Země betonu a deště
11 Stěny probuzené i zborcené
Ostrovským HT-Martem šumělo vzrušení.
„Já nevím, ne, Pavel mi nic neřekl. Ale prej nejde k nám, prej bude hlídat.“
„No, mě by teda moh' hlídat klidně celou noc.“
„Dano, uklidni se! Máš doma Máru. A malou...“
„A to je taky jediný, co mám.“
„Buď ráda za to, co máš,“ řekla Monika Daniele, s přimhouřenýma očima vyfoukla kouř, típla cigáro o zábradlí na rampě a zabouchla za oběma dveře do skladu.
Znaly se příliš krátce na to, aby se jedna druhé začala podrobně svěřovat – ale brzy zjistí, že si sedly, a svěřovat se začnou. Tak Monika uslyší od Daniely stesky o tom, jak se s Márou nedá žít, a Monika zase začne vyprávět, jak se s blížící třicítkou snaží s partnerem o dítě a nějak to nejde. Jejich dlouhé telefonáty byly blízko – ale zatím se Daniela sotva zbavovala nálepky té nové, co nic neumí.
A zbavovala se jí obtížně, protože ve všední dny musela mít přizpůsobenou pracovní dobu, aby „malou“ vyzvedla ze školky, a kdo to kdy slyšel, aby ta nová chodila do práce, jak se jí zamane? Ale i tak si jejího pracovního zápalu přinejmenším ta rozumnější část osazenstva brzy všimne; prvním krokem bylo dostat se pod ochranu Moniky, zástupkyně vedoucího, která měla pořád ještě v krámě v některých ohledech větší slovo než čerstvě dosazený vedoucí Pavel.
HT-Mart na Jáchymovské procházel za svých pár let existence několikerým personálním zemětřesením. Pavel Pitáček, mladý, ale osvědčený vedoucí jednoho z karlovarských HT-Martů, měl být nadějí, že po úvodních letech plných zmatků začne konečně ostrovská filiálka fungovat, jak má. Už pár měsíců sem Pavel na žádost oblastního občas dojížděl udělat pořádek, jenže ta nárazová provětrání pořád nebyla dost, a tak po žádostech přišla nabídka, která nebyla nabídkou, ale ultimátem: když zvedneš Ostrov, pomůžu ti dostat se taky na oblastního. A když odmítneš? No, pak nepočítej ani s tím, že ti zůstanou spodní Vary. To nemusel Pavlův šéf ani říkat nahlas.
Pavel tedy převzal Ostrov se stejnou nechutí, jakou pociťovali zdejší zaměstnanci k němu, ale jeho profesionalita v kombinaci s vidinou povýšení ho hnala za výsledky – a tak v něm a v Daniele získal během krátké doby HT-Mart dvě posily, které přinesly zlaté období tohoto obchodu.
Vincent zatím počínající proměnu vnímal pouze z pohledu zákazníka – na jaře 2016 byl už půl roku zpět v Ostrově a kromě krátké demotivující zkušenosti v místní továrně na autodíly nevyvíjel žádnou viditelnou snahu být někde zaměstnán. Peníze pořád ještě nepotřeboval; co však již promrhal zcela, byl jakýsi morální kapitál v očích matčiných a babiččiných: kdy začneš něco dělat, ptaly se zase jako kdysi a nenechaly si vysvětlit, že je přece jen a pouze jeho věc, jak nakládá se svým životem, když po nikom nevyžaduje, aby ho živil. On má teď možnost konečně věnovat veškerý čas tomu jedinému, na čem mu záleží: svojí hudbě.
Věnoval se jí však pouze teoreticky. V dlouhých procházkách, z nichž některé vedly přímo k Rokli, mu hlavou vířily pouze myšlenky; melodie ani jedna. A tak nakonec začal docházet i ten čas, měřený výší zůstatku na účtě, a Vincenta jeho odvěká pohodlnost dovedla na místo, kam stejně každý den chodil pro něco k jídlu.
„Ty jsi s ním mluvila, ne?“ zeptala se Monika na další kuřácké pauze.
„Nemluvila... Jenom se zeptal, jestli jsem tady spokojená.“
„A cos řekla?“
„Že jsem tu dva měsíce a ještě jsem neutekla. Tak se zasmál a šel.“
„Vobhlížel terén,“ pravila zkušeně Monika.
„Jako krám?“
„Jako tebe.“
Daniela se zaculila, ale hned dodala, že možná ještě raději by se nechala „vobhlídnout“ Pavlem.
„Na toho zapomeň, ten má svoji Jarku.“
A bylo rozhodnuto. Ne že by snad Daniela hned škrtla vedoucího jako možnost, jak nahradit otce svého dítěte, ale zdálo se přece jenom nadějnější vybrat si jako středobod svého zájmu pravděpodobného nového hlídače, i když mělo trvat ještě celý rok, než si poprvé vyjedou na kole.
