Země betonu a deště
12 Hlídací pes kapitalismu
Vincentovi crčela voda na hlavu tak, že už se ani nepokoušel dívat nahoru. Říkal si, jestli na něj dřív spadne ten hasič, kterému drží štafle, nebo ten, který se o dva metry výše pokouší uříznout trubku kousek od vyhřezlých kabelů. Možná je nakonec všechny zabije elektřina – Vincent stál pod propadlým stropem po kotníky ve vodě, a stejně to muselo pořád ještě vypadat i ve zbytku krámu. Hasič ve stropě se pokřikováním do vysílačky dohadoval se zbytkem týmu, který byl venku.
„Můžete pustit,“ řekli pak Vincentovi, když oba slezli.
Voda pořád tekla proudem.
„Přijedou kolegové z Lokte,“ vysvětlil stropní hasič, „měli by mít tu správnou zátku. Snad to dřív zvládneme zvenku zavřít.“
Vincent se šploucháním vyšel ze zázemí a vydal se k hlavním dveřím. Jak se přibližoval, sílil zvuk lopat a košťat, kterými se pár narychlo probuzených zaměstnanců pokoušelo vyhrnout ven vodu, přestože pořád přibývala. Prošel kolem Daniely. Ta se na něj vyčerpaně usmála. Venku stál s telefonem u ucha Pavel Pitáček; vedoucí měl k úsměvu daleko a místo toho se pokoušel překřičet sbíječku, která za rohem drtila chodník. Po okolních domech se ve tmě odrážely záblesky modrého a červeného světla a Vincent došel až ke dvěma hasičským vozům, vedle kterých se skupina chlapů snažila probourat k hlavnímu uzávěru.
Posadil se na chodník o kus vedle a zapálil si. Přes dramatičnost scény, kterou sledoval, nebylo už zapotřebí se stresovat. Nebylo už koho dalšího zavolat a neměl komu s čím pomoct – snad za chvíli půjde vystřídat Danielu, ale napřed si tady trochu vydechne. Konečně se mohl trochu uvolnit po tom křečovitém svírání štaflí. A konečně se poprvé zastavil od té chvíle, co mu zazvonil telefon.
Ještě před dvěma hodinami byl s Danielou v posteli a spal.
„No?“ ozval se rozespale a udiveně, když ho probudil telefonát od Moniky.
„Probuď Danu!“ zavřeštěla Monika. „Ať hned dovalí do HT-Martu! Krám je pod vodou!“
„Co to meleš,“ zabručel Vincent. Týden nepršelo, a i kdyby ano, Jáchymovský potok sotva mohl způsobit jakékoli problémy.
„Něco tady prasklo! Ze stropu na kuchyňce se valí voda. Pavel mi volal, že mu volali z centrály, že jim volali z kamer! Zrovna se vrátil z nějaké oslavy a nemůže řídit, shání odvoz... Už jsi jí vzbudil?“
Probudit Danielu nebylo jen tak, to ostatně Monika věděla, a proto volala rovnou Vincentovi. Neprobuditelná byla i normálně, natož v noci z pátka na sobotu, kdy Zuzanka byla u tatínka a oni si tak mohli zajít navštívit Petra, od kterého ji přivedl sotva před chvilkou. Když ji na třetí pokus přiměl k tomu, aby otevřela aspoň jedno oko, začal vysvětlovat, co se děje, ačkoli to sám tak docela nechápal. Daniela se posadila na posteli a dezorientovaně popadala vědomí. Pak rukou Vincentovi položila dlaň přes ústa.
„Řekni to ještě jednou a pomalu,“ zachrchlala, „komu praskla voda?“
O dvě minuty později už jeli na kolech nočním Ostrovem.
Před HT-Martem potkali na odchodu chlápka z výjezdovky, který byl na místě první, a poté, co mu Monika odemkla a on zjistil, že v objektu se nevyskytuje jakýkoli narušitel, už to nebyl jeho problém. Vincentův problém by to taky vůbec být neměl a nebyl by, kdyby náhodou nežil s Danielou – nejoddanější zaměstnankyní. Popravdě by to byla ona, komu by Pavel volal jako první, jenže coby pokladní neměla od obchodu klíče. Když tedy vešli do HT-Martu, jako jediná tam zatím byla Monika, která ze všech čtyř zástupců vedoucího bydlela nejblíž.
„Já vůbec nevím, co mám dělat!“ přivítala je a ukazovala jim služební telefon. „Ježek to nezvedá! Na kuchyňce je propadlý strop a chčije tam ze stropu voda!“
Vincent s Danielou se šli podívat a skutečně to tak bylo. Když Vincent za pomoci přisunuté ledničky vylezl do stropu a podíval se zblízka, nebyl o nic chytřejší, a tak se zase vrátil dolů.
„Neměli bychom tu vodu nějak hrnout ven?“ zeptala se Daniela a všichni tři se shodli, že i když voda bude i nadále přibývat, nic jiného se v tuhle chvíli nedá dělat.
„Prosím tě, dej mi to,“ řekl Vincent, když Monice konečně pan Ježek zvedl telefon a ta mu v rozčilení nedokázala vysvětlit, co se tady u nich sakra děje.
