Země betonu a deště
10 V rukou šílenců
Týden před začátkem natáčení další série Gabriel kontra…, tentokrát plánované opět v rámci republiky, se Vincentovi ozvala Jana s tím, že v pátek odpoledne pojede něco zařídit do Ostrova, a jestli se nechce svézt s ní.
Janina nabídka Vincentovi narušila jeho obvyklou rutinu, ale vlastně neměl nic proti tomu, aby po delší době Janu viděl a snad měl i příležitost s ní prohodit pár slov, i když kvůli o něco málo pohodlnější cestě autem musel místo obvyklého nádraží dorazit na úplně opačný konec Prahy. A protože jeho velká ségra, tedy teta, zůstávala i nějakou dobu po svatbě bezdětná a naplno odevzdaná svému podnikání, chtěla jet až docela pozdě – Vincent tedy místo poflakování doma a následného přesunu metrem šel k Janě pěšky. I když se v centru musel nečekaně prodrat přes demonstrující dav, byl u ní akorát včas, aby jí pomohl naložit do auta krabici s nějakými pozornostmi pro ostrovské ženy, a pak hned vyrazili.
„Slyšela jsem, že jezdíš domů docela často, tak mě napadlo, že můžeme jet spolu,“ řekla Jana a sledovala po očku navigaci – ona sama navštěvovala rodný Ostrov stále vzácněji.
„Jo, no. Teď ten rok, co jsme měli pauzu s Davidem, tam jezdím skoro každej tejden. Ale domov tomu nějak neříkám.“
„Ty jsi prostě pořád můj zvláštní synovec, viď.“
Dál se neptala, jak to myslí, a Vincent nic nevysvětloval – sám nevěděl, kde se v něm vzal ten pocit, že rodný dům nemůže nazývat domovem. Rozhodně to nebylo tím, že by se cítil doma v Praze. Jak to bylo kdysi v Lokti – bral to snad jako domov tam? Ne, to byl taky jen byt „kvůli práci“, prostě místo, kde přebýval. Vyslouží si snad nějaké místo nárok být nazýváno domovem ve chvíli, kdy se na něm rozhodne zůstat navždy? Bude takové místo? Nebo nejde ani tak o to kde, ale s kým? Připadá si bez domova, protože je sám? Díval se se svými otázkami zamyšleně na cestu, až přeslechl nahlas vyslovenou Janinu otázku.
„Cože?“ otočil se na ni.
„Ptala jsem se, co to bylo ve městě. Nevíš?“
„Demonstrace nějaká, ani nevím…“ řekl Vincent a vybavil se mu jeden výraznější muž, který vystoupil z víceméně pokojného davu a zakřičel mu do obličeje: „Vždyť jsme v rukou šílenců! Vždyť o nás rozhodujou nezodpovědný lidi!“
„Ani nevím, za co nebo proti čemu tam pochodovali, nesleduju to,“ dodal ještě Vincent. Vyhnul se tomu, aby připojil prohlášení „o politiku se nezajímám“ – jednak tuhle hlášku vždycky považoval za projev ignorantství, a zadruhé by ji ve svém případě považoval za neupřímnou. Uvědomoval si, že spousta témat, která ho zajímají, je politická, tedy v nějaké teoretické obecné rovině; co ho nezajímalo a co téměř nesledoval, byly takzvané aktuální události, to každodenní slovíčkaření, tedy to, co si asi právě většina lidí představila, když slyšela slovo politika. Mysleli tím nejspíš všechny ty debaty v oblecích, než něco, co reálně prožívají. Pro většinu lidí, kteří se vyskytovali ve Vincentově okolí, bylo vrcholným vyjádřením k nějaké „politické“ otázce zesměšnění toho či onoho představitele; Vincent se už dávno nikoho z těch lidí neptal, jestli si snad myslí, že by právě oni dokázali smysluplněji kormidlovat nějaké odvětví veřejného života.
„Spíš proti něčemu, lidi si hrozně rádi stěžujou,“ prohlásila paní podnikatelka Jana.
„Tak mají na to právo, ne? Já si zas nemyslím, že by lidi měli jednou za pár let nějak hlasovat a pak mlčet.“
„Nejvíc většinou křičí ti, co k těm volbám ani nešli,“ poznamenala Jana podle očekávání.
„Hm… to je to věčný ‚kdo nešel k volbám, nemá právo si stěžovat‘ – jednak si fakt myslím, že pokud máme nějakou svobodu, tak opravdu k ní patří ta možnost se vyjádřit kdykoli, i kdyby byl u moci člověk, kterého jsem já sám volil a dělal něco jinak, než si představuju, a hlavně teda je mi nějak cizí ta úvaha, že svým hlasem ve volbách si jakoby předplácím především a pouze právo na to stěžování. To mi přijde takový… smutný.“
„Smutný to možná je, ale většině lidí opravdu o nic víc nejde. Stěžujou si hrozně rádi. Mají představu, že by je měl vodit za ručičku stát, byli by asi fakt šťastnější v komunismu,“ opáčila Jana, produkt devadesátkového pravicového nadšení.
