Země betonu a deště
09 Dny za obzorem
„Tohle je sakra dobrá práce,“ řekl Petr, když si poslechl Nezastavitelné kyvadlo.
Petrovo hodnocení po poslechu rezonovalo ve Vincentovi mnohem silněji a trvaleji než chvála všech ostatních, kterým se svou skladbu odvážil pustit nebo poslat. Snad proto, že bylo o tolik odlišné od výsměchu, kterým Petr kdysi reagoval na Vincentovy první pokusy, snad proto, že se Petr neoháněl slovy jako talent, „zajímavý“ nebo výzvami k dalšímu skládání (i když později se stal právě Petr tím, kdo Vincentovi kladl na srdce, aby Kyvadlu konečně pořídil následovníka). Vincent dokonce sklidil jedno „pouštím si to dokola“, ale Petr jako jediný bral v potaz, že těch dvacet minut hudby znamenalo především spoustu práce.
Vincent prožil poslední týdny v Lokti a v pekárně povznesený svými zážitky v Basileji a na cestě z ní. K tomu, jak byl nadopovaný dávkou neskutečného světa, se přidala úleva z dokončení Kyvadla – po finálním pojmenování nepřišla ani radost, ani jakékoli zadostiučinění, ani příval energie, který by mohl vložit do další tvorby; ne, opravdu tím nejsilnějším dojmem byla úleva, že má tuhle věc za sebou, že všechny dílky do sebe zapadly a že už těch dvacet minut nemusí nikdy v životě slyšet.
A skutečně už je nikdy neslyšel, i když mu to málokdo věřil – dokonce po pouhých několika týdnech, když u příležitosti Petrových narozenin Tomáš odhodil ostych a vzal do ruky kytaru, na kterou zabrnkal jeden motiv odposlouchaný z Kyvadla, Vincent byl jediný, kdo ty tóny nepoznal.
V té době už byl nějakou chvíli nezaměstnaný, ale cítil se naprosto opačně než o svých posledních prázdninách mezi nedokončenou školou a nástupem u Kotrby. Když k jeho vnitřní Basileji a ke zklidnění, které přineslo dokončení Kyvadla, přibyl navíc zdánlivě nekonečný volný čas bez povinností, Vincentovi připadalo, že další dny za obzorem čekají… doslova za tím nejbližším obzorem.
A přestože se prozatím nedostavil žádný tak silný zážitek jako na Čechově mostě nebo Vincentově lavičce, cítil se i tak po většinu času jako jiný člověk. A zdálo se, že i matka s babičkou, do jejichž domu se pochopitelně na ten mezičas uchýlil, ho vnímají jako jiného člověka – aspoň na chvíli. Stačilo je ujistit, že s našetřenými penězi pro něj nebude problém přestěhovat se od září do Prahy, a nechávaly ho na pokoji.
„To je šikovnej kluk, ten tvůj spolužák. Jak hezky o těch domech povídá,“ říkala babička, která si rozuměla s internetem víc než její vrstevníci a celou první řadu Gabriel kontra… viděla dvakrát. Matka si neodpustila poznámku, že architekt snad má něco kreslit a ne vykládat do kamery, ale v podstatě hodnotila Davida stejně kladně a Vincentův záměr podílet se na dalších dílech uvítala bez očekávaných pochyb, zda se takto dá uživit – nedalo; Vincent už věděl, že po přesunu do Prahy si bude muset zajistit ještě další zdroj příjmu, ale tím se svým ostrovským ženám nepochlubil a sám se tím zatím taky nezatěžoval.
Většinu těch dní, kdy konečně mohl v noci spát a ve dne si užívat čtyři roky téměř nespatřené slunce, stejně prospal. Po té době byl samozřejmě rozhozený; ani nečekal, že by se zničehonic přepnul a najel na běžný spánkový režim jako normální člověk. A tak, pokud už vstal dřív, než slunce zapadlo, zbývalo mu jen odpoledne – tak akorát času, aby stihl osamělou procházku po okolí rodného Ostrova.
Tehdy si poprvé všiml, že den za obzorem nemusí vůbec znamenat vypadnout stovky kilometrů daleko, že někdy stačí, aby se podíval jen o kousek jinam, než to dosud znal, a když navíc blížící se soumrak oznamují paprsky slunce správně protínající mračna, když vzduch správně voní, když namísto zážitku postačí nezvyklá myšlenka… možná to pak není den za obzorem, který si bude navždy pamatovat, ale rozhodně jsou to ty, pro které stojí za to žít. A po stříbrném lemu těch mračen je nazval stříbrnými dny; tehdy byl Vincent velice blízko odhalení, co v životě skutečně hledá. Minul to jen o kousek a byl za svou nepozornost později sám sobě vděčný, protože ve svých dvaadvaceti by stejně neměl komu to říct.
