Země betonu a deště
13 Nikdo se nezmění
Budík zvonil pořád dokola. Daniela ani nepohnula hlavou zabořenou do polštáře, jenom poslepu zašátrala a umlčela ho. Znovu a znovu, až bylo nějak podezřele dlouho ticho. Bude se muset vzchopit a podívat se, kolik jí zbývá času. Se sténáním se přikulila k telefonu. Aha, před půl hodinou měla být v práci.
„Vstávej,“ zamručela, „zase jsme zaspali.“
Ticho.
S dalším heknutím se otočila. Aha, Vincent tu není. Zkoušel ji budit, naštval se a odešel do práce bez ní? Ne, to ho spíš zase v noci něco urazilo. O čem se včera bavili? Měla v mozku temno. Museli to trochu přehnat. Dívali se na nějaký film, to tušila. Obvykle si nepamatovala konec; tentokrát nebyla schopná se rozpomenout ani na to, jaký film si vybrali.
„Haló, Pájo? Já se vám omlouvám, už jsem na cestě,“ zalhala, zatímco se teprve hrabala z postele. Tady to zas vypadá. Je neděle, potřebovala by odejít z práce včas, aby zlikvidovala aspoň ty poházené plechovky a rozsypaný popelník, než Mára přiveze Zuzanku. Jenže když přijde pozdě, bude po ní Pavel chtít, aby se zdržela. A Vincent má svoji klasickou celodenku. Ksakru, proč jí nezavolal? To ho něco tak naštvalo, že zůstal uražený do druhého dne? O čem se bavili?
Vybavila si, že běželi na poslední chvíli do večerky pro pivo. Daniela chtěla ještě vzít konzervu pro psa, ale už takhle se museli rozmýšlet, kolik si toho nacpou do tašky – než vyběhli z domu, seskládali poslední drobné. Bylo to na dvanáct piv a cigára, vzali jenom jednu krabičku, to si taky vybavovala.
Pak byla chvíli tma a pak se nějak dohadovali, kam všechno kuřivo tak rychle zmizelo. Vincent nevěřil, že ji mohli tak rychle vyhulit. Obviňoval ji, že to popletla a má ji někde v kapse. Pak prohledávali kuchyň, jestli tam je něco nedokouřeného; místo toho našli v hrnku úplně poslední zbytek peněz. Šli na benzínku spolu? Nebo se Vincent nechal poslat? Nebo ho tam poslala a on se cestou rozmyslel a nevrátil se? Daniela netušila.
Přiřítila se na kole ke krámu, provedla ho kolem kas do šatny. Potkala Pavla dřív, než si mohla aspoň trochu urovnat vlasy.
„Vy zase vypadáte, Danielo,“ proběhl kolem ní.
„Omlouvám se!“ zakňučela, ale věděla, že Pavel bude v pohodě. Vincent byl vždycky na ni víc naštvaný než její vlastní šéf – v ty všední dny, kdy pracovali oba a on chodil do krámu na sedmou a ona měla směnu až od osmi, aby stihla odvést Zuzanku do školky, se často opozdila, ale nemohla za to, nezaspala, to jen Zuzance všechno trvalo; bylo jí skoro šest a nezvládla si za půl hodiny najít ponožky…
Vincent Daniele telefonoval, podrážděně ji popoháněl a upozorňoval, že ostatní holky nezvládají ranní nápor, ježiš, ona to přece ví, dělá, co může. Vincent byl nepříjemný, ale aspoň jí volal – dnes, kdy skutečně zaspala, to z nějakého důvodu neudělal.
Spočítala peníze v pokladním šuplíku a proběhla s ním ke kase kolem tvořící se fronty nervózně přešlapujících lidí. Je neděle, ksakru, proč sem lezou. Píchla si šuplík naproti Veronice a zahulákala na lidi, že můžou jít i k ní. Zpracovávali frontu; Daniela měla sotva čas po očku zkontrolovat Vincenta – stál u svého stolečku s obrazovkou a nevšímal si jí. Chtěla po něm křiknout, aby jí donesl něco k pití, ale cítila, že by jí dnes nevyhověl. Zatracená hlava, bolí a ještě je děravá, co se to včera stalo?
Když zákazníci prořídli, Daniela nechala Veroniku sedět a běžela se přidat ke kolegyni, která vybalovala chlazené. Zase jsou tady v nedostatečném počtu, ale aspoň Pavel měl dobrou náladu, tedy na to, že musel být výjimečně v práci o víkendu. A jak s ním Daniela vtipkovala, za chvíli se trochu spravila nálada i jí – měli spoustu práce, ale tak jí to vyhovovalo, za chvíli byla ve svém živlu.
Trvalo snad čtyři hodiny, než konečně našla chvilku, aby si skočila dozadu na rampu zapálit – na kasu mezitím dorazila víkendová brigádnice a Veronika s Vincentem už tam byli a kouřili. Když se k nim přidřepla, mlčeli.
„Dneska nám nepomůžeš?“ zeptala se Vincenta.
Zavrtěl hlavou. Má kocovinu, nebo je na ni opravdu naštvaný?
„Ty se mnou nemluvíš?“ pokusila se o ten nejroztomilejší tón.
„Není o čem.“
„A jéje,“ zvedla se Veronika, ale víc nic nekomentovala a nechala je tam.
„Co se stalo? Udělala jsem ti něco?“
Vincent se na ni podíval, snad poprvé od rána. Vzdychl a pak se zarazil, jako kdyby mu něco došlo.
