Země betonu a deště

14 Zatvrzelost & zklamání

„Ty nemluvíš s Danielou?“ zeptal se otec, když v neděli odpoledne vezl Vincenta z Prahy.

„Jo, tak nějak už celý léto.“

Vincent byl už pár let přesvědčený, že na žádný další koncert nepůjde. Zvykl si, že živá hudba není nic pro něj – měl rád studiovou kvalitu pěkně do uší na procházkách, na které se začal v uplynulých dvou měsících zase vydávat, nebo ze své nabušené sestavy, která v domě u řeky nikoho nerušila. Chtěl si vychutnávat skutečně hudbu jako takovou; nepotřeboval být obklopen křepčícím davem, ani ho už na koncerty netáhlo nadšení z toho, že uvidí naživo své oblíbence – na nějaké fanouškovství si připadal starý. Ale Kukulkan vidět musel.

Věděl už z dřívějška, že jejich vystoupení se svou precizností velice blíží tomu, co předvádějí na nahrávkách, a Vincent s postupem let stále více oceňoval profesionalitu ve všech oborech. Navíc bylo zvykem, že na Kukulkan chodí spíše ta introvertnější, zasněnější výseč metalového publika, která si jde skutečně poslechnout hudbu, nikoli provozovat bordel pod pódiem. Když v noci dorazil do otcova bytu, aby zde přespal jako za starých časů, otec už spal – a tak se mohli dát do řeči až druhý den.

„Potkal jsem ji začátkem léta, když jsem přespával u našich během festivalu. Šla s malou a tím vaším kamarádem – oni jsou teď spolu?“

„Asi.“

„A to tě tak naštvalo?“

„Ne, právě že vůbec, z toho jsem měl naopak radost,“ řekl Vincent a byla to pravda, i když „radost“ možná jeho dojem ze vzniklého vztahu nevystihovala úplně přesně; spíš to bral jako „vyhovující řešení“. Tušil nějakou dobu, že když rozpustí sešlost u Petra a on jede k sobě (nebo v případě větší únavy jen přeskočí přes plot a přespí v rodném domě), Daniela bere Tomáše na noc k sobě.

Bylo celkem jasné, že i když u Tomáše je ta pravděpodobnost o dost nižší než u kohokoli jiného, dřív nebo později z toho něco vzejde. Vincent už chápal, že Petr a Daniela k sobě cestu nenajdou, že budou vždy jen přáteli, a tak mu i tato náhradní kombinace přišla jako celkem hezká záruka, že se jejich čtveřice jen tak nerozpadne – jenže se to všechno tak nějak semlelo s tím odchodem z HT-Martu...

Zatímco Vincent prostě oznámil svému šéfovi, že si má agentura do ostrovského krámu hledat jiného hlídače, a ze dne na den byl nezaměstnaný, Daniela, i s ohledem na to, že živí dceru, musela zvolit zodpovědnější postup – výpověď dala, přesvědčit se nenechala, ale zároveň souhlasila, že odpracuje řádnou dvouměsíční výpovědní lhůtu. A i když se Vincentovi a klukům chlubila, jak vzdorovitě pracuje už jen tak napůl a má to tam na háku, zároveň se s výhledem na nadcházející období nezaměstnanosti snažila odnést si z těch zbylých dvou měsíců co nejvíc peněz, a tak byla v práci skoro pořád, brala směny navíc a téměř ji neviděli. I tak je ujišťovala, že se tam nepředře – a Vincent jí věřil; jako jeden z mála lidí se mu Daniela svou umíněností při troše snahy vyrovnala.

„Akorát že ty, když jedeš na půl plynu, pořád za tebou zůstane víc práce než za ostatníma. Kromě Moniky a Veroniky, teda.“

„Veronika taky už není, co bejvala,“ zabrblala Daniela. Vážně mu musí tu jedinou noc předhazovat i poté, co si sama někoho našla? Ale co.

„Tak co se stalo?“ vyzvídal otec.

Nevěděl tak docela, jak mu to vysvětlit. Ne proto, že by snad nechtěl – za těch pár let, kdy se otci přestal vyhýbat, si zvykl s ním mluvit otevřeně a považoval jejich vztah dokonce za nadstandardní; pořád trval na tom, že spousta lidí se svými rodiči tak dobře nevychází, a že tomu tak je i díky tomu, jak se onou devítiletou pauzou vyhnuli spoustě možných konfliktů. Během toho období, kdy už Vincent s Danielou nežil, ale stalo se z nich něco jako nejlepší přátelé, se téměř při každé otcově návštěvě Ostrova za ním zastavili, ona mu říkala Tomáši a on vole, a zdálo se, že není nic, o čem by s ním Vincent nemohl mluvit – jenže teď úplně netušil, jak podat něco, v čem se sám nevyznal.

Naposled se s Petrem a Tomášem viděl nějaké dva týdny po odchodu z HT-Martu; byl to jeden z těch večerů, kdy Daniela byla v práci a počítali s tím, že se k nim přidá později. Vincent si neprozřetelně postěžoval na to, jak jej náhle neomezené množství volného času užírá – jak měl předvídat, z Petrovy strany přišla reakce, která ho vytáčela.

„Lidi maj dneska moc volnýho času a myslí pak akorát na blbosti,“ řekl Petr a Vincentovi to znělo, jako kdyby jeho nejstarší kamarád chtěl za každou cenu ukázat, jak boomerovatí. Další z řady těch strejcovských keců, jako když – on, který vystudoval pedagogickou fakultu! – blouznil o postradatelnosti humanitních oborů a o tom, jak se „ty mladý“ (Vážně to řekl? Vždyť je mu dvaatřicet!) vyhýbají „pořádný práci“, jako kdyby si neuvědomoval, že on sám se odloučil od toho, co běžně lidi s takovými názory považují za pořádnou práci, že on sám se věnuje něčemu, co je vlastně naprosto zbytné, co nemá praktický užitek a právě proto je třeba to dělat, protože nikdo jiný to neudělá.