Petra skutečně viděl poprvé od té doby, co mu přehrál Kyvadlo, až o jeho narozeninách. Vincentův nejstarší kamarád totiž na rozdíl od něj nepatřil k lidem, kteří dokážou nějakou dobu nic nedělat; a protože bylo dávno jasné, že učit opravdu nepůjde, hned po dokončení bakalářského studia začal Petr pracovat v místním podniku ExtraTech. Nešlo jen o to, že Petr odmítal komunikovat s malými dětmi (což byla dovednost, kterou se velice brzy potřeboval naučit z jiných důvodů a naučil se ji překvapivě dobře) – šlo mu taky o to, aby tím, že okamžitě začne vydělávat peníze, jednak získal silnější pozici ve sporech s otcem, a hlavně aby mohl „investovat do vztahu s Jitkou“, jak se vyjádřil. Prozatím do své přítelkyně investoval především čas, a tak už nějakou dobu bylo zvykem, že místo sobotních večerů na Radnici jel Vincent na kole navštívit Tomáše do jeho vesničky, anebo prostě zůstal doma.
Návštěvami u Tomáše si Vincent mimo jiné udržoval jakýsi přehled, co se po jeho odchodu děje v pekárně; a ono se na tom místě zastaveného času přece jen něco málo dělo: krátce po Vincentovi ji opustila i stará Houšková, protože zatímco Oldřich se na důchod („já pudu klidně do invalidního!“) neustále těšil, po dlouholeté expedientce zbyla opravdu už jen ta květovaná zástěra. Tehdy mladý Kotrba zavelel, že se tedy do expedice musí přesunout někdo z výroby, a protože všechny přítomné ženy ho poslaly někam, že se nechtějí zničit jako Houšková, nezbylo Tomášovi nic jiného než se tohoto místa ujmout, samozřejmě „dokud se někdo nenajde“.
Nikdo se nenašel sedm let a nenašel se ani po Tomášově odchodu – protože však v té daleké budoucnosti bude personál, byť minimálně, obměněn, zavelí Kotrba znovu a málem tak ze svojí pekárny vyžene někoho, kdo si ji nakonec přes všechny peripetie zamiluje snad ještě víc, než jak v dobrém na ni během let bude vzpomínat Vincent.
„Já teda neříkám, že to bylo tak strašný,“ prohlásil Vincent na dvorku u Tomáše, když byl pryč z Lokte sotva měsíc, „skoro už mi chybí i ty Michalovo hemzy, když je neposlouchám furt.“
„Jo, ptal se na tebe, jestli sis to nerozmyslel… a co prej budeš dělat. Jsem nevěděl, jestli to není tajný, s tím Gabrielem.“
„Není to tajný, jenom se mi to nechtělo vysvětlovat. Víš, že on se bojí i neznámýho jídla… A to je mu kolik, dvaačtyřicet? Klidně mu řekni, že budu akorát jednomu týpkovi držet kameru a tak. Když tam nejsem, tak už nebudu muset poslouchat, co je to za novoty jezdit si po světě a nechávat si za to platit.“
„To von by zase proti tomu úplně nic neměl, si myslím, že ho vidíš horšího, než je.“
„Možná. Už si konečně sám přiznal, že je gay?“
Tomáš se zasmál.
„Ne, ne... právě naopak. Ta jeho je prej zase těhotná.“
„Ty jo... to je třetí? Hele, a vážně se budeme tvářit, že fakt má nějakou ženu, lomeno rodinu?“
„Vedoucí ji prej zná... tak asi jo,“ pokrčil rameny Tomáš.
Mladý Kotrba skutečně znal Vlaďku velice dobře – tak dobře, že to Michala zase jednou po letech přinutí odložit na chvíli svou masku smíška. Ale pro Vincenta zatím byla Michalova žena stejně neznámá jako jeho vlastní další kroky. Kam povedou, až se v září přestěhuje? Na jaká všechna místa se podívá s Davidem? V jakém oboru bude pracovat, aby vedle peněz plynoucích z tvorby Gabriel kontra... měl něco navíc a dokázal se tak uživit? Netušil a ani v nejmenším ho to netrápilo; tou nejdůležitější věcí si byl totiž jistý: Praha a David pro něj budou znamenat úplnou smršť nečekaných zážitků a žádný den nebude stejný.