„Ty si to nepamatuješ.“
„Mám okno. Co jsme řešili? Hádali jsme se?“
„Ne, ani ne. Ty si nepamatuješ, jak jsem odešel?“
„To říkám, ne? Tak co bylo? Něco tě popadlo a šel ses vyspat k mámě, normálka, ne,“ snažila se nedat úplně najevo, jak je rozhozená, jak ji tyhle situace pořád trápí, a ještě víc dneska, když si nic nepamatuje a nemůže si říct, že Vincent reagoval přehnaně; netušila, na co reagoval.
„Já jsem se tam nešel vyspat, já jsem tam odešel.“
„No? To je mi jasný, že jsi odešel, když jsem ráno byla – zase – sama v posteli.“
„Odešel jsem od tebe. Ty o tom vážně ani nevíš? No do háje.“
Na její „jak odešel“ a „co to má znamenat“ už nereagoval. Přiběhl Pája a poslal Vincenta okroužkovat nějaký alkohol a Danielu pokračovat ve vybalování. Nechápala vůbec nic. Zbylých několik hodin se zmateně věnovala práci; dvakrát ji musela Veronika upozornit, že strká zboží úplně jinam, než patří.
Ona, která zná každý centimetr regálu, která opravuje i Pavla, když dá někam špatnou cenovku! Už mohla být dávno zástupkyně vedoucího, nebýt Zuzanky. Ale ne, to je teď jedno, teď musí vyřešit, co se děje s Vincentem. Co se děje s nimi. Co udělala nebo řekla, co mu zas vadilo, vadilo tak strašně, že si hraje na rozchod? To přece vůbec nepřichází v úvahu, že by to myslel vážně.
Těsně před šestou Mára přivezl Zuzanku. Debil, nedokázal pochopit, že potřebuje, aby si ji dnes u sebe nechal o něco déle. Stejně určitě ani nebyl s ní, nechal ji rodičům a teď se jí akorát chce zbavit. Musela se zdržet ještě aspoň půl hodiny, a tak Zuzanka pobíhala za ní. Pavel už byl pryč; beztak by jenom řekl, ať dají pozor, kdyby se náhodou i v neděli objevil oblastní, víte přece, že tím žije.
Potom Daniela se Zuzankou slisovala hromadu kartonů a šla se převléct. Už chce být doma. Potřebuje sprchu. A nejmíň dva další prášky na hlavu. Ještě že už je konec, aspoň si zapije tím pivkem, co si hned venku otevře. Ale napřed musí ještě obejít krám a něco se Zuzankou nakoupit. Z rychlého nákupu na večeři byly zase dvě narvané tašky; bude je muset zavěsit na kolo, které povede. To se však ukázalo jako nejmenší problém.
„Jééé... Zatrub na Verču, prosím,“ řekla u kasy brigádnici, která jí namarkovala nákup.
„Já jsem zapomněla kartu, mohla bys–“ začala vysvětlovat, když Veronika dorazila.
„Jasně, zlato,“ řekla kolegyně a zaplatila za ni.
„Hned zítra ti to vrátím, dobře?“ ujišťovala ji Daniela a byla ráda, že se Veronika nevyptává, proč neřekne Vincentovi. Ještě radši byla Daniela za to, že nikdo nemůže vidět do její kapsy, kde kartu samozřejmě měla. To jí jen na poslední chvíli došlo, že už je bez peněz. Měla chuť se propadnout; ať už je venku.
Čekala, že se Vincent nebude pohybovat v okolí pokladen ani u svého stolečku, aby se jí vyhnul. Ale stál tam.
„Večer to proberem, jo?“ řekla, když kolem něj se Zuzankou procházely.
Vincent se na ni podíval a když řekl, že ho večer nemá čekat, Daniela v tom pohledu viděla něco, co ještě nikdy ne. Nezastavila se. Hrnula se s dcerou ven, aby nikdo – zejména ne Vincent – nemohl vidět, jak se jí oči plní slzami. Ne, to nemůže myslet vážně. Možná tomu teď on sám věří, ale nemyslí to vážně. Všechno se spraví. Spraví se to, nějak.
„Já nevím, co se stalo, on se mnou o tom nemluví,“ řekla do telefonu Vincentova matka, když se to nespravilo ani za týden, „ani tady není. Je v dědově domě. Říkal, že ho pořád nechce, ale teď že si ho na chvilku ‚půjčí‘.“
Daniela tedy přestala vyzvídat oklikou, odložila stranou svou hrdost a napsala Vincentovi. V práci se celý týden míjeli; a stejně by se tam nepokoušela z něj nic vytáhnout, ale už to nemohla vydržet.
„Máš tady spoustu věcí,“ napsala suše. Neodpověděl. No jasně, proč by se s ní taky domlouval, jak se odstěhuje – vždyť on se vrátí. Vrátí se a všechno bude zase v pořádku. Doteď to v pořádku přece bylo, nebo ne? Jestli nešlo o nějakou hádku tu poslední noc, jestli mu něco vadilo delší dobu, můžou to přece změnit, ne? Společně. Hlavně aby byli zase spolu.
„Teď je nepotřebuju. Jestli ti překážejí, vyhoď je,“ přišlo jí druhý den.
A to byla na dlouho jediná odpověď, kterou z Vincenta dostala. Pak už mu nepsala; když se potkali v práci, snažila se působit nad věcí, jen výjimečně se neudržela a položila mu nějakou otázku, na kterou odpověděl úplně nesmyslně, řekl třeba, že „to nefungovalo“, na což Daniela řekla, že to přece není pravda, že byli spolu šťastní, že rozhodně ona šťastná byla.