Chtěl mu to říct, chtěl mu říct, že jeho znechucení nad sebou samým nepramení z toho, že momentálně nevyměňuje svůj čas za peníze, ale z toho, že pořád nic netvoří, chtěl mu říct, že je to přesně naopak, že teprve když má člověk čas, myslí na ty opravdu důležité věci v životě, že žijeme v té požehnané době, kdy se lidi můžou věnovat pátrání po vlastní identitě místo toho, aby se navzájem propichovali pod tou či onou vlajkou.

Neřekl nic, protože to bylo příliš složité, protože už zase něco vypili a Vincent by nedokázal správně vypointovat svoje myšlenky, a i kdyby ano, už by ho nikdo neslyšel. Myslel jen na to, zda ostatním tyhle bariéry v komunikaci vadí jako jemu, a soudil, že pravděpodobně nikoli. A přece to nejlépe vystihl právě Petr, když později shrnul ono období slovy „vlastně jsme se neznali; vždycky jsme se sešli už pod vlivem“. Vincent neříkal nic a jenom vztekle bloudil v myšlenkách, a pak se vrátil a slyšel Tomáše, jak na Petra souhlasně reaguje.

„Chybí nám prostě, aby nám někdo dal do ruky zbraň a řekl ‚jdi‘,“ zablekotal. Tak už i on. Už i on jede řeči v tom stylu, že „ty dnešní kluci by potřebovali vojnu“, jako kdyby neviděl kolem sebe, že ty předchozí generace, které vojnou prošly, nesestávají z jedinců fyzicky zdatných, odvážných, disciplinovaných... ne, tahle země je plná zlodějů, udavačů, alkoholiků, zbabělců a domácích násilníků. Vážně? Vážně ti v životě natolik chybí nějaký smysl, že tím jediným, co by ti dalo pocítit, že jsi naživu, by byly tyhle hrátky s pudem k smrti? A tohle říkáš ve chvíli, kdy bys měl lítat na obláčku, protože já vím, že to mezi tebou a Danielou není jenom sex; pro tebe nemůže být, když je to poprvé, musíš být zamilovaný, že je to tak?

Neměl sílu ani na jednoho z nich, a když se s nimi nedokázal bavit o tom, co ho vytáčelo, nebyl zvědavý ani na prázdné řeči okolo; chtěl být sám, a tak byl – odešel dřív, než dorazila Daniela, a od té doby je neviděl.

„Mně nevadí, že jsou spolu. Mně vadí, že mi to neřekli,“ oznámil otci, i když to bylo trestuhodné zjednodušení, „takže od té doby na ně kašlu.“

Nebyla to pravda tak docela – minimálně Danielu párkrát viděl; tedy viděl ve smyslu zahlédl, když se vyskytla na jeho zahradě, zjevně ve snaze se tam s ním potkat. Dával si velký pozor, aby se to nestalo.

„Takže jsi byl bez nálady. Proto ses neukázal v červenci na festivalu?“

„Na karlovarskej festival nechodím nikdy, protože se vždycky strašně stydím za to, že tam dávají těm zahraničním hostům ceny v podstatě za ochotu přijet. A co jsi tam dělal ty? Neříkal jsi kdysi v Procentáži, že od chvíle, co přejdeš na druhou stranu, už nebudeš o filmu psát?“

„Já tam nebyl jako novinář. Sháněl jsem peníze na novej projekt,“ vysvětlil otec a pak se zaculil. „Takže tys poslouchal Procentáž?“

„Pár dílů jsem si poslech‘.“

Vincent se díval z okýnka. Cestu vlakem znal z dřívějška nazpaměť, ale i na silnici poznal, že budou co nevidět ve Varech. Bude zase zpátky doma; po krátkém zpestření v podobě koncertu a návštěvy otce ho čeká návrat k jeho samotě. Bude se zase procházet a povalovat, vyhýbat se Daniele a jeho jedinou společností budou ty dva tři podcasty, které začal poslouchat v poslední době. Jak dlouho se to dá vydržet? Věčně ne; koneckonců, co nevidět si bude muset zase najít zaměstnání. Vše ostatní vynechal, ale o tom, že ho čeká hledání nějakého způsobu obživy, se otci zmínil; ostatně to bylo jasné a na rozdíl od zbylých věcí se to nedalo skrývat.

„Popravdě jsem ti chtěl něco nabídnout. Říkal jsem si už od té doby, co jsi mi pouštěl Nezastavitelné kyvadlo, jestli bys zvládl napsat něco pro normální živý orchestr.“

„Eh... teoreticky. A co by to mělo být?“

„Ten ‚projekt‘, na kterém děláme, bude pohádka. Taková trochu modernější, ale zase to neznamená, že by měla mít jako soundtrack nějaké techno. Zvládl bys něco... klasičtějšího?“

Vincent nechtěl odmítat příliš příkře, a tak se napřed odpovědi trochu vyhnul.

„Pohádka. Takže už jsi přesedlal na tradiční český žánr.“

„Ten žánr se dá natočit na houby, nebo slušně. Říkáš to slovo ‚český‘ vždycky s takovým despektem?“

„To není despekt. Já už jsem pochopil, že kdybych žil kdekoli jinde, tak by mě štvali lidi tam. Ale prostě žiju tady a Čechy znám nejlíp. A i když vím, že tu nejsou objektivně horší lidi než jinde, prostě to má tady takovou speciální příchuť. Ta malost. Ta do sebe zabedněnost. A ta vlastně nemožnost to kritizovat, protože tím k ní člověk přispívá a dělá nakonec to samé co všichni.“

„Vážně nemáš ani trochu nějakého – já vím, že to zní strašně – národního cítění?“

„Národního? Ani v nejmenším. Já chápu, že žiju v nějaké zemi, kde jsem prostě občan, to je v pohodě. Nevadí mi tady platit daně, když vím, že díky tomu můžu třeba chodit po chodníku a mít k dispozici nějaké instituce, které bych třeba mohl někdy potřebovat. To beru. A vlastně to tady mám rád, tu krajinu a tak. Ale že by mě s někým spojovalo, jakou mluvím řečí? Nebo že mám s někým společnou historii, když ji ti lidi ani neznají, a pokud ano, hledají v ní něco úplně jiného než já? Díky, ale fakt ne. Mám nějaký vztah k tomu, že jsem z Karlovarska. Že jsem z Evropy. Ale ten stupeň mezi tím, ten je mi ukradený.“

Zarazil se. Možná ho to až příliš rozhorlilo, jak delší dobu neměl příležitost s nikým mluvit.