„Většina lidí taky nemá takový možnosti jako ty,“ pokrčil rameny Vincent.
„Jaký jsem já měla možnosti, kdybych nemakala? Jsem ze stejnýho města jako ty, ze stejný rodiny dokonce.“
„Nemyslel jsem sebe. Já jsem si vybral sám a nelituju toho. A nežiju si špatně. Já… si stěžovat rozhodně nepotřebuju.“
A byl zase u toho samého, co probíral opakovaně s Petrem. Sedm let po odchodu ze školy a pořád se to vrací. Pořád se to s ním táhne, i když potvrdil, že tu mizernou školu nepotřebuje k životu, který si vybral. A bude to tak asi navždy. Jana se ho teď samozřejmě zeptá, jestli přece jen neuvažuje o doplnění vzdělání… Petrovi na tohle říkal, že ne, protože pro něj stejně vždycky bude hlavní hudba (kterou stále ještě netvoří); nicméně měl takový dojem, že pro Janu by tohle vysvětlení bylo ještě více z jiného světa než pro Petra. Ten mu snad aspoň trochu rozuměl, s tím svým snem o sokolnictví.
„Já vím, že se ti nevede špatně. Babička pořád básní o tom, jak krásně děláte ty videa. Obě Ostrovanky jsou na tebe hrdý. A já taky.“
Na to Vincent neřekl nic, protože se mu sevřelo hrdlo jako před telefonátem. Zatracené rozhovory s rodinou.
„Ale stejně – opravdu nelituješ? Vážně nikdy neuvažuješ, že by bylo dobrý nějakou tu střední si dálkově dodělat?“
A je to tady.
„Ne, fakt ne. Hele, já si vlastně už nemyslím, že jsem to tenkrát nedodělal kvůli nějakýmu jednorázovýmu rozhodnutí – já jsem prostě takovej. I kdybych se překonal a i kdybych se zázračně tenkrát dostal na vejšku, dopadl bych na ní jako Tomáš; to je kamarád. Já nemůžu dělat něco, co mě nebaví. Zjistil jsem u Kotrby, vlastně díky tobě, že nejsem línej člověk – ale musí mě bavit, co dělám.“
„A když tě přestane bavit, co děláš, půjdeš zkusit něco jinýho. Ale měl bys to přece jenom jednodušší, nebo si mohl líp vybírat, kdyby–“
„–vybírat… ne, kdybych, čistě teoreticky, si vybral nějakej obor a měl aspoň tu střední, myslím si, že bych na tom byl pořád stejně. Já si hlavně nemyslím, že člověka nějak určuje to, co vystudoval, a vlastně ani jeho profese – pro mě je to prostě jenom něco, čím se živím. A to může být klidně něco jinýho. Koneckonců, ty taky neděláš to, co jsi studovala, babička od učení přešla do poradny, i ten můj neviditelnej otec přešel od kritiky k tvorbě.“
„Já ti rozumím. Jenže to ty naše Ostrovanky bude vždycky mrzet, no. To víš, učitelská rodina. I táta učil. Já jsem se teda trhla, ale stejně školím v rámci firmy. Nějak ty geny fungujou.“
Vincent si všiml, že to je snad poprvé, co Janu slyšel o dědovi promluvit jako o tátovi. Jistě, od jejich usmiřovacího setkání to nedělní odpoledne před Vincentovým nástupem u Kotrby se s Janou skoro nevídal, a jejich vztah zdálky považoval za dejme tomu korektní, ale „táta“ – to bylo opravdu podivné od Jany slyšet.
„Vidíš, za dědou jsem letos byl sotva dvakrát… taky bych se měl u něj zastavit, jestli na tý zahradě nechce s něčím pomoct…“
„Dědu u něj doma nenajdeš. Ostrovanky ti to neřekly, co?“
A pak prozradila Vincentovi důvod své dnešní cesty. Od té doby Vincent mlčel. Ne proto, že by měl za těch pár let k dědovi až tak blízký vztah, aby ho jeho rakovina nějak šokovala – myslel na svého otce, na to, že i když je celé roky pevně rozhodnutý ho už nikdy nevidět, takže mu to připadá jako ta nejsamozřejmější věc na světě, ono to tak opravdu může být. Představil si, jak by mu bylo, kdyby se o podobné nemoci dozvěděl v otcově případě. A bylo mu nejhůř z toho, jak si byl jist, že by zůstal k němu pořád stejně lhostejný. Jeho otec byl pro něj opravdu mrtvý už dávno. Nemuselo to tak být, říkal si Vincent, kdyby otec sám nechtěl. Ale to ticho trvalo už celou věčnost. S každým přehraným dílem Procentáže, kdy slyšel otce mluvit, si připomínal, že „ten člověk“ ve skutečnosti nemluví na něj, s ním, a pravděpodobně ani o něm.
„Půjdu se ještě projít,“ řekl Janě, když zaparkovala před domem.