„Nebyla,“ řekl Vincent. „Kdybys byla, pořád by ses nevztekala.“ Pak si hned šel po svých. Brzy se přestala pokoušet s ním komunikovat jinak než velice omezeně o pracovních věcech – a o to víc mluvila o něm se všemi ostatními. S Monikou si posílala miliony hlasovek, za Vincentovou matkou zašla párkrát na víno, chodila dokonce dál k Petrovi, kde se před ním a před Tomášem párkrát rozbrečela. A všichni jí dokázali nabídnout jedině tu samou odpověď: „On je prostě takovej, jestli se s tebou nechce bavit, tak nebude.“
Vincent se nechtěl bavit s ní ani s nikým jiným. Neměl náladu na matku, o níž už věděl, že je v jakémsi těsném kontaktu s Danielou, s otcem ještě nebyl zvyklý úplně podrobně řešit osobní záležitosti, u Petra předpokládal, že by mu v připomínce jeho druhého rozchodu jen prohluboval špatnou náladu, a s Tomášem nemělo smysl řešit nic, co se týkalo jakýchkoli citů. U každého, kdo ho napadl, měl nějaký racionální důvod, proč o tom s ním nemluvit, ale vlastně by ho ani nepotřeboval – tím hlavním bylo jednoduše to, že na nikoho neměl náladu. Nebylo mu vůbec dobře, když se tak povaloval v domě po dědovi, a snad nejvíc se ho dotýkalo, jak si Daniela a zřejmě i ostatní myslí, že je snad teď nějak spokojený, že dosáhl toho, co chtěl – ne, nebyl vůbec spokojený a rozhodně neměl, co chtěl. Měl jenom ticho kolem sebe.
Po celou dobu upozorňoval Danielu, že potřebuje být relativně často sám, aby dobil energii na kontakt s lidmi; Daniela se minulý rok v počátcích jejich vztahu tvářila, že tomu rozumí, že to snad respektuje – nerespektovala nic, a v posledních měsících měl Vincent dojem, že žárlí i na to, když si otevře knihu a není stoprocentně upnutý na její přítomnost.
Ano, samota mu v poslední době chyběla, jenže teď jí měl až moc. Najednou to ticho mezi starými stěnami vyniklo, když bylo v kontrastu s donedávna nepřetržitým ruchem jejich společné domácnosti. A Vincent to ticho nedokázal přerušit ani tím, že by začal s někým mluvit, ani se nezvládl podívat na jakýkoli film nebo si pustit hudbu, a už vůbec se v tom tichu nezačínaly objevovat žádné tóny, které by snad zase po letech byly dost dobré na to, aby je zaznamenal.
Během těch dvou měsíců na podzim roku 2019 si ale i tak Vincent začal postupně říkat, že možná by to přece jen dokázal. Možná by měl něco složit. Jestli to bude ona kdysi načrtnutá Betonová pustina, nebo něco jiného, něco aktuálnějšího a osobnějšího, nebo to nějak propojí, zatím vůbec neměl ponětí. A zatím si ani nevyčítal, že se ještě do ničeho nevrhá, protože svou situaci považoval za zcela pochopitelně nevhodnou k tomu, aby před sebe postavil nějaký úkol.
Bylo mu zle, byl sám a byl unavený, přestože ode dne, kdy odešel od Daniely, se přestal v HT-Martu zapojovat do činnosti, jež nepatřila k jeho popisu práce. Neměl tedy jakékoli fyzické vybití ani v zaměstnání, ani ve volném čase – zatím se nevzchopil ani k jedné procházce, ani k tomu, že by třeba před domem shrabal listí; prostě jen polehával a užíral se.
Ale čím vlastně? Trápil se proto, že přišel o vztah, který považoval za nedokonalý a nespokojený, nebo proto, že neměl ani žádný jiný? Bylo velice lákavé sklouzávat k představám o tom, že by jednou dosáhl nějaké lepší verze toho, co měl s Danielou. Být s někým, být zas ve společnosti nejen partnerky, ale třeba i dítěte nebo dvou, možná i to zvíře by skousnul, kdyby to celé stálo za to, kdyby to bylo celé nějaké pozitivnější…
Ale byla to jeho vlastní představa, která pocházela zevnitř něj, nebo jen nějaký reklamní obrázek, filmová spokojená rodinka, jejíž podobu mu vnesla do hlavy kultura, ve které žije? Možná by se neměl trápit tím, že nemá něco, co doopravdy nechce, nebo co prostě není pro něj. Koneckonců by nebyl první, kdo zůstane sám – měl příklady hned ve vlastní rodině.
Babička byla sama, co ji znal. Matka už pomalu, zdálo se, kopírovala její osud, už ani nevyrážela na ona podezřelá „školení“. Vincent to považoval za její věc a bylo mu to jedno; snad jediný komentář, který si k tomu dovolil, zněl: „Lepší, když je sama, než aby si našla nějakýho typickýho českýho burana, co tyká cizím lidem.“ Otec byl taky sám, pokud Vincent věděl, a už se nevěnoval ani svým někdejším krátkodobým nezávazným záležitostem – to, že svůj single život bere jako důsledek jednání ostatních a ne sebe sama, že se podle něj „všechny akorát přetvařujou“, s ním radši Vincent nerozebíral; nevěděl, jak se otec ve svých vztazích choval a jestli mu tedy může navrhovat zamyšlení nad tím, jestli náhodou nebude problém v něm.