„Oukej, ale když necháme stranou ten národní prvek, tak i v rámci toho, jak říkáš, občanství, snad nemáš nic proti tomu tu lokální kulturu trochu pozvednout, ne? Dělat věci pořádně.“

„Dělat věci pořádně, to rozhodně. Jenom si nejsem jistý, jestli zrovna pohádku. Mám s nimi taky problém, zdá se mi, že ten žánr je přebujelý, a zase hlavně tady. Že to přispívá k té infantilnosti, co vidím kolem sebe. Nejradši bych řekl, že pohádky jsou pro děti, ale vlastně si už myslím, že nejsou – podle mě – vhodné ani pro děti, teda ne tak, jak se tradičně dělají. Lidi si to pak totiž nosí do dospělosti, to jasné rozdělení dobra a zla, a pak ho hledají i ve skutečném světě. Východ a Západ, Kult a Loď, starý a mladý... lidi chtějí mít jasno a takhle si to zjednodušují.“

Vincent se v posledních dvou měsících opět tichými válkami zabýval prakticky neustále a sám nevěděl, jestli je to onen útěk před vlastním životem, nebo je to jednoduše tím, že má po dlouhé době čas přemýšlet. Sám sebe přesvědčoval, v opozici k Petrovi, byť ho už měl jen v hlavě a reálně se s ním nemohl přít, že se opravdu člověk teprve při dostatku času může zaměřit na ty skutečně důležité věci. A nešlo jen o čas samotný, ale hlavně o to, kdy ten čas měl – navázal zase kontakt s nocí, který mu tak chyběl. Vincent se prostě nedokázal cítit sám sebou, dokud ho práce nutila být přes den vzhůru a v noci spát.

Když konečně řekl otci jasné „ne, děkuji, ale nemám zájem“, ten hlavní důvod stále nedokázal jasně zformulovat. Nešlo jen o to, že mu bylo nepříjemné využít možnost, o kterou se nijak nezasloužil – podobně jako když kdysi dávno odmítl Janinu nabídku. Tím nejdůležitějším byl fakt, že hudbu jednoduše nechce dělat pro peníze. Ani takhle jednorázově.

Byl celé roky zvyklý říkat, že bez ohledu na to, čím se živí, hudba je ta skutečná práce, jenže v posledku tento názor přehodnotil: hudba není skutečná práce, hudba je něco důležitějšího než práce. Hudba, tvorba, je čas, kdy je naživu. Tak proč netvoří? Možná nejde o to mít na to skutečně podstatné všechen čas, možná jde o nějakou vyváženost. Možná by si měl konečně přiznat, že je jediné místo, kde dokázal něco kloudného složit. Možná tyhle poslední kilometry před Vary jsou den za obzorem.

„Chceš hodit k sobě, nebo pojedeš se mnou do Ostrova?“ zeptal se otec, když vjeli do města.

„Vyhoď mě u nádraží.“

Vincent čekal na nádraží na nejbližší vlak do Lokte. Co by se u kohokoli jiného působilo jako impulsivní jednání, u sebe vnímal jako jediné logické vyústění, ke kterému směřoval, aniž by si to do poslední chvíle uvědomil. Teď už ale věděl.

Bylo teprve šest hodin odpoledne, když dorazil k těm starým známým vratům, a ta byla zamčená. Vyhledal číslo na Kotrbovu pekárnu a za chvíli už slyšel z otevřeného okna v prvním patře zvonění telefonu.

„No prosím, pekárna?“ ozvala se paní Kotrbová.

„Dobrý den, tady Vincent... z Ostrova. Můžete jít prosím dolů?“

„Ježíš, copak jsme provedli?“

Pořád stejné.

Všechno bylo pořád stejné. Když mu otevřela, Vincent vešel dovnitř a hned zahlédl mladého – no, už ne tak mladého – Kotrbu s rukama od kvasu.

„Nudím se,“ oznámil Vincent, „nepotřebujete brigádníka na zbytek léta?“

„Klidně se rovnou převlečte,“ řekl prostě Kotrba.

Nebylo co řešit. Po přivítání s Michalem (kdy Vincenta nečekaně upřímně těšilo, že ho vidí), Vincent naprosto hladce vplul do provozu. Naskočila svalová paměť a Vincent hladce prováděl ty tisíckrát opakované pohyby. Možná skutečně právě tohle potřeboval. Pracovat někde, kde nemusí nic moc řešit, kde ve srovnání s HT-Martem není žádný stres, kde může v podstatě na autopilota strávit noc a zbyde mu dost mentální kapacity, aby se pokusil zopakovat to, co už se tady jednou povedlo. Možná tady opravdu vznikne Betonová pustina.

A najednou tam byl měsíc. „Zbytek léta“ protáhl do podzimu a i když Kotrbu držel v napětí, jestli tady nakonec zůstane, víceméně byl rozhodnutý. Věděl, že ho Kotrba potřebuje – ne že by se to tady snad bez Vincenta zhroutilo, fungovalo to bez něj doposud; ale když tady chyběla Houšková s Oldřichem a poslední měsíce už i Tomáš, hodila se každá ruka, a ještě víc taková, která už ví, co dělat.

Vincent byl na starém známém místě... a zároveň prožil ten nejosamělejší měsíc v životě. Když si s Michalem a Kotrbou vyměnili těch pár novinek za uplynulých deset let, následné řeči se moc neblížily tomu, co Vincent považoval za skutečný rozhovor. Objem výroby byl o něco málo menší než před lety, a tak Vincentovi zbývalo více energie, než by čekal – taky díky tomu, jak se naučil pracovat úsporněji, elegantněji. Tu energii ale nevyužil na žádnou tvorbu.