Když se Vincent konečně objevil v uniformě, přišlo s ním v první řadě zklamání: zůstával i nadále tajemný a nehrnul se do nějakého seznamování s prodavačkami. Jediný, kdo s ním promluvil více než pozdrav, byl vedoucí Pavel – i když ostrahu zajišťovala externí agentura, a Vincent tak měl svého vlastního šéfa na telefonu, od Pavla přijímal pokyny přímo na prodejně.
„On s nikým nemluví,“ postěžovala si Daniela Pavlovi, když ho zastihla, jak při zadávání dodacích listů do počítače svačí nad klávesnicí výběr ze zdejších produktů, což si užíval, protože Jarka vařila podle všeho bez tuku, soli a vůbec bez ohledu na to, že jídlo by mělo mít taky nějakou chuť.
„To je dobře, jen ať kouká, na co má,“ odvětil s plnou pusou.
„A proč nejde radši přímo k nám?“
„Já jsem mu říkal, že by se mi tady hodilo mezi váma ženskýma mít aspoň jednoho chlapa. Nechce. Prej mu vyhovuje mít ty celodenky a tři čtyři volný dny v tejdnu. Nevim na co,“ pokrčil rameny Pavel. Samozřejmě, že mu Vincent nic nevysvětloval – i když byli stejně staří, necítil potřebu dělat si z přemotivovaného manažírka kamaráda.
„A myslíte, že něco uhlídá, jo?“ přihnala se s pochybnostmi Monika, která se svými sto osmdesáti centimetry měla trochu jiné požadavky na to, jakých rozměrů má muž dosahovat.
„Vzpomeňte si na ty důchodce, co se tady vystřídali. Nebo jenom na Pepíka, kterej se s ním bude střídat teď. Tenhle vypadá, že je aspoň schopnej popoběhnout,“ řekl Pavel a už nedodával to, co kladl na srdce Vincentovi osobně: a sice, že jeho skutečným úkolem je kontrolovat práci pokladních. Na prodejní ploše jistě občas někdo něco strčí do kapsy, ale je toho minimum ve srovnání s objemem zboží, které proteče přes kasy.
„To ještě uvidíme, jak vypadá,“ poznamenala Daniela, „myslím, že si náhodou spletu dveře, až se bude převlíkat.“
„Dano! Kolik máte na krámě nevybalených palet?“
A tak Monika se smíchem vystrkala Danielu z kanceláře a běžely dokončit rozdělanou práci. Věděly, že zrovna je dvě Pavel vždycky okřikuje jenom v žertu, protože dobře ví, že co je třeba udělat, ony dvě budou mít bleskurychle. Tentokrát však i ony samy byly překvapeny, že poslední paleta, od které si odskočily, už zmizela.
„Jsem to rozházel do regálu, když máte šéfa na obědě,“ vysvětlil hlídač. „Já jinak na zboží sahat nesmím.“
A šel pryč, ani mu nestihly poděkovat.
Daniela se nadechovala, ale Monika jí přikryla ústa rukou.
„Mlč. Já vím dobře, co chceš říct, na co by měl sahat.“
„Mmmhhm.“
A tak si brzy všichni zvykli, jakým způsobem Vincent v HT-Martu pracuje. Nevydržel by celý den jen tak postávat u pokladen jako jeho kolega Pepík (se kterým se Vincent viděl jen o svých volných dnech, kdy přišel normálně nakoupit), a tak se místo toho mnohem aktivněji pohyboval po prodejní ploše a při každé příležitosti pomohl Daniele a Monice něco vybalit nebo někam převézt; pak už tam byly jen asi další dvě, ke kterým se přidával, protože pomáhat těm, kterým práce zas tak od ruky nešla, neměl chuť. Byla to v podstatě práce, kterou dělal zadarmo, což mu nevadilo, protože ji dělal v takovém množství a čase, na jaké měl chuť, a pouze do té míry, do jaké ho to bavilo.
„Když mi nebude nikdo vynášet zboží z krámu, klidně holkám pomáhejte,“ řekl Pavel, kterému samozřejmě velice brzy neuniklo, co se děje za jeho zády. „A když to neuvidí oblastní.“ Mezi čtyřma očima ještě dodal, že se taky v žádném případě nesmí stát, že by mu v obchodě pracovala pokladní, která není schopná správně počítat a připravuje ho tak o tržbu – a protože toto byl Vincent schopen zachytit jak u nových nástupů, tak u stávajících zaměstnankyň, aniž by se dlouze zdržoval přímo u jejich pokladny, dlouho si ho nikdo nespojoval s těmi několika výpověďmi, ke kterým přispěl. Nikdo kromě Daniely.
„To nebyl zákazník, kterej poctivě volal na infolinku, že mu třikrát ta samá holka napočítala jedno mlíko místo dvanácti, že ne?“ zeptala se, když další nová posila nevydržela ani do konce zkušební doby.