Jana nebyla sama. Ale Vincent o jejím manželství nic nevěděl. Nevěděl, jestli je šťastná, vlastně jejího manžela skoro neznal a kdyby jeden den zničehonic oznámila, že je čeká rozvod, Vincenta by to nijak nešokovalo. U koho by byl v případě rozvodu nebo jakýchkoli třenic překvapen, to byli babi a děda Reisů – to byli snad jediní lidé, které Vincent osobně znal, kteří spolu vydrželi celý život.
Ale jaký to byl život? Jaký byl jejich vztah, vedle toho, že už dávno působili jako spokojený stabilní pár? Vincent to vlastně radši nechtěl vědět, nechtěl zjišťovat, jestli jsou jeho prarodiče spolu spokojení, nebo jsou prostě na sebe jen zvyklí. A jestli se k tomu vztahu propracovali nějakou pozitivní cestou, nebo měli za sebou nějaké peripetie, ve kterých spolu zůstali prostě proto, že neviděli jinou možnost. Ostatně, to, že se vůbec kdysi dávno vzali, bylo rozhodnutí dvou dospělých zamilovaných lidí, kteří věděli, co od života chtějí, nebo se prostě, jak se tenkrát říkalo, vzít „museli“?
A pokud ano, pokud prostě mladá babi Reisů otěhotněla s Vincentovým otcem a z toho vzniklo manželství, které se tedy s postupem let ukázalo jako, předpokládejme, spokojené – umenšuje ten způsob vzniku nějakou jeho pomyslně objektivní „kvalitu“? Ve Vincentových očích ano. Jeho názor byl takový, že není přípustné považovat za kvalitní takový vztah, kde si spolu začnou v podstatě děti, které pak dospějí spolu a naučí se spolu žít.
Seznámit se a rozhodnout se ke společnému životu by přece měli dva dospělí lidé, kteří mají jednak každý svoji milostnou historii, jednak vytvořenou nějakou, dejme tomu, osobnost. Ale opět – byla to představa vyvěrající z nějaké Vincentovy přirozené rozumnosti, nebo důsledek toho, že značnou část dětství byl synem filmového recenzenta, a ve filmech se zkrátka ta osudová setkání dějí lidem, kteří rozhodně jako děti už nevypadají? Ať to bylo tak nebo onak, v začátcích s Danielou si říkal, že tohle je ten případ – je mu ke třiceti, ona má dítě, oba něčím prošli, oba by se za dospělé lidi a svéprávné osoby dali považovat. Jenže to stejně nefungovalo.
Co všechno nefungovalo a proč byl přesvědčen, že ani Daniela nebyla šťastná, byť to teď na potkání o onom ukončeném vztahu tvrdila, by jí snad dokázal vysvětlit, až bude někdy vhodná příležitost a pokud ho nechá mluvit. Neuměl ale sám říct, co ho k tomu ukončení nakoplo, co bylo tou opravdu poslední kapkou.
Ne proto, že by měl z oné noci okno stejně jako Daniela – pamatoval si přesně, jak se několikrát pohádali a jak potom, byť mu alkohol dodal odvahu, relativně příčetně oznámil, že odchází, a to nadobro. Ale co bylo tou skutečnou příčinou – byla to ta hádka dvou opilých lidí, byl to fakt, že mu už několik dní ležel v hlavě onen díl Scarfa, který ho vedl k úvahám o budoucnosti, bylo to proto, jak stále více nesouhlasil s Danieliným přístupem k výchově Zuzanky a „nechtěl se na to dívat“, bylo to tím, jak pořád častěji Daniele vyčítal, že neustále řeší kromě práce jenom drby a nemá žádný skutečný zájem v životě, nebo snad v něm k ránu dozněla hrůznost té večerní výpravy pro pivo, kdy nakupovali za poslední peníze s vědomím, že až zítra dorazí domů Zuzanka, nebudou mít ani korunu? Samozřejmě, bylo to tak nějak všechno najednou – a vším tím se tak či onak prolínal motiv alkoholu.
To, že už dva měsíce nepije, považoval Vincent vlastně za jediný klad jeho aktuálního životního období. Nevrátil se ani k jedné ze svých dvou závislostí: nepil, a přestože se mu nedařilo usínat, nesáhl opět po Procentáži. Zkoušel to, ale musel každý díl hned vypnout. Už zase nesnesl otcův hlas, i když spolu teď vycházeli. Čím to bylo? Odmítal poslouchat otce z minulosti, protože díky tomu, jak ho teď znal, vnímal rozdíly v jeho povaze a názorech za těch několik let? Byl v tom snad lehký děs ze stárnutí, vzhledem k tomu, že na nahrávkách otec zněl o tolik mlaději než v současnosti naživo? Vincent to nedokázal rozklíčovat, dlouze se převaloval, a když konečně po několika frustrujících hodinách zírání do tmy usnul, ani ve snu ho nenapadlo, že mu otcův hlas už zase vadí, protože se blíží doba, kdy bude potřebovat poslouchat hlas někoho jiného.
Procentáž tedy už do svého života nepouštěl. A alkohol? Zatím taky ne. Dal by si pivo, kdyby zašel k Petrovi? Možná, jenže během těch týdnů se doslechl, jak často u něj bývá Daniela. Netrápila ho úplně myšlenka na to, že by snad mezi těma dvěma k něčemu došlo, ostatně už dávno ho napadalo, že by se k sobě hodili – ale zatím ji nechtěl potkat.