Vincent se chtěl vyhnout tomu, aby bezprostředně po zjištění o dědově nemoci slyšel další podrobnosti. A hlavně nestál o to, aby přišla řeč na jeho vlastního otce – jistě by se to neobešlo bez dalších připomínek typu „tátu máš jen jednoho“ a podobně, tedy z babiččiny strany. Od matky za ty roky nepřišla jediná pobídka, aby „s tím něco udělal“. Někdy si ani nebyl jistý, jestli matku dokonce netěší, že to mezi jejím synem a bývalým manželem dopadlo takhle. Nevěděl, jak spolu dodnes jeho rodiče vycházejí, jestli vůbec nějak, a nepátral po tom.
I když byla skoro tma, tušil, že potřebuje dlouhou procházku. Zajde si tedy pro něco k pití na cestu do zdejšího, relativně nedávno postaveného HT-Martu. Těsně před zavíračkou – to budou mít radost. Ale vždyť chce jenom dvě piva (věta, jejíž variace začne velice brzy nesnášet, až bude postávat u dveří tohoto konkrétního obchodu a pět minut před devátou se do něj budou zkoušet nahrnout opozdilci). Ostrovský HT-Mart viděl Vincent poprvé před třemi lety, krátce po svém návratu z Basileje. Tehdy byl ještě natolik povznesený, že i tenhle čerstvě zprovozněný obchod na staré známé Jáchymovské mu připadal jako takový malý kousek země betonu a deště. A dnes? HT-Mart kupodivu pořád ještě zvenku působil čistě, skoro moderně – i když Vincent dobře věděl, že uvnitř je obyčejným, nejlevnějším obchodem, kam chodí lidé pro velké nákupy za akční cenu bez jakéhokoli ohledu na kvalitu.
Blížil se po zšeřelém parkovišti a došlo mu, že v nadcházející sezóně „Gabriel kontra...“ bude s Davidem směřovat pravděpodobně právě na podobná místa. Jeho kolega (nebo by měl snad říct šéf?) měl v plánu zkombinovat přístup obsažený v již uskutečněných sériích – zůstanou tentokrát v republice, ale budou se zaměřovat na to, co se povedlo. „I kdyby to znamenalo jen to, že někdo nezprasil lavičky při rekonstrukci nádraží,“ řekl David. Snad v něm jeho spokojený partnerský (a brzy vskutku rodinný, jak se ukázalo) život probouzel snahu všímat si spíše těch věcí, které je možné ocenit, než kritizovat.
Podle očekávání uvnitř zastihl jen jednu osamělou prodavačku, která se v takřka nulovém provozu před koncem otevírací doby snažila vytřít podlahu kolem kasy a přitom žertovala s hlídačem. Ten se na Vincenta otočil, když zaslechl dveře.
„Za pět minut zavíráme,“ oznámil.
„Já vím, budu tady hned.“
„To známe,“ zabručel strážný, ale nikterak zle, a hned pokračoval v hovoru s pokladní: „Já tam byl zrovna včera, viděl jsem tam jednu, co vypadala jako vy.“
„Jo?“ zasmála se. „A byla taky praštěná?“
Vincent jen proběhl a dál jejich konverzaci nesledoval, ale přesto se nemohl ubránit jistému zhnusení. Ale čím vlastně? Vážně ho tak znechutilo, že se od pohledu zjevně více než čtyřicetiletá pokladní pohihňává jako rozpustilý diblík? Že by zrovna on, který nesnášel jakékoli diktování životního stylu, měl chuť říkat někomu, ať se „chová na svůj věk“? To přece ne... Musí v tom být něco jiného. Vždyť je to naopak hezká věc, že ta žena není nějak otrávená životem, že si udržuje nějakou mladistvost. Ale je to opravdu tak? Nebyla to spíše dětinskost?
Mezi těmi dvěma termíny se snažil velmi precizně rozlišovat. Udržovat si nějakého mladistvého ducha – to bylo to, o co se chtěl snažit on sám, aby z něj jednou nebyl nevrlý dědek, který nadává na mládež nebo na cokoli nového a neznámého. Oproti tomu dětinskost z nějakého ne zcela zřejmého důvodu nesnášel. A viděl jí kolem sebe neuvěřitelné množství. V té ženě (které brzy bude říkat jménem a bude ji mít svým způsobem v oblibě) se zhmotnily Vincentovy vzpomínky na všechny někdejší kolegyně z pekárny – a vlastně ještě víc na Michala. I po těch letech. Vincent si uvědomoval, že to, co o něm nejčastěji říkal Tomášovi, bylo: „Chová se jako malé dítě.“ Vincent tím nemyslel jen Michalovo nepřiznání viny při nějakých pracovních zádrhelech nebo jen jeho dobrovolně ponížené jednání s nadřízenými (tedy s mladým Kotrbou a jeho rodiči). Viděl dětinskost i ve všem ostatním, jak se Michal projevoval. Všechna ta do sebe zahleděnost, to – byť skryté za humorem – sebeujišťování, že jsem lepší než každý, kdo je nějakým způsobem odlišný... To všechno Vincent nedokázal vnímat jinak než jako chování malého sobeckého dítěte. Přerostlého trochu, samozřejmě. A tak, zatímco celý svět v rámci tichých válek řešil toxickou maskulinitu, Vincentovi tento jev nebyl dostatečně obecným, a místo toho považoval za příčinu většiny negativních jevů toxickou infantilitu.