„Musíte hledat zelenou cedulku s nápisem ‚Hlavní uzávěr vody‘. Počkejte, já najdu plány vašeho krámu, řeknu vám, kde to je.“
„To se nemusíte namáhat. Já na tu ceduli koukám, jak si tady plave uprostřed krámu.“
„Aha, tak to jste v prdeli.“
„Co říkal?“ ptala se Monika netrpělivě hned, jak jí Vincent telefon vrátil.
„Že tady budou z Prahy za dvě hodiny.“
Mezitím dorazil vedoucí, kterého s nechutí přivezla Jarka.
„Ženský – a Vincente – co tady v tom Ostrově děláte?“ připomněl jim zase, že ostrovskou filiálku nikdy nebude brát tak docela za svou, i když už je tady přes dva roky a zdejší sestavu označuje jako svoje holky.
Než se vrátil z výpravy do stropu, která byla stejně platná jako Vincentova, sešly se další dvě z těch „holek“, kterým zavolali. Pak už Pavel jenom hulákal do telefonu a vztekal se nad dobou, kterou potřebují opraváři k tomu, aby dorazili.
Zato hasiči se přihnali takřka okamžitě poté, co konečně někoho napadlo jim zavolat.
„Ú, tak tahle noční směna stojí za to,“ zavrněla Monika, která už se trochu vzpamatovala, když kolem ní prošli muži ve výstroji, a ona se u koštěte narovnala a odhrnula si vlasy z čela.
„Zkusíme to zatím aspoň přesměrovat ven,“ oznámil velitel Vincentovi, který je na kuchyňku dovedl. Ten pak sledoval jejich sehranou profesionalitu, když na prasklou trubku nahoře napojili hadici, druhý konec odřízli, aby prošel skrze mříž na okně, a voda tak aspoň na chvíli uvnitř nepřibývala – konečně mělo trochu smyslu počínání vymetaček rozesetých po prodejní ploše.
Pavel pak veliteli oznámil, že pan Ježek se laskavě zase ozval a po prostudování plánů je schopen nasměrovat je k venkovnímu uzávěru, který je z nějakého důvodu za normálních okolností nepřístupný a je zapotřebí se k němu provrtat.
„Na to jsme taky vybavení.“
Do sedmi hodin byla voda z podlahy vymetená a díky zátce, kterou dodali kolegové ostrovských hasičů z Lokte, už netekla ani oknem ven na parkoviště.
„Co se to tady dělo,“ podivovali se sem tam někteří zákazníci, když si všimli na různých místech trošky špinavé vody vytékající zpod regálů – ale Pavel Pitáček svoje lidi – a Vincenta – nadšeně chválil za to, jak si zvládli s tou katastrofou poradit za pouhých několik hodin tak, aby mohli v předepsaný čas otevřít a „zákazník nic nepoznal“.
„Zvládli jsme to neskutečně,“ vrněla při každé připomínce Daniela, která HT-Martem žila. Když při nejbližší příležitosti s Vincentem tu příhodu vyprávěli Tomášovi a Petrovi, byla to i pro ně příjemná změna; věčné Danielino a Vincentovo rozebírání standardního provozu HT-Martu už je nebavilo a nechápali, jak se ti dva můžou pořád dokola bavit o práci, tím spíš, když to Vincentova práce ani není.
„Jste tím krámem posedlí,“ říkal Petr, než začal se stejným zaujetím vykládat dopodrobna o svém rozjíždějícím se sokolnickém podnikání. Skutečně už se odhodlal, dal výpověď v ExtraTechu a pokoušel se uživit tím, co měl opravdu rád – zdálo se to na jednu stranu hrozně dávno od doby, kdy ho Vincent povzbuzoval, ať do toho vlítne, protože za deset let bude pozdě, a zároveň šly věci nečekaně rychle. Najednou, zatímco Vincent pomalu zapomínal na svůj sen o skládání hudby, to byl Petr, kdo se odvážil vykročit z bezpečí falešných jistot.
Kromě otrávených pohledů, které si Petr s Tomášem vyměňovali při nekonečných zmínkách o HT-Martu, si ale na Danielu rychle zvykli a zapadla mezi ně. Holka, která si s nimi klidně sedne u Petra za domem nebo v Boreckém lesoparku, která se nebojí ušpinit si ruce, když ji Petr ukazuje, jak chová myši na krmení dravců, která vypije stejně piva jako oni místo toho, aby Vincenta čekala s výčitkami, v jakém stavu se občas vrací domů – co víc si přát?
A z druhé strany i ona přijala oba Vincentovy kamarády, byť Petr jí byl bližší svým zájmem o zvířata, zatímco o Tomášovi prohlašovala, že je trochu zvláštní („mlčí ještě víc než ty!“), ale taky ho začala mít velice brzy ráda i s jeho zvláštnostmi. Ostatně, nic jiného jí nezbývalo, jak připomínala – skoro nikoho v Ostrově neznala, protože pocházela z Ústí nad Labem a nebýt toho, že otěhotněla s Markem, nikdy by se sem nepřestěhovala.
