Země betonu a deště

15 Samota opětovaného chtíče

Než se Vincent skutečně vypravil na svoji dvoudenní návštěvu Basileje, uplynul měsíc, během kterého byla spousta věcí jinak a zároveň stejně.

Člověk si nejlépe zvyká na to, co už dobře zná – a Vincentovi se vracelo mnoho známého, byť vždy o kousek jiného než dřív. Práce v pekárně ho nepřestávala bavit, protože místo výroby chleba zůstal natrvalo v expedici, kde si mohl vytvořit svůj systém, a zároveň každý den přicházela nějaká zvláštnost, která mu práci zpestřila.

Michal ho nepřiváděl k zuřivosti, třebaže předčasně dědkovatěl a především ve dvojici s Pavlou se věnoval v jednom kuse stížnostem na poměry, na mládež, na vládu, na cokoli; jenže Vincent byl od něj v rámci pracoviště dostatečně daleko, aby na sebe nenechal působit jeho narůstající negativitu. S Danielou se vídal pravidelně každý víkend, a byl-li jeho kontakt s ní omezen na takto pravidelná dvoudenní setkání, Vincentovi přinášel radost a těšil se na ni.

Právě pravidelnost byla překvapivě tím, co se mu začalo zamlouvat na jeho novém životním rytmu – ano, rytmus, opakování, rutiny. Vincent, který kdysi chtěl žít pro dny za obzorem, nacházel teď uspokojení v tom, jak se věci opakovaly, a necítil to jako pád do unaveného stereotypu. Naopak, zdálo se, že někam směřuje.

Co mu ta pravidelnost připomíná, proč se zdá, jako kdyby pořád ještě nebyla dostatečně vyladěná, co mu v ní chybí? Basilej snad odpoví; právě v kontrastu k rutinám jistě vynikne ten jeden blížící se dvouden za obzorem. Nechtěl tam jet na dovolenou, nechtěl tam zase být týden jako téměř přesně před deseti lety; potřeboval si jenom na chvíli sednout na lavičku na Kraftwerkinsel. Jeden večer a jedno ráno, to bude muset stačit; nedostaví-li se žádná magie takto, nepřijde vůbec. Koupil si letenky a potřebu dvou volných dní oznámil Kotrbovi na poslední chvíli; zaměstnavatel vždy vyjde více vstříc někomu, koho nemá jistého.

„Jsem hrozně zvědavá, co tam uvidíš,“ říkala Daniela celý měsíc. Ano, tím původním motivem pro návštěvu nejdůležitějšího města ve Vincentově životě bylo ujasnit si, co cítí k Natálii. Je zamilovaný? Vidí v ní možnou kamarádku? Nebo skutečně „jenom“ toho pracovního parťáka? Natálie skutečně začala střídat týden ranních a nočních směn – zda to bylo na Vlaďčinu přímluvu, z její vlastní vůle, nebo na tom najednou trval Kotrba v zájmu nějaké zdánlivé spravedlnosti, aby si Racková nechodila jenom na ranní, Vincent netušil. Ale prostě to tak bylo, a Vincent začínal tušit, že bude mít jasno dřív, než se do Basileje vůbec vypraví.

Už nechodil do práce pěšky, ani se nenechal vozit Danielou; chodil na vlak, a když večer dorazil do Lokte, Natálie ho vyzvedla a šli do pekárny společně. Z těch párminutových hovorů o ničem začínalo být zřejmé, že jakékoli romantické představy jsou mimo: ona měla svůj vztah a on uznával, že o víc než vztah pracovní v jejím případě nestojí. Ale právě o její společnost v práci stál pořád víc, a bylo mu jasné, že se vlastně pokouší zreprodukovat to nejlepší, co kdy zažil s Danielou v HT-Martu. Být dobrý tým.

Člověk si zvyká nejsnáz na to, na co si zvykat nemusí. Přesto zůstával přítomen onen prvek jinakosti, něčeho nového, lepšího snad? I kdyby o sobě Natálie neříkala, že je pozitivní člověk, Vincent by z ní cítil jako nejvýraznější vlastnost právě tohle. A ona to říkala často, zejména při vyprávění o nepříjemných věcech. Vyprávěla mu o svém prvním roce u Kotrby, jak dokud se neobjevila Vlaďka, s nikým moc nevycházela, jak málem skončila, když ji Kotrba zkusil šoupnout do expedice po Tomášově odchodu, jak to má doma s mámou a za co byl její táta, Josefčin syn, celé roky zavřený. Vlaďčino „ta holka to taky neměla v životě jednoduchý“ získávalo zřetelnější podobu, a o to obdivuhodněji působilo, že i nadále Vincent v Natáliině přítomnosti cítil ten podivný klid, to rozumově neuchopitelné vědomí, že něco je správně.

Pak se konečně vydal na cestu. Ještě ani neopustil republiku a byl si jistý tím, co mu během onoho měsíce docházelo. Stačilo, aby v Praze cestou na letiště viděl kolem sebe lidi, pro které bylo stejně jako kdysi pro něj zcela přirozené cestovat, nebýt zavrtaný někde v Lokti, bavit se o jiných věcech než o práci, zkrátka mít podobné životní nastavení jako on, byť ho už kolik let držel někde uvnitř sebe a na povrchu nebylo znát.

Natálie mu může být příjemná jako člověk, může mu na ní svým způsobem záležet, může ho samozřejmě přitahovat jako žena, ale nikdy nebude potenciální partnerkou, i kdyby časem nebyla s někým a odpadl tak ten nevlídný základ vztahu vzniklého na troskách vztahu předchozího. Tohle už bylo jasné beze zbytku pochyb, přesto Vincent tušil, že v Basileji najde ještě něco.

Nekonal se žádný zázrak, pochopitelně. Úplně normálně přistál; tentokrát jel do města autobusem a neztrácel čas deseti kilometry chůze – potřeboval být v centru včas, když má jen jednu noc. Ale právě v té normálnosti, v té přirozenosti, s jakou se pohyboval někde, kde dávno nebyl a přesto to tam znal, bylo úplně nové kouzlo. Jít pak po břehu Rýna a nepotřebovat mapu, mít jasno, kam míří, cítit ten vzduch od řeky... Všechno bylo tak nějak na svém místě, a na svém místě byl i Vincent, když se posadil v soumraku na lavičku v nejzazším cípu ostrova.

Jestli mu tam něco došlo, pak to, že mu nic víc docházet nemusí – a zároveň v něm zůstávalo něco nedokončeného, něco, co si uvědomil až po návratu a k uvědomění mu pomohlo to, že tady byl.