Nicméně ji samozřejmě potkával v práci, a taktéž samozřejmě si tu první plechovku piva na konci listopadu otevřel s ní, když měla odpolední a odcházeli tedy z práce ve stejnou dobu. Zdálo se, že už Daniela aspoň trochu přijala, jak se věci vyvinuly, a vycházet spolu musí – tak proč ne přátelsky. Vincent samozřejmě nevěřil tomu, že by mohlo kdykoli fungovat to, že si lidé řeknou ono trapné „zůstanem přátelé“, ale pokud to nějak přirozeně vyplyne, proč ne.
A zdálo se, že to vyplynulo. Než přišlo další jaro, byli oba zvyklí, že jsou téměř nepřetržitě spolu – byli spolu v práci, společně s Tomášem trávili sobotní večery u Petra, a když si v týdnu Mára vzal na pár hodin Zuzanku, Daniela okamžitě jela za Vincentem do domu u řeky. Přicházela už bez ohlášení; Vincent s ní víceméně počítal a pomalu se chystali na to, že spolu zase něco vypěstují na zahradě. Někdy Zuzanka zavolala, že se rozhodla zůstat přes noc u prarodičů, kam si ji Mára vozil, přestože sám už žil s novou partnerkou – v takových případech pak Daniela přirozeně zůstávala u Vincenta a přespala zde.
Vincent si později ani nedokázal vybavit, kdy spolu začali zase spát. Byla to další věc, která prostě vyplynula. Tak se stalo, že Vincent měl Danielu ve svém životě tím nejpohodlnějším způsobem – byli spolu skoro pořád, ale ne úplně. Nic ho nenutilo ji snášet, když byla nesnesitelná, neměl k ní žádné povinnosti, zkrátka nebyli oficiálně spolu; byť Daniela si dala velmi záležet na tom, aby bylo obecně známo, že nějakým způsobem spolu jsou. Stačilo, aby se Vincent v práci ve spěchu napil z její lahve, a hned za sebou slyšel: „Simtě, neutírej si to, měl jsi v puse moje všechno.“ Vincentovi bylo jedno, že si ho takto veřejně přivlastňuje, protože neměl potřebu v nejbližší době navazovat jakýkoli standardní vztah s někým jiným.
Když na to mezi nimi přišla řeč, Vincent už nedodával, že jedním z pádných důvodů, proč ho neláká jakékoli seznamování, je právě zklamání z Daniely. Řekl jen, že o nikoho nestojí, a kdyby přece jen někoho potkal, rozhodně by mu za to nestála žena, která bude mít problém s tím, že jeho nejbližším člověkem je bývalá přítelkyně. Když pak Daniela tvrdila o sobě v podstatě to samé, Vincent jí nevěřil, ale bylo opět nejpohodlnější se v tom nešťourat. Proč taky.
Pokud Daniela potká nějakého muže („Ale kde? Jsem pořád v práci nebo s tebou, nebo s klukama!“), dá se předpokládat, že je to odcizí, zpočátku možná lehce, a v případě, že se nová známost překlopí do něčeho vážnějšího, asi nadobro. Takový případ přece Danielu nemusí trápit; bude spokojená s někým jiným. A on? On se s tím nějak srovná – ostatně, vzniklé nastavení mezi nimi mu vyhovovalo právě tím, že z něj neplynou žádné závazky, rozhodně ne do budoucna.
Jenže ta budoucnost už byla skoro tady. Za dva roky by měl odejít do Basileje. Ale proč zrovna za dva roky? Opravdu je nutné dodržet těch deset let od první návštěvy, jen proto, že to prostě tenkrát plácl? Proč ne dřív, proč ne později, proč už tam není dávno?
A musí to být právě Basilej, když Švýcarsko je krásné i v levnějších částech, a on už tak nějak cítí, že patří spíš mimo město? Musí to být koneckonců Švýcarsko, když skoro celá Evropa je nádherné místo k životu? A musí vůbec někam chodit, když i pár kilometrů od baráku (byť těch procházek bylo pořád míň a míň) je co vidět? Musí ho nějak trápit život v Česku, když už dávno mluví o svém odporu ke zdejším obyvatelům jen tak ze zvyku, a ve skutečnosti jsou mu cizí ty sebemrskačské poznámky shrnuté v oblíbeném prohlášení „to se může stát jenom tady“, které považoval za stejně namyšlené a plynoucí ze stejné do sebe zahleděnosti jako řeči o nejlepším pivu a nejhezčích holkách – všude na světě jsou diletanti, kterým se nesejde uprostřed tunel budovaný ze dvou stran, všude je i něco dobrého, a všude nakonec záleží na tom, jak si člověk zařídí svůj vlastní život, tedy skoro všude; Vincent samozřejmě uvažoval pouze o těch místech, kde mají lidé tak obrovskou svobodu, že už ji ani nevnímají a pomateně štkají nad jejím nedostatkem.
Takovým místem je přece i tahle země, země, kde největší výkřiky o „diktatuře“ a „cenzuře“ padají v hlavním vysílacím čase nebo na sociálních sítích, kde je sdílejí miliony lidí. Argumenty pro to, aby zde zůstal, spojovala jedna věc – byly úplně zbytečné, protože ať by ho napadl sebepřesvědčivější, Vincent věděl, že ve skutečnosti z něj mluví jeho rostoucí touha po pohodlí.
Dalo se očekávat, že pohodlí bude pro Vincenta stále důležitějším prvkem v životě. V létě 2020 mu bylo, stejně jako Petrovi a Tomášovi, třicet let. A byť této hranici žádný zvláštní význam nepřikládal, bylo jasné, že k nějakým postupným změnám musí dojít. Vincent se trochu obával, co se za zbylé dva roky změní, a možná ještě víc, že se nezmění nic. A stalo se tak nějak obojí. Ty dva roky měly líné tempo, a přece uběhly naprosto splašeně. A změny, ke kterým docházelo, byly tak postupné a tak nenápadné, že si jich člověk zprvu ani nevšiml, a když je zaznamenal, těžko už mohl určit, co je změnou a co je jakýmsi vyvřením něčeho autentického, co bylo dosud skryto v nitru. Proměňovali se v jiné lidi, nebo se stávali sami sebou?