„Tady jsem poznala jenom Márovy známý,“ říkala, „a ty se teď drží jeho. Já mám všechny v Ústí. Rodinu, kamarády. Jednou se tam vrátím, ale teď to nemůžu Zuzance udělat, když už tady začala chodit do školky.“
Důvodem, proč Daniela „musela“ zůstat v Ostrově, byla tedy její dcera. Tím, kdo ji sem přivedl, byl Marek. A to, že se Marka v závěru střední školy chytla a odešla s ním, bylo zapříčiněno nefunkčním vztahem s matkou. U všeho se našel někdo, díky komu se Daniela mohla vyhnout tomu, aby původkyní svého jednání byla ona sama. Vincent ji na toto upozorňoval, ale zatím ho tím nepřiváděla k zuřivosti – protože zatím nebyl tím, na koho Daniela přehazuje zodpovědnost za svůj život, on sám. Zdálo se, že Vincentovi neumí vyčíst nic (kromě toho, že se v práci „s nikým nebaví“, na což Vincent odpovídal, že nemá zapotřebu prázdně tlachat, a že na svůj vkus toho nakonverzuje s lidmi i Danielinými kolegyněmi až dost), zdálo se, že s Vincentem je šťastná bez ohledu na to, že ve srovnání s Márou jí život s hlídačem v HT-Martu snížil životní úroveň, pokud šlo o materiální záležitosti.
Zdálo se, že Vincenta má ráda pro něj samého a považuje ho za člověka, se kterým chce strávit život, i když takto doslovně se o tom nikdy nebavili – vrcholem plánů budoucnosti bylo Danielino opakované „jednou se vrátím do Ústí“. Zda v té představě je i Vincent a má do toho vůbec co mluvit, nevěděl; věděl samozřejmě jen to, že on by nikdy v žádném případě v tom zapadákově žít nemohl, i když se snažil chápat Danielin vztah k rodnému městu a představoval si, že jako někdo, kdo tam vyrostl, vidí zřejmě Daniela v Ústí víc než zastavárny, nonstopy a varny pervitinu.
Daniela si tedy představuje, že se jednou vrátí domů. Ale co Vincent? Na jaře 2018 zbývaly čtyři roky do doby, na kterou počítal se svým přesídlením do Basileje. Opravdu tam ještě pořád chce odejít? Není načase vrátit se na zem a vzdát se toho snu, stejně jako pomalu přijímá fakt, že už nikdy nic nesloží, že jeho hudba byla jen dojezd citové rozháranosti dospívání? Čtyři roky jsou dlouhá doba, jistě, vždyť s Danielou je sotva devět měsíců a z toho jen šest s ní skutečně žije. Ale copak se dá tahle věc odmávnout slovy, že kdoví co bude za čtyři roky, a zároveň brát jejich vztah vážně? Copak se dá na takovém vztahu pracovat?
Přesvědčení, že štěstí ve vztahu není zajištěno jeho vznikem, tedy tím, že se potkají „ti praví“, že je to věc, která se musí budovat a opečovávat, Daniela s Vincentem sdílela; aspoň to tvrdila. Pod slupkou holky do nepohody prosvítala její romantická stránka, když zasněně prohlašovala cosi o tom, že „dřív spolu víc lidí vydrželo celej život“. Vincent samozřejmě oponoval, že toto je jen částečná pravda, a i tam, kde to pravda byla, šlo často jednoduše o nutnost než spokojenost, že doba trvání vztahu neprozrazuje nic o tom, jak se v něm lidé cítí, že zkrátka měřítkem kvality není podle něj čas.
Klasické přirovnání, které s oblibou používali někteří starší lidé, totiž že „my jsme byli zvyklí, že když se něco rozbije, tak se to opraví, a ne že se hned koupí nová věc“, Vincent považoval za důkaz svých vlastních slov – „vidíš, oni doslova říkaj, že v těch staletých manželstvích přetrpěli jakýkoli hrůzy, protože neměli jinou možnost“. „Mně to přijde krásný,“ říkala Daniela, „věci se mají opravit“. To už Vincent mlčel. Nepředhazoval jí, že sama nic neopravila s Markem, protože měl dosud na něj ten názor, který si vytvořil při jejich společné noční promluvě. Ani neupřesňoval, že samozřejmě do jisté míry souhlasí s možností a smysluplností oprav – pokud se opravuje s někým, kdo za to stojí. Neříkal to nahlas, protože nechtěl před Danielou, a dosud možná ani před sebou, dát najevo pochyby, zda v jeho případě za to stojí právě ona. Neříkal raději nic, ale dosud neopouštěl byt; to přišlo až později.
A protože onou prací na vztahu nemyslel Vincent jen rozebírání vztahu samotného, ale i to, co v rámci něj dělají, přivítal Vincent s nadšením, když se naskytla možnost mít kromě společně stráveného času v práci, se Zuzankou a společných víkendových pitek i nějakou tu společnou VĚC, na které mohou pracovat. Vedle dvou kamarádů, se kterými se stýkali pravidelně, a vedle Vincentova otce a jeho rodičů, ke kterým zašli občas, když Tomáš Reis zavítal do Ostrova, už Daniela znala i jeho matku a babičku. Dosud však nebyla v domě u řeky. A protože dědova nemoc ustoupila a on byl doma, zajeli jednu sobotu za ním, aby je Vincent taky seznámil.