„Našel jsem kličku,“ psal Janě, když druhý den ráno ještě jednou zašel na ostrov a pak hned odletěl domů, „nebudu nikomu ničit život, ani se nemusím stěhovat tisíc kilometrů daleko. Stačilo, že jsem doslova tisíc kilometrů letěl.“

„Jsi blázen,“ odpovídala Jana, „ale ráda to slyším.“

Přesto na stěhování došlo, a bylo to díky Natálii. Vzápětí po jeho návratu ho informovala o tom, že v Lokti je k dispozici malý byt přímo na náměstí. Zrekonstruovaný, podkrovní, levný.

„Vzala bych ho hned sama, ale teď si to nemůžu dovolit,“ říkala a Vincent ještě netušil, že to je kvůli dluhům, které platí za svého přítele.

„Dobře, tak já si domluvím prohlídku... a možná ti budu dlužit byt.“

„Já si to nějak vyberu,“ prohlásila.

„Jsem zvědavá, za jak dlouho se k tobě nastěhuje,“ řekla Daniela, když se Vincent bleskově přestěhoval do Lokte. Ještě před pár měsíci to bylo poslední místo na světě, kam by čekal, že se někdy přesune – a teď tady nejen byl, ale navíc necítil žádné zklamání z návratu do Lokte a do pekárny; právě naopak: cítil svou přítomnost zde jako to nejlepší, co ho mohlo potkat. Znovu a lépe. Když se tady naposled zhouplo Nezastavitelné kyvadlo, něco chybělo, na něco ještě nebyl připravený, v něčem ještě nebyl sám sebou.

Snažil se to vysvětlit Daniele. Pořád ještě cítil zbytky blízkosti z toho celonočního rozhovoru, kdy ho přijela zachránit. Řekl jí, jak mu došlo, že v té své nové náklonnosti k pravidelnému rytmu začíná slyšet, jak má vypadat a o čem má být Betonová pustina, že nakonec tím, co mu přinesla druhá Basilej, je návrat k tvorbě. Snažil se věřit, že tentokrát to bude Danielu zajímat, i když jako kamarádku a ne jako partnerku.

Daniela říkala, že z něj má radost a že je zvědavá, jestli to složí – poprvé takhle projevila zájem. Ale nevěřila mu, když mluvil o tom, jak vnímá Natálii. Samozřejmě. Daniela nemohla něčemu takovému uvěřit, Daniela si nemohla představit, že by někdo měl o jiného člověka jiný zájem než ten, který pociťovala ona. Vincentovi bylo jasné celou dobu, že když Daniela říkala „jsem zvědavá, co ti tam dojde,“ přála si, aby to byla ona. Aby se vrátil a řekl „pochopil jsem, že chci být s tebou.“ Věděl, že to myslela takhle, ale necítil žádné výčitky ohledně své jistoty, že nic takového se nestane – je přece dospělá, nijak ji nevodí za nos, říká jí otevřeně, jak to s ní má. Jsou kamarádi. Zvláštní, ale kamarádi.

A zatímco týdny v Lokti Vincenta postupně směřovaly k tomu, aby začal skládat, víkendy se vracely do starých kolejí. Vincent přijížděl do Ostrova k Daniele hned v sobotu ráno, a oproti svému sterilnímu bytu, který byl dokonalý, ale ne jako místo k životu, spíš jako ateliér, jako jednoúčelové místo, kde složí svůj monument, byl Danielin domov pohodlně zabydlený se vším, co k tomu patří, a postupně pořád víc se vším, co je na tom nepříjemné. Přijel a vykládal jí novinky, které mu došly o jeho skladbě – jak si ji napřed kreslí, jak vymýšlí tu strukturu, do které teprve rozmístí melodie, ve které objeví ty správné nástroje a zvuky...

A Daniela pořád ještě trochu předstírala zájem, jen se jí to dařilo stále méně. Vincent byl po noční směně, otevíral si tedy před zamýšleným krátkým spánkem pivo, jenže Daniela se k němu přidala, a tak nakonec často spát nešel a protáhli to do večera. A víkend tak často probíhal v podobě propité soboty a prospané neděle, a Vincent se tedy ani o víkendu nedostal na čerstvý vzduch; místo toho zůstali s Danielou v posteli a dívali se v televizi na svoje nové guilty pleasure, rakouský seriál Policie Schladming.

Tenhle nenáročný seriál z prostředí rakouského venkova byl dalším pohodlným návratem k něčemu komfortnímu, známému. Navzdory moderním trendům se tvůrci nestyděli za to, že víceméně dodržují devadesátkový model předvídatelného epizodického vyprávění „co případ, to díl“, přičemž zároveň bylo vše natočeno v současné kvalitě a v každém díle se našla záminka pro to, aby se kamera kochala krásami přírody kolem Schladmingu až po nejvyšší vrcholek horského masivu Dachstein.

„Vidíš, i ti Rakušáci umí natočit blbej ‚americkej‘ seriál,“ řekl Vincent otci, když ho s Danielou navštívili u Reisů. „A u nás se nezmůžeme ani na tohle. Já se tam budu muset zajet podívat.“

„Tak jo, já pojedu s tebou,“ přidala se Daniela. Když pak zmizela něco probrat s babi Reisů, otec Vincentovi řekl: „Ta po tobě jde jako blázen,“ a Vincent ho odmávnul slovy: „Ale houby,“ a za chvíli už ji odvedl domů a běžel na vlak, aby odjel do Lokte odstartovat další pracovní týden.

Ty týdny během podzimu získávaly stále jasnější tvar, ve kterém se Vincentovi rýsovala podoba zamýšlené Betonové pustiny. Ještě na ní nepracoval – dal si čas dva měsíce, tedy do konce roku, „na přípravu“, a hledal svůj dokonalý rytmus. Vylaďoval ideální čas, kdy po noční směně vstát, tvořil si pravidelný týdenní jídelníček, aby se nezdržoval řešením, co má nakupovat nebo vařit, testoval ideální trasu na správně dlouhou procházku, doobjednával těch pár základních kusů vybavení, aby jeho minimalistický minibyt nebyl úplně prázdným prostorem a zároveň zůstával místem, kde není nic navíc.