Vincent si tu otázku kladl samozřejmě zejména v souvislosti s hudbou. Na podzim 2020 (nebo to bylo až 2021? Nedokázal si později vzpomenout, jak dny splývaly jeden s druhým, pořád jen regály a půllitr; kdy naposled zažil den za obzorem?) složil prvních pár tónů Betonové pustiny. Neznělo to špatně, ale Vincent se dopustil několika chyb – kromě toho, že začal pracovat dřív, než si vše pořádně rozmyslel a vytvořil nějakou strukturu, které by se mohl držet, bylo největší chybou to, že se neovládl a pustil část Daniele. Proč vlastně? Potřeboval povzbudit, potřeboval slyšet, že ho někdo slyší, potřeboval nakopnout k tomu, aby pokračoval?
Pokud by to tak bylo, Danielina reakce „Hmmm… Kyvadlo se dalo poslouchat, tohle mě vůbec nebere“ by ho jistě také nepotěšila. Jenže Vincent nestál o chválu; jasně formulovaná kritika by ho nezastavila. Vincentovým motivem, proč Daniele odhalil úvodních pár tónů, byla touha sdílet s někým radost z toho, že zase něco tvoří. A tady už byla Danielina slova dokonalým zabijákem. Neřekla, že to není dost dobré, neřekla „nelíbí se mi na tom tohle a tohle“ – Daniela odmítla, ve Vincentových uších, vůbec samotný fakt, že se o něco snaží.
Možná by Danielina reakce byla jiná, kdyby jí svých pár tónů nepřehrál krátce poté, co se na jedné HT-party vyspal s Veronikou. Ale to už nemělo smysl řešit.
A tak se snažit přestal. Poprvé se učil žít s tím, že v jeho budoucnosti opravdu žádná hudba není. A jelikož zároveň přijímal i fakt, že celé roky plánovaný odchod do Basileje byl také jen snem, vracela se ona otázka, jestli se bez těchto dvou věcí stává jiným člověkem, anebo naopak člověkem, kterým byl celou dobu, a jen si na něco hrál. Ať byla pravda jedno nebo druhé, v obou případech platil stejný závěr: jakožto člověk, který nemá nic z těch obvyklých věcí, o které se usiluje, jako kariéru, vztah, děti, dům, peníze, jakékoli hobby… jako člověk, který chtěl skládat hudbu a těšil se, že někam odejde, najednou neměl nic.
Nic nechtěl a na nic se netěšil. A nejpodivnější na tom bylo, že ani ve chvílích, kdy na něj tato skutečnost nejsilněji dolehla, nepřicházela očekávatelná frustrace – ne, Vincent se vlastně cítil dobře. Namlouval si, že oproštěním od tužeb člověk získává svobodu, i když věděl, že spíš než svoboda vede k jeho spokojenosti… pohodlí.
Vincent si prostě tak nějak zvykal. Byl zvyklý na HT-Mart, kde se cítil jako doma – díky svým téměř nulovým výdajům mu plat hlídače nepřišel nikterak nedostačující a případnému stereotypu se stále více vyhýbal zapojováním do provozu obchodu; už o něm dávno věděl i Pavlův nadřízený a říkal vlastně totéž, co kdysi Pavel, tedy že dokud se z obchodu neztrácí zboží, je schopný nad tím přivřít oko. Byl už zvyklý být i v dědově domě – vzhledem k tomu, že mu dům patřil (byť oficiálně to nebylo dotaženo a nahlas pořád říkal, že o žádnej barák nestojí, že tady prostě nebude), neměl kam odsud spěchat. Byl zvyklý na Danielu.
Mimo práci se viděli buď na Vincentově zahradě (kam Daniela už zase brávala s sebou Zuzanku; nakolik má snad zmatek v hlavě z toho, že její maminka tráví čas se svým oficiálně bývalým partnerem, úplně neřešili), nebo u Petra, nebo byli takřka v neustálém kontaktu přes telefon, nebo se Vincent dokonce postupně začal objevovat v Danielině bytě a choval (cítil?) se tam už zase jako doma; stejně jako ona u něj. A pochopitelně – v průměru nejméně dvakrát týdně se jeden u druhého zasekl na více než pár piv a v takovém případě pak do rána rozebírali HT-Mart a vlastní minulost, až nebylo skoro nic, co by o sobě navzájem nevěděli.
Tak tedy Daniela prorůstala do Vincentova života a zároveň do života Petra a Tomáše. To prorůstání mělo podobu poznávání toho, co bylo a už dávno není; nedocházelo k němu tak, že by spolu vytvářeli nějaké nové zážitky – pokud třeba Vincent vytáhl Danielu na kolo, dojeli nejdál k Rokli a už se dožadovala návratu (nedojela dál než Helena, pomyslel si Vincent v cynické chvilce), což obvykle znamenalo, že se zastavili navštívit Tomáše v jeho vesničce a zpravidla tady taky nezůstalo u jednoho zdvořilostního piva.