Dědovo "zlepšení" rozhodně neznamenalo, že by najednou ve svém domě čile hospodařil – většinu Vincentových návštěv strávil v posteli. Tentokrát se ale vyhrabal na nohy a hned se dali s Danielou do řeči jako staří známí. Daniela se seznamovala ráda, a jak věděl Vincent z HT-Martu, zejména starší muže si uměla podmanit; nabízený čaj však velmi zdvořile odmítla.
„My se stejně moc nezdržíme, dědo, máme už jiný plány,“ řekla a pleskla Vincenta přes batoh plný plechovek. Byl jeden z prvních slunečných dnů, a tak hodlali od dědy jít pěšky zpět do Ostrova – Vincenta to stálo hodně přemlouvání předem, i když šlo o pouhých patnáct kilometrů, a samozřejmě musel Danielu ujistit, že v případě vyčerpání bude mít cestou možnost nastoupit na autobus. Nakonec však museli na autobus běžet hned k nejbližší zastávce, protože se do večera zasekli na zahradě.
„Počkej, to všechno patří k domu?“ ptala se Daniela, když ji Vincent po seznámení s dědou vzal ven ukázat zahradu, kterou předloni vyplenil, aby tak trochu usnadnil údržbu jakéhosi aspoň trochu civilizovaného stavu. A tak tam zůstali celé odpoledne a Daniela fantazírovala o tom, co by se kde dalo pěstovat, a připomněla Vincentovi jeho vlastní představy, ze kterých doposud nic nebylo, až v něm probudila takové nadšení pro svoje nápady, že se šli rovnou zeptat dědy, jestli by nebyl proti, aby si tady udělali pár malých záhonků, a když už jsme v tom, tadyhle by se dala vysadit řada ovocných keřů, a potřebuješ na něco támhletu hromadu prken? Z těch by byl jahodník, jako mi Daniela tuhle ukazovala...
Děda jim dal volnou ruku, a tak začali jezdit pravidelně a když měli volno v týdnu, vzali s sebou i Zuzanku a občas ji nechali s dědou uvnitř, zatímco venku přetvářeli pozemek podle svých představ – tedy v mezích svých schopností. Děda byl snad rád, že má nějakou jinou společnost, než když za ním jezdí jedna dcera skoro denně a druhá občas, vždycky vyštrachal z kredence nějakou další sladkost („Budeme zkoumat, jak dlouho je to prošlý?“ „Nech ji, stejně do toho jednou kousne a začne mu ukazovat na mobilu, jak si tam oblíká panenku v nějaký hře.“), a Vincent byl taky spokojený, že jim pod rukama něco vzniká, a po práci si sedli s pivem na verandu, dívali se na řeku, ze které trčela Vincentova vzpomínka na lísku a zdrželi se v příjemné únavě do setmění, nebo aspoň dokud nepřiběhla Zuzanka, že má hlad a je tedy zapotřebí vyrazit domů.
A pak jednou přijeli zas bez ní, a na všech záhonech to rostlo. Dosud dědovi jen ukazovali uvnitř v domě fotky prvních nesmělých rostlinek, nanejvýš snad něco zahlédl z okna, ale tentokrát ho vzali mezi sebe a vyvedli ho ven, udělali mu kompletní prohlídku a vykládali, z čeho už se poučili a co udělají příští rok jinak. Děda moc nemluvil, ale vypadal potěšeně, a pak byl unavený a řekl, že domů ještě nechce, že si sedne na chvíli před dům na lavičku.
„Krásně jste to udělali... opravdu krásně. Kátě by se to moc líbilo,“ řekl děda a umřel.
Následujících několik hodin po dědově skonu byl Vincent v podivném stavu, kdy moc nevnímal, co se kolem něj děje – a ony se opravdu věci děly spíš kolem něj, než že by aktivně dělal něco on sám; telefonát matce obstarala Daniela, pak tam byli nějací další lidé, a najednou zůstali před domem ve třech a už byla tma, a tak matka odvezla Vincenta a Danielu do Ostrova a oni si sedli v kuchyni ke stolu a protože byla noc ze soboty na neděli, tedy bez Zuzanky, hodila Daniela před Vincenta krabičku; dneska nechodíme kouřit na balkon.
Vincent pomalu přicházel k sobě, ale zároveň se snažil v myšlenkách někam uniknout, a tak uvažoval o tom, jak mu chybí jeho probdělé noci. Ne že by snad s Danielou chodili spát nějak brzo; naopak se jim to často protáhlo, a obzvlášť večery bez Zuzanky končily nad ránem, ale bylo to něco jiného než dřív. Jednak v nich bylo jisté napětí z toho, že si sem tam připomínali, za jak dlouho musí minimálně jeden z nich vstávat, a další napětí působila Daniela samotnou svou přítomností, kdy Vincent zkrátka nemohl v něčí společnosti dosáhnout toho samého stavu na pomezí meditace a snění, jako když trávíval noci sám.
Další stupeň rozrušení způsobovala taky Daniela, třeba když trvala na tom, že od Petra pojedou domů na kolech navzdory pokročilé hodině i hladince, nebo když se jí nálada překlopila do vyčítavé a sebelítostivé – v tomhle měla Danielu výhodu, že si druhý den moc nepamatuje, ale Vincent si pamatoval poměrně dobře a tak v něm dozvuky nočních neshod přetrvávaly do druhého dne, a hlavně se v něm ozvaly při další příležitosti a on už byl napjatý předem, a tak reagoval někdy možná zbytečně podrážděně ještě dřív, než se Daniela propila k nesnesitelnosti.
