty, tu milou holku s podholenou rudou hlavou, co k ní pár měsíců chodila a teď už ne, protože šetřila na dovolenou. Martina si pamatovala velice dobře, jak ta holka vypadá – nebylo divu, že má Vincent zamotanou hlavu; ona sama se při jejích návštěvách musela ovládat, aby se jí fantazie nerozkutálela příliš daleko od Lenky. Jenže ono to bylo složitější, snažil se jí Vincent vysvětlit. Není do ní zblázněný, ne, vidí v ní něco jiného – osobu, která pro něj něco udělala, aniž to sama tušila, na které mu proto začalo záležet, které přeje, aby její život neustrnul v tom, že zůstane navždycky v Lokti, u Kotrby, s tím svým... Záleží mu na ní a zároveň z ní čerpá inspiraci pro ten svůj monolit, nebo jak tomu říká.
A do toho všeho se zdálo, že z Natáliiny strany probleskovaly jakési city toho typu, který by spíš čekala od něj. K ničemu mezi ní a Vincetem nedošlo, dál byla s tím svým, jenže si tím svěřováním o nespokojenosti Vincenta k sobě zase o něco víc připoutala – nemohla mu být lhostejná. Vincent líčil, jak to má on a dohadoval se, jak to má ona, ztrácel se a opakoval totéž jinými slovy. Když zmateně popisoval svoje komplikované city k té dívce, ve kterých se sám nevyznal, jen věděl, že nejsou romantické povahy, že ať je Natálie sebemilejší osoba, co prozáří místnost, není to prostě paní Vincentová, nechala ho Martina se v tom vykoupat – ale věřila mu.
Vincent Reis byl jediný člověk na světě, kterému Martina věřila, když řekl, že mu na Naty záleží „jinak“ – ne z nějaké zásadovosti, že by se bránil podlehnout dívce o tolik let mladší a navíc zadané, ale že v ní vidí něco mezi kamarádkou a dcerou, a v první řadě jednoduše osobu, které přeje, aby k ní svět byl vlídnější.
„Jasně že ti věřím,“ řekla nakonec, „ty seš popravdě ten nejzásadovější člověk, jakýho jsem měla tu smůlu potkat. Akorát máš ty zásady hozený trochu jinak. Případ David a tak.“
„No, jinak... já Davida nechci rozebírat. Zklamal mě tenkrát, ale slíbil jsem si, že nebudu o jeho věcech mluvit. Taky pro mě hodně udělal, i když nemusel. A tak. Ale moment... jak jako 'smůlu potkat'?“
„Dvacet let ses neozval, ty lacinej šmejde!“
Jo. V tuhle chvíli ocenila, že si většinou místo textu vyměňují hlasové zprávy. Jen ať ji slyší. Vracet se k tomu nemusí. Nebude uražená. Ale ať si nemyslí, že když ve srovnání s jinými, co jí ublížili, zas tak vysoko nesahá, že je to úplně jedno. Jen ať to v tom hlase slyší. Ona si taky sama sebe poslechla – hrozný, nesnáším svůj hlas.
„To říká každej. Já to měl úplně extrémně – a navíc mi ty hlasovky vždycky přišly jako způsob komunikace, ke kterýmu se uchylujou pologramotný lidi. Ale má to něco do sebe. Při vaření nebo tak, když nemůžeš psát... začal jsem je posílat i ségře. Myslim Janě. Ona je teda – no, tu si asi pamatuješ, viď.“
„Pamatuju. Hodněs toho o ní tenkrát namluvil. Tys vlastně pořád jenom mluvil, když jsme chodili po Ostrově.“
„Vidíš? A přitom celej život poslouchám, jak jsem nekomunikativní. S Danielou jsme se o tom kolikrát dohadovali. Ona mi vyčítala tohle, a já zas jí, že žvaní jen pro to samotný žvanění. A řeší lidi a drby a pomlouvá... já chápu, že takhle lidi fungujou odjakživa. Že se tak ty společenský vazby utužujou. Ale stejně mě ty prázdný řeči štvaly. To samý Michal v práci... já už ho umím snést líp, než když jsem tenkrát poprvé ocházel. Ale von je prostě člověk, kterej furt mluví, i kdyby měl opakovat pořád ty samý vtipy. Pro mě je to člověk, kterej se bojí ticha – potažmo smrti, proto má asi tolik dětí. Jenže ono to nefunguje, když si tohle nevyřeší v sobě. Jenže on nevyřeší nikdy nic, protože zůstává na povrchu, protože má tu strašnou potřebu, aby s ním byl každej zadobře, takže každýmu všechno odkejvá, i kdyby to byly úplně protichůdný věci... a jednou to v něm bude muset vybublat. Já se taky vyhýbám konfliktům. Ale vycházet s někým mi nestojí za to, abych lhal. To radši jdu prostě pryč.“