Nedošel z HT-Martu daleko. Sedl si kus za ním, sledoval šumějící silnici z Varů a v tom vlahém večeru, aniž to sám tušil, začínal ustanovovat, co znamená jeden z těch termínů, které budou v jeho na názvy zaměřeném životě dlouhou dobu nejzásadnější. Jeho úvahy o tom, co přesně znamená a čeho je příčinou toxická infantilita, se mu propojily s rozhovorem, který vedl s Janou. Ti lidé, co si chtějí v první řadě stěžovat, co mají potřebu být voděni, lidé, kteří byli shrnuti ve výkřiku onoho pomatence, který mezi ně nepatřil a oni se mu smáli, přestože právě on je dokonale vystihl: „Jsme v rukou šílenců, rozhodují o nás nezodpovědní lidé,“ křičel ten zarostlý chlapík – a Vincent v něm viděl soustředěný celý ten dav. Oni si vážně myslí, že někdo řídí jejich životy, že někdo vládne světu. Těm nejšílenějším konspiračním teoriím se smějí, a přitom v nějaké light verzi denně opakují ten největší nesmysl – že má někdo věci pod kontrolou.
Kde se bere ta potřeba něčemu takovému věřit? V tuhle chvíli Vincent neměl jiné logičtější vysvětlení než v dětinském strachu ze zodpovědnosti za vlastní život. Stáli tam (a denně kolem něj procházejí) lidé od čerstvě dospělých po důchodce – a všichni shodně, ve Vincentových očích, toužili jen po tom, mít nad sebou toho spravedlivého rodiče, který jim řekne, co mají dělat, a na kterého si sice můžou stěžovat, že jim ubližuje, ale je pro ně stále tou jistotou, ke které se mohou vracet.
On takovou potřebu jistoty nemá. Nikdy ji neměl. Necítil se nějak lepší nebo chytřejší než oni – ne, vnímal pouze jako svoji výhodu, že shodou okolností byl dávno o tuhle falešnou jistotu připraven, a co připraven – sám se jí vzdal. Jeho odchod ze školy a jeho popření otce byly navždy spojeny, byly navždy zárukou, že Vincent nebude nikdy nikoho vinit ze svých neúspěchů, že nikdy nebude od nikoho nic očekávat zadarmo, že nikdy už nebude znovu tím dítětem, které si nepřiznává zodpovědnost za důsledky svého jednání. Aspoň v tuhle chvíli tomu věřil. A dny, kdy bude vyveden z omylu, byly tak bezpečně daleko...
Neprošel se nakonec. Přesto k něčemu došel. A protože to byl Vincent Reis, který odjakživa a navždy zvládne sedět na místě tak dlouho, než pochopí aspoň jeden další kousek, došlo mu nakonec i to, v čem se on sám jako malé dítě před něčím schovává.
Hned zítra tam zajede. Nebude tam její pomník nebo tak něco, nesetká se tam s jejím duchem tváří v tvář, ale musí to místo vidět. Musí se ho přestat bát.
Ten večer už jen zkusmo nahlédl na Petrovu zahradu, jestli tam Petr náhodou něco nerochá – samozřejmě tam pobíhal v montérkách.
„Co žes dorazil už v pátek?“ zeptal se, když přinesl dvě plechovky z lednice.
„Přijel jsem s tetou.“
„Nemyslels na to, že by ses přece jenom měl vrátit?“
„Nebejt toho, že mě za tejden čeká další ježdění s Davidem, asi bych se na Prahu fakt vykašlal. Je tam moc... rušno,“ řekl Vincent – a byla úleva říct pravdu.
A protože Petr musel nepřekvapivě druhý den brzo vstávat, po tom jednom zdvořilostním pivu nasměroval Vincenta k přeskoku přes plot. Vincent proklouzl kolem kuchyně, kde dvě a půl Ostrovanky debatovalo o tom, co pro ně bude v nejbližší době znamenat dědova nemoc. Dokonce snad zaslechl jeho křestní jméno – zdálo se, že pravděpodobný brzký konec bývalého manžela i babičku přiměl odložit letitou hořkost a mluvila o něm jako o Mirkovi. Vincent se pořád ještě necítil na to, aby byl těchto debat účasten, a tak tiše vyběhl po schodech – a jelikož cesta s Janou proměnila jeho pátek v jeden z těch malých dnů za obzorem (byť jej těžko mohl ve stínu získaných informací nazvat stříbrným), velice rychle usnul. Fakt, že správným lékem na jeho nespavost není alkohol, ale snaha prožít den, který stojí za to, aby se v něm už nemusel zuby nehty dále zdržovat, mu dosud unikal – a ještě dlouho bude.