Nebyly to pohodové noci; byly to noci dvou lidí, kteří pijí to samé, ale jiným způsobem: Vincent s cílem uvolnit se, ale zůstat co nejdéle při smyslech, zatímco Daniela se snažila hltavě uspokojit svou nenasytnost a pila jako teenager, který se potřebuje rychle zničit. Tuhle noc se ale o ničem dohadovat nebudou, tím si byl Vincent jistý. Věděl, že v tom opravdu důležitém se může na Danielu spolehnout.
„Neměli jsme jí nabídnout, že zůstaneme u ní – nebo aspoň ty, když jí umřel táta?“ zeptala se a Vincent řekl, že ne, že by matce stejně k ničemu nebyl, a Daniela pak dodala: „Ty máš stejně s těma rodičema takovej divnej vztah. S otcem taky, i když se zas bavíte.“
Vincent pomyslel na to, že už rok usíná bez poslechu Procentáže. Je to díky tomu, že skutečného živého otce má – byť ve velmi malých dávkách – zpátky ve svém životě, a tak už nepotřebuje poslouchat jeho hlas z minulosti? Nebo bylo pravým důvodem to, že by Daniele těžko vysvětloval svou zvláštní potřebu přehrávat si na usnutí jeden jediný pořad z archivu Rádia Bomba? Naštěstí to nemusel až tak řešit, protože ta potřeba v Danielině přítomnosti mizela; Vincent usínal poměrně spolehlivě, i když to bylo spíš celkovým nedostatkem spánku, než nějakou vnitřní vyrovnaností.
„Nevím, jestli je to divný, protože nevím, co je normální,“ odpověděl Vincent, „Jakože bychom se měli s otcem častěji vídat, volat si nebo tak? Dělají to lidi? Já ten vztah pořád považuju za lepší, než má většina lidí. I díky těm devíti rokům – vyhnuli jsme se spoustě sporů, není mezi náma žádnej problém, nekecá mi do života... Ale je fakt, že třeba to samotný shledání bylo úplně jiný, než bych si představil – teda kdybych si ho někdy představoval. Člověk by čekal nějaký strašný drama, a ono se to prostě jen tak stalo. Asi to bejvá fakt jenom ve filmech.“
„Třeba tě ještě překvapí a nějakej film o tom natočí.“
„To snad ne. Stejně bych se na to nemohl dívat; mně ty věci, co produkuje od doby, kdy přešel do České televize, přijdou ještě horší než Baker Street. Tam se aspoň snažil dělat něco trochu univerzálního, teď přešel na ty totálně české témata; neříkám, že je to úplné dno, ale spadl podle mě do té české upachtěnosti, do nějakého toho my versus svět...“
Daniele se, i když obecně měla k českým filmům a seriálům stejný odpor jako Vincent, Baker Street líbila – dokonce o ní mluvila jako o „klasice, se kterou vyrostla“, což Vincentovi připomínalo, že těch pět let mezi nimi není tak úplně zanedbatelných.
Byla přece jen o něco mladší – tak proč ji musí pokaždé přemlouvat, aby ve volném čase vyrazili ven místo zevlení doma, proč si, třebaže sám není v žádném případě člověk holdující jakémukoliv sportu, připadá vlastně mladší nebo plnější energie než ona? Rozhodně nemohl Danielu označit za línou (jako to dělával Marek), protože znal její výkony z práce i ze zahrady, ale to bylo právě ono: zdálo se, že Daniela je tím člověkem, který potřebuje k aktivitě nějaký důvod; podobala se v tomto Petrovi, který se nikdy nezastavil a byl schopen třeba celý den dřít v lese, ale nikdy by ho nenapadlo se tam jít jen tak projít. I když možná měl v tomhle Petr ještě o kousek blíž Janě – o té Vincent věděl, že odpočinek bere pouze jako prostředek, jak být v další práci výkonnější; ostatně, okamžitě po porodu převzala zase zpátky vedení své firmy.
Vincentovi byla cizí tahle fetišizace práce, kterou měly společné dva zdánlivě konkurenční politicko-ekonomické systémy, které vyvrcholily ve dvacátém století. Výkon, růst, status, nekonečná produkce… bylo to na obou stranách totéž, jen s drobnými odchylkami třeba v tom, jestli bylo tím vysněným cílem označováno štěstí jednotlivce nebo společnosti, ale i tady se to vlastně prolínalo. Hlavně makat, makat, makat, ať pro sebe nebo pro společnost. Vincent to takhle nedokázal vidět, pro něj byla práce jen prostředkem k tomu, co považoval za skutečně důležité – a to ty chvíle, kdy člověk nemusí nic, kdy prostě je na tomto světě.