Vincent se usmál – vzhledem k tomu, že svoje působení zde bral pořád jako dočasnou záležitost, bylo mu jedno, kolik si nadělá nepřátel, ale ani nepotřeboval nic uspíšit.
„Markuj, jak máš, a nemáš se čeho bát. A půjč mi HT-nůž, zase jsem ho ztratil,“ řekl a Daniela vytáhla jeden z hlubokých kapes HT-mikiny a podmínila jeho půjčení tím, že se Vincent objeví na letní HT-party, na kterou ho Pavel pozval, protože už k nim prostě patřil – nebýt jeho uniformy, pletli by si ho zákazníci s normálním zaměstnancem, a vlastně i tak si ho pletli a neustále se ho na něco ptali. Vincentovi to opět nevadilo, protože odpovídat jim nebyla jeho povinnost, ale dobrovolná pomoc – a tak těm zdvořilým poradil, zatímco s burany se nemusel namáhat jednat korektně; neměli si komu na něj stěžovat.
„Moment, já ho chci, abych pomohl tobě,“ řekl Daniele, když před ním držela nataženou ruku s nožem, „tak jak mi můžeš klást podmínky?“
Ale pak jí přece jen slíbil, že na HT-party dorazí; na chvilku. HT-Mart celkově, a ostrovský obchod obzvlášť, zažíval velmi úspěšné období, a tak Pavel dostal na tuhle akci poměrně štědrý obnos a mohl dovolit svým holkám, aby si přivedly i doprovod – to některé skutečně udělaly, a tak Vincent poznal blíže Danielina partnera Máru. Zatím ho jen párkrát potkal, když přišel s malou Zuzankou vyzvednout maminku z práce, pokud se zdržela – zpravidla ji zastihli někde u palety s Vincentem, kdy okamžitě hlásila „nojo, vždyť už jdu,“ a šla se převléci.
Marek si Vincenta měřil s úsměvem, za kterým nedokázal úplně skrýt podezření, což Vincenta nepřekvapovalo, ostatně věděl dobře, že holky si o něm a Daniele šuškají, byť celý první rok šlo o neopodstatněné pomluvy, vyvolané spíš závistí, že ostatní nechává dělat jejich práci samotné, a Daniela je díky jeho pomoci za hvězdu před Pavlem.
Stejně jako Daniela, i Marek byl o pět let mladší než Vincent. I ve svých dvaadvaceti si ale díky práci v tatínkově firmě stihl pořídit dceru s Danielou, obrovské auto a ještě větší nadváhu. Vincent počítal s tím, že po pár pivech možná Marek vysloví nahlas nějaká obvinění, ale ten nakonec místo toho bavil společnost tím, jak Daniela už i doma odmítá oslovení „Dano,“ poté, co ji v práci Vincent začal oslovovat plným jménem a přenesl tento zvyk i na ostatní.
„Já prostě dávám přednost jménům, tak jak jsou,“ vysvětlil Vincent, vyznavač přesných pojmenování věcí i lidí, „nechápu, jak třeba tady pan vedoucí snese, že mu holky říkají Pájo.“
„Protože to je náš Pája! Už je náááš... a ty si taky náš! A nejvíc moje je DANIELA,“ zahulákala rozdováděná Monika a odvedla Danielu na dalšího panáka.
Když pak okolo půlnoci odvedli Danielu domů, Marek ji uložil a vyzval Vincenta k tomu, aby s ním ještě vyvenčil Danielina psa, začínal mu být skoro sympatický.
„Půjdu si taky co nejdřív lehnout, musím ráno vyzvednout Zuzanku u našich,“ vysvětlil Marek, když se psem na vodítku obcházeli pár nejbližších bytovek. Vincent i v lehce podroušeném stavu znovu zpozorněl – že by se přece jen do něj nakonec Marek pustil a mezi čtyřma očima se ho zeptal, jestli s Danielou něco má? Místo toho si začal stěžovat na Danielin přístup k péči o domácnost – zdálo se, že navzdory nízkému věku má Marek o dost konzervativnější představy o soužití a o tom, jaký servis by mu měla matka jeho dítěte poskytovat, třebaže je sama stejně zaměstnaná jako on.
„To víš, má toho v krámě dost, tak se nediv, že pak není ještě stoprocentní hospodyňka,“ řekl jen Vincent, pro kterého byly jakékoli názory na ideální rodinné uspořádání pouhou teorií. Marek, vychovaný v rodině, kde matka kromě práce v rodinné firmě byla zároveň kuchařkou, uklízečkou a služkou, už jen podotkl cosi o tom, že přece uklízet a vařit má ženská, a pak se rozešli a Vincent věděl, že kamarádi z nich nebudou – a nikdy by ho nenapadlo, za jak krátkou dobu se bude pokoušet své představy o fungování domácnosti uvádět v praxi právě s partnerkou tohoto člověka.
Když byl Vincent strážným v HT-Martu rok, pochopil, že se rozhodně v nejbližší době nikam nepřesune. Pohodlí zvítězilo – měl zaměstnání pár set metrů od domu, Petra i Tomáše nadosah, a pořád mu vedle poloviny týdne strávené prací zbývala ta volná.