Zvykl si chodit ráno domů pěšky. Dvacet kilometrů po cyklostezce při břehu Ohře, která už připomínala jen trochu silnější potok. Čtyři plechovky byly akorát na cestu a akorát na to, aby po příchodu domů padl do bezvědomí a vstal až večer a běžel na vlak. Neměl s kým mluvit, a vlastně ani nebylo o čem.

Miliony myšlenek, které se mu každé ráno cestou honily hlavou, stejně hned zapomněl, a další den myslel zase na to samé. Byl sám a docházelo mu, že se sám cítí celý život. Že to byl ten hlavní důvod, proč kdysi odešel od Daniely – protože se cítil sám, i když byl s ní. Přemýšlel, jestli je jeho neustálý pocit samoty něco, co vyvěrá jednoduše z jeho povahy, nebo je to něčím způsobené. Co když se tak cítí od té chvíle, kdy ho v pěti letech opustila Jana? Je možné, že by celý jeho život byl určen tím jedním momentem?

Definitivně se rozhodl zůstat, když mu došlo, že dělat zase tu samou práci jako dřív ho nudí, a nabídl tedy Kotrbovi, že bude expedovat. Tomášovu někdejší práci teď zastával Jirouš, kterého Vincent skoro neznal, protože chodil jen na ranní směny. Teď však musel přicházet každý den už v půl třetí ráno, aby stihl připravit noční výrobu pro všechny tři řidiče. A tak se místo otráveného Jirouše přesunul do expedice Vincent, Michalovi přidělili zase zpátky Pavlu, která s ním pracovala do Vincentova zjevení, a vypadalo to, že všichni budou spokojeni.

„Jak se má Tomáš, líbí se mu v tom... no, kam to šel?“ ptali se občas Vincenta, a Vincent odpovídal vyhýbavě, aby nemusel prozrazovat, že už Tomáše nějakou dobu neviděl a patrně nikdy neuvidí. Až jednou, po přesídlení do expedice, se neudržel.

„My jsme si to tak jako vyměnili. Já dělám jeho práci a on dělá moji ženu. Teda bývalou a bývalou.“

„Tomáš má holku? No podívejme, tichá voda...,“ podivil se Kotrba.

Vincent byl na Tomášově místě, ale začalo mu docházet, že ve skutečnosti sám sobě připomíná někoho jiného: dávalo vlastně naprosto krásný smysl, že už tady není Oldřich. Teď bude nový Oldřich on. Člověk, se kterým tady kdysi strávil čtyři roky, a přitom na něj nemá výraznější vzpomínku než to, jak se pořád chodil napít piva. Vincent v práci nepil, to ne, ale jinak si začínal připadat přesně jako tahle figurka, která kdysi k pekárně neodmyslitelně patřila.

Tohle je teď jeho budoucnost: stráví tady každou noc jako robot, ráno půjde tři hodiny domů, aby se vyčerpal dokonale, a usne při poslechu jednoho z těch několika podcastů, které vyměnil za Procentáž. Nic víc už není; takhle teď vypadá jeho život a bude tak vypadat, dokud nepadne vyčerpáním, nebo hůř – dokud takhle neprožije těch pár desítek let, které mu zbývají na tomto světě.

Jeden víkend na konci září Vincenta navštívil otec přímo v domě u řeky. I když ho musel zklamat definitivním odmítnutím spolupráce, strávili spolu příjemné odpoledne. Vincenta však jen utvrdilo v přesvědčení o bezútěšnosti jeho situace; otec prostě nebude a nemůže být nějaký jeho felák, který by mu dělal společnost nějak výrazně častěji. V neděli se pak poprvé rozhodl absolvovat pěšky i cestu do práce – má-li se udřít, ať je to co nejdřív. Protože trochu neodhadl čas, dorazil těsně před osmou jako poslední – všichni už tam byli. Všichni kromě Pavly, která si i ve své nepostradatelnosti, o níž byla přesvědčena, dovolila vzít jednou za rok týden volna.

Místo Pavly měl u sebe Michal Natálii.

Zahlédl ji párkrát už v létě, když přicházela s hejnem brigádnic na ranní směnu, a považoval ji za jednu z nich. Pochopitelně, nebyla totiž o moc starší než ony. Zaslechl už i to jméno, když Michal s Pavlou trousili poznámky „ta na noční nepůjde, by se tady zase složila“ a podobně; nevěnoval jim větší pozornost než tu, kterou způsobilo, že se jmenovala stejně jako jeho dávná chvilková známost. Teď to jméno konečně dostalo obličej a Vincent získal příležitost si místo poslouchání Michalových a Pavliných stesků nad mladými netáhly udělat vlastní obrázek jak o Natáliině přístupu k práci, tak o jejím charakteru.

Ten obrázek se začal rýsovat velice rychle a Vincent brzy neměl před očima žádný jiný.

„My se ještě neznáme,“ přišla k němu s nataženou rukou, když vyšel ze šatny. „Já jsem Natálie.“

„Já vím,“ řekl, a když se usmála a odběhla, byl zatím v klidu.

Podruhé na sebe narazili po pár minutách; tehdy mu prozradila, že už je tady rok a že „už by neměnila“. Bylo tak osvěžující slyšet někoho říct něco pozitivního o práci tady, místo věčného skuhrání, že se Vincent rozhodl Natáliinu společnost vyhledávat, jak to jen půjde. Prozradil jí, že se sem vrátil po letech, na chvilku.

„Já vím,“ řekla zas ona, „ale vy už nám nikam neodejdete.“

Vy už nám nikam neodejdete.

Vincent byl pořád v klidu. Nechápal tak docela, co se to děje, proč najednou není unavený a všechno jde tak nějak hladčeji. Je to prostě jenom holka, říkal si, devatenáctiletá holka. Ale přináší sem do té rutinní šedi něco... něco, kvůli čemu by si přál, aby Pavla měla volno častěji.

A pak najednou nebyl v klidu. Když přišel čas vsadit první chleba, poslal Vincent Michala pryč, že to Natálii naučí. Nešlo jí to; vyhazovala chleby z ošatek na plátno sazeče cik-cak, neuměla si rozvrhnout místo a bylo zjevné, že se jim tímhle stylem ani do pece nevejde celá várka. Přesto ji u třetího patra ze čtyř pochválil, protože nechtěl, aby byla otrávená a ztratila chuť se snažit. Natálie se rozzářila a dloubla ho do zad a v tom úsměvu bylo všechno: takhle nadšeně nereaguje člověk, který je zvyklý slyšet chválu, takhle reaguje někdo, kdo rok poslouchá, že zkurví, na co sáhne.