Logicky by mu tedy Danielin přístup měl naprosto vyhovovat, měl by s ním souznít. Ale tak tomu nebylo. Snad proto, musel si přiznat Vincent, že ani on neuměl vnímat odpočinek jako tu úplně nejvyšší hodnotu; i v jeho očích byl volný čas především potenciálem k tomu, něco vytvořit – i když to v jeho případě nebylo nic měřitelného, ale něco, co „za to stojí“ v jiném smyslu. Snad to byl další projev Nezastavitelného kyvadla, kdy zkrátka tyto věci nemohou být nikdy zcela vyvážené, a výkyvy se vzájemně doplňují – nefungovalo by ani setrvání v jednom extrému, ani dokonalá vyváženost, neboť ta by postrádala potenciál k inspiraci, jež přinášejí výkyvy v tom správném množství a kvalitě. Ale o Kyvadle se s Danielou nebavil, stejně jako se s ní nebavil o své už tak dlouho nevznikající hudbě, a vlastně ani o hudbě obecně, protože když sem tam zmínil nějakou zajímavost z prostředí svých oblíbených kapel, pro Danielu to nikterak zajímavé nebylo.
„Já obdivuju, jaký máš neskutečný přehled o hudbě,“ říkal naproti tomu ve svých upřímných chvilkách Petr, a Vincent to nesnášel – vždy hned cítil potřebu nějak to negovat.
„Všechno to jsou věci, které si dneska každý může okamžitě zjistit sám, když bude chtít. Ty kapely, co znám, ta jejich historie a vztahy mezi nimi… jsou to informace k ničemu.“
Vincentovi bylo nepříjemné, že mu Petr připomíná, jak bezcenné sumy znalostí má plnou hlavu – a navíc věděl, co bude následovat: Petr pak vždy pokračoval připomínkou, že by měl Vincent konečně zase něco složit.
„Nemusíš zase hned mířit tak vysoko, ne? Aspoň pár písniček. Nebo jednu.“
Na to už Vincent zpravidla odmítal reagovat. K těm hovorům docházelo v pokročilejších večerních hodinách, a Vincent by nebyl schopen uspokojivým způsobem vysvětlit, proč se mu příčí pojmout svoje již dávno neprobíhající komponování jako tvorbu „písniček“. Dával přednost označení skladba, a v nejodvážnějších fantaziích operoval s termínem symfonie, byť se ani vzdáleně nevěnoval klasické hudbě a formálním hudebním vzděláním byl nezasažen. Co měl proti „písničkám“? Snad to samé, co mu na nich vadilo u hudby, kterou konzumoval – mohl mít nějakou kapelu v sebevětší oblibě, ale časem mu u ní vždy něco začalo chybět.
Jako kdyby jejich tvorba byla jen ozvěnou něčeho většího, o co se ani nepokoušejí. I v případě těch interpretů, kteří nestáli hudebně na jednom místě a někam se posouvali, viděl Vincent jakýsi nedostatek odvahy. Bezpečně opakovat prověřené vzorce, a uspěli-li jsme s hudbou plnou mladické energie, reprodukovat toto i po desátém albu – v těch oblastech mimo hlavní proud, které Vincenta zajímaly, se jen zřídka mohlo jednat o snahu vyhovět publiku a přinést mu znovu to, co zná s vidinou zaručeného výdělku; i když to možná taky, ale zdálo se, že ještě více než z tržních zákonitostí vychází tenhle způsob tvorby zevnitř samotných tvůrců, z jejich nedostatku odvahy dospět někam dál. Jednalo se v tomto případě též o infantilitu? Nepochybně. Toxickou? Ne nutně, ale jestliže tato dětinskost ukrajovala z potenciálu oněch umělců, snad by se za částečně toxickou označit dala.
Vincent měl pocit, že mu na jednom rameni sedí Petr, který jej povzbuzuje k tomu, aby něco složil, a na druhém Tomáš. Ne že by snad Tomáš zrcadlově Vincenta od dalších pokusů odrazoval, ale už svým stále zjevnějším všeobecným postojem „nic nemá cenu“ tak vlastně činil. Tomáš často už nemusel nic říkat (ostatně toho nikdy moc nenamluvil), a dokonce i když vynechal své obracení očí v sloup na čímkoli, co zavánělo tím, že někdo bere něco vážně, Vincent Tomášovu reakci dokázal vycítit. Bylo to jen tím, jak dobře ho znal, nebo částečně jeho povahu přejímal a jen skrýval svůj vlastní nihilismus za Tomášovu tvář?
Jestli je něco pravdy na tom, že osobnost člověka (a už slovo osobnost je příliš velké na to, aby uniklo Tomášovu odfrknutí) je součtem pěti lidí, se kterými tráví nejvíce času, je možné, že když Vincent má po vyškrtnutí Davida ty lidi pouze tři, projevují se v něm o to víc? Nejvíc času přece, tedy pokud nepočítá Zuzanku, jejíž povaha se teprve utvářela a navíc se ukazovala být podle očekávání velmi podobná té Danielině, tráví s Petrem, Tomášem a Danielou. A jaká je vlastně její pozice v tom pomyslném sporu mezi Petrem a Tomášem o Vincentovu hudbu? Pokud měl být Vincent sám k sobě upřímný, musel si odpovědět, že vlastně žádná.