Jen jedna drobná maličkost mu působila neklid v duši – za celý rok nesložil ani minutu hudby, a své volné dny trávil místo toho nekonečnými procházkami v bezprostředním okolí Ostrova. A když měl pocit, že už objevil všechna zákoutí, která mu v dětství unikla, začal místo chůze vyjíždět do vzdálenějšího okolí na kole.
Během toho roku si Vincent uvědomil, že i když v nejútlejším dětství navštívil v rámci rodinných výletů spoustu míst v republice, svoje domovské Karlovarsko vlastně neznal. Snad díky tomu jej teď okouzlovala každá objevená vesnička, každý nový výhled z obyčejného kopce – Vincent měl za sebou skoro polovinu toho času, který plánoval ještě strávit v téhle zemi, a pomalu se mu začalo do mysli vkrádat, že možná není nutným cílem kamkoli odcházet. Možná by i tahle republika mohla být tou zemí betonu a deště, ve které chce žít. Jen kdyby ta krajina a vše, čím byla lidskou rukou dotvořena, nebyla v takovém kontrastu se svými obyvateli. Vincentův kraj byl zalidněn, v jeho očích, populací, která v naprosté většině nedokázala ocenit to, co viděl on.
Projížděl Horním Slavkovem a kolem hradu Pernštejn, procházel Sokolovem a i v tomhle zapomenutém městečku viděl krásné staré domy a vůbec mu nic z toho nešlo dohromady s otrávenými obličeji přisátými od rána k PET lahvi s pivem. Přišlo mu, jako kdyby to celé tady vystavěla nějaká zaniklá civilizace, na jejíž místo byli dosazeni současní obyvatelé. A vlastně to byla pravda – sotva dvě a půl generace nazpátek byla ze Sudet vyhnána obrovská spousta lidí, kteří se provinili jen tím, jakým jazykem mluvili, a na jejich místo byli nastěhováni ti, kteří mohli klást nejmenší odpor. A tak tady žili lidé bez vztahu ke kraji, bez historie, a tím pádem bez budoucnosti. Karlovarsko bylo navzdory obrovskému potenciálu a navzdory turistickému zájmu ve svém středu nejchudším krajem v zemi a Vincent neviděl žádnou naději, že by se to mělo kdy změnit.
Kdysi, kdyby se Vincenta někdo zeptal, co se to stalo s jeho zemí, odpověď by byla snadná: „Komunismus,“ řekl by. Jenže najednou to tak jednoduché nebylo. Poválečný odsun proběhl ještě předtím, než zemi ovládli ti, po jejichž čtyřicetiletém působení zůstala spoušť společenská, průmyslová i ekologická. A před odsunem probíhla samozřejmě válka, a ještě před ní osamostatnění Československa, které tak přestalo být součástí zásadního geopolitického uskupení minulých několika století, součástí, která do té doby beztak v rámci rakouské monarchie vynikala především svým kverulantstvím. Z druhé strany bylo období komunismu rámováno pro změnu divokými devadesátými lety, kdy to málo funkčního, co ještě zbylo po kolektivistickém experimentu, často prošlo rukama nenasytných predátorů, až nebylo co zachraňovat.
„Dvacáté století,“ řekl by tedy Vincent, kdyby snad někoho zajímalo, proč je jeho země plná frustrovaných vzteklounů a proč beton a déšť v tomhle případě neznamená pozitivní kombinaci, ale spíš symbolizuje nerozlučnou dvojici „spousta zbytečné práce a žehrání na osud.“ Montovny a pláč, to byl ten zdejší beton a déšť.
Jenže když se Vincent podíval dále do historie, ani události dvacátého století jako vysvětlení nestačily – zdálo se totiž, že lidé tady byli odjakživa takoví. Tahle země zrodila pár velikánů; možná snad víc, než by kdokoli na tak malém území čekal, ale zdálo se, že se tak dělo jaksi navzdory brblající většině. Vincent neuznával existenci národa (ostatně byla náhoda, jakým jazykem se zrovna tady mluví), přesto podle něj bylo možné mluvit o nějaké obecné povaze obyvatel nějakými hranicemi vymezeného území. A ta povaha byla, podle Vincenta... měkká. Nemyslel tím měkkost jako protiklad k nějakému drsňáctví, jež jemu samotnému bylo cizí; jeho spoluobčané byli podle něj měkcí ve smyslu chybějící hrdosti. Sklopit uši a zanadávat si za zavřenými dveřmi, nesnažit se o nic a pak bědovat, že nic nemám.