Vincentovi bylo naprosto jasné, jak vypadal Natáliin první rok u Kotrbů. Sám tím prošel před deseti lety. Tenhle kolektiv mezi sebe velmi pomalu někoho přijímá; tím spíš, když je to mladá hezká holka, ještě navíc s kroužkem v nose a způlky vyholenou rudou hlavou – samozřejmě, že zdejší majáky maloměšťácké morálky měly jasno, „co je zač“. Vincent měl tehdy před lety aspoň výhodu, že si staří Kotrbovi pamatovali jeho otce a babičku, byl tedy považován za kluka „ze slušný rodiny“.

Natáliin otec, na druhé straně, byl někdy dřív, nebo snad dosud, zavřený ve vězení – tolik si Vincent vybavil z útržků rozhovorů mezi Michalem a Pavlem. Zacvakávaly mu do sebe i další střípky informací, třeba o tom, jak po Tomášově odchodu měla Natálie zkusit expedovat a jak, podle Jiroušových slov, „ta blbka ani nepoznala velkou bednu od malý“. No, kdo by nebyl zmatený, když ho zaučuje někdo s přístupem jako Jirouš? Kdo by to nevzdal po třech dnech a neutekl domů s pláčem?

A přesto tady zůstala a byla samý úsměv, a říkala, že ji ta práce baví, a Vincent vzpomínal na to, jak se v HT-Martě přichomýtl ke školením, která absolvoval Pavel Pitáček, kdy padaly věty o tom, že opravdovou motivací k výkonu nejsou pro lidi peníze, ale ocenění jejich práce, a i když se tomu tenkrát vysmíval, protože věděl o každé insolvenci a hypotéce, co jich holky mezi sebou měly, zároveň věděl, že částečně je to veliká pravda, že i když každý do té své práce chodí v první řadě pro výplatu, která potěší jednou měsíčně, trvalejší spokojenost člověku přinese, když slyší, že něco dělá dobře – rozhodně člověku jako Vincent. A Natálie mu připadala hodně jako on sám, ne teď, ale kdysi.

A tak se ten první týden snažil jí to tady zpříjemnit aspoň zčásti podobně, jak to tady ona prozářila jemu. Hledal každou příležitost, jak s ní prohodit pár slov – on, který se s cizími lidmi nikdy nepotřeboval vybavovat. Ona tvrdila o sobě to samé, ale zdálo se, že s ním nemá problém si povídat. Pobízel ji, ať chodí na noční častěji, i když bude Pavla v práci, nemusí být přece s Michalem u chleba, může střídat některou z holek vedle, říkal jí. A ona na to, že neví, ale že je tady rozhodně v noci větší pohoda, nechá si to projít hlavou...

„Není to pro každýho, jasný,“ říkal Vincent. „Nechoď jenom v noci, jako já a Michal – ale třeba střídat týden a týden?“

Měl sobecké pohnutky, samozřejmě – přál si, aby tu byla, protože mu pobyt zde dělal snesitelnějším. Ale zároveň se zdálo, že ona také vnímá Vincentovu přítomnost jako příjemnou změnu, a už v polovině týdne vyzvídala, jestli Vincent půjde i na páteční směnu. „Pojď, ať jsme tady zase spolu,“ říkala, a Vincent naoko brblal, že se mu moc nechce jít šestý den, ale dobře věděl, že si tu poslední směnu nenechá ujít.

„Máte tady jeden volný?“ přimotala se zas, už pokolikáté, k němu do expedice a ukazovala na bednu s čokoládovými šátečky. Dovolil jí jeden si vzít, a když se zakousla, změnila se zase vmžiku z drsňačky v roztomilou holčičku.

„Takhle se vracím do dětství,“ řekla s plnou pusou. „Babča mi je nosila, když tady pracovala.“

„Pracovala tady? Není možný, že ji znám?“

„No, nevím. Ona tady uklízela,“ řekla a odběhla.

Takže Natálie je Josefčina vnučka. To částečně vysvětluje, proč má v její blízkosti ten nevysvětlitelný pocit, že je na světě něco správně, něco v pořádku, něco pozitivního. A taky se tím najednou zdála ještě uhozenější ta druhá věc, která se s Vincentem děla a na kterou se usilovně snažil dávat si pozor. Byl si vědom toho, jak dlouho už je sám.

Věděl, že by se mu v tomhle stavu zalíbila každá, která moc nepáchne. Nemůže se přece zbláznit do holky, která je o třináct let mladší. Která mu vyká. O které vlastně pořád nic moc neví, i když by strašně chtěl. Nechápal, odkud se bere ta potřeba ji poznat, ale zdálo se, že na druhé straně se děje něco podobného. Nebo si to namlouval, viděl, co chtěl vidět, a slyšel, co chtěl slyšet, hledal ve slovech skryté významy a v náhodných dotycích záměr? „Znal jsem její babičku, do háje. Je to ještě dítě.“

Nevěděl si rady, a tak napsal Janě.

„Myslím, že je celkem jasný, co se tam děje,“ usoudila velká ségra. Samozřejmě. Vždyť všechny ty situace slyšela z Vincentova pohledu.

„Akorát je tady ještě jedna nemilá okolnost, kromě toho, že spolu pracujeme, že je tak mladá a tak dále.“

„Má kluka.“

„No.“

„To nemusí bejt nadlouho, v jejím věku.“

To skutečně nemuselo. Nestálost mladých vztahů, která Vincentovi dávala naději, zároveň přinášela obavy. Protože pak už by všechny ostatní překážky šly bez váhání stranou; fakt, že byla zadaná, byl tím jediným, co mu bránilo, aby si s ní něco začal. Ale opravdu mu to bránilo? Vincent věděl, že kdyby se rozhodl, celkem jistě by k něčemu došlo. Nebyl si tím jist na základě těch náhodných setkání z někdejších cest s Davidem; tehdy ostatně neměl stoprocentní úspěšnost a bylo mu to jedno, protože o nic nešlo – byla to hra a Vincent netrpěl potřebou za každou cenu vyhrávat. Na těch ženách, rozesetých po Evropě, mu ve skutečnosti nezáleželo, byť k nim přistupoval s respektem – prostě k něčemu došlo a bylo to příjemné pro obě strany, nebo nedošlo a další den Vincent seděl zase s Davidem v letadle.