„A teď dva tejdny děláš to samý, cos vyčítal tý tvojí bejvalý nebo tomu kolegovi. Mluvíš o ní, o něm, o tý jeho manželce, se kterou rozebíráš Natálii, o Lukášovi? O Petrovi, kterýho ses tři čtvrtě roku neviděl – tohle koukej spravit, nebo dojedu tentokrát já za tebou a srovnám tě. O Natálii a tom jejím, kterýho ani neznáš. Řešíš, jací jsou oni, místo abys řekl něco sobě. Místo abys mluvil o sobě a o tom, jak seš strašně sám. Taky se něčemu vyhýbáš.“
„Ale nevyhýbám. S Petrem... to je nadlouho, uvidíme. A jo, já vím, že dělám jakoby to samý. Ale zároveň mi to přijde trošku jiný. Když mluvím o nich... já jim ale neříkám, že maj bejt takoví, jak chci. To je rozdíl mezi Kultem a Lodí, přece. Já jsem se teda vždycky považoval za člověka, kterej je víc na straně Lodi. Jenže pak jsem v té situaci mezi mnou, Danielou a Tomášem zvolil vlastně typickej postup Kultu švába. Rozhodovat za někoho. Ono se to prolíná, podle toho, jak moc extrémně seš na jedný straně, začíná to připomínat tu druhou stranu. Já nemám rád teorii podkovy, přijde mi přesnější kyvadlo. Nebo jinak: Prázdná loď a Kult švába jsou jako starej a novej jazz. Ve starým se snažily všechny nástroje přeřvat ostatní, v nový si hrajou, jako by tam ty ostatní nebyly. Teď to dělám zas, viď? Vyhýbám se. Ale ne, já si to uvědomuju. A částečně Michalovi i Daniele dávám za pravdu. Ne s tím, že bych najednou byl fanda mluvení pro mluvení, o ničem... ale všimnul jsem si třeba minulej rok, jak jsem se s Danielou a Tomášem poprvé nebavil, že jsem normálně začal, jak jsem chodil pěšky z Lokte, před cestou jsem si tam k tomu krámu u cyklostezky kupoval pivo, a já normálně začal vtipkovat s prodavačkama, jenom abych slyšel to lidský slovo, něco jinýho než o práci..."
„Vincente, já tě prosím. Skládej hudbu. Mluv o ní. Ale už nikdy, NIKDY nedělej hudební přirovnání. Ale jinak máš pravdu. Já taky vždycky měla blíž k Lodi. Jasně že jo. Holka a lesba k tomu? Co bys čekal. Ta podkova nebo kyvadlo... Těžko soudit. Nejsou to prostě dva dokonale zrcadlový protiklady, v tom je ten problém. Prolíná se to, obojí má v sobě kus toho druhýho. Kyvadlo... jo, jsou tam ty přehnaný reakce. Jsou tam ty zděšený konzervativní výkřiky, když někomu přijde jako přehnaná reakce něco, co ještě není ani narovnání nějakýho stavu. A zároveň se do toho ale někdo tak opře, že se považuje za hledače vyváženosti, a přitom se fakt přehoupnul na tu druhou stranu. Mám kolem toho spoustu hádek s lidma kolem Lodi, který znám. Jedna z těch prvotních základních myšlenek bylo rozhodování o vlastním těle – odtud Prázdná loď, žejo. Nepovažovat lidi, a hlavně teda ženy, s takovou samozřejmostí za chodící inkubátory, který nemaj jinou náplň v životě než se množit. Fajn. Když se některý radikálnější začaly dobrovolně sterilizovat, pořád se to dalo respektovat, jestliže to udělali dospělí svéprávní lidi. Ale když se pak doslechneš o tom, že tohle ládujou do hlav dvanáctiletým holkám, a vlastně i klukům, a o tu možnost volby je chtějí vlastně připravit... tak to s nějakým osvobozováním nemá nic společnýho. Urrgh, cos mi to udělal... už nahrávám stejně dlouhý zprávy jako ty.“
Bylo to jako seznamovat se s někým, koho potkal poprvé. I když Martina přeháněla a mluvili spolu před kratší dobou než dvaceti lety, i tak prožili každý zvlášť natolik podstatný kus života, že se z nich staly dvě svébytné osobnosti, které přicházejí na to, že si mají tak trochu o něčem povídat i vedle opakovaného rozebírání Natálie.