Vincent na jednu stranu tuhle mírnou povahu považoval za klad – koneckonců, vyrostl zde. Taky dával přednost životu bez konfliktů, té pověstné české pohodě. Jen se zdálo, že když ten klid a mír není dosažen díky nějaké vnitřní vyrovnanosti, ale nezdravým schováváním se, nakonec to někde musí vybublat. Nakonec se vždycky frustrace z poníženosti obrátí k těm, kteří se nemůžou bránit; nakonec, když chybí odvaha vysvětlit šéfovi do očí přepálenost jeho požadavků, dá se vybít vztek na dětech, na manželce, na majiteli večerky, kam si člověk chodí pro nějakou tu ňamku a denně využije příležitost aspoň tomu prodavači za pultem tykat; takový malý každodenní ventilek. Jenže to nebude stačit věčně. Někde a nějak se to nakonec vyvalí všechno najednou.
Vincent nevěděl kde a jak, dosud hledal pořád ještě původce té povahy. Proč jsou tady lidi tak měkcí? A jak se přesouval z Varů do menších městeček, z nich do vesniček a nakonec pořád víc do volné přírody, začínal ten zdroj vidět v ní: to ta krajina je zde tak měkká. Krásná, jistě, ale hlavně tak neuvěřitelně mírná, že prostě nikoho nezocelí. V České republice nebyla nikdy ani dost krutá zima, ani dost nehostinné hory, ani dost jakéhokoli jiného nepohodlí, a tak i při sebemenším výkyvu z normálu měli Češi dojem, že se jim otřásá úplně všechno, a prskali. Potichu, pochopitelně.
„Krajina,“ řekl by tedy Vincent. A rád by vysvětloval, jak to myslí. Ale nikdo se ho neptal.
Zato mu Daniela položila mnohem osobnější otázku.
„Co s tebou je? Něco ti řekli?“ zeptala se, když ho viděla mluvit se dvěma staršími zákazníky, a hned poté zmizet v zázemí.
„Pozvali mě na oběd,“ řekl Vincent. Babi a děda Reisovi sem chodili pravidelně a Vincentovi se celý rok dařilo jim vyhýbat. Dnes ne.
„To byli mí prarodiče...“ vysvětlil, když se na něj Daniela tázavě dívala, „slíbil jsem, že přijdu. A bude tam i můj otec.“
„Ty s ním nějak nevycházíš?“
„Neviděl jsem ho devět let.“
Vincent si připadal nečekaně v klidu, na to, s kým se právě setkal, ale zvnějšku tak zřejmě nevypadal.
„Jsi v pohodě?“
„Ne,“ řekl, a když ho Daniela objala, dodal: „Ale budu.“
A bylo to na dlouhou dobu poslední „ne“, které jí dokázal říct.
O týden později byla tedy Daniela první, které se svěřil s tím, jak ono setkání probíhlo. Měli oba volno, a Vincent ji vyzval k tomu, aby se s ním projela kousek za Ostrov. Měli jen pár hodin, než bude Daniela muset vyzvednout Zuzanku ze školky — nicméně, jak ho varovala, stejně nebyla ochotná podnikat nějakou extra dlouhou jízdu; nebyla zvyklá. A tak dojeli sotva k Velkému rybníku, kde si vyžádala pauzu.
„Tak jaký to bylo?“
„Zajímavý,“ vydechl Vincent.
Po chvíli ostych překonal a vyprávěl Daniele o něco detailněji, jak se u Reisů všichni čtyři sešli, jak se s otcem napřed vyhýbali přímému oslovení i pohledu, a jak nakonec otec při Vincentově zmínce o hudbě řekl: „Já vím, že skládáš. Já jsem dokonce slyšel Nezastavitelný kyvadlo.“ „Pojď ven,“ zněla Vincentova reakce, a zpátky dovnitř se vrátili jako otec a syn — i když si samozřejmě za těch pár minut nemohli vyříkat všechno, a nikdy nevyříkají.
„Ty skládáš hudbu?“ zeptala se Daniela, a Vincent v tu chvíli už věděl, že tu starou skladbu ještě naposled někomu bude muset poslat. Daniela si zaslouží slyšet, o čem mluví — něco jí odteď dluží.
„Nevím, co mám dělat,“ napsal o dva měsíce později Janě. Od té doby, co mu pomohla přestěhovat jeho pár věcí z Prahy do Ostrova, byl zvyklý si se ségrou/tetou sem tam vyměnit pár zpráv — zpravidla o ničem zvlášť podstatném, ale když teď byla Jana s postupujícím těhotenstvím pořád doma a spolehlivě odpovídala, obracel se na ni stále častěji, až ji konečně požádal o radu v něčem opravdu závažném, o čem si nedokázal představit, že by to probíral s Petrem nebo dokonce s Tomášem.
Dva měsíce po společné vyjížďce s Danielou se Vincent ve svůj volný den zastavil v HT-Martu pro drobný nákup — jakousi náhodou zrovna v tu dobu, kdy měla Daniela odcházet z práce, a čekal tak, že si spolu zapálí na parkovišti, než Daniela půjde vyzvednout Zuzanku ze školky. Místo toho mu však oznámila, že má tady sraz s Monikou, která potřebuje velice nutně probrat, jak naložit se zjištěním, že její přítel má tajný druhý telefon.