Něčím navíc v jeho bytě se jednou jedinkrát stala Natálie, když ho přišla vyzvednout o něco dříve a on ji vzal nahoru na kafe. Pak už se to neopakovalo a Vincent byl rád – nechtěl si nechat narušovat soukromí; naprosto mu vyhovovalo to, že na něj Naty čeká dole a on s ní jde těch pár minut do práce. Jejich společné cesty byly takovým předělem mezi Vincentovým odpolednem v myšlenkách věnovaných Pustině a nocí v pekárně, a on se na ně těšil, byť si během nich stihli vyměnit sotva pár vět a už bylo dávno jisté, že se jejich konverzace o moc neposune nad rámec odpovědí na otázku: „Jaký byl tvůj den?“

„Když jsem byla malá, ještě tady bylo dost vody pro lodě,“ poznamenala jednou, když šli při řece kolem Vincentova bývalého bytu z období první pekárny. Vincenta nejdřív pobavilo, jak Naty mluví o čase, kdy byla malá, jako kdyby to bylo strašně dávno – a pak si se zamrazením uvědomil, že opravdu stačí těch pár let, o kolik je mladší, aby už vyrostla ve světě, kde je normální, že v Ohři nejsou žádné ryby a jenom středem skoro prázdného koryta se vlní ta troška vody, kterou nezachytila Rokle.

Čím více se utvrzoval v přesvědčení, že tahle mladá žena je ve skutečnosti ještě holka, a mizí tedy poslední zbytky potenciálu pro to, aby v ní viděl možnou partnerku, tím si zároveň začínal být jistější, že v jeho životě bude hrát zásadní roli jiného typu – přesněji ne v životě, ale v jeho tvorbě. Protože dosud byla Betonová pustina něčím sterilním, chladným, když ji Vincent zaleskl. Ale když se mu do těch záblesků budoucího díla začal vplétat Natáliin život, o kterém sice věděl pořád dost málo, ale sem tam od ní nějakou informaci pochytil, vysněná skladba začínala dýchat něčím živočišným, přibývaly do ní emoce a jakási naléhavost.

Vincent už neviděl jenom tu cyklostezku vedoucí k Mega, neviděl jenom Rokli a její bezprostřední okolí, ale i krajinu okolo, a v té krajině žili lidé, a nejdůležitějším z těch lidí byla Natálie, která nemohla tušit, jakou účast Vincent pociťuje při jejích občasných zmínkách o jejím dětství a dospívání v Lokti, odkud se sotvakdy podívala někam jinam. Ta samozřejmost, s jakou prozrazovala, že jejího otce zavřeli za neplacení alimentů, že se pak po boku její matky střídali tatínci nejrůznějšího typu, že jeden z nich pak taky měl problémy se zákonem „kvůli ní“, ne proto, že by ji tloukl, ale právě naopak...

Pro Natálii tohle byl normální svět, ve kterém žila, a kousek nad ním se Rokle pořád ještě plnila vodou i nezájmem, protože je přece o tolik pohodlnější účastnit se abstraktních tichých válek, než vykouknout z okna a zaměřit se na ty nejbližší věci, které se změnit dají, jen kdyby před nimi člověk neuhýbal.

Až začne po Novém roce skládat, bude to na dlouho. Bude to velká věc, delší než Kyvadlo. Bude to možná poslední věc, kterou složí, protože možná už nikdy nenajde odvahu se do něčeho tak obrovského pustit; bude to jeho pomník, a bude mít tvar života dívky, která se mu stala inspirací, aniž by to tušila. Vincent nahlédl v druhé Basileji do neskutečného světa, i když ne tak intenzivně, jako kdysi – ale o to trvalejší ty účinky byly a Vincent s nimi zůstával v kontaktu dosud; cítil při každém dalším rozhodnutí klid namísto nejistoty. Míří správně.

Nevidí do budoucnosti; neví tak docela, co bude na konci, ale je si jistý, že to bude správně. A jak ta skladba dostávala ve Vincentově hlavě podobu, zároveň přišla o jméno – protože „Betonová pustina“ je jenom nějaká chvilková nálada, nějaký stav na konci, ale celé to zní mnohem komplikovaněji, a Vincent nevěděl, jak to nazvat, a tak tomu začal prozatím říkat monument a opět si byl jistý, že název objeví v pravý čas.

Pokoušel se o tom mluvit s Danielou. Ta však ztrácela zájem, i když to popírala, a namísto rozebírání monumentu se vyptávala na Naty – co je nového, co se o ní dozvěděl? A Vincent říkal, že v podstatě nic, protože to byla pravda, a pak jednou neprozřetelně prozradil, že mezi Naty a jejím klukem to asi trochu skřípe, že přišla jednou k Vincentově vchodu se slzami v očích a zmínila se o hádce. „To jsem zvědavá, za jak dlouho skončí s tebou,“ poznamenala zase Daniela, a Vincent na to, že nikdy, že spolu jenom pracují a občas si trochu popovídají.

„Ono to právě s tebou stačí,“ řekla, a Vincent neměl náladu se s ní dohadovat; stejně by jí nerozmluvil její falešné představy.

Jak dlouho vydrží takhle fungovat, jak dlouho budou Vincentovi víkendy s Danielou poskytovat potřebné přerušení jeho téměř meditativního stavu, ve kterém setrvával přes týden? Obětoval přátelství s Tomášem, protože bylo jasné, že Tomáš mu nikdy neodpustí, co udělal pro jeho vlastní dobro. Ztratil tím i Petra; bylo jasné, že Petr bude stát za Tomášem. Potřebuje tedy, aby se na Danielu mohl spolehnout, když už „si ji nechal“, jak říkával, když spolu rozebírali události, které je přivedly tam, kde teď jsou.

Vždyť ona je na tom podobně jako Naty, pomyslel si Vincent – anebo snad ještě o kousek hůř. Dostala se z Ústí do Ostrova a tam se zasekla. Má dceru, která ji na jednu stranu nutí jít každý den dál, a na druhou jí drží na místě. Má mě – a co z toho? Kde je v jejím životě nějaký den za obzorem? Kde je aspoň vyhlídka na něj, na co se těší?

„Víš co, pojedeme do Schladmingu,“ řekl jednu neděli, když se mu zas nedařilo ji vytáhnout z postele aspoň na krátkou procházku, a když sám na sobě pocítil, že mu to vlastně moc nevadí, protože právě tady a teď taky dává přednost pohodlí, „na jaře, abychom v horách nezmrzli.“

„Tak jo,“ odpověděla Daniela, a Vincent pro příštích pár týdnů měl pocit, že je před nimi něco, na co se můžou společně chystat a co oběma prospěje.

Vzhledem k tomu, že výlet pouhých několik set kilometrů za hranice nevyžadoval žádné zvláštní plánování předem, zůstal tento ledabyle odsouhlasený návrh viset v blízké budoucnosti bez nějakého zevrubného rozebírání. Brzy se však dostavila ještě bližší budoucnost: starý rok se přehoupl do nového a Vincent začal místo fantazírování skutečně zaznamenávat první opatrné náznaky toho, jak bude jeho monument znít.