S Natálií to ale bylo něco jiného: svou sebejistotu zakládal na tom, co prožil s Helenou a s Danielou. A to byl zároveň důvod, proč se rozhodl v žádném případě do ničeho nepouštět: byl by to další vztah s něčím prohnilým už v samém zárodku. Helena byla mrtvá a Daniela dodnes v sebelítostivých chvilkách fňukala nad životem, který vedla s Márou. Ani za jedno Vincent nemohl, prostě se k tomu přimotal – ale tím, že jim „pomohl“ od něčeho, od někoho... jim umožnil přehazovat na něj odpovědnost za ten krok, který by bez něj neudělaly.

„Já nevím, ségro. Pořád jsem neslíbil Kotrbovi, že tady zůstanu. Mám pocit, že buď musím odletět tisíc kilometrů daleko, nebo té holce zničím život.“

Ptala se, proč by jí ho ničil, a Vincent to neuměl vysvětlit. I když si opakoval, že za Helenin ani Danielin osud nemůže on, že obě už potkal v jaksi rozbitém stavu, těžko se dalo utéct před tím, že je potkal právě on. S Natálií nic nebude. Budou spolu pracovat, budou možná časem kamarádi. Ale nic víc. Nepřiplete se mezi ni a jejího kluka – s jedinou výjimkou: pokud by zjistil, že na ni není hodný. Pak by musel, se smutkem v srdci, jí ho zbavit. Věděl, že by to dokázal a věděl, že by to nedělal pro sebe. Začínat vztah s někým, kdo má plnou hlavu někoho jiného, by nevedlo k ničemu pozitivnímu, ale musel by. Snad se to nestane. Snad už nikdy nebude u rozchodu dvou lidí jako urychlovač, spouštěč – velice pevně se rozhodl, že se tímto už nikdy nestane, tak pevně, že mu to vydrželo skoro celé dva týdny.

Zatím se však blížil ke konci toho prvního týdne, kdy Natálii znal. Znal... pořád o ní nic nevěděl, ksakru. Jen to, že má kolem sebe tu pozitivní auru, která se nedala vysvětlit. Cokoli řekla, znělo Vincentovi jako další důkaz, že tentokrát bude něco jinak. Lépe. Správně. „Já nepiju,“ prohlásila prostě, když došlo na nějaké žerty kolem lahve rumu do povidel. Jasně, mohlo to znamenat cokoli: lidi neříkají takové věci jen tak. Mohlo to znamenat, že skutečně nemá vztah k alkoholu; mohlo znamenat, že už ve svém věku toho stihla vypít tolik, že už se rozhodla od takových věcí oprostit. Vincent si vybral ten lepší výklad, stejně jako u všeho, co řekla.

„Myslím, že mi prostě hrabe,“ psal Janě, „že jsem jenom moc dlouho sám a ve skutečnosti pro ni nejsem nijak zajímavý. Taky čím bych byl. Já od začátku týdne nemyslím na nikoho jiného a ona si sotva všimla, že existuju.“

„Uvidíme,“ odpovídala Jana, „já tam nejsem. Nemůžu to posoudit.“

Ukázalo se, že někdo to posoudit může.

Přišel páteční večer a v pekárně se zjevila Vlaďka. Vincent už věděl, že Michalova žena, kterou kdysi považoval za vymyšlenou, skutečně existuje. Věděl i to, že po poslední mateřské nastoupila u Kotrby – chodila obvykle jen na ranní, protože se musela střídat s Michalem u dětí, a proto taky přijížděla ráno později než ostatní a Vincent ji dosud nepotkal. Na dnešek ale odevzdali tu svoji malou školku prarodičům, a tak Vincent zjistil, že je Vlaďka nejen skutečná, ale navíc nadmíru sympatická. A jak by mohla nebýt sympatická, když říkala Vincentovi to, co chtěl slyšet.

Vlaďka byla takzvaně „od rány“, což dávalo smysl. Slabší povaha by s Michalem nevydržela. Byla tedy dalším člověkem, se kterým se Vincent, oproti svým dřívějším zvyklostem, dal hned do řeči. Byla natolik bezprostřední, že se jí bez problémů přizpůsobil. Vyzvídala, co ho vedlo k návratu, jak je spokojený, když je zase zpátky.

„Pro mě je to trochu návrat domů,“ říkal Vincent otevřeně, „je tady všechno stejný jako tenkrát. Akorát teď je tady navíc Natálie.“

A pak už jen přikyvoval, když Vlaďka popisovala svůj názor na „Naty“, jak jí říkala. Je to hodná holka, šikovná, taky to neměla v životě jednoduchý („a kdo ne?“ řekl by normálně Vincent, jenže věci přestávaly být normální), ona se snaží, ale nikdo jí tady nic moc neukáže, tak jsem si ji vzala pod křídla, nikdo se s ní moc nebaví...

„Ale ty jo.“

„Já jo, já ji beru trochu jako dceru,“ řekla Vlaďka, „popravdě byla dneska odpoledne zase u nás.“

Vincent hodil nedopalek do plechovky a chystal se vrátit dovnitř.

„A mluvila jenom o tobě,“ ozvalo se za ním.

Věci vskutku přestávaly být normální.

Po zbytek noci se Vincent Natálii vyhýbal a místo toho se při každé příležitosti přimotal k Vlaďce.

„Pomoz mi,“ říkal jí, „to, co naznačuješ, je mi jedno – má boyfrienda a tečka. Ale pomoz mi ji přesvědčit, ať chodí častěji na noc. Já tady potřebuju nějakého parťáka, někoho, kdo ještě není ze všeho úplně otrávený. A jí by to taky prospělo, nebýt pořád s těmi samými škeblemi na ranní. Můžu jí ledacos naučit.“

„Mně je jasný, že bys ji rád učil,“ hihňala se Vlaďka.