„Malou vyzvedne Mára,“ vysvětlila Daniela, „jdeme na chvíli na Radnici. Tak pojď s námi, ne.“
„A nebude to Monice vadit?“
Ukázalo se, že Monice to nevadí. Naopak, byla prý ráda, že bude mít k dispozici i „mužský pohled“ — to Vincenta pobavilo, ale řekl si, že o nic nejde a vlastně proč ne. Když se pak na Radnici Monika za podpory několika panáků dostávala ze štkavé nálady spíše k bujarému veselí, usoudili, že bude bezpečnější ji vzít ven, než dojde k nějaké scéně. Tak se všichni tři přesunuli do parku, do toho samého parku, kde kdysi Vincent ztratil otce, a tentokrát tady byl se dvěma ženami, z nichž jedna ho zpátky k němu doprovodila — nebo mu alespoň svým objetím dodala odvahu.
Když pak dopili vše, co měli s sebou, vydali se do nejbližšího obchodu (hlavně ne do HT-Martu!) doplnit zásoby.
„Neměla bys mu to zvednout?“ ptala se Monika, protože bylo jasné, že Danielin neustále zvonící telefon má na svědomí Mára.
„Jednou se snad zvládne o malou postarat sám, kretén,“ prohlásila Daniela.
To už byli v rozjařené náladě všichni tři, a cestou zpět Vincent držel Danielu kolem ramen, když těsně vedle nich zavřeštěly pneumatiky. Vincent očekával scénu — místo toho, než se vůbec rozkoukal, Daniela poslušně nasedla do auta a Mára ji odvezl. Zůstal tam stát s Monikou a zmateně se na ni díval.
„Tak to vidíš. Je to parchant... měla by se na něj vykašlat a být s tebou.“
Vincent tam chvíli s Monikou postával, neuvěřitelně nešťastný z pociťované bezmoci — ona prostě vlezla do toho auta a nechala se odvézt. A kdoví, co pak bude následovat u nich doma.
„A ty ses v tom teda nějak angažoval?“ zeptala se Jana, když jí Vincent shrnul úvodní situaci.
„To bylo před týdnem. Od té doby si každý den píšeme. Teda ona mi píše jenom, když je venku se psem... prý je ten její strašně žárlivý.“
„Hele, to je mi líto, ale hlavně se do ničeho nezapleť.“
„Já jsem ti ještě neřekl všechno.“
To už mu Jana zavolala, aby z něj vytáhla zbytek.
„No, včera jsem nikam nevyrazil, jenom jsem se šel projít po městě.“
„Náhodou tam, kde ta holka bydlí, předpokládám.“
„No, náhodou... ona měla zrovna taky volno. A Máru v práci a malou ve školce, a potkal jsem ji venku se psem.“
„A co ti řekla?“
„Venku nic moc.“
Jana si do telefonu povzdychla.
„A vevnitř?“
„No, tam jsme toho vlastně taky moc nenamluvili.“
Jana mlčela.
„Jakože na mě hupla,“ dodal.
„Vincente! Já jsem to pochopila!“
Otec taky pochopil z pouhého náznaku. Od jejich setkání u Reisů si Vincent moc nevěděl rady s tím, co by mělo následovat. Dobře, teď spolu tedy mluví, ale co to znamená? Jakým způsobem nebo jak často by se měli vídat? Má mu prostě zavolat a říct: „Co děláš o víkendu, ty starej pardále, co kdybych přijel do Prahy a vytáhnul tě na pivo?“ To se nezdálo jako úplně vhodný nový způsob komunikace. Vincent tápal a trochu se obával, že pokud s otcem nezačnou na nějakém rozumném vztahu včas pracovat, může to celé zase vyšumět. Zároveň nešlo nic uspěchat — devět let ticha se jen tak nevypaří. Nakonec tedy byla vhodnou záminkou pro to, aby mu aspoň zatelefonoval, nová žena v jeho životě.
„Když podvedla jeho, podvede i tebe,“ oznámil otec.
Možná nebyl až tak dobrý nápad se na něj obracet zrovna s tímhle. Zdálo se, že jeho kdysi mladistvě působící otec začíná být krátce před padesátkou přece jen trochu okoralý — jeho někdejší záliba v četných milostných eskapádách byla pryč a ani nevyústila v nalezení té jediné pravé. Jak přesně, nebo kolikrát byl zklamán, Vincent ještě nevěděl. Tušil však už teď, že jeho otec fakt, že je už mnoho let navzdory úspěchu s Baker Street sám, dával za vinu především těm druhým, nikoli sobě.