A ohledně Naty skoro už nebylo co rozebírat – mezi nimi nic neprobíhá, ona zůstává se svým a on sám, a tak je to v pořádku. Protože pro něj ona není ta paní Vincentová, a on pro ni byl jen někým, kdo se jí na chvíli vloudil do mysli, protože prostě neviděla kromě toho svého a jeho přátel nikoho jiného, a protože byla zřejmě v práci pod masírováním ze strany kolegyň, které ji tlačily, aby se na toho moulu vykašlala a chňapla po tom, co je nasnadě. Zároveň měl Vincent jistotu, že nic nevznikne ani mezi ním a Martinou – fakt, že byla lesba, ho vlastně nadchl. Mohl v ní najít blízkého člověka bez rizika všech těch klišé o tom, že mezi mužem a ženou neexistuje možnost přátelství.
„Zajímavá reakce. Kéž by to tenkrát všichni přijali takhle nadšeně,“ smála se hořce Martina, když jí to řekl, protože se vlastně nezdráhal jí říct cokoli – vždyť ho viděla se u ní v salonu totálně složit. „Hlavně teda doma. A hlavně můj otec.“ „Mně tvůj taťka taky dvakrát k srdci nepřirostl,“ připomněl si Vincent poslední setkání s panem Králíkem. Zato Martina mu, i takhle na dálku, přirůstala k srdci překvapivě rychle. Jako někdo, koho poprvé potkal – a koho zároveň dávno znal, a měl k němu důvěru.
„Protože nikdo se tak úplně nezmění,“ poznamenal na podzim, když už byly téměř každodenní konverzace s Martinou další z jeho rutin. A to prohlášení znělo úplně jinak, než když s Danielou citovali Scarfa. Dřív v něm byla jistá porce zmaru, odevzdanosti – teď to myslel tak, a vracel se tím do úvah ze svého dospívání, že někdy možná není tak úplně nutné se měnit. Je možné vidět různé věci jinak, lépe, učit se něco nového, ale nemusí to znamenat změnu. Ten mýtus proměny, nápravy nějakého velkého omylu, který u sebe člověk má objevit, aby pak pokračoval v životě s nějakou nalezenou moudrostí, Vincent neuznával.
Bylo to příliš pohádkové, příliš ve své podstatě namyšlené, protože lidé, kteří takto objevili nějakou tu Velkou pravdu, tím jenom naskočili na další sadu omylů, ve kterých setrvávali a neviděli nic jiného – a všechno ostatní nenáviděli. Ne, není třeba se měnit a stávat se tak někým jiným – je třeba hledat, kým člověk už je, jenom to třeba nevidí. Možná k tomu jsou nutné dílčí změny; vlastně docela určitě člověk musí sem tam něco přehodnotit, ale neznamená to proměnu, znamená to stávat se sám sebou.
A Vincent Reis byl sám sebou; vždyť skládal hudbu. Monumentu přibývaly minuty, někdy rychleji, někdy pomaleji, ale zdálo se, že onen rok, který si na to vyhradil, bude stačit. Jenže vedle toho si Vincent taky musel přiznat, že už na to nemůže být sám. Nemůže tady prostě být zavřený a skládat, vycházet z bytu jenom na noc do práce a jinak s nikým nekomunikovat. Potřeboval s někým mluvit víc než těch deset minut večer, kdy ho Naty vyzvedla a šli spolu do práce a řekli si, jaký měli den – nic víc tam nebylo, ona už si nestěžovala na svůj vztah a on se nevyptával, protože zkrátka stejně nebyla možnost s ní cokoli probrat ani jako kamarád.
Potřeboval si s někým povídat, aspoň na dálku. A tak skoro každý den nahrál něco Martině. Už dávno hlasovky místo textů posílal i Janě. Komunikoval takhle i s Vlaďkou, která stále měla utkvělou představu, že by se měl Vincent pokoušet o nějaký průlom s Naty – na rozdíl od Martiny Vlaďka odmítala pochopit, že Naty Vincentovi leží na srdci jako dobrá duše, která si zaslouží lepší život, ale ne život s ním. A pak Vincent poslal jednu zprávu i Alici, na kterou myslel od chvíle, kdy se s ní minul ve Vídni, aniž to tušila. Alice Vincentovi prozradila, že s manželem Robertem mají čerstvě třetího člena domácnosti, a vybídla ho, ať je někdy přijede navštívit, že může u nich pár dní zůstat – teď zrovna rekonstruují kuchyň, tak mají doma trochu zmatek, ale klidně někdy později. A poslala mu fotky a Vincent říkal: „Wow, tak z týhle kuchyně mě ale nedostanete, tam bych vařil rád.“
Najednou, i když pořád pracoval na svém monumentu, ve Vincentově bytě mnohem častěji než hudba zněl jeho hlas. Ten hlas, který kdysi nesnášel, který mu připomínal otce, který byl kdysi tak nespolehlivý, když měl zvednout telefon a něco vyřídit. Vincent mluvil a skládal a mluvil, a pořád to bylo málo. Kromě vlastní hudby si letos žádnou nepouštěl, protože se nechtěl rozptylovat – i tak si ale držel nějaký přehled o tom, co nového vychází, a množily se mu poznámky, co všechno si musí poslechnout, až po dokončení monumentu (a opuštění Lokte – kam půjde?) bude mít zase volný ten mentální prostor aktuálně okupovaný tvorbou a bude si moct poslechnout, co chce.