A žádný den nebyl stejný. Vincent našel podkrovní byt na jižním okraji Prahy, a protože pouhých pár kilometrů po cyklostezce proti proudu stála obrovská hala velkoobchodu Mega, opět zvítězila Vincentova pohodlnost a on si zajistil svou první (v tu chvíli netušil, že i poslední) pražskou brigádu.
S koordinátorem distribuce se domluvil, že bude chodit pracovat jako picker jen ty noci, které si vybere – „Záleží na vás, kolik si chcete vydělat,“ řekl nový šéf, a Vincent věděl, že ve skutečnosti záleží na tom, kdy zrovna nebude na cestě s Davidem; jejich návštěvy evropských měst byly skutečně často plánovány na poslední chvíli podle ceny letenek. A tak nejméně jednou za dva týdny, někdy častěji, z Prahy kamsi na dva tři dny odletěl a ve zbylých dnech sedl večer na kolo a jel do Mega tahat paleťák a vychystávat objednávky.
„Takže ty pracuješ v noci a chystáš bedny pro řidiče. Nebylo jednodušší zůstat u nás a dělat tu debilní expedici místo mě?“ ptal se časem Tomáš, kterému se jeho nové pracovní povinnosti velice brzy začaly zajídat.
„Ne. Protože tady to nemusím dělat každou noc,“ řekl Vincent, „střídám práci pro Davida a Mega, střídám den a noc...“
O téhle různorodosti se skutečně domníval, že je pro něj tím pravým – neustrne v jednotvárnosti, stále mění prostředí i společnost, a brzy se jistě do jeho života vrátí ta jediná věc, která mu chybí. Už brzy zase začne tvořit hudbu, jen co si to sedne a jemu se podaří v tom rozsypaném pracovním plánu najít nějaký systém – něco podobného, jako když před nočními směnami v pekárně využil ono předpracovní napětí k tomu, aby se místo nějakého „odpočinku“ kýval v rytmu své první skutečné skladby.
Co nevidět začne, říkal si. Vždyť je toho tolik, co by mohl hudebně zpracovat – ať samotné cesty, nebo pobyt na těch vzdálených místech, případně těch pár zajímavých setkání s ženami z měst, do kterých už se možná nikdy nevrátí (to byla záležitost čistě Vincentova; David byl po bouřlivém dospívání zklidněný a spokojeně setrvával ve vztahu se svou vysokoškolskou láskou, jejíž matce navrhl dům). Inspirace byla na každém rohu a skoro v každém druhém dni – jenže Vincent nepotřeboval inspiraci, ale téma. A to k němu nepřicházelo, i když neměl nouzi o podněty. Byl příliš vzrušený na to, aby dobře spal, i na to, aby tvořil.
Po dvou letech vymizelo i vzrušení – tedy to pozitivní, ten úžas; rozhodně zbylo rozrušení, neklid z neuspořádaného rytmu. Doma, tedy v Praze, pociťoval stres z toho, že zase bude někam muset, a na cestách už byl vlastně skoro znuděný. A tak, když po dvou letech přistáli s Davidem v Paříži, byl to zkrátka další obyčejný trojden – nebo mohl být, kdyby David tentokrát Vincenta nepožádal, aby zde spolu zůstali alespoň o jeden večer navíc. Vincent neprotestoval; v Mega opravdu ani nehlásil, který večer se dostaví – koordinátorovi bylo jedno, jestli má na noc dvanáct, nebo čtrnáct pickerů, hlavně když tam je někdo z té silnější poloviny. Poslední odpoledne v Paříži tedy vyrazili tvůrci třetí série Gabriel kontra... na procházku po městě jen tak, bez vybavení.
„Takže... chceš mě požádat o ruku?“ zavtipkoval Vincent chabě, protože přece jen nebyl tak dobrý humorista jako autor Baker Street.
Seděli s nelidsky drahou lahví vína v Tuilerijských zahradách, přímo na ještě vyhřátém trávníku, a Vincentovi stačilo se podívat na Davidův psí úsměv, aby pochopil, jak bude znít odpověď.
„Tebe ne.“
První, na koho si Vincent vzpomněl, byl jeho otec. Teď, právě teď by ho tady potřeboval mít, aby mu řekl: „Vidíš? Věděl jsem, že s těma dvěma zůstanu. Petra vidím pokaždé, když přijedu do Ostrova, a David mě považuje za natolik dobrého přítele, že mi tady teď vypráví, jak chce požádat svoji holku o ruku. Reis, Šnajdr, Gabriel. Kamarádi se neopouštějí.“ Místo toho Vincent věděl, že až se vrátí domů, až nebude muset sdílet hotelový pokoj s Davidem, zase si na usnutí pustí Procentáž, tak jako každé ráno, kdy je sám, už kolik let. A že těch osamělých usínání je mnoho.