„Nikdo nepodvádí jen tak pro radost z podvádění,“ odpověděl mu, „prostě je nespokojená a chce něco lepšího. Pokud by byla nespokojená se mnou, tak se taky nebudu divit, že začne hledat něco jiného.“
„Když myslíš. Takže ona je pořád s tím svým a zároveň uhání tebe?“
Byla pořád s Márou. Ale Vincent neměl pocit, že by ho Daniela jakkoli uháněla. Naopak, to ona se zdráhala — po tom prvním kroku, který přišel podle Vincenta spíše z její strany, jakoby si uvědomila, do čeho se řítí. Přibrzdila. Váhala, asi. A pak do toho najednou skočila: „Do konce týdne se odstěhuje,“ psala Vincentovi. Takže Marek se musí potupně nastěhovat k rodičům, prozatím. Ani tehdy však neviděl Vincent v Danielině počínání nějaké „uhánění“. Nezdálo se, že by měla v plánu okamžitě se hrnout do života s Vincentem, že by chtěla si ho okamžitě nastěhovat k sobě a dceři.
„Nezávazně,“ ujišťovali se vzájemně, když o víkendech byla Zuzanka u tatínka a prarodičů, a oni se tak mohli setkávat, „jenom sex.“
A toho sexu byla spousta, a alkoholu ještě víc, a skoro stejně hodně bylo scén — ne mezi nimi, ale když Vincent musel uklidňovat Danielu rozzuřenou na Máru, ať už kvůli nějakému aktuálnímu sporu o to, jak má vypadat uspořádání, ve kterém si budou přehazovat Zuzanku, nebo když se při líčení uplynulých let s Markem natolik vžila do minulosti, že se vzteky rozbrečela nad něčím dávno zaprášeným. Vincent pak s ní dlouze mluvil; mrzelo ho možná trošku, že byť je fyzicky s ním, v myšlenkách přetrvává jinde, ale věřil, že se to časem změní, že pro ni tím jediným bude on — a to se, popravdě, stane, ale stane se to v takové době a takovým způsobem, že z toho Vincent bude mít ještě hodně těžkou hlavu.
„Je to hodná holka,“ řekl zas otci při dalším telefonátu, „já jsem ji nepotkal včera. Znám ji přes rok z práce...“
Když spustil chvalozpěv o Danielině pracovitosti, o tom, jak se na ni dá spolehnout, jak má dokonce smysl pro humor, uvědomoval si, že vlastně vůbec nemusí nic předstírat ve snaze ji obhajovat, a že všemu, co říká, zároveň sám věří. „Jsme prostě dobrý tým, já a Daniela,“ uzavřel, a pak to při příštím setkání řekl i jí a vyzval ji k úvaze, zda by náhodou nebyli dobrým týmem i mimo práci a postel. Daniela souhlasila a začalo vyjednávání, které vlastně vůbec netrvalo dlouho — ať byly večery bez Daniely pro Vincenta sebemučivější, uvědomoval si, že je jich stále méně.
„A já se bála, že nebudeš rodinný typ,“ pravila Daniela zamyšleně, když se konečně sešli i v den, kdy měla Zuzanku u sebe, a vyrazili do Boreckého lesoparku, kde Vincent vedle blbnutí ještě dával najevo starost o to, aby Zuzanka nespadla do některého z rybníků. Běhala tam s Vincentem a protože ho znala z HT-Martu, říkala mu jménem, a Vincent chtěl, aby to tak zůstalo, protože byl na to zvyklý od Bořka, a tak to Daniele řekl, a nějak bylo jasné, kam směřují.
„Mami, a může jít Vincent k nám dneska na večeři?“
Podívali se na sebe. Tak, a teď to bude oficiální.
Na to, že jim stačí pohled a hned vědí, co tomu druhému běží hlavou, nebo co cítí, už byli zvyklí z práce. A tak se to přeneslo do osobního života, který se rozhodli mít společný. Než se přelilo léto do podzimu, došlo i na ten poslední krok — společné bydlení. Vincent tentokrát nepotřeboval pomoc od Jany; převézt jeho pár věcí z rodného domu do Danielina bytu mu o jednom víkendu pomohl jeho otec. Ten, ačkoli byl původně k objektu Vincentových citů skeptický, se s Danielou rychle spřátelil, a při jedné z dalších návštěv Ostrova mu Vincent a Daniela představili i malou Zuzanku. „Tak jsem z tebe bez práce udělal dědu,“ zažertoval Vincent a popsal tak i způsob, jakým se z něj stalo pro Zuzanku něco jako tatínek, i když samozřejmě toho pravého Vincent nehodlal nahrazovat a stále trval na tom, aby jej oslovovala jménem.
Zuzanka byla zatím tak malá, že pokud šlo o její „výchovu“, řešili Vincent a Daniela pouze jakési základy — o tom, jak ji udržet v bezpečí, oblečenou a najezenou, mezi nimi nenastaly žádné spory. Stejný pohled měli na jakékoli fyzické trestání; Vincent jej shrnul prohlášením, že „násilí ještě nikoho nevychovalo — násilí není výchova, ale prostředek bezradného rodiče,“ a Daniela, při vlastních zkušenostech s otcem alkoholikem, byla téměř dojatá něčím, co se Vincentovi zdálo tak samozřejmé.