Zároveň se věnoval tomu, co kdysi nazval hudební teorií – všechny ty informace o vydavatelstvích a kapelách a jejich členech a vztazích mezi nimi… a pak začal mluvit i o tomhle. Napřed chvíli s Martinou, ale velice brzy pocítil potřebu vytvářet něco strukturovanějšího, jakousi audioencyklopedii, a protože to byla doba, kdy prostě každý musí mít svůj vlastní podcast, Vincent se nikterak nezdráhal téhle módě podlehnout a pod přezdívkou Ostrovan začal zveřejňovat svoje povídání – a k jeho překvapení se našlo poměrně hodně lidí, kteří ho pravidelně poslouchali a dokonce byli ochotni platit za prémiový obsah v podobě delších speciálních dílů.
„Vidíš, tak až si to tam doskládáš a vypadneš, máš něco, čím se budeš živit,“ říkala Martina, a Vincent se smál. „Ne, to by asi opravdu nefungovalo. Ono je to zase brzo přestane bavit.“ Ale konec roku se blížil, a byla pravda, že Vincent neměl vůbec rozmyšleno, kam se vydá, čím se bude živit, co a kdy bude skládat po monumentu, který je pořád ještě bez názvu.
„Je pravda, že ten rok a půl, co tady dohromady budu, je tentokrát tak akorát. Já jsem si vypěstoval nějakou odolnost na to, co tady poslouchám, snesu Pavlu i starou Kotrbovou a tak, ale ten Michal mi dává zabrat. Dřív mě unavovaly ty jeho řeči jenom tím, že byly takový… maloměšťácký. Prostě to, co si nepřeju, aby tady semlelo Naty. Ten pohled na život bez nějakého rozhledu. Pohled bez rozhledu? To je fuk, víš jak to myslím. Ale přijde mi, že jak stárne, je čím dál víc frustrovaný a vyhřezává to v takové víc zlý podobě. On si prostě vymyslel nějakou historku, jak jedna ženská, co u nás pracuje, byla znásilněná, a furt o tom dělá nějaký vtipy – a mně nejde o to, že bych byl nějak útlocitný, víš dobře, že sám bych udělal i hnusnější vtip. Ale to, jakým způsobem to furt vytěžuje, i když tam nic vtipného není, a jak se ukazuje, že opravdu nejhnusněji se k ženám umí chovat ostatní ženy, protože ony na to naskakují a v podstatě ho motivují, aby v tomhle pokračoval… jedinej, kdo mu dal najevo, že to je za hranou, byla Naty. Řekla mu, že by si měl uvědomit, že to není nic příjemného. Víš, a to je zase věc, kdy mě mrzí, že nemáme tu podobu kamarádského vztahu, kde bych třeba mohl zjistit, jestli tím narážela na to, co se jí stalo v dětství, nebo je tam něco aktuálnějšího. Jestli ten její vztah je ještě chorobnější, než jsem si představoval. Já ho neznám, furt ho bráním a říkám si, že je prostě jenom blbej mladej kluk, tak trošku nezodpovědnej a tak trošku línej, ale že v něm přece jenom něco musí být, když ho má ráda zrovna Naty… ale nevím, ve skutečnosti nic. Jo, už chci vypadnout.“
„Říkal jsi pořád, že tě inspiruje. Takže co, prostě ji takhle využiješ a pak se odstěhuješ a zase ji škrtneš ze svého života?“
„Využiješ? To je hodně silné slovo. Já... v tom, co skládám, prostě vidím její osud, jak jsem si ho poskládal z těch minimálních informací, které mi poskytla. Jak bude vypadat dál, jestli se tady fakt navždycky zazdí... je to její věc, její volba – i když já tam právě nevidím tu možnost volby. Přijde mi, že byla hrozně o něco ochuzená, že jí něco brání rozvinout, co v ní vidím. Ale možná to tam není. Nevím. Jak jsem mluvil o tom, že minulej rok touhle dobou mě to moje dosažení absolutní samoty nakoplo k tomu, abych najednou byl takovej otevřenej, spřátelil jsem se s Vlaďkou, chvíli jsem věřil, že to bude jiný s Danielou, na ještě menší chvíli, že to bude jiný s Tomášem... nakonec i to, že jsem se nějakým způsobem setkal s tebou... možná to s Naty bylo to samé. Možná to, jak pořád opakuji, že v ní vidím to pozitivní, je jenom... mnou. Že jsem byl tak jako správně načatej, když jsem ji poprvé potkal. Ale stejně. Něco v sobě má. A já nevím, jestli o to nepřijde. Občas už ji slyším říkat takový ty hlášky, co bys čekala od těch našich čtyřicátnic plus. A v podstatě každý den očekávám jednu ze dvou informací: buď že je těhotná, a tím pádem fakt už navždycky připoutaná k němu a k Lokti, nebo že se teda rozešli. Ale co by to znamenalo dál, jestli by vydržela sama dost dlouho, aby si vybrala pořádně... možná by skončila s někým ještě horším. Ona se bojí být sama. Ona je prostě ten typ, co chce žít pro někoho. Jako Daniela. Jenom taková lepší verze, bez toho všeho hnusu, bez závislosti... Jasně, že bych ji nechtěl škrtnout, až odejdu. Chtěl bych tentokrát, abych o ní nějakým způsobem dál věděl. Ale bojím se toho, co vlastně uvidím.“
Nakonec se obě očekávané informace dozvěděl najednou.