„Máš neuvěřitelné štěstí, kámo,“ řekl Davidovi, „na Petra se vykašlala Jitka, já jsem... prostě já, a vy dva... jste dobrá dvojka. Vám to přeju.“
„Proč ty jsi vlastně tak dlouho sám?“ zeptal se David, nikoli poprvé za ty dva roky. Dnes poprvé však byl Vincent správně rozněžnělý, aby se pokusil mu pravdivě odpovědět – nakonec.
„Já nevím, jestli bych s někým vydržel... nebo jestli by nějaká vydržela se mnou,“ začal vyhýbavě.
„Ty bys neměl problém někoho najít, ne? Podle toho, kolik nocí zůstávám na hotelu sám. To ti vážně stačí ty jednorázovky, co už nikdy neuvidíš?“
„Stačí, nestačí... mám pocit, že to prostě jinak nejde. Asi nejsem úplně typ na vážný vztah, nebo tak něco.“
„Do mě by to taky nikdo neřekl, než jsem poznal Petru. Ale já ti nechci nic vnucovat... nějakou dobu po Táně jsi chodil s tou její kamarádkou, ne? Od té doby nic stálého?“
„Chodil? Ne, vídali jsme se, to jo, ale já v té době vídal ještě někoho jiného, někoho, s kým jsem si vůbec neměl začínat.“
A pak mu řekl všechno. Jak si s Helenou od dětství psal, jak se potom začali setkávat v Lokti a vedle nezvladatelných záchvatů sexuálního šílenství si i dlouze povídali, tentokrát už naprosto bez obalu. Jak mu vyprávěla o tom, že se nemůže odpoutat od někoho, s kým si celé roky navzájem ubližuje. Jak s ní mluvil tak dlouho, až ji přesvědčil, že tím, kdo ubližuje, je její partner-nepartner, a jak jí dalším a dalším mluvením dodal sílu se od něj konečně odtrhnout. A jak se pak Helena upnula na něj. Jak Vincenta zahrnovala střídáním vyznání a výčitek, jak se u něj objevovala nečekaně, naoko ve snaze ho romanticky překvapit, ve skutečnosti se záměrem zkontrolovat, jestli doma nemá jinou. Jak se po strašlivém létě rozhodl ji vymazat ze svého života a jak se později, dokonce přímo v Davidově přítomnosti, dozvěděl, že nakonec vymazala ona sama sebe ze života vůbec. Jak se potom sám Vincent přisál k lahvi, dokud nepřišel do jeho života zlom v podobě probuzení v Basileji a odchodu z Lokte. Snad o jediném se Vincent nezmínil: o návyku, který mu zůstal, o té podivné neschopnosti usnout, dokud ho neukolébá otcův hlas opakující tisíckrát slyšené věty.
„Dva roky nepiju,“ řekl Vincent a podíval se na prázdnou lahev mezi nimi, „myslím to denní pití, že už neprovozuju. Ale toho zasraného ducha si tahám všude s sebou.“
Na Davidovo ujišťování, že přece v žádném případě nezodpovídá za Helenin následný osud, za její rozhodnutí, které ji dovedlo k tragickému konci, Vincent odpověděl, že to ví. Samozřejmě, že to ví. Ale stejně se jí nemůže zbavit.
„Já si pořád kreslím, když mám stres. Teda takovejhle jsem nikdy neměl... ale chápeš. Jsi umělec –“
„Nejsem UMĚLEC, jenom jsem něco složil,“ řekl.
„To je fuk, říkej tomu, jak chceš, prostě... hudba je tvoje věc. Třeba ji ze sebe dostaneš takhle.“
A Vincent na ta slova myslel celý let zpátky a další den, když šlapal na kole po cyklostezce. Myslel na ně pořád. Ale myslet by nestačilo; Vincent cítil, že tohle by mohla být ta cesta. Možná mu nechybí ten správný denní rytmus, ten správný poměr mezi vzrušením a stabilitou, možná jen potřeboval pochopit, o čem jeho hudba má být. Blížil se k hale Mega kolem ostatních obchodů i fabrik a v těch soumračných zbytcích světla pochopil, že konečně míří aspoň trochu správně. Věděl, že právě teď prožívá den za obzorem – ne v Paříži s Davidem, ale tady na tom pruhu asfaltu, po kterém jezdí sem a tam už dva roky, jen se doposud na tu cestu díval špatně.