Postupně se začali vydávat k Tomášovi cíleně, protože Petr byl stále více synem Starýho Peťana, tedy člověkem, který má potřebu být neustále zaneprázdněný nějakou činností, byť by to znamenalo dělat ji tak nějak napůl; Petr tedy kromě svého hlavního zdroje obživy občas chodil vypomáhat do ExtraTechu, mezitím vykonával všelijaké službičky pro otce („Mně to strašně vytáčí, že pískne a já musím jít, ale taky potřebuju, aby mi občas nakrmil ptáky.“), a tak na ně často jednoduše neměl čas. A pokud ho měl, pak i Petr přispíval k tomu, že s nimi Daniela tvořila velmi těsnou čtveřici; a i v tomhle případě šlo z velké části o vzpomínání na to, co už minulo.
Když Petr poprvé vyprávěl Daniele historky (které Tomáš už dávno znal) o natáčení ReŠnaGy, Vincent se k němu přidal a vesele je vylepšoval. Podruhé už byl méně nadšený a když se z nich stal jeden z Petrových spolehlivě vytahovaných námětů, Vincenta to otravovalo stejně jako množící se stesky nad tím, že „stárneme“. „Budeš to tak dlouho říkat jako vtip, až to začneš myslet vážně a bude z tebe otrávenej dědek,“ upozorňoval Petra a trochu se obával, že už k tomu došlo – byť Petr trávil mnoho času v rámci svých sokolnických ukázek mezi mladými lidmi nebo dokonce dětmi, zároveň se mnohem víc pohyboval mezi vrstevníky svého otce a zdálo se, že částečně přebírá jejich podezřívavý postoj k „dnešní době“.
Petrovo strejcovatění, Tomášovy tendence za každou snahu vše shodit a negovat, Danieliny sebelítostivé výlevy… na každém z těch tří Vincent našel něco, co ho postupem času štvalo, ale byl na ně zvyklý, měl je rád, a tak ten čas s nimi trávený pokračoval, dokud… dokud nepřestal pokračovat.
Začátkem roku 2022 začínal být Vincent nervózní. Hranice deseti let od Basileje byla jen symbolická, samozřejmě – zároveň se ale zdálo stále jasnější, že pokud ji nedodrží a neodejde, neodejde už nikdy. Ani kamkoli jinam. Bude navždycky v Ostrově a pořád ještě neví, jestli je s tím skutečně smířený, nebo je to jenom pohodlné a nic víc. Velký podíl na oné pohodlnosti měla existence jejich čtveřice loserů, ale to nebude trvat věčně. Nebo ano? A pokud ano, nebude nakonec Vincent dokonale umlácen stereotypem, nebude ho pořád více ubíjet ta neměnnost života bez dnů za obzorem?
První drobná změna přišla ze strany, ze které by ji Vincent čekal nejméně: Tomáš opustil pekárnu. Celé roky, co do něj Petr šil, ať využije možnosti bezplatné rekvalifikace a zaměstnání v ExtraTechu, Tomáš odolával. „Proč jako,“ říkal Tomáš, „stejně je to všude stejné a tys na to jenom nadával.“ „Nadával, no. To, jak tam teď chodím jenom občas, je tak maximum, co tam vydržím. Ale ty jsi větší kliďas, tebe nebudou tak nasírat ty poměry tam. A i kdyby jo, na to expedování se stejně furt stěžuješ, tak tady aspoň budeš mít minimálně dvojnásobek peněz.“
„Dvě nejdůležitější měřítka, kterýma se Petr řídí: peníze a to, jestli má holku,“ zašeptal Vincent Daniele; naoko výsměšně, ale ve skutečnosti se pořád tak trochu snažil ho jí prodat – i když už to dávno považoval za beznadějné; ti dva spolu neskončí.
Tomáš pořád odolával a vymlouval se, až jednoho dne oznámil, že končí. A že do toho ExtraTechu tedy nastoupí. Nicméně se nezdálo, že by podlehl Petrovu tlaku, že by měnil zaměstnání s vidinou nějakého kvalitnějšího života – ne, prostě jenom u Kotrby dohnil do takové letargie, že se místo nějakého vlastního aktivního rozhodnutí nechal vést jakýmsi přírodním zákonem, nějaká odstředivka stereotypu ho prostě vykopla mimo dosavadní dráhu a on sáhnul po tom prvním, co se mu nabídlo, jako to ostatně udělal před lety, když ho Vincent ke Kotrbovi přivedl.
Druhá změna, která ovlivnila jejich životy, se taky týkala jedné změny pracovní pozice – respektive dvou. Pavlův šéf byl povýšen na ještě větší zvíře a v rozporu s dlouholetými sliby to pro vedoucího ostrovského HT-Martu neznamenalo automatický posun na pozici oblastního. Místo toho se Pavlovým novým šéfem stal člověk, který přišel z konkurenčního řetězce. Jako kdyby snad Pavlovo ponížení nebylo dostatečné, najednou mu diktoval, co má dělat, někdo úplně cizí, kdo se teprve musel zaškolit ohledně systému existujících v HT-Martu a kdo neskrýval své znechucení tím, do jaké firmy se dostal – bylo evidentní, že své předchozí působiště neopustil zcela dobrovolně.