Když se Naty během noci dvakrát ujistila, že na ni ráno počká, bylo jasné, že s ním potřebuje mluvit. A i když pak první polovinu jejich cesty mluvila jen o práci, z jejího ledabylého tónu to bylo ještě jasnější.
„Už jsi řekl Kotrbovi, že odcházíš?“
„Brzo řeknu. Zbývají dva měsíce do konce roku, tak... ale nevím, jestli se trochu nezdržím. Mám skoro hotové to, co skládám, akorát – víš, pro mě je hrozně důležité to správně pojmenovat. A to chci udělat taky tady.“
„Já jsem zvědavá, jestli mi to pak pustíš. Budeš mi tady strašně chybět.“
„Prosím tě... ale jo, jasně že pustím. Pošlu ti to.“
„Možná už v té době taky nebudu v pekárně.“
„Zase se po něčem poohlížíš? Něco se objevilo?“
„Ne, ne... já tam nebudu a pak zase budu.“
Vincent nikam nespěchal. Seděli pak hodinu na lavičce, než se vydali každý do své postele.
„Řekl jsem jí na to těhotenství to, co bys asi ode mě čekala... a ona to čekala taky. Ona věděla přesně, co jí řeknu. Ale vzala to ode mě. Protože prý respektuje můj názor... je to praštěné. Ona to dítě strašně chtěla, i když viděla, že ten její – no, on už právě není její. Tím mě teda překvapila. Že prý mu po pár měsících přiznala, co se jí stalo ve Španělsku na té dovolené, kde byla bez něj. Já napřed myslel, že tam třeba někoho potkala, no a co, tak si aspoň jednou v životě trochu užila; já si nepřivezl z cest s Davidem ani blbou kapavku, tak co. Bylo by strašně nefér jí tohle vyčítat. Jenže ono se nic takového nestalo. Ona se mu přiznala k tomu, že jí tam vůbec nechyběl. A on jí prý řekl, že ona jemu taky ne, a že jsou spolu jenom ze zvyku, a kdeco... no, zkrátka nakonec, místo aby se ho zbavila, zbavil se on jí. A ona teda zůstane sama, akorát ne tak docela.“
Martina se ten den neozvala. Až dalšího dne, po první zprávě znějící pouze „tyyy vole. no tyvole“, vysvětlila důvod, proč včera na Vincentovu zprávu nereagovala. „Měla jsem toho moc, a ještě jsem se zasekla s Vénou. To je ten bezdomovec ze spodního nádraží, jak mu kupuju a vozím ohřáté ty lasagne; on prostě nic jiného nejí. Jednou byly nějak v akci, takže ve všech varských HT-Martech vykoupené, musela jsem jet do Ostrova, aby neumřel hlady. Já ani nevím, proč to dělám. Teď už asi víceméně proto, abych měla co nejvíc těch krabiček. Já si je všechny schovávám, ještě nevím, jestli z nich bude socha, nebo nějaká koláž... takový praštěný projekt, no.“
Pak rozebírali Naty a její budoucnost, i když věděli, že k ničemu nedojdou. Rozhodla se, ví dobře, co jí čeká, oni dva s tím nic nenadělají, ani se od nich nic takového neočekává. Je blázen, ta holka – neuvěřitelně hodná a silná blázen. Zvládne to. „Akorát jí zkus říct, až začne jezdit na kontroly do Varů, ať se staví v centru Prázdné lodi. Ať na to není úplně sama. Tamty holky nejsou ten typ, co by jí cpaly do hlavy, že se má toho zbavit – podpoří ji. A co vůbec tvoje těhu?“
„Moje? Je to šílené, ale vlastně už jsem to složil. Před rokem jsem se rozhodl, že to zkusím. A teď ta věc existuje. Divné. Nemám vůbec nějaký slavnostní pocit, to už vím, že nic takového nepřijde, ale stejně. Už to jenom pojmenovat. Jenom.“
„Takže tam zůstaneš ještě po Novém roce, viď. Vincente, já tě varuju. Jestli uděláš nějakou hloupost ohledně Naty...“
„Ale notak. Jasně že neudělám. Není paní Vincentová. Nemůže být. Je to prostě neuvěřitelně hodná holka... ale furt holka. I když z ní bude matka.“
„Sleduju tě, Reisi. A co ty tvoje další nepořádky? Nechceš ten čas navíc využít k tomu, abys trochu poklidil? Třeba s tím Tomášem?“