Dny za obzorem se nedají naplánovat, ale dá se jim jít naproti. Nedostaví se spolehlivě, když je člověk očekává – přesto si Vincent, když ráno vstával, byl celkem jist, že dneska bude jeden takový. Probudil se dokonce skoro stejně brzo jako ve vedlejším domě dva Petrové; slyšel je i přes okno, jak se dohadují při nastupování do džípu. Pak starej Peťan uzavřel celou věc sdělením Petrovi, že ještě ví hovno, oba práskli dveřmi a odjeli. Vincent si znovu pomyslel, že absencí otcovské figury ve svém životě o nic nepřichází, protože by zkrátka nesnesl, aby se k němu coby dospělému člověku někdo takto choval – ale byla to jediná myšlenka, kterou svým sousedům nebo otci ten den věnoval. Pak už se hned oblékl a vyrazil.
Ženy zřejmě probíraly dědu dlouho do noci – ani jednu nepotkal. Ale možná jen odcházel opravdu hodně brzo; už neměl přehled o ranních návycích ostrovanek, a u Jany bylo normální, že využívala té velmi vzácné příležitosti, kdy je bez práce i bez manžela, aby si pospala jako v mládí. Až cestou, když seděl ve vlaku, mu přišla od matky zpráva: „Dorazíš ještě? Musíme něco probrat.“
„Odpoledne budu doma,“ napsal. V tu chvíli už věděl, proč ve skutečnosti k Rokli jede. Ten den nezažil žádný moment osvícení jako na Čechově mostě, žádný mystický zážitek jako v Basileji; ne, prostou chvilkou přemýšlení došel k tomu, že Betonová pustina je ve skutečnosti o tom místě, kam právě směřuje, a v podstatě si to jel jen potvrdit. I tak na něj za pouhých pár hodin čekalo jedno překvapení, nebo snad odhalení, které překope jeho plány – nebo naopak, potvrdí to, k čemu se blížil už dávno.
Nemohl jít přímo tam, kde Helena zemřela. Byť se Rokle už několik let napouštěla vodou z Ohře, přehrada jako taková stále nebyla dostavěná. Je takový postup běžný? Vincent netušil. Nicméně, na místě se i v sobotu pohybovala technika; Vincent tedy zamířil k místu posledního natáčení ReŠnaGy. Posadil se nad ten samý sráz jako kdysi. Ten výhled vypadal skoro stejně, jen pár metrů pod Vincentem už byla hladina vody. Vincent věděl, že nedaleko od něj se nachází SolPol, a přímo před ním vznikala velice podobná lesklá plocha. Rokle a její okolí byla místem, kudy do kraje přicházela budoucnost. Budoucnost neoproštěná někdejších budovatelských hříchů: Rokle, ať byla sebevíc obhajovaná coby nástroj k regulaci ekologických katastrof, pořád zůstávala v první řadě hrubým zásahem do krajiny, vítězstvím megalomanie nad pokorou.
„Takže je to tady, ne na Vltavě. Až se to monstrum protrhne a spláchne Vary, odsud až za město se bude rozkládat Betonová pustina,“ řekl si Vincent. A řekl by to nahlas, kdyby měl komu.
Ta skladba, na které ještě nezačal pracovat, musí být o Rokli. Protože ať si vybere jakékoli téma, vždycky v tom musí být kus jeho samotného – a on je s Roklí spojen. Snad tím, že právě tady poprvé potkal Táňu i Alici, snad protože tu naposled viděl Petra a Davida pohromadě. Snad tím, že ve stínu budoucí Rokle vyrostl, byť tehdy ještě netušil, že z lomu vznikne stejnojmenná přehrada, a byť Ostrov nepovažoval za domov. Je s Roklí propojen – nijak výjimečně; ve Vincentových očích byl s ní propojen každý, kdo zde žil, ať si to uvědomoval, nebo ne.
Vydal se pak přece jenom o kousek blíž k rozestavěné hrázi. Tam, kde procházel, možná bude za pár let břeh; možná i tady to bude pod vodou – nevěděl, jak moc má být Rokle napuštěna. Došel tak blízko, jak mu přišlo bezpečné, aby ho někdo neposlal pryč, nebo aby nepřišel k úrazu. Míchačky jely naplno. Železo, beton i lidé se přesouvali z místa na místo v nečekaném cvrkotu – zvláštní, v zemi, kde obvykle žádné práce nepostupují moc rychle, kde se spíš jen věčně mluví o makání, a přitom její obyvatelé jsou vyhlášení flákači... Je sobota ráno a Rokle vzniká před očima. Kam tady kdo pospíchá?