Nejsilnějším Vincentovým dojmem z této nové skutečnosti bylo překvapení, či snad dokonce úžas – ono se to opravdu děje, opravdu zase něco tvoří, a víceméně tak, jak si naplánoval. Ono „víceméně“ znamenalo, že byl aktuálně nachlazený z pobytu v expedici, kde každý ranní příjezd toho či onoho řidiče znamenal průvan mrazivého lednového vzduchu, a tak některé dny zůstal odevzdaně v posteli, a zatím necítil pražádné výčitky, protože mu v práci bránil skutečně jeho zdravotní stav, nikoli lenost.

V těch dnech, kdy se dokázal postavit na nohy a tvořit, čistého času této činnosti věnoval sotva třicet minut z předsevzaných dvou hodin – ale opět, i ten kousek času stráveného tou nejdůležitější věcí na světě mu přinesl nevídanou porci uspokojení a on šel večer s Naty do pekárny mnohem lehčím krokem a v noci pak ještě snáze odolával tomu, aby mu nějaké řeči ostatních zkazily náladu. Každý úspěšný den byl zároveň fascinující i přirozený: byl ten správný čas, zdálo se. Konečně.

Vincent měl tisíce poznámek nakreslených na papír, nabroukaných do telefonu, zapsaných do počítače. Věděl o monumentu nepřeberné spousty věcí a zároveň další teprve průběžně objevoval, a právě tím pro něj tvorba zůstávala zábavnou. Rozhodování, jak přesně dvě pasáže napojit, zda nakonec nezměnit jejich pořadí, či jestli nebude nejlepší v některé z nich změnit vybraný nástroj… pokaždé takto volil, sám sebe překvapoval, a pokaždé, i po té nejodvážnější změně si byl jistý, že si ji může dovolit, protože to vede ke správnému výsledku, a protože jeho globální plán je natolik stabilní, že jej žádná dílčí překopávka neroztrhá na kusy.

Uvažoval-li Vincent o velkoleposti vznikajícího díla, měl na mysli velkolepost neokázalou, vyvěrající z nitra a dosaženou postupným gradováním. Odmítal šokovat posluchače zvukovým nárazem hned na úvod a tím otupit jeho smysly; namísto toho se, inspirován minimalisty klasické i populární hudby, odvažoval pracovat s náznaky či dokonce tichem, s velmi pozvolným rozvíjením jednotlivých výrazů – jedině trpělivý posluchač bude odměněn, jedině ten, který vydrží a pochopí jazyk té skladby, kterým k němu Vincent promlouvá: a naopak, bez pochopení úvodních minut a desítek minut, bez přijetí jejich pravidel a vcítění se do jejich světa nebude mít posluchač nic z toho, co následuje. Protože Vincent netvořil hudební skladbu; Vincent tvořil hudbu.

Když na přelomu března a dubna skutečně sedli s Danielou na vlak, měl Vincent hotových sotva patnáct minut, a bylo to v pořádku – vždyť se rozhodl věnovat svému monumentu rok. Nemělo smysl spěchat; vznikne to buď správně, nebo vůbec.

„Nejhustší železniční síť na světě, a stejně se po ní nedá nikam dostat,“ bručel Vincent otráveně, když kvůli zpoždění nestihli v Praze přestoupit na vlak do Linze. Zároveň ho ale vidina tří dnů strávených mimo domov uvrhovala do správně povznesené cestovatelské nálady, a tak po chvíli rozmýšlení Danielu popadl a rozhodl, že pojedou oproti plánu přes Vídeň.

Jak dlouho jsem ji neviděl, jak dlouho jsem s ní ani nepromluvil, napadlo Vincenta, když pak čekali v hlavním městě sousedního státu na další spoj. Ale nebylo dost času a měl s sebou Danielu, a tak, i když věděl, že se Alice ve svém milovaném městě již natrvalo usadila a dokonce vdala, nepřipadalo v úvahu ani docela krátké setkání.

Do Schladmingu se konečně dokodrcali už za tmy. Dnes tedy už nic neuvidí, nedá se nic dělat – byla neděle, a tak pouze na benzínce naplnili jeho batoh pitím a vydali se hledat svůj rezervovaný hotel, což v nevelkém městečku nebyl příliš složitý úkol. Náročnější výzvou se ukázalo vstát druhý den rozumně včas na to, aby se stihli vydat alespoň na středně náročnou túru. Šli si tedy místo toho vyfotit pouze reálnou policejní stanici, kde se natáčela Policie Schladming, po zbytek odpoledne se pak poflakovali v těsné blízkosti městečka a najednou bylo odpoledne třetího dne a oni odjížděli domů.

Vincenta netrápilo, že výlet neproběhl tak docela podle představ – i v této podobě cesta plnila onu funkci krátkého osvěžení, nahlédnutí za obzor, i ty dvě hodinky, které využili ve Vídni k tomu, aby se naobědvali, v jeho mysli přetrvaly do dalších dní a týdnů. Jenže Daniela nic takového necítila. Věděl to, protože se jí zeptal. Mluvila o tom, jak je Dachstein krásný, i když ho zahlédli jen zdálky, ukazovala fotky, komu mohla, smála se při vyprávění, kolik zbytečně utratili za náhlé změny v trase a za nákup lokálního piva, ale to bylo všechno. Pro ni ten výlet neznamenal žádné chvilkové napojení na neskutečný svět; naopak: utvrdila Vincenta v tom, jak je beznadějně obklopena světem skutečným.

Před necelými třemi lety, když ukončil jejich „oficiální“ vztah, aniž tušil, že na něj navážou přátelstvím přecházejícím postupně ve vztah „neoficiální“, mu Daniela po dvouměsíční odmlce jako jednu z prvních zpráv poslala velice důvěrnou otázku. Ptala se, zda mu nechybí mít někoho nablízku. „Nemyslím sex,“ vysvětlovala, „myslím doteky, hlazení…“ „Ne,“ odpověděl Vincent. Jednak měl v té době ještě pořád pocit, že by nebylo rozumné se k Daniele jakkoli přibližovat zpět, a zadruhé jí ono upřesnění té otázky nevěřil – u Daniely nemohlo platit „nemyslím sex,“ protože k němu vždy došlo; aspoň taková byla jeho zkušenost s ní – Daniela neznala vlastně jiný způsob, jak vyjádřit náklonnost.