„S Tomášem? Ne, tam prostě není co urovnávat. Já si umím představit, že třeba někdy budu schopnej mluvit s Davidem. Chtěl bych se určitě někdy sejít s Petrem. Ale Tomáš... Víš, je to přes rok. A mně ten člověk prostě nechybí. Já jsem změnil trošku pohled na to, co jsem mu udělal – ale ne tak, že by to bylo z mý strany špatně. Ne, já to považuju za chybu z toho důvodu, že jsem to udělal pro někoho, kdo za to nestojí. Když jsem ho poznal, před asi dvanácti lety nebo tak, bavili jsme se, já si furt říkal, jak je chytrej a tak, jenže v jeho případě to ‚jen tak něčemu nevěřit‘ nebylo... prostě, on je za každou cenu proti všemu. Já ho ke konci začal i testovat – řekl jsem třeba nějakou úplně stejnou věc, nějaké prohlášení, jako krátce předtím on – a jeho reakce byla stejně odmítavá, stejně arogantní, pohrdavá... takže bylo jasný, že nezáleží na tom, CO člověk řekne, že on musí být v opozici bez příčiny. Je to furt takovej edgy teenager, akorát přestárlý. Když je řeč o toxických lidech, myslí se tím většinou lidi, co nějak aktivně někomu škodí, to on nedělá, ale prostě jenom ten jeho přístup ke všemu je... já takovýho člověka v životě nechci.“
Martina už skutečně byla tím nejlepším přítelem. Přítelem, který se sice nezdráhá někoho poslat kam patří, ale Vincentovo rozhodnutí mu nerozmlouvá.
„Musíš vědět sám,“ řekla jen, a pak se ptala, na jak dlouho vidí to hledání názvu. Už to taky chce sakra slyšet.
„Tohle opravdu nevím,“ odpověděl Vincent v novém roce, „já teď po tom roce skládání odpočívám. Chodím teda do práce a nahrávám Ostrovana jak nepříčetný, ale ten stres z monumentu ze mě opadl. Užiju si tady takovej dojezd, a v blízký době se rozhodnu, jak dlouho chci ještě u Kotrby vydržet.“
Blížila se doba, kdy Naty bude muset s rostoucím břichem přestat pracovat. A do toho Vincentův odchod, jé, to bude řečí, jestli to nějak nesouvisí.
„Takže nakonec jsem se rozhodovat nemusel,“ napsal Vincent Martině na začátku jara, „ode dneška jsem oficiálně nezaměstnanej.“
„Ze dne na den? Takže ti přece jenom ruply nervy?“
„Ne. Měli jsme v kotrbárně požár.“
„A uvědomuješ si, že zaměstnání se dá opustit i bez toho, abys to tam podpálil?“
Vincent se v tom prvním svobodném dni byl projít, nechtělo se mu mačkat malá písmenka, a tak začal místo toho zase nahrávat.
„Já nic nepodpálil. Starej Kotrba asi při mletí strouhanky nahoře zahodil vajgl... nevím, to už je jedno. Každopádně tam začaly hořet prázdný pytle a pak všechno okolo. Já šel někdy před půlnocí nahoru pro něco, a zase jsem rychle běžel dolů. Měl jsem to blíž k hasičáku, tak jsem ho vzal a křiknul jsem na Michala, ať najde v mým telefonu číslo na hasiče – mám tam uložený přímo loketský od tý doby, co... prostě je tam mám uložený, tak aby zavolal přímo jim a byli tu co nejdřív. No, nějak se celý to drámo seběhlo, nikdo neuhořel, vedoucí probuzenej... a když odjeli, Michal furt tak divně koukal. A pak začal řvát, že se má Kotrba rozhodnout, jestli tam bude von nebo já, protože, jak se ukázalo, první věc v mým telefonu, která na něj vyskočila, byla konverzace s Vlaďkou. Nenechal si vysvětlit, že o nic nejde, že jsem se s ní ve skutečnosti bavil akorát o Naty... prostě zatemněnej mozek žárlivce. Tak jsem nakonec řekl, že má vlastně pravdu, že bych tam neměl být. Vedoucí furt chtěl najít nějaký řešení a uklidnit to a tak, ale já mu řekl, že stejně jsem tam nechtěl být věčně, že v Michalovi má tu jistotu na další roky a tak, prostě jsem se sbalil a vypadnul. Zase... i když trochu jinak. No, a... moment, Naty píše.“
Vincent si přečetl zprávu od Natálie a spokojeně se usmál. Potěšilo ho, jak naříká nad jeho odchodem? Jistě. Ale ještě větší radost měl z toho, jak reagovala na nabídku, kterou jí napsal hned ráno.