Vincent nepospíchal nikam. Seděl tam schovaný mezi stromy a uvědomoval si, že má vzácnou příležitost vidět hráz z vnitřní strany, což po napuštění už nikdy nebude možné. Díval se střídavě na klidnou hladinu, která byla s každým letním deštíkem o mikrometr výše, a navzdory faktu, že se jednalo o děsivou masu vody, působila přesně tím uklidňujícím dojmem, jaký od velké vodní plochy očekáváme; proč u ní sedáváme a zasněně nad ní vyhlížíme věci příští, nebo jen tak odpočíváme, opravdu odpočíváme. A na druhé straně se dřelo. Zaprášení muži v přilbách na sebe pokřikovali přes rachot strojů a nárazy materiálu. Ty dvě strany do sebe zapadají – spousta práce a skutečný, nervozity prostý relax. Jako v Basileji. Beton a déšť.
Jenže tady něco nebylo v pořádku. Vincent se stále častěji odvracel od jemně zvlněné hladiny a díval se pozorněji na hráz. Co mu na ní nesedí, přestože ani zdaleka nerozumí architektuře, natož statice? Je tam něco zvláštního. Přece není možné, aby tohle byl nejefektivnější způsob, jak navrhnout stavbu, která má zadržet miliony hektolitrů vody. Slyšel hodiny Davidových řečí o tom, jak se může snoubit efektivita s estetikou – samozřejmě, i Rokle může mít na sobě něco na pohled hezkého, něco ornámentálního. Ale proč ze strany, kterou nikdo neuvidí? Proč plýtvat penězi a materiálem na něco skrytého? Proč ty do sebe skládané díly připomínají, byť vzdáleně a v jednodušším provedení, kdysi důvěrně známé abstraktní obrazce v užmoulaném linkovaném sešitě nadosah Vincentovy levé ruky?
Podezření, které Vincenta napadlo, znělo tak šíleně, že si nebyl jist, jestli opět nahlíží do neskutečného světa, nebo se naopak propadá do toho až příliš skutečného.
„Nemůžeš se dočkat? Ještě tejden–“ ozval se David do sluchátka.
„Jak se ti to povedlo?“
„Co myslíš?“
„Jak se ti povedlo, jako čerstvýmu studentovi, realizovat ten barák pro Petry mámu? Mít takhle rychle všechny povolení a vůbec?“
David neodpovídal, ale ani nezavěsil.
„S kým jsi mluvil?“ zeptal se nakonec.
„S nikým. Stojím v Rokli.“
Tentokrát bylo na druhé straně ještě delší ticho.
„Je to hodně bohatá rodina,“ začal pak pomalu, „s hodně kontaktama. Byla tam možnost ledacos obejít... ale něco to stálo. Potřebovali něco narychlo navrhnout, aby mohli začít stavět.“
„Proč jsi mi nikdy neřekl, že ses na Rokli podílel?“
„Je to strašná špína, Vincente. Na všem se tam šetří a zároveň tam lítají neuvěřitelný peníze. Je to skoro pět let... byl jsem blbej, chtěl jsem postavit ten dům... a hned mi tenkrát došlo, že už se takovejch věcí nechci účastnit. Těch dohod, toho kšeftování s mafiánama na radnicích. Vincente, je to dávno.“
„Dávno? Ta věc se pořád staví. Pořád se tady něco zaplaví, schová, pořád nebude voda tam, kde má bejt. Pořád tady je to riziko, že tu věc, ke který jsi přispěl, někdo strašně odnese.“
„Přispěl... stejně by to udělali! Co spolu děláme už jak dlouho, kámo? Co jsem začal dělat sám? Snažím se to nějak napravit aspoň tam, kde to jde. S tímhle neudělám nic. Mají to tam pod palcem lidi, který...“
Vincent přestal poslouchat. Zase, zase ten motiv nějakých „těch“, na které se nemůže, kteří vládnou světu. Výmluvy... jeho kolega/šéf/kamarád se na tom podílel dobrovolně. A on s ním nechce mít nic společného.
„Davide.“
Proud sebeobhajování na druhé straně se zastavil.
„Odteď si ten svůj boj za čistější svědomí bojuj sám.“
Na odpověď nečekal.
A vlastně nečekal vůbec na nic. Vincent nebyl člověk, který by ve vzteku rozbíjel věci nebo řval na lidi. Když měl vztek, postupoval chladně – možná i tak unáhleně, ale když už se rozhodl, bylo to rozhodnutí, za kterým mu nezbylo než si stát. Dorazil prvním vlakem do Ostrova a šel rovnou domů.
„Jana říkala, že už víš–“
„Jo, děda má rakovinu. Co na tom chcete probírat?“
„No, v první řadě bys možná mohl za ním taky zajít do nemocnice.“
„Ok. Zajdu.“
Seděly tam zase všechny tři v babiččině kuchyni, ale mluvila jen matka.
„A pak jsme si říkaly, až budeš mít čas, že bys mohl zajet k němu domů. Aspoň na tý zahradě posekat trávu, na podzim listí shrabat... Děda by se měl za chvíli vrátit domů, ale nebude pohyblivej.“
„Dobře. Popravdě budu mít spoustu času. Teda, pokud mě tady necháte zase chvíli bydlet.“
Na údiv matčin i babiččin, že už nechce bydlet v Praze, a že dokonce nebude ani dále spolupracovat s Davidem, se nenamáhal odpovědět vysvětlováním, proč to tak je.