Kdyby měl tehdy být upřímný, řekl by „ano, chybí, strašně – chybí mi lidský dotek, stejně jako ševel toho bytu obydleného dítětem, psem a vůbec námi, chybí mi to všechno, jen ne ty“. Dnes, po tom všem, čím spolu prošli, mu tyhle věci chyběly úplně stejně, protože narozdíl od sexu mezi nimi takřka neprobíhaly. A pokud si ještě navíc k tomu nemají o čem povídat, jaký to má smysl? V samotě opětovaného chtíče hrdina propadá zoufalství z osamění, když střídá nespočet partnerek a s žádnou nenaváže jakékoli hlubší spojení; Vincentovi, jak se ukázalo, ke stejným pocitům stačila jedna dokonale známá žena.

A tak, dva týdny po Schladmingu, navštívil Danielu naposledy.

Jeho náhlá samota byla úplně jiná než loni v létě. Ani v nejmenším se neobával, že mu začne Daniela chybět tak, jako mu ona a Tomáš (a Petr) chyběli naposled, když se od nich dočasně odstřihl. Čím to bylo? Opravdu pro něj hudba znamenala tolik, že její návrat do jeho života zaplnil místo vyhrazené jinak pro kohokoli blízkého? Zůstával v něm ještě pořád ten klid, který se mu rozlil po těle, když se vrátil z druhé Basileje? Dodala mu jakousi vyrovnanost druhá pekárna, díky které se cítil být někde, kam aspoň trochu patří, a v níž měl práci, za kterou se narozdíl od HT-Martu nestyděl? Hrála nějakou roli jeho mladá kolegyně, která se ani po měsících nestala čímkoli bližším, a přesto kolem sebe měla ten pozitivní náboj?

Bylo to asi všechno najednou, soudil Vincent. Všechno si to sedlo, a všechno jsou to věci, které musí vydržet tak, jak jsou, dokud nebude monument vystavěn. Dny za obzorem jsou hezká věc, ale tady v Lokti a tady ve mně musí všechno zůstat, jak to právě teď je, tím jsem si jistý.

A ještě jednu věc věděl velice dobře: musí být do nejvyšší možné míry opatrný. Protože samota, někdy ještě rychleji než začne bolet a trápit, může předvést svoje nejsilnější kouzlo: přivést člověka k šílenství.

Prvních několik týdnů bez víkendů u Daniely se zdálo být dokonalých. Vincent měl vyladěný svůj týdenní řád, přestal ho narušovat pravidelnými cestami do Ostrova a k monumentu přibývaly další a další minuty. Ano, byl sám, v Lokti neměl nikoho a kromě občasných zpráv s Janou se cítil uzavřený před světem, ale bylo to v pořádku. Netoužil, rozhodně ne v tuhle chvíli, po nějakém normálním, spořádaném životě – ostatně, jako kdyby vůbec něco takového existovalo.

Největší lež, jakou kdo může sám o sobě a sám sobě tvrdit, je prohlašovat se za normálního, soudil Vincent – a lidi z práce na tohle byli experti. Cokoli vybočujícího je tady na konci světa podezřelé, závadné… Nicméně, i když Vincent nebyl tak docela normální, zároveň byl nekonfliktní a v práci relativně výkonný, takže s ním nikdo neměl větší problém a dokonce ani Pavla se nevěnovala tomu, aby ho nějak extra zle pomlouvala; tedy ne nad povinnou míru.

Vincent zcela výjimečně v sobě nalezl pocit, že má dobrý život – i když je to dočasně a je to dané tím, že má rozpracované dílo, po jehož dokončení bude zapotřebí zase rozmýšlet, jak dál, kam dál, co dělat… ale to bylo daleko. Zatím dny ubíhaly v harmonickém střídání práce a tvorby a Vincent byl natolik soustředěný na svoje dílo a přicházel do práce natolik povznesený každým drobným úspěchem, že ho nedokázaly vyvést z míry ani Pavliny řeči; naopak byl spokojený v roli pozorovatele a to, co slyšel, mu pomáhalo si dát dohromady celou tu skládačku.

Byl tak uvolněný, že si začal v práci prozpěvovat; to nikdy v životě nedělal. I když neuměl zpívat naprosto beznadějným způsobem a i když věděl, že se to už nikdy nenaučí, bylo mu to jedno – jestli ho někdo zaslechne, jestli sám sobě zní jinak, než by si představoval, nebyla naprosto vůbec důležitá věc. Ano, měl najednou dobrý život – ale má ho Natálie?

Z jeho mladé kolegyně se ani po půlroce nestala bližší mimopracovní kamarádka; ve volném čase se nevídali. Nebyl si jistý, zda se z její strany jedná o nezájem, nebo zkrátka její vztah má takovou podobu, která nic takového neumožňuje, a nepátral po tom. Vincent zpětně rád, že se žádné mimopracovní setkávání nestalo zvykem – potřeboval využít veškerý volný čas.

O to víc však pociťoval, jak mu na ní záleží, když se každý sudý týden sešli spolu na noční směně. Když prozradila úvahy o změně zaměstnání, ten sobec v něm ji přesvědčoval „nebuď zbrklá, buď tady, dokud si nebudeš jistá, že je jinde něco lepšího; buď tady, dokud jsem tady já“. A když naopak říkala, jak to tady má pořád radši, nabádal ji zas, ať tu hlavně neztvrdne navždy – vždyť je toho na světě tolik, co může poznat, zkusit, kam se podívat; a s její povahou, s tím, jak se postavila všemu, co měla za sebou, a jak se i teď stavěla k občas úmornému přebývání v Kotrbově pekárně, se rozhodně v životě neztratí.

„Hlavně ať se tady z tebe nestane druhá Pavla,“ řekl by nejraději, ale potřeboval by k tomu dodat tolik slov na vysvětlenou, že raději neříkal nic. Neměli možnost spolu mluvit; ne skutečně, hluboce, ne tak, jak by Vincent potřeboval – ale ne teď, někdy jindy, teď není správný čas. A přesto, i když jejich pár slov v práci a na cestě do ní považoval Vincent za pouhou povrchní zdvořilou konverzaci, podle Vlaďky Natálie stále opakovala, že se s Vincentem dobře mluví – to od ní slyšel snad pokaždé, když Vlaďku ráno potkal u nádraží, kam si chodil sednout s jedním rituálním pivem po práci, a ona zrovna vystoupila z vlaku poté, co ji doma u dětí vystřídal Michal.