„Já vám tak závidím, vy jste prostě dokonalej pár,“ slyšel Vincent nesčetněkrát prohlásit Moniku, když si zase stěžovala na svůj vlastní vztah. Mohl ji slyšet, protože Daniela s Monikou si místo psaní nebo telefonátů vyměňovaly hlasovky – pro tento způsob komunikace Vincent neměl úplně pochopení, ale byla to další věc, kterou Daniele nepředhazoval a dusil ji v sobě; nechtěl být přece tím člověkem, který odmítá něco nového jen proto, že je to nové. Tím, u čeho už ale své znechucení skrýt nedokázal, byly opakované zmínky o potopě v HT-Martu.
„Furt na to vzpomínáš, jako bysme tam tehdy zachraňovali životy,“ utrhnul se už nejednou na Danielu, když se rozplývala nad tím, jak jsou sehraní nejen v běžném provozu, ale i v krizové situaci, „zachraňovali jsme tak akorát salámy. Což ostatně dělám každej den – akorát hlídám, aby firma nepřicházela o peníze.“ A zase sám v sobě zaslechl Tomáše, který by pravděpodobně dodal ještě cosi o tom, jak „firma bohatne na úkor zaměstnanců“ – v tom už by se s ním ale rozcházel, protože ty zaměstnance až na pár výjimek považoval za natolik líné, že se rozhodně sedřít z kůže nenechají.
„Říkej si, co chceš, já jsem na nás pyšná. A mám to tam ráda. Tu práci, ty lidi… Vždycky mi to tak rozzáří den, když přijde někdo z těch klasiků a prohodí pár slov.“
A Vincent neříkal, jak ho těch „pár prohozených slov“ netankuje, protože by zase poslouchal, že s nikým nemluví, a zase by se musel (musel?) ohrazovat, že ho zkrátka mluvení o ničem pro samotné mluvení nebaví, že člověk přece má mluvit, když potřebuje něco říct...
„Třeba by ti tam na tom víc záleželo, kdybys konečně přešel naplno k nám. Pavel by tě bral hned.“
„Jenže já nechci, aby mi na tom záleželo. Nechci tam přímo patřit, nechci, aby se mě ještě víc týkaly všechny ty drby, které teda stejně jsou... takhle to můžu aspoň trochu brát, že se mě to netýká. Nechci se přímo účastnit toho, jak tam každá má nejvíc starostí o to, co dělá někdo jiný, místo aby se snažila dělat pořádně to svoje. Je to zase to samé jako tenkrát u Kotrby – zaměstnanci si myslí, že šéf nic nedělá, odpolední směna si myslí, že nic nedělá ranní, a naopak, a přitom se tam střídají ty samé ženské a musí vědět, jaké to je na té druhé straně. Jenže se vždycky hned přepne. Každá si myslí, že zrovna ona to má nejtěžší – protože jim chybí empatie.“
„To říkáš ty? Tobě chybí empatie, ty vůbec nevíš, co to je,“ řekla Daniela už napůl vztekle.
„To tvrdíš jenom proto, že se tě nevyptávám, 'co s tebou je?'... Jsi dospělá. Když ti něco vadí, máš to říct, a ne se tvářit a čekat, že to z tebe bude někdo tahat.“
„Ne někdo! Ty to máš ze mě vytáhnout, protože ti má na mě záležet!“
„Jo, to záleží. Proto se s tebou nehádam,“ prohlásil Vincent a šel se projít.
Když to udělal poprvé, našel pak Danielu v slzách. Daniela byla zvyklá na hádky, na křik, podle všeho i na ledacos horšího – ale to, že se někdo prostě sebere a odejde, nedokázala zpracovat. Tedy poprvé ne. Podruhé taky ne. A pak si, zřejmě, zvykla.
Vincentovy procházky byly pořád delší. On že nemá empatii? Vzpomněl si na poslední HT-párty. Když si tam Pavlova Jarka, objektivně s velmi vkusnou postavou, postěžovala na „tu svoji kotelnu“, odpovědí jí byl výsměch stopadesátikilové Marie. „Ty si máš tak na co stěžovat,“ zahučela Maruš. Ta absolutní sebestřednost na obou stranách... Jarce nebylo hloupé stěžovat si na svůj velký zadek před někým, kdo byl navěky odsouzen k tomu, aby jí záviděl, a Marie zjevně nedokázala pochopit, že každý má nárok na to, jak vnímá svoje vlastní tělo a co mu na něm přijde nedokonalé. Takhle to vypadá, když někdo nemá empatii, chtěl Vincent vpálit Daniele – ale než dokončil okruh, částečně to vyprchalo, a vlastně se mu po návratu už vůbec nechtělo znovu něco rozdmýchávat.
„Pauzla jsem Scarfa,“ oznámila Daniela, když se Vincent vrátil. Jestli byla na něj naštvaná, nedávala to najevo – a Vincent se nevyptával.
Scarf byl dosud populární seriál z druhé poloviny nultých let, ve kterém sarkastický externí asistent newyorské policie za pomoci svých svérázných metod rozlousknul každý případ – nebral při tom zcela ohledy na pravidla či soukromí svědků, často se například vloupával do soukromých bytů, a nejednou mu v poslední chvíli zachránila život jeho šála, kterou téměř nikdy neodkládal. V pokročilejších sériích tvůrci přesouvali svou pozornost od předvídatelných případů k osobě samotného hlavního hrdiny a dodali mu tak lehce kultovní status. Na jedné televizní stanici aktuálně běžel Scarf od začátku, a tak si Vincent a Daniela zvykli u něj trávit večery. Oni dva však nebyli jediní, kdo už většinu dílů někdy viděl – ten večer i Zuzanka zaznamenala povědomou epizodu.