„Wow. Fajn, já se budu tvářit, že tam opravdu začalo hořet z nějakýho jinýho důvodu, než že ses potřeboval odejít takhle velkolepě a nechat za sebou půlku Lokte spálenýho. A jakej je teď plán? Co budeš dělat? Co monument? Co na to říká Naty?“
„To je moc otázek najednou! Ale jasně, vlastně to je všechno jedna věc dohromady. S Naty to právě teď řeším. Teda ne, co budu dělat, ale... já už nepotřebuju ten byt tady. Ten, co mi vlastně dohodila ona a já jí ho jakože dlužil. Tak jsem jí hned ráno psal, že se prostě odstěhuju zpátky k řece. A majitelka bude určitě ráda, když za sebe budu mít hned náhradu. Zkrátka, právě v tuhle chvíli mi píše, že by to bylo super. Mně to ráno do sebe tak úplně zapadlo, že pro ni vlastně ten byt bude ideální. Bude mít ten svůj prostor, aby se nezbláznila z tý svojí matky, a zároveň jí bude mít pořád nablízku, když bude něco potřebovat. A vzhledem k tomu, že teda prozatím zůstala s tím svým těhotenstvím sama, stačí jí něco takhle malýho, hlavně když je to levný a čistý. A z mojí strany to považuju konečně za něco, co můžu udělat, aniž bych dělal něco jakoby za ní. Nic jí nedávám zadarmo, jenom jí poskytuju nějakou možnost. Jako kdysi Jana mně, když mě nasměrovala ke Kotrbovi, ale makat už jsem tam musel sám. Ona to taky bude mít takový, jaký si to dokáže zařídit.“
„Nasměrovat... jo, to se mi asi líbí. Výjimečně ses možná trefil. Takže na to kývla, půjde do toho, sice s matkou za zády, ale dostatečně daleko. Hezký. A ty ten svůj přesun k řece bereš, předpokládám, jako dočasnej. Než najdeš název.“
„Jo, tak nějak. Já vlastně začal s tím Ostrovanem právě včas na to, že už mám dost odběratelů, abych nemusel teď úplně řešit nějakej příjem. Není to nafurt, nemůže být. Ani to, že budu v tom baráku – zbláznil bych se, být tam sám. Budu se muset zase někam přesunout, dělat něco jinýho... ale teď je to všechno tak nějak správně. Jako vlastně skoro všechno od tý doby, co jsem potkal Naty. O kousek vedle, než bych čekal, ale správně. Odešel jsem jinak, než jsem chtěl, ale v ten nejlepší čas. A vůbec všechno je vlastně tak trochu o kousek vedle. Kdybys mě jako úplně malýho zeptala, co chci v životě dělat, určitě bych řekl, že chci být jako táta. Pak mi časem to jeho povídání o filmech přišlo trapný, že by měl radši sám něco zkusit a tak... a nakonec mluvím o hudbě. Nedělám recenze, prostě si povídám, co mi přijde zajímavý, ale je to podobný. Taky jsem si možná někdy dávno říkal, jak by bylo skvělý živit se hudbou – a v podstatě to dělám, i když ne tím skládáním, ale mluvením o ní. Jak říkám, není to nafurt – nejde o to, že bych se nějak v tomhle našel a maloval si, že bude to moje vykládání věčně bavit dost lidí, nebo teda i mě. Nepovažuju svůj život za nějakej příběh o tom, jak jsem přišel na to, co mám dělat. Prostě to dělám, nedefinuju sám sebe tak, že bych byl ta věc, kterou dělám. Já jsem prostě Vincent Reis. Dělám tohle a pak budu dělat zas něco jinýho.“
„Ty příběhy, co říkáme sami sobě o vlastních životech... Tys říkal, že to nemáš rád. Že ti to moc připomíná pohádky, že si tím lidi zjednodušujou vidění světa. Ale stejně si každej nějakej ten příběh o sobě říká, pokud není úplnej primitiv. Každej si tvoří nějakou tu svojí soukromou mytologii o tom, jak ho co dovedlo tam, kde je, kdo je. Jak ho něco poučilo, i kdyby to byly ty úplně nejjednodušší stereotypní věci. Ty to u sebe nevidíš?“