„Ten její nestojí za nic,“ nezapomněla skoro pokaždé zmínit Vlaďka, „má ji jenom na peníze…“

Kdyby říkala něco horšího, kdyby snad zmínila, že je Natáliin přítel chorobně žárlivý, nebo že jí jakýmkoli způsobem ubližuje, bylo by to něco jiného – tam by snad Vincent navázal na své rozhodnutí z doby, kdy ji poznal, že v tom případě zapracuje na tom, aby jí z takového vztahu „pomohl“. Ale možná už ani tehdy ne; vzhledem k tomu, co se mezitím stalo mezi ním, Danielou a Tomášem, už by nepovažoval za ideální pasovat se do role někoho, kdo řeší cizí problémy. Mimoto Vlaďka o „tom jejím“ neříkala nic, co by Vincenta úplně zhrozilo – to, že ho považuje za flákače a vyžírku, mohlo být docela klidně jenom jeho věkem. Vždyť byl ještě o rok mladší než Naty; nikdo neví, co se z něj vyvrbí. Vincent si dobře pamatoval sám sebe v tom věku.

„Potřebovala by někoho, jako jsi ty,“ říkala pak Vlaďka.

„Ale houby,“ mávnul Vincent rukou, opustil svou ranní společnici u vrat do pekárny a šel domů.

„Potřebovala by někoho jako ty“ – nesmysl. Ano, Naty působila v mnoha ohledech vyzrále, zodpovědně, rozumně. Ale jak už Vincent pochopil za poslední měsíce, byl to především její kladný přístup k okolí, který způsoboval tento dojem u lidí, kteří ji, tak jako Vlaďka a on, znali především z práce. Ve skutečnosti, aniž by snad její chování v práci považoval za nějakou přetvářku, si byl jistý, že je Naty přece jenom pořád ještě v první řadě dospívající dívka, ve svých dvaceti nevyblbnutá; stačilo ji zahlédnout po Lokti jít s „tím jejím“ – po jeho boku to byla prostě normální holka, co se trošku klátí jako kluk. Je to holka. Je to dítě. Jak dlouho ještě bude, co mezi nimi probíhá a co je čeká, jaké zkušenosti si oba z toho raného, dost možná pro oba prvního vztahu odnesou, je jenom na nich.

„Když se potkají dva lidé, může to být to nejkrásnější, co kdy zažijí. Anebo si mohou navzájem ublížit tak strašným způsobem, že se z toho pak zotavují celý život.“ – Vincentovi se zas vybavovala ta německá obálka Samoty, která ho kdysi, naoko ledabyle vyfocená vedle hrnku s kávou, inspirovala k tomu, aby navštívil Alici ve Vídni. Uvidí ji ještě někdy?

Jeden večer vyzvedla Naty Vincenta v slzách; tentokrát se ani nesnažila je skrývat. Mluvila o tom, jak se pohádali, protože se rozhodla se svojí matkou letět na dovolenou do Španělska. „Ten její“ byl proti, sám si nemohl ani s několikaměsíčním předstihem takovou cestu dovolit, a Naty trvala na tom, že tentokrát za něj platit nebude. Vyčetl jí potom kde co, zdálo se, že se octli na pokraji rozchodu. Krom pár slov neobratné útěchy Vincent nestihl cestou do práce nic moc víc říct ani od ní zjistit, a tak se odebrali každý na své místo a Vincent jen po celou noc každou chvíli zahlédl, jak Naty mačká něco na telefonu – ona, která i od těch pár slov s ním odbíhala zase rychle pracovat, ta zodpovědná Natálie, která si pomalu získávala jakési základní uznání už dokonce i u Pavly!

Ráno Vincenta překvapila ještě víc. Poprvé se k němu přidala i po práci a stejně jako on si koupila plechovku piva. Vincent tedy nezamířil k nádraží jako obvykle, ale šel rovnou domů, a Naty s ním. Nechtěl z ní nic tahat; člověku to po noční směně prostě nemyslí. Ani ona ho zprvu nezahrnula nářky nad tím, co se jí děje – jenže Naty přece nebyla zvyklá pít. V půlce plechovky navázala na večerní rozhovor, a i když už byli dávno před Vincentovým bytem, ještě mnoho minut mluvili.

„Potřebuju už prostě na chvíli někam vypadnout,“ řekla Naty a mnula si obvázané zápěstí – měla další čerstvé tetování; na to, jak v souvislosti s plánovanou dovolenou mluvila o nutnosti šetřit, se jí poslední dobou obrázky na těle podezřele množily.

„Jsem pořád jenom s ním. S ním a s jeho kámošema. Já vlastně nikoho nemám.“

Vincenta při pohledu na její ruku napadlo, že možná opravdu jedinými chvílemi, kdy Naty není se svým přítelem, jsou ty strávené v tetovacím salónu ve Varech. Jistě tam nejezdí náhle tak často jen kvůli tomu, asi se jí to prostě líbí, ale stejně – těch pár desítek minut, během kterých snad má jedinou možnost aspoň trochu se nadechnout. Dva mladí lidé, kteří spolu tráví veškerý čas, mohou být buď šíleně zamilovaní, nebo stejným způsobem poškození. Problém nastává, když na tom nejsou oba stejně.

Už tam stáli příliš dlouho. Nasměroval ji k odchodu – chytla se ho a odmítala se hnout.

„Ne, já půjdu k tobě,“ řekla a ukazovala na jeho okna, „tam, můžu?“

Odstrčil ji. Vincent si celý život potřeboval všechno dobře promyslet, ale tady nebylo co. Nešlo o to, že by mu snad bránily nějaké jeho zásady vzít k sobě někoho zadaného a navíc o tolik mladšího (ostatně, kolik bylo jemu, když si začal s Helenou?). Ne, Vincent by neměl jakýkoli problém morálního charakteru s tím, co se mohlo stát. Problém měl s tím, že tady o něj vůbec nešlo. Že Naty ve skutečnosti myslela na někoho úplně jiného, že jen reagovala na celonoční hádku s „tím svým“. Z toho by Vincent nic neměl – a tak ji důrazněji poslal pryč, a byť jeho pohnutky byly sobecké, vnímal to jako správné rozhodnutí.

„Mám problém, ségro,“ napsal brzy Janě.

Protože i když to ráno odmítl Naty třeba jen o něco více vyslechnout, ve skutečnosti mu už na ní tak záleželo, že v následujících dnech, i když už byla klidnější, snažil se s ní probrat její trápení. Nešlo to úplně hladce – ne v tom velmi omezeném čase, a jiný neměli. Pořád byl rád, že Naty neomezuje jeho vlastní čas, a zároveň s ní tak strašně potřeboval mluvit. Ale jak, aniž by snaha o to působila dojmem zcela jiných záměrů, než jaké s ní měl?