„Říkám ti, tímhle směrem to nehrň. Jde o práci. Pomoz mi,“ opakoval – vyslovil tu žádost za jedinou noc víckrát než za celý dosavadní život.

„Nene,“ smála se zas Vlaďka, „já si ji nechám pěkně u sebe přes den. Já potřebuju taky parťačku.“

Až ráno, těsně před odchodem, se na Vincenta zadívala vážněji.

„Chceš pomoct?“

„Jo.“

„Dobře,“ řekla jenom a Vincent vypadnul do tmy.

Něco se děje, a on přesně neví co, ale nemůže na to být sám – dál už ne. Dvacet kilometrů se rozhodoval, a když dorazil k sobě, bylo jasné, že toho rána proběhne ještě jedna žádost o pomoc.

Vytočil Petrovo číslo a byl zvědavý, jestli ten moula, který se ani coby podnikatel nenaučil zvedat telefon, bude reagovat, a pokud ano, jak.

„Ty žiješ?“

Mohlo to být horší. Mnohem horší.

„Jo, zatím jo. Jenom mě tak napadlo... jak se mají ty dva? Všechno v pohodě?“

„Řekl bych, že jo. A ty se ještě někdy ukážeš?“

„Ani nevím.“

Poprvé za celý týden šel spát klidně; věděl, že pomoc dorazí.

Vstal pozdě odpoledne. Vyšel na zahradu a byla tam. Zcela přirozeně; Vincent by byl naopak v šoku, kdyby Daniela nedorazila.

„Ahoj,“ vzhlédla k němu od záhonu, o který kdysi společně pečovali, a v tom výrazu a tónu bylo všechno; celý večer a celá noc, které následovaly.

Přišla sama. Tomáš plnil svoje synovské povinnosti na nějaké rodinné grilovačce, kde měla být původně i Daniela. A popravdě chvíli byla. Ale on to na ní poznal, on ji poslal za Vincentem, protože věděl, že ho musí vidět, když dal najevo, že už se nebude schovávat. Jestli mu to bylo dvakrát příjemné? To je to poslední, co nás teď zajímá. My jsme jádro té čtyřky, my jsme ti nejlepší přátelé.

A tak se neschovával. Mluvil s Danielou o uplynulých měsících a přišly výčitky i vysvětlování, mluvil s ní o Natálii a v tu jedinou noc jí věřil, že nežárlí, že má z něj skutečně radost, když se tak tváří a když to říká, mluvil s ní jinak než za celé roky, co už ji znal, a poprvé měl pocit, že s ní mluví doopravdy; řekl to nahlas a ona to viděla stejně. Všechno bylo najednou jinak. Všechno bylo lepší. Objali se nad ránem, mohlo u toho zůstat, ale ještě se zdržela. Ještě bylo o čem mluvit. A tak mluvili.

A pak souložili.

U toho mohlo taky zůstat. Nemuselo to znamenat vůbec nic. Setkání dvou přátel, do kterého nikomu nic není. Kdyby se takhle po letech potkal s Táňou a oba byli zadaní, taky by do toho nikomu nic nebylo. Byl by to jejich chvilkový návrat do minulosti, závan něčeho, co je jen mezi nimi dvěma, něco, co se nedá nazvat nevěrou, protože právo na minulost nemůže nikdo nikomu upřít, pokud si nedělá nároky na to, aby druhého vlastnil. Je to naše věc, na které není vůbec nic špatného.

Ale Tomášovi to říkat nebudeme, samozřejmě.

Nikdy by to nepochopil. Nikdo by to nepochopil.

Nikdo by nepochopil jejich zvláštní přátelství a to, jak jsou propojeni; jak jim stačí se na sebe podívat a vědí, tak jak byli zvyklí z HT-Martu. Mají mezi sebou spojení jako nikdo na světě. To neříkal Vincent ani Daniela; to říkal Tomáš, když se příští víkend sešli všichni – tedy skoro všichni, protože Petr na poslední chvíli odpadl a vyrazil někam se svou dodávkou plnou ptáků.

Že se sejdou zase všichni, bylo rozhodnuto hned v neděli ráno, když Daniela odjížděla od Vincenta. Neřešili ani v nejmenším, jestli bude Tomáš souhlasit – až večer psala, že souhlasí.

Vincent se skoro těšil. Nicméně...

„Týden je dlouhá doba,“ napsal Daniele, a ukázalo se, že má pravdu.

Zatímco s Tomášem pořád ještě nepromluvil ani slovo, Danielu viděl každé ráno. Najednou nemohl podnikat své ranní cesty po cyklostezce. Nešlo o to, že by se mu přestalo chtít chodit – kdyby to bylo tak, mohl jet veřejnou dopravou. Ale Vincent od toho víkendového setkání už nedokázal být dál sám. Natálie ještě ten týden chodila na ranní směnu, jak byla zvyklá – Vincent ji sotva zahlédl, pozdravil nebo nanejvýš s ní prohodil dvě věty, ale i ty dvě věty poskytovaly dost materiálu na to, aby měl Vincent s Danielou co probírat celou cestu, když pro něj přijela, aby ho odvezla domů, než sama vyrazila do práce; přesunula se jen o pár metrů vedle HT-Martu do konkurenčního obchodu. Nikdo se nezmění.

Ve čtvrtek ráno se Vincent pokusil jít zase pěšky. Nakonec v půli cesty zase zavolal Daniele, ale než tak učinil, přišla mu zpráva od Tomáše. Položil mu otázku, kterou Vincent navždy zatajil před Danielou – ale Tomášovi na ni odpověděl popravdě. A od té chvíle už se na víkend opravdu těšil, i když věděl, že to nebude snadné. Protože ta jediná zpráva od Tomáše znamenala pro Vincenta neuvěřitelnou proměnu, tedy spíš její příslib, jejich desetiletého přátelství. Poprvé. Poprvé dal Tomáš najevo snahu řešit něco skutečně osobního, něco důležitého. Neskrývat se před tím, že má taky nějaké city.