„Ale jo, pár takových věcí možná taky mám. Já se celej život zabejvám těma myšlenkama o dospělosti, o infantilnosti, těma otázkama, nakolik máme svoje životy ve vlastních rukou a nakolik vlastně nechceme a necháváme si rádi něco diktovat, vlastně z pohodlnosti. A jak z toho potom jsou lidi akorát frustrovaný, protože si neuvědomujou, že to dělaj. Že se dobrovolně ponižujou. Protože ta toxická infantilita, o který mluvím, se neprojevuje jenom tím sobectvím a absencí empatie, tím 'chci tohle a tamto, chci, aby byly věci podle mě'... projevuje se i naopak. Tím, že chceme mít ty 'nad náma', od kterých si necháme říkat, co máme dělat. Jenže zároveň je pak nenávidíme. A nenávidíme se i mezi sebou, protože furt máme pocit, že ty ostatní, co jsou jakoby na stejný úrovni s náma, mají v týhle hře nějaký výhody. Vždycky je tam takový to 'já jedinej to mám nejtěžší, ostatní dostávaj kdeco zadarmo' a tak. Víš, já si pamatuju jeden takovej den z dětství. Vlastně to byly dva dny po sobě; občas mi to trochu splývá, jak ta dětská paměť je nespolehlivá. Já tenkrát byl strašně naštvanej na Janu, protože zmizela na intr a najednou jsem ji neměl nablízku. Dlouho jsem si pak říkal, jak nějakým způsobem tenkrát skončilo moje dětství – v těch pěti letech – protože se mi v životě objevila nenávist. Jenže pak během let jsem začal považovat právě nenávist, v tý omezený, myšlení bránící podobě, za jednu z nejdětinštějších emocí. Tak jak by mohla souvislet s koncem dětství? No, a nakonec mi nějak došlo, že to tak opravdu bylo. Ale že jsem nepřestal bejt dítětem s tím příchodem nenávisti, ale s tím, že jsem jí nepodlehl. Já jsem prostě takovej, že si všechno radši desetkrát rozmyslím. A tenkrát jsem tak dlouho čuměl do blba, až mě najednou obklopila skoro celá moje rodina, naši byli ještě spolu, a prostě najednou všechno bylo v pořádku. Pak, časem, tyhle jistoty nějak přestaly fungovat, to jo, ale tu věc, že se nenechám strhnout, že se odmítám hádat a tak, to považuju, podle svých soukromých měřítek, za docela dospělý chování. Já nejsem nějak o moc třeba chytřejší než ostatní lidi, nebo morálnější, nebo prostě kvalitnější člověk... ale nechat se unášet vztekem? To nedělám. Nejsem impulzivní. Teda většinou.“
„Já už se tě bojím na něco zeptat,“ ozvala se zas Martina další den, „taky bych si ráda někdy pustila do sluchátek něco jinýho než tvoje mozkový pochody. Ale co ta Naty? Jste domluvený?“
„Jsme. Mám z ní radost. Furt to bude mít těžký, furt je asi už navždycky v Lokti... ale ona je prostě silná. Zvládne to. A jezdí do Varů za těma holkama z Lodi, podle všeho se vídá s takovýma, který neprožívaj Prázdnou loď tím negativním způsobem, tak snad jí to taky prospívá. Konečně taky zná jiný lidi než těch pár smažek kolem jejího bejvalýho... a než mě.“
„Uvidíš. Já z ní cítila podobnou energii jako ty, i když jsem ji strávila nesrovnatelně míň času než ty.“
„Aspoň nějakej. Budeš moct posoudit, jestli ji v tom slyšíš, až pojmenuju monument a pošlu ti ho.“
„To taky uvidíš. Ale teda... uvidíš ji? Myslíš, že zůstanete v kontaktu?“
„Já nevím. Teď jsou to jenom takový ty řeči, co lidi vždycky maj, když se loučej. Já tohle neříkám jenom tak, jasně. Já chci, aby to nebyl další člověk, o kterýho v životě přijdu. I když ho v tom životě mám jenom tak jako trošku. Nevím... dneska jsem jí dal klíče, odjel jsem a ona se nastěhuje do mýho bytu. Třeba si v něm taky pustí monument.“
„Odjel takhle narychlo? Tys jí tam nechal nábytek, žejo. Prostě ses musel předvést, a po tom 'nedávám jí nic zadarmo' jí dát aspoň něco, žejo.“
„Maličkost. Co bych s tím dělal.“
„Tak hlavně dělej, co máš. Čekáš, že se ti zjeví název u řeky, nebo chystáš nějakou cestu?“
„Mám nějakou představu, kam vyrazím.“
Po dvou týdnech, druhého dubna, odjel Vincent Reis vlakem do Vídně. A následující den se protrhla Rokle.