„Né, tady budou pavouci! Mami, vypni to!“
„Tak se nedívej,“ řekla napřed Daniela, ale Zuzanka pokračovala hysterickým jekotem o tom, že se bojí, až ji Daniela podala telefon a poslala ji do svého pokoje. Vincent tentokrát nevydržel a zeptal se, jestli si uvědomuje, že tím věčným hraním na mobilu si to dítě vygumuje mozek – na což Daniela odpověděla, že o Zuzančin vývoj nemá starost, a že se jí už pět let daří ji udržovat při životě.
„No, jenže ono to možná nestačí.“
„Kolik dětí jsi vychoval?“ obořila se na něj.
„Žádný. A kolik ty?“
Velice rychle ztratil trpělivost a odešel ven podruhé za večer, a ten večer se už nevrátil a přespal v rodném domě. Za týden se to stalo znovu, zase kvůli něčemu jinému, a do konce září se zdálo, že i na tohle si Daniela zvykla – snad i díky tomu, jak blízký vztah si stihla vytvořit s Vincentovou matkou, a jak se ukázalo, byla tak velice spolehlivě informována, že se Vincent přesouvá právě do jejího domu. Daniela dokonce ještě dřív než Vincent věděla o tom, jaké jsou plány s tím druhým domem.
„On ti ho chtěl nechat. Přepsal prej závěť, když jsme začali makat na zahradě. Je neplatná a stejně by to nešlo, aby přeskočil dcery... ale ani jedna ho nechce. Takže to vyřeší nějakou darovací smlouvou.“
„Vyřeší? Co je to za řešení, co budu dělat s polorozpadlým barákem u řeky?“ vztekal se Vincent.
„Matka s tetou ti chtějí dát dům a ty se rozčiluješ?“
„Mohly by se třeba zeptat, co na to říkám a jestli o to stojím. Ale to nikdy nikdy nikoho nezajímalo, žejo.“
Ten den zrovna neměli mezi sebou žádné spory, a tak se Daniela ptala, jak to Vincent myslí, co má pořád proti matce, která přece narozdíl od té její je naprosto super.
„Ona není špatná. Ale prostě ona a babi... vyrostl jsem v baráku se dvěma učitelkama, no.“
„A co? Byly nějak přísný? Říkaly ti, co máš dělat?“
„Naopak, právě. Říkaly, že můžu být čímkoli, jít na jakoukoli školu, dělat jakoukoli práci... ale nikdo mi nikdy neřekl, že můžu vytvořit něco krásného.“
„Potřebuješ to slyšet?“
„Nevím, možná stačí, že jsem na to přišel sám.“
Ale nestačilo. To už věděl. Nevěděl jenom, jestli mu víc chybí, co Daniela nevidí v něm, nebo to, co on nevidí v ní. Jak by jí mohl vysvětlit, že potřebuje zase začít tvořit, že nebude mít klid, dokud se nepustí do svojí hudby, když ona nic takového neměla? Danielu zajímal jenom HT-Mart. Daniela nemohla být tím, kdo Vincenta podpoří v jeho snahách, protože i kdyby náhodou chtěla, Vincent by to považoval za nevyrovnané – on neměl v čem podpořit ji.
Pak jednou začátkem října viděli epizodu, ve které Scarf řešil vraždu stárnoucího vysokoškolského profesora. Ukázalo se, že zavražděný měl nějakou dobu před smrtí poměr se studentkou, a podezření tak padlo na žárlivou manželku. Ve dvojitém zvratu na konci Scarf odhalil, že se ve skutečnosti jednalo o sebevraždu, ale zároveň se svou charakteristickou necitlivostí vdově vyčetl, že i tak je částečně zodpovědná za to, jak její manžel dopadl a jak se rozhodl skončit, když po letech ubíjejícího manželství byl krátký románek tou jedinou věcí, která mu dala na chvíli chuť žít – a ve svých denících se vypsal z obav, že až tento jeho vedlejší vztah skončí, nezbyde mu nic.
Pro Danielu to byl prostě jen další díl Scarfa, kde je pár vtipných hlášek, trocha napětí a drsný Scarfův monolog na závěr. Vincent naproti tomu od onoho dílu myslel jen na to, jestli tohle čeká jeho. Bude s Danielou deset, dvacet, možná více let... může tak akorát doufat, že mu závěr života zpestří setkání s o generaci mladší dívkou, a jinak nebude nic.
Před rokem a něco byl přesvědčen, že by udělal cokoli, aby Daniela konečně odešla od Máry a byla s ním, a bál se, že se to nikdy nestane. Dneska se místo toho obával, že s ním Daniela bude chtít zůstat navždy.
Nevěděl, co s tím, a nedokázal se rozhodnout. A i kdyby se rozhodl, měl by to srdce opustit někoho, kdo na něm začal tak viset, kdo ho přijímá s jeho odchody a vůbec s tím, jaký je?
Nakonec mu to usnadnil Danielin alkoholismus. A trochu i ten jeho.