Vincent sám byl emocemi v tuhle chvíli zahlcen a kromě toho se věnoval usilovnému přemýšlení. A stav jeho mysli byl stavem naděje: teď bude všechno jinak. Má zpátky v životě Danielu, tím pádem se to srovná i s Petrem, se kterým si koneckonců nic neudělali, a s Tomášem bude po deseti letech konečně možné řešit kromě tichých válek i ty vnitřní. A možná, možná se v Natálii přece jenom nemýlí, i když zatím opravdu netuší, co se té holce honí hlavou a vším ostatním.

Možná se ty naděje mohly naplnit, kdyby Petr měl čas. Možná ne. Určitě ne; spíš by se všechno jen oddálilo.

V sobotu ráno vezla Daniela Vincenta domů naposled před plánovaným setkáním a tehdy to v ní vybublalo.

„No, mě to nebaví.“

Vincent si zprvu pomyslel, že Daniela reaguje na jeho další poblázněné rozebírání Natáliina úsměvu.

„Co přesně?“

„S Tomášem. Jaký je.“

A pak vysvětlovala, jaký je, a za každou větou znělo nevyřčené „není ty“.

Přesvědčoval ji, že všechno, co jí vadí, se zlepší. Když budou chtít. Že je všechno pro něj nové. Že když mu dá čas...

Možná, kdyby...

Byl to dlouhý týden a sobota se ukázala ještě delší. Když Vincent vstal, dorazil k němu Tomáš sám. Tak tedy Vincent konečně slyšel druhou stranu. A Tomáš mu kladl další otázky a Vincent opět odpověděl podle nejlepšího svědomí.

„Jestli tě tohle napadá po necelém půlroce vztahu, tak rozhodně ano. Ukonči to.“

„Děkuju,“ řekl Tomáš ten den poprvé a odjel za Danielou.

Vincent věděl velice dobře, že Tomáš nebude mít sílu to udělat. Snad ji bude mít ona. Oba vidí, že to nemá smysl. Oba se v tom plácají a snaží se o něco, co jim nepřináší štěstí. Ona se nudí a on se trápí a žárlí, a řekněme si popravdě – má důvod.

Čas setkání všech třech, po Petrově omluvě, pořád platil.

Vincent seděl na lavičce v parku, kde kdysi ztratil otce. Čekal, jestli dorazí spolu, zvlášť, jenom jeden z nich, nebo ani jeden. Stihl si dát dvě piva, dokud byl sám – stihl si uvědomit, že tahle lavička mu nestačí. Potřebuje si sednout na tu druhou co nejdřív.

Přišli spolu.

Idioti. Ona ho bude dál vodit za nos, i když k němu nic necítí. On se ve své prvně poznané zamilovanosti neodváží sebrat vlastní důstojnost. Idioti.

Dělal, jako by nic, zatím. S Danielou už ten týden měl napovídáno hodiny a hodiny, a dnes pro změnu probíral s Tomášem, co je nového u Kotrby – tedy nového... spíš, jak je vše při starém.

Přesunuli se pak k Daniele. Bylo už dávno po půlnoci, když Vincent s Tomášem na chvíli osaměli u stolu.

„Ona tě držela za ruku, ještě v parku. Když jsem se byl vymočit. Musel jsi ji odstrčit.“

„Říkal jsem ti to. Říkal jsem ti, co máš udělat.“

Daniela se mezitím vrátila.

„Já to nedokážu.“

„Já vím.“

Navzdory pokročilé hodině ještě Daniela tentokrát nebyla tak opilá, aby nepochopila, o čem mluví.

„Nedělej to,“ prosila Vincenta.

Bylo mu z ní zle. Po tom, co o něm ráno říkala... chce si ho držet dál jako hračku.

Co to před týdnem sliboval sám sobě?

„Tak si to řekněte. Udělejte to vy, nebo budu muset já.“

„Ne,“ řekla Daniela. Tomáš už neříkal nic.

„Dobře. Tomáši, odejdi pryč.“

„Nedělej to,“ zavzlykala Daniela.

„Odejdi, zapomeň na Danielu a najdi si někoho, s kým ti bude dobře. Vykašli se na holku, která se jezdí se mnou vyspat, zatímco ty s rodinou griluješ.“

„Věděl jsem to,“ hlesl Tomáš, a když podruhé ten večer Vincentovi poděkoval, bylo to to poslední, co mu přes pláč rozuměli.

Poděkoval mu za to, že už má jasno. Jenže Vincent věděl, že to nebude stačit. Bude hledat způsoby, jak ji omluvit, jak to zkoušet znovu, bude na ní viset. Pořád to není dost brutální.

Když se Tomáš přesunul do Zuzančina pokoje, aby naposled přespal v Danielině bytě, už neměla v očích slzy. Samozřejmě. Její pláč nebyl zdaleka tak hořký ani upřímný jako Tomášův.

„To je třetí můj rozchod, který máš na svědomí.“

„A ani to nebolelo. Ale tohle bude, aspoň doufám,“ řekl a odvedl ji do postele, kterou dělila od Tomáše jediná zeď. Věděl dobře, že Tomáš ještě nemohl stihnout usnout. Snad tohle bude stačit.

Když druhý den vstali, Tomáš byl pryč.

Strávili spolu nedělní odpoledne, než Mára přiveze Zuzanku. Povalovali se v mírné kocovině, něco málo snědli a povídali si. To kouzlo prvního setkání před týdnem pomalu mizelo, ale pořád ještě se zdálo, že spolu mluví tím jiným způsobem, který se odněkud tak náhle vzal.

„Pro něj to bude to nejlepší,“ řekl Daniele, „a ty si taky najdi někoho, koho budeš brát vážně.“

„Dost mi to komplikuješ, dokud jsi tady.“

„Mám odejít?“

Neodpověděla.

„A co bude dál s tou Natálií?“ zeptala se po chvíli.

„Dál? Uvidím. V první řadě musím letět do Basileje.“

---

Předchozí kapitola | Následující kapitola | Obsah