Rozebíráním názorů na rodičovství a partnerství („díky tobě jsem pochopila, že spolu lidi můžou jednat i jinak“ byla častá Danielina věta) jejich konverzace o „společenských“ tématech končily. Téměř nikdy se nepřesunuli k těm obecným, „velkým“ tématům — spory Kultu a Lodi byly pro Danielu v jejím životě nepodstatné, a Vincentovi stačilo, že nestojí na opačné straně, že nepatří k těm, kdo prohlašují, že „prázdnoloďařky jsou akorát hnusný tlustý lesby“, a aktivní přívrženci Kultu jí přišli trapní. Nebylo tedy o čem debatovat, aspoň se to v té době Vincent domníval. A pokud na něco z oboru tichých válek přesto narazili, Daniela buď jednoduše souhlasila s tím, co prohlásil Vincent, nebo nepřesvědčitelně nesouhlasila — nic mezi tím.
„Prosím tě, neříkej, že je to ‚kvůli Unii‘,“ požádal jednou Vincent Danielu, když procházel kolem její pokladny a všiml si, jakým způsobem upozorňuje zákazníky na nutnost výměny jejich stávající HT-Karty s ohledem na jakési nové nařízení ohledně ochrany osobních údajů. „To víte, to je kvůli Unii,“ řekla vždy Daniela, a zákazníci se chápavě pousmáli, jakoby tím bylo řečeno vše, případně se někteří durdili, jak jim „pánové z Bruselu něco diktují“, a Vincent tiše zuřil, když narážel na tento další projev české obliby ve stížnostech na nějaký neexistující diktát, kdy nebylo možné jim vysvětlit, že to oni jsou ta Unie, a že o záležitostech na evropské úrovni nerozhodují nějací lidé zvenku, ale, kdo by to byl řekl, Evropané. Zase ta lokajská povaha, které vyhovuje sebe sama ponižovat — jak se kdysi mluvilo o Vídni, a později o Moskvě, tak teď lidé používali Brusel. Ale Vincent Daniele nevysvětloval, co ho na tom rozčiluje; věděl, že „politika ji nezajímá“ a stačilo mu, když tuhle alibistickou hlášku přestala používat — nepotřebovali se o tom bavit.
Jinak ovšem měli potřebu se spolu bavit obrovskou, a sice o věcech jim bližších, zejména o práci. Hodiny a hodiny dokázali ve volném čase probírat práci samotnou i vztahy na pracovišti, někdy se zdálo, že už mají v kuchyni takový svůj malý soukromý HT-Mart. Tím dalším, co dokázali rozebírat do nekonečna, byla minulost — dětství, předchozí vztahy a vůbec svět, který už byl pryč.
Pětiletý věkový rozdíl byl dostatečně nízký na to, aby Daniela znala ty samé popkulturní reference jako Vincent, a on tak nabýval dojmu, že si rozumějí. Pokud však šlo o záležitosti ještě bližší jeho nitru a samotné podstatě, opět chyběla potřeba (nebo odvaha?) mluvit — Daniela nejevila zájem o jeho hudbu, o to, co pro něj znamená. Poslechem Kyvadla byla nadšená, to ano, ale i když věděla, že Vincent touží dále skládat, nebyla tím, kdo by ho do tvorby hnal, nebo se na ni třeba jen zeptal.
Vincent soudil, že to nevadí — je to přece jeho osobní věc a má na ni své volné dny. Přestal je trávit touláním, přesto stále netvořil. Vstával pozdě, protože pokud nemusel do práce, pořád ještě ho nic nedonutilo opustit postel před polednem. A tak, než Vincent stihl udělat to, co považoval za svůj díl péče o domácnost, už bylo načase vyzvednout Zuzanku ze školky — a jakmile ta byla doma, v nastalém ruchu způsobeném dítětem, psem, andulkou, televizí a nově i kočkou už bylo jasné, že se Vincent nemusí ani namáhat se spouštěním svého hudebního programu.
Ale byl to příjemný ruch. Zatímco stěna mezi ním a otcem zmizela, ty skutečné stěny kolem něj se probudily k neustávajícímu ševelu a probíhaly v nich dny bez nudy, byť žádný neposkytoval tak docela naději, že bude dnem za obzorem. Vincent, než se rozkoukal, žil pohodlně v té útulné každodennosti, která se tvářila, že by mohla být domovem; rozhodně když se sešli všichni a Vincent věděl, že má po svém boku někoho, kdo o něj stojí a s kým se snese bez hádek, s kým se může v jednu chvíli smát a hned nato nemít strach ukázat svou křehkost, protože tahle osoba, kterou nějakým zázrakem potkal ve svém rodném městečku, ho bezpochyby miluje se vším všudy. Zdálo se, že pokud šlo o lásku, našel svůj malý happyend.
Jenže Vincent byl, jak měl brzy pochopit, tím druhem člověka, kterému láska nestačí.