Vincent soudil, že to není jeho věc. Možná ho dokonce trochu těšilo, jak nový oblastní docela zametá s Pavlem Pitáčkem – ani po letech k němu nenašel tak úplně sympatie. Danieliny stížnosti, jak „ten vidlák“ narušuje zaběhlé pořádky, Vincenta taky nevzrušily, spíš otravovaly. Když oblastní přistihl Vincenta, jak se zapojuje do práce na prodejně, a udělal mu přednášku o tom, že je něco takového nepřípustné, pořád mu to bylo víceméně jedno. Když se ostatní prodejny na oblasti, které nedisponovaly tak sehraným týmem jako ostrovská filiálka, začaly pod novým vedením hroutit a musely tak na ně jezdit vypomáhat „Pavlovy holky“, nebyla to Vincentova věc ani zdaleka. A třebaže nového oblastního považoval za umaštěného burana, v debatách s Danielou se chytil pozice ďáblova advokáta a dotyčného spíše hájil, protože ho štval Danielin hystericky odmítavý přístup k tomu, že by některé věci mohly být jinak.
Nebyla to jeho věc… a pak najednou byla.
Daniela Vincentovi zavolala v jeho volný den – podle hlasu nepochybně brečela.
„Asi budu bez práce,“ oznámila.
Vincent rozespale vzdychnul.
„Pohádala ses zase s holkama, nebo s tím moulou?“
Na to Daniela vychrlila historku o tom, jak dorazil hned ráno oblastní na prodejnu a vzal si ji na kuchyňku. Oznámil jí, že bude potřebovat její pomoc na jedné z karlovarských poboček – ta žádost nebyla nikterak nečekaná a nebyla ani kdovíjak přemrštěná, jenže Daniela odmítla z principu; prostě chtěla být „doma“, v krámě, na kterém jí záleží a kde se může roztrhat, protože to tady má prostě ráda. Řekla, že nikam nepojede. A on řekl, že ji tedy vyhodí – musel být nanejvýš zoufalý ze stavu, ve kterém se nacházely jeho ostatní prodejny, když se rozhodl vyhrožovat někomu tak nepostradatelnému pro ostrovský HT-Mart.
„Počkej – on tě normálně vydírá?“
Daniela přisvědčila. Pokusil se ji přimět k tomu, aby nedělala žádná ukvapená rozhodnutí – i když to považoval za marnou snahu; Daniela ve své impulzivnosti málokdy dala na dobré rady. Nicméně se ovládla, nedala okamžitě výpověď, a když dorazila odpoledne k Vincentovi, vysvětlila, že ten zmrd jí dal ultimátum – do konce týdne buď kývne na to, že stráví minimálně dva týdny ve Varech, nebo končí.
Seděli do noci u ohně na zahradě a rozebírali to ze všech stran. Vincent nebyl impulzivní jako Daniela, ale zatvrzelý byl ještě víc a měl na rozhodnutí celý den.
„Ty si dělej, co chceš,“ řekl jí nakonec, „ale já končím. Moje práce je hlídat, aby se neztrácelo zboží, aby vycházely inventury, a z toho se měří úspěšnost práce vedení. A já nebudu vyděračovi pomáhat k tomu, aby měl prémie.“
Tím se celá situace překlopila do podoby, kdy naopak Daniela přesvědčovala Vincenta, že to přece „není jeho věc“. Že mu to může být jedno. Že přece kvůli takovému mamlasovi neopustí „jejich krám“. Jenže pro Vincenta nebyla tak hrozná představa odchodu, protože ho zkrátka za „jejich“ nikdy nepovažoval, ať v něm trávil sebevíc času. A možná už toho času bylo opravdu zbytečně moc.
„Jestli půjdeš ty, půjdu taky,“ řekla Daniela.
„Záleží jenom na tobě. Já jsem rozhodnutej.“
„Ale co když nás to rozdělí? Co když půjdeme každej jinam a odcizíme se?“
Vincent už dávno nevěřil na to, že konkrétní životní rozhodnutí je až tak zásadní – každá jednotlivá volba je podle něj jen projevem nějaké komplexnější povahy člověka, která by dřív nebo později vedla k podobným důsledkům. Kdyby kdysi před lety neodešel ze školy tím způsobem, kterým odešel, nejspíš by studium nedokončil nějak jinak, protože měl k němu zkrátka velice laxní přístup. Kdyby nezatratil Davida na základě jeho morálního selhání, rozešli by se kvůli něčemu jinému; i kdyby jen kvůli tomu, že Vincent, jak se ukazovalo, prostě tak nějak patřil sem, do Ostrova, a jeho několikaleté cestování při tvorbě „Gabriel kontra…“ bylo jen jakýmsi výkyvem z toho, kým opravdu je. A pokud se jeho a Danielina cesta mají rozdělit, nebude to kvůli tomu, že přestanou pracovat ve stejném obchodě.
Nevysvětloval jí to. Ani ji neuklidňoval, že se to nestane. Jen se opřel v křesle, díval se na hvězdy a věděl, že Daniela už ho zná natolik, aby věděla velice dobře, že si bude trvat na svém.
Jenže tam seděli moc dlouho na to, aby Vincent vydržel mlčet. Jak všechno převracel v hlavě, dostával na ni vztek. Ty obavy, že se „odcizí“, ten strach z „rozdělení“… Vincentovi to pořád víc připadalo jako způsob, jakým Daniela hledá cestičky, kudy Vincenta obvinit z toho, co je čeká. On řekl, že odejde. Ona řekla, že půjde taky. Ale bude to jeho vina, že? Až bude muset Daniela pracovat někde, kde nebude zdaleka tak ráda, až přijde o jeho společnost, až se všechno změní a třeba se rozpadne jejich čtveřice, bude za to moct Vincent?
Ten myšlenkový proces, který v něm probíhal, zatímco Daniela hleděla do plamenů a usrkávala z poslední plechovky, jí taky nevysvětloval. Jen jí položil otázku, kterou si schovával už nějakou dobu.
„Jak dlouho spíš s Tomášem?“