„A co budeš dělat?“ zeptaly se samozřejmě. Jistě, první a jediná starost je o práci.
„Chvíli nic. Mám něco našetřeno, udělám si volno a najdu si něco v Ostrově.“
Dál nic nerozvíjel, a i když Ostrovanky neznaly příčinu jeho nálady, rozeznaly ji velice dobře a nevyptávaly se. Zatím. Jana pak jen poznamenala, že se v nejbližší době pokusí jezdit sem kvůli dědovi častěji, a že pokud potřebuje, může Vincenta přestěhovat. S tím Vincent předběžně souhlasil, ale zároveň už byl na odchodu a vytáčel Tomáše, aby se zeptal, v kolik hodlá dorazit na pravidelný sobotní sraz.
„Tak Rudohlavovi vzali už i druhou nohu,“ zmínil Tomáš populárního streamera, který se proslavil zejména svým agresivním projevem.
„Jo? Já už ho ani nesleduju. Když jsem si zvykl na to, jak řve, chvíli to bylo zajímavý, ale pak mi došlo, že nepotřebuju poslouchat někoho, kdo vidí vlastně většinu věcí stejně jako já.“
Vincent věděl, že Tomáš naopak tráví sledováním různých streamerů stále více času. A i když se jednalo zatím většinou o mladé a otevřené lidi, kteří byli ve svém vidění světa podobní Vincentovi, rozhodně konzumace jejich obsahu nevedla u Tomáše k nějakému přehodnocení hodnotového vkladu převzatého z rodiny. Tomáš se stával stále více právě pasivním konzumentem.
„Pořád mi ale přijde super, že se Rudohlav trefil zrovna do týhle doby, kdy může i se svým handicapem dělat to, co dělá. Nebejt streamingu, byl by z něj podle mě snadno zahořklej samotář... Takhle může mít pořád kontakt s lidma a ještě se tím docela dobře živit.“
„Možná až moc dobře,“ odfrkl si Tomáš.
Na to Vincent neříkal nic. Nebyl si jist, nakolik to je narážka na něj samotného a na jeho spolupráci s Davidem. Všímal si, jak stále častěji Tomáš říká něco o tom, že někdo „bohatne na něčí úkor“, nebo že si někdo „žije, zatímco on pořád dře na tom samým místě“. Připomínat mu, že má možnost volby a může zkusit něco jiného, nemělo cenu.
Zjevně se podle zastaralých tradičních dělení a kompasů oba kamarádi posouvali nalevo – Tomáš ekonomicky, Vincent společensky. Čím více času trávil sám, v čím větší byl izolaci, tím více projevoval sklony k nějaké smířlivosti a snaze o pochopení, byť to byla empatie pouze teoretická – když byl s lidmi, vytáčeli ho. A tak na jedné straně Tomáš přejímal stále více stanovisek lidí okolo Kultu švába, a na druhé Vincent inklinoval pořád víc k Prázdné lodi. Někteří lidé tvrdili, že Kult a Loď jsou dvě strany téže mince; Vincent dosud věřil, že to tak není, že je to úplně jiná měna – pořád proti sobě viděl stát snahu o ovládání druhých a snahu o dosažení vlastní svobody.
Tehdy poprvé Vincenta napadlo, že se možná obecné tiché války mezi Kultem a Lodí přenesou mezi něj a Tomáše. Nikdy by ho však nenapadlo, že místo suchého teoretizování s někým, s kým se dá přátelsky nesouhlasit, dojde k tomu rozporu velmi konkrétně – a z jakých nečekaných pozic se jednou s kamarádem střetne.
Ten večer se však ještě k žádnému sporu s Tomášem neschylovalo. Místo toho se Vincent přel sám se sebou: má jim prozradit novinku o svém návratu z Prahy?
Nakonec jim to samozřejmě řekl. Když Petr při krmení několika čerstvě pořízených dravců oznámil, že od příštího jara chce opravdu zkusit se svými svěřenci vystupovat, zatím tedy při práci v ExtraTechu, Vincent se zmínil, že by mu klidně mohl s něčím pomoct, pokud bude chtít. Bude totiž nadosah.
„Takže se konečně vracíš domů?“
„Nevracím se nikam. Jenom si tady odpočinu a uvidím, co dál. V tom bytě nad křižovatkou se fakt nevyspím, když pracuju v noci... Jenom si tady udělám pár tejdnů nebo měsíců volna.“
„Počkej, a nemáte teď někdy zase začínat s Davidem? To budeš jezdit odsud?“
Vincent ani ve vzteku na teď už bývalého partnera nechtěl Davida zradit a prozradit něco, o čem si David nepřál, aby se vědělo. Místo toho se tedy rozhodl lhát dalším dvěma nejbližším lidem.