Nechtěl jí dohnat k rozchodu a přetáhnout k sobě, ne, to už nikdy. Šlo mu o to samé, jako v práci – předat jí aspoň trochu z toho mála, co se v životě naučil. Ale jak by mohla tohle chápat, jak by mohla něčemu takovému věřit – tohle přece lidi nedělají; nikdo nejeví zájem o mladou atraktivní dívku, pokud mu nejde o to, dostat ji do postele, že. Obzvlášť krátce poté, co se ona ve slabé chvilce pokoušela dostat do té jeho.

Jana reagovala vlídně a bezradně zároveň, byla daleko a i kdyby byla blíž, těžko něco dělat se situací, která se jí týkala ještě méně než Vincenta. A tak byl na to sám.

V zájmu toho, aby monument skutečně zněl, jak má, aby v něm bylo vše správně a na svém místě, aby se s něčím neunáhlil, chodil Vincent na stále delší procházky kolem Lokte. A popravdě se ani tak neprodlužovaly kvůli tvorbě, ale vlivem jeho nové duševní potravy. Myslel na to, jak vybruslit ze situace s Natálí, jak se zachovat nejlepším možným způsobem, a často byl venku tak dlouho, že už se ten den nestihl ke skládání vrátit. Už nestačilo vyběhnout do lesa a obejít půlkruh po kopci nad řekou s výhledem na hrad; často teď došel až k SolPolu nebo k Rokli.

Přehrada už byla plná. Těch pár metrů do výšky, co zde přibylo za poslední roky, zvětšilo plochu hladiny tak, že skoro nedohlédl na druhý břeh. Rokle ohromovala, ale už ne jako nějaká megalomanská stavba – jak voda zaplavila okraje někdejšího lomu, působila samozřejmým dojmem, přírodně, jako kdyby zde byla odjakživa. Nebo měla být.

„Ta socha v tom kvádru už je,“ vzpomněl si Vincent na své prohlášení z dob, kdy skládal Nezastavitelné kyvadlo. Cítil v případě svého monumentu to samé? Ano, něco velmi podobného. Zdálo se, že svými návraty na známá místa se setkává i se známými jevy. Něco se opakuje, nějaký vzorec... Ty vzorce nejsou dané nějakým nadpřirozeným způsobem, ale dají se dosadit, promyslet, učinit pomocí nich život pochopitelnějším. O to se přece snažíme všichni. Jen se to nesmí přehnat.

Davidův podpis na vnitřní straně hráze už nebyl vidět, přesto si na něj samozřejmě pokaždé vzpomněl. A nikdy nezapochyboval, že jeho rozhodnutí Davidovi neodpustit dávné chvilkové spolčení s autory Rokle bylo správné. Ty řeči o mocných silách, které vládnou a někdy je nevyhnutelné jim podlehnout, byly jen výmluvy. „Světu nikdo nevládne,“ odpovídal Vincent v těch nejtišších válkách všem šílencům, kteří se dětinsky zříkali odpovědnosti za vlastní život. Nevládne. Ale neznamená to, že se o to nikdo nepokouší.

Jistě jsou zde ty obrovské síly, které se pokoušejí ovládat celé dějiny, byť se skládají z jednotlivců tápajících, chybujících, zmatených. A stejně jistě se Kult švába projevuje i na té nejzákladnější úrovni vztahů. Vincent o tom musí vědět, vždyť sám, ač stále myšlenkově spřízněn s Prázdnou lodí, přejal nedávno metody Kultu a rozhodl za Tomáše, co je pro něj dobré. Má si to vyčítat? Má být k sobě stejně přísný, jako byl kdysi k Davidovi? Nebo ukonejší sám sebe výmluvou, že to „myslel dobře“?

I když nás někdy Kult švába vede k tomu, abychom rozhodovali za jiné o jejich vlastním dobru, na prvním místě je stejně vždy naše vlastní dobro. Proto ve jménu Kultu chceme přizpůsobit životy ostatních lidí tomu, co vyhovuje nám. A proto je taky ještě mnohem přirozenější, než s výmluvou na dobré záměry „pomáhat“, v souladu s duchem Kulta škodit. Dopustil se někdy Vincent tohoto? Vylil si někdy na někom svou zlost, zaútočil někdy na někoho, pomstil se někdy někomu? Byl přesvědčen, že nikoli. Ale co když se někdo mstí jemu?

Návraty na známá místa a návraty známých situací. Z období, na která dělil svůj život, byla nejdůležitější dvě: první pekárna a druhá pekárna, protože v obou tvořil. Z jeho cest byly nejdůležitější první Basilej a druhá Basilej – ze stejného důvodu. Natálie je vlastně taky druhá. Je jiná než první Natálie, kterou poznal – ale dostal se s nimi do vzdáleně podobné situace. Přesněji řečeno, ty dvě situace byly poměrně odlišné, ale podobu Vincent nacházel ve svém záměru „udělat všechno správně“.

Tehdy to znamenalo pustit se do standardního vztahu, pokusit se o něco krásného. Nevyšlo to a Vincent pak dlouho nic podobného nezkoušel; těžko se teď po letech rozhodnout, zda si má namlouvat, že v něm zklamání zanechalo tak velký šrám, nebo to jen uvítal jako výmluvu pro svůj nevázaný život v době cestování s Davidem. Dnes je jeho záměrem někomu pomoci, dokonce dvěma lidem zároveň. Jenže o tom nikdo neví, kromě Jany. Jak ironické by bylo, kdyby právě v téhle chvíli, kdy se pokouší zachovat nejlepším možným způsobem, na něj někdo zaměřil svůj hněv, či dokonce pomstu?

Co když je to všechno jinak, než se zdá. A co když to bylo jinak už tenkrát.

Vincent stál na hrázi. Na jedné straně ta obrovská lesklá plocha, na druhé hluboko pod ním propast. Kolik lidí to odnese, až se všechno vyvalí ven, a kolik z nich zaslouženě? Stál na rozhraní skutečného a neskutečného světa, jenom nevěděl, na jaké straně který z nich je. To, co ho napadlo, mohlo snadno vést k dojmu, že už mu opravdu ze samoty přeskočilo. Jenže už jednou se trefil, a zrovna skoro na stejném místě. Měl pravdu, když odhalil Davida. Co když má pravdu i dnes?