„Já jsem si nakonec řekl, že když to bude jenom po Česku, tak mě to vlastně nezajímá,“ řekl nakonec. Nejpohodlněji pronášené lži jsou ty, kterým člověk sám může aspoň částečně věřit. A Vincent velice snadno sám sebe přesvědčil, že na tomhle tvrzení je kus pravdy. Původní motivace pro spolupráci s Davidem přece byla v tom, že se chtěl podívat do světa. A místo toho... teď nechá Davida samotného objevovat aspoň ten malý svět okolo, zatímco on sám se zahrabe v Ostrově. Možná opravdu napořád, že?
Na dědův dům se zajel podívat hned v neděli. A když uviděl zpustlou zahradu, jednak pochopil, že děda musel být zesláblý už delší dobu, a zadruhé se rozhodl, že vlastně dnes večer do Prahy odjet nepotřebuje. Byla docela úlevná představa, že se tam vrátí už jenom kvůli přestěhování, a že takto bez přípravy už v Mega neodpracuje ani jednu noc. Místo toho se rovnou pustil do práce tady. Nešlo jen o trávu. Vincent zlikvidoval nesmyslně přerostlé keře a plané ovocné stromy a nakonec se pustil i do obrovské staré lísky u plotu. Přesekával a řezal obnažené kořeny, až mu v jámě vznikl metrový valoun dřeva a hlíny, který páčil železnou tyčí – konečně ta obludnost povolila a Vincent ji odkutálel do tenčící se Ohře.
Žbluňklo to, ale kus toho bezoáru stejně vykukoval nad hladinu. Někde v blízkém okolí žijí lidé, kteří byli schopni rozhodnout o stavbě, jež má za následek úbytek vody v řece a změnu rázu krajiny vůbec. A Vincent tady tápe v rozhodování o svém vlastním malém životě. Vážně netušil, jestli někdy sebere sílu zase se zvednout a odejít z Ostrova někam jinam – a nevěděl v tuhle chvíli ani to, jestli si to opravdu přeje. Říkal pravdu o nevyspání a o tom, že je na něj větší město příliš rušné. Byl už ve svých pětadvaceti unavený z neustálých přesunů, z toho, že si nemůže po náročném dni prostě sednout na místě, jako je tohle. Co když od života chce právě něco takového? Místo, jako je tohle... Jenže Vincent si zároveň uvědomoval, že ten obyčejný, nezajímavý život, ten „simple life in the woods“, není něco, co by člověku zbylo, když vyškrtne ostatní možnosti nebo ambice – je to ve skutečnosti něco, o co je třeba usilovat a snažit se stejně jako o jakoukoli kariéru, kvalitně složenou hudbu, nebo cokoli, co je hodnoceno jako úspěch.
Měl vybitý telefon a od dědova domu si nepůjčil klíče, vzal tedy rádio z garáže a posadil se na verandě, aby si trochu odpočinul. V rádiu zrovna hovořil jakýsi expert, podle projevu kultivovaný a uhlazený člověk v obleku, podle obsahu nepochybně přívrženec Kultu švába, o tom, jak „média manipulují lidmi“. Vincent pocítil ve svém vyčerpání z fyzické práce jen lehké znechucení. Rudohlav by ti to řekl pěkně od plic. Zařval by ti do ksichtu, že manipulován může být jen ten, kdo manipulován být chce. Že kdo kliká jen na nejbombastičtější titulky, ztrácí nárok očekávat pod nimi kvalitní žurnalistiku, protože tu hru hraje s nimi – ale hlavně, hlavně žádní „oni“ nejsou. Stejně jako politici a majitelé obrovských korporací nepadají z nebe, ale vyrůstají v rodinách okolo nás, ani „média“ nejsou nějaká jednolitá masa s nějakým jedním záměrem, o kterém by se snažila někoho přesvědčit. To vy jen máte ten pocit, že lidé, kteří veřejně mluví, vám něco diktují, a svou svobodu mluvit nevyužíváte – chcete jen sedět a nadávat. A ono je to tak mnohdy lepší, protože když promluvíte...
Vincent rádio nakonec vypnul. Nechtěl se od opovržení dostat až ke vzteku, toho měl dost včera. Seděl jen v nastupujícím soumraku kousek od řeky a necítil už dnes potřebu cokoli dělat. Přesto se v myšlenkách vracel k onomu chytrákovi a k jeho předpokládanému, souhlasně přikyvujícímu publiku. Oni to nechápou. Nechápou, že když jim někdo vykládá o manipulaci, právě on jimi manipuluje nejzdatněji... a že se mu to daří, protože na té naslouchající straně je obrovská potřeba být manipulován, být ujištěn o tom, že za svůj život nezodpovídám já, ale ten, kdo mi řekne, co mám dělat – ten, kdo mluví, ať je to novinář, politik, učitel nebo rodič.
Přesto měl hlas z rádia, shodně se zanedbaným starcem z pražského náměstí, v tom nejzásadnějším pravdu. Bezpochyby jsme v rukou šílenců. O našich životech denně rozhoduje ten tápající nešťastný človíček, který se každé ráno zmateně dívá do zrcadla.