Taková maličkost to tehdy byla. Ale mohla v ní narůstat, mohla se v ní postupem let měnit v něco, co pokládala za prapříčinu všeho, co se jí v životě nepodařilo, tak jako to dělají všichni. A když měla příležitost, pomstila se mu – tím nejvhodnějším způsobem, tedy tak, aby o tom vůbec nevěděl, aby prostě nechápal, co se to stalo, tak jako nechápala ona. A po letech možná došla k tomu, že jednou to nestačilo. Třeba už by si na něj ani nevzpomněla, ale když se u ní v salonu objevila druhá Natálie, spustil se nový příval nenávisti a ona začala pracovat na tom, aby ho zničila znovu.

Dneska už nestihne jednat; beztak by nevěděl, co přesně jí má říct. Ale hned druhý den si našel číslo do Martinina salónu a objednal se pod vymyšleným jménem; jeho hlas po těch letech nepoznala. Domluvili si termín až za týden, měl tedy nelidsky mnoho času o všem přemýšlet – a fakt, že ani v následujících všedních dnech nepřestal být přesvědčen o správnosti svého podezření, mu dodával jistotu: to nebyl nějaký záchvat šílenství, prostě to tak opravdu je.

Když k ní přišel, jeho obličej na rozdíl od hlasu poznala hned a přátelsky ho pozdravila. S úsměvem, ta falešná zrůda.

„Ty tady máš nějakej... sociální program? Slevy pro lidi, co si nemůžou dovolit tvoje standardní ceny?“

Zarazila se.

„To je zvláštní první otázka, po takový době, co jsme se neviděli. Hele, někdo mi to třeba splácí, ale – za chvíli mi přijde zákazník, nemohl bys-“

„Nikdo nepřijde. Já jsem se k tobě objednal.“

Se směsí zmatení a propukajícího vzteku se zeptala proč a co to má znamenat.

„Proč? Protože už je mi to všechno jasný.“

„Jestli to nehodláš vysvětlit, jdi pryč. Vůbec nechápu, co po mně chceš.“

„Já jsem taky tenkrát nechápal. O to ti šlo, že jo. A teď se chystáš využít Naty k tomu samýmu.“

„Co-to-meleš?“ vykřikla.

Všiml si, jak je napružená. Ona si snad myslí, že ji napadne – asi by to nebylo poprvé, co se s něčím takovým setkala. Ale teď nebylo namístě starat se o její trpké zkušenosti nebo ji dokonce litovat.

„Nikdy jsi mi neodpustila, jakým způsobem jsem se s tebou rozešel. Byl jsem dítě, Martino! Oba jsme byli, přece. A ty jsi asi pořád, jak to vypadá. Narafičila jsi na mě tenkrát v galerii setkání s tou druhou – teda první Natálií. Nechalas ji mě sbalit a odkopnout. A nestačilo ti to. Teď, po takový době, to chceš udělat znovu s Naty z Lokte!“

Ke vzteku se přidal úžas.

„Co to DOPRDELE meleš?!“

Musel popadnout dech.

„Naty z Lokte? Ta holka s červenýma vlasama, co ke mně chodí pár posledních měsíců? Já ani nevím, že tě zná!“

Najednou neměl co říct. Nepočítal tak úplně s tím, že bude Martina zapírat, až jí to vmete do obličeje.

„Ty vole! Že jsem ti neodpustila? To, cos mi tenkrát udělal, nebylo hezký, to ne. Ale nějaká praštěná pomsta po letech? Zbláznil ses? Měla jsem kluka, kterej mě mlátil. Měla jsem kluka, kterej mě znásilnil a ještě jsem pak musela jít na potrat. Moje první holka, díky který jsem si uvědomila, že chlapi nejsou pro mě to pravý, byla manipulativní svině, která mě jenom využívala. Můj vlastní otec... Mně ublížilo takových lidí, a ty se tyvole považuješ za natolik důležitýho, že bys mi stál za nějaký intriky, pomsty nebo co to tady bliješ ty čuráku?“

S Vincentem se všechno houpalo. Něco není správně. Něco zatraceně není správně. Teď už bylo jasné, na jakou stranu spadl z té hranice mezi skutečným a neskutečným světem. Ale tohle není den za obzorem, tohle je něco úplně opačného. Asi se neudrží na nohou. Chvíli ani nevnímal, jestli Martina ještě něco říká. Došel k jediné židli u stolku s kytkou a posadil se.

Netušil, jak dlouho tam sedí, když si všiml, že na něj pořád rozezleně mluví. Nereagoval, nesnažil se zachytit, co říká. Místo toho sám otevřel ztěžklá ústa.

„Jsem jako oni.“

„Cože,“ řekla zas, a už to skoro znělo víc unaveně než vztekle.

„Jsem jako oni, všichni. Promiň,“ vzhlédl k ní, „hrozně mě to mrzí. Dnešek. Všechno. Jsem jako oni... pořád myslím na to, jak se lidi chovají jako děti. Jak ta jejich dětinskost pořád dokola rozhoupává Nezastavitelné kyvadlo. Jak myslí na jednu stranu jenom na sebe, a na druhou se pořád vrtají v ostatních. Jak se přesvědčují, že za jejich nešťastný životy může každej kromě nich. A teď... mi to dochází. Dělám to samý. Vždycky jsem si myslel, že ne, že ve všem najdu, čím jsem si to způsobil – v dobrým i špatným. Co mám dobrýho, to jsem si oddřel. A co mi chybí, o to jsem se dost nesnažil. Sám rozhoduju. A přitom... když mě odkopla Táňa, hledal jsem nějaký vysvětlení, jak za to může ona. Chvíli jsem věřil tomu, že si mi otec mstí tím, že natáčí Baker Street. David... no, s tím jsem měl pravdu, ale tam nešlo vůbec o mě. Když mi Daniela řekla, že to, co skládám, se nedá poslouchat, prostě jsem přestal. Celý roky žiju v tom, že jsem tenkrát s první Natálií udělal všechno dobře, že jsem chtěl bejt nejlepší přítel na světě. Jenže já přehlížel, kolikrát za ty tři rande zmínila čerstvýho bejvalýho... Nedělal jsem to správně. A teď, druhá Naty... dávalo to smysl, víš. Protože co by na mě viděla? Dávalo smysl, že je to nějaká hra, nějaká špína, že ti jde o tu pomstu nebo co, nevím, je mi... to moc líto. Tohle teď. I to tenkrát. Celou tu dobu.“

Martina ho nepřerušovala. Když přestal mluvit, chvíli se na něj dívala, už bez výrazu. Pak se odvrátila a došla ke dveřím. Otočila klíčem a šla zpátky k němu.

Třásl se, když se k němu sehnula a položila mu ruku na tvář.

„Vincente. Co se to s tebou stalo?“

---

Předchozí kapitola | Následující kapitola | Obsah