V září 2014 David jako na zavolanou oznámil Vincentovi, že dva roky nepřetržitého pohybu v terénu prozatím stačily a že i s ohledem na blížící se svatbu s Petrou hodlá trávit více času v Praze a věnovat se svým dalším projektům, jako například svému pořadu Demolice na rádiu Bomba. A tak se Vincent na tu cestu mezi svým pražským bytem a halou Mega díval každý den a získal tak dvě věci, které považoval za zásadní pro tvorbu, najednou: pravidelnost a samotu.
S Davidem se vlastně celé dva roky stýkali pouze pracovně, a tak teď Vincent mimo noční pobyt mezi regály (kde vlastně byl bez společnosti, protože si každý picker tahal svůj paleťák a v podstatě jen kroužili kolem sebe) trávil dny sám, a v tom tichu se skutečně začaly ozývat první tóny dalšího, dosud zcela neohmataného a jen v dálce tušeného díla.
Nejhlasitěji mu ty nové hudební motivy zaznívaly v hlavě právě během té hodinky cesty do práce. Vincent šlapal jako zběsilý, a i když bral kolo pouze jako dopravní prostředek a nikdy se nesnažil jezdit „sportovním stylem“, v těch podzimních týdnech byl sám překvapen, k jaké rychlosti ho vztek vybičuje. Ano, nejvýraznější emocí při vzpomínání na Helenu byl vztek. Vincent počítal s tím, že následovník Kyvadla bude mnohem údernější, rychlejší, hutnější... Zároveň ty nápady přes noc neměl jak zaznamenat, a tak si tou noční pauzou ověřil, že jsou dostatečně výrazné, aby si je pamatoval i druhý den. A když je pak převedl do skutečného zvuku, zdály se mu opravdu tak silné jako večer – dokonce snad chytlavé; zdálo se, že ve skladbě inspirované Helenou bude méně zasněnosti a... bude to skutečně větší nářez.
Ale ještě byl daleko od té fáze, která se dala nazvat prací — teď opravdu zažíval spíš smršť, chrlil ze sebe nápady, aniž by měl úplně rozmyšleno, jak je později seřadí, utřídí, jak z nich nějak smysluplně sestaví cosi, co by se dalo nazvat dílem, a co by se vlastně vůbec dalo pojmenovat; co by si zasloužilo název.
„Jo, na něčem dělám,“ říkal o těch víkendech, kdy zavítal do Ostrova a kdy už se k němu a Tomášovi zase přidával Petr, stále ještě zdrcený ze svého prvního rozchodu.
A protože Vincentův nejstarší přítel pořád dokola mluvil o trápení, jež mu přinesl vztah se ženou (byť zcela jiného typu, než dodnes nezpracoval Vincent), do vznikající skladby se promítl i tenhle vztek. Chtěl tam mít všechno, včetně frustrace ze vztahů neexistujících, kterou sice Tomáš nedával najevo, ale Vincent si ji mohl o to intenzivněji představovat, prožívat ji, sypat všechny ty negativní prožitky ze sebe a potom vyčerpaně usínat. Ano, skládal tentokrát ráno po práci, napumpovaný jízdou na kole byl dostatečně bdělý, aby ze sebe hodinku dvě něco chrlil, než ho dostihla slastná únava. V tu chvíli svou tvorbu odkládal a pustil si Procentáž; po ranní smršti vyčerpaný dost na to, aby usnul během jediného nedoposlechnutého dílu.
Na jaře příštího roku měl tolik materiálu, že už nemohl uhýbat před nutností konečně všechny ty audiopoznámky začít přetvářet v nějaký celek se začátkem a koncem. Dny se prodlužovaly, Vincent přijížděl domů už zase skoro za světla a i jemu začalo svítat, že se možná přece jenom dívá pořád ještě špatně. Přišly pochybnosti, zda opravdu má být jeho cílem prostě se z něčeho vybít. Neznamenala pro něj tvorba kdysi něco jiného, něco méně prosáklého hnusem? Neviděl snad kdysi v hudbě především krásu, a když ne krásu, tak snad něco, co člověka vytrhne z běžného přebývání, něco, co ho může nadchnout, povznést, něco, co může člověka aspoň na chvíli změnit?
Nebylo to tak, že by najednou místo drsných zářezů zatoužil skládat prvoplánové veselé melodie jako ze soundtracku k animovaným pohádkám, to ne. Pořád si byl jistý, že ta věc, kterou potřebuje vytvořit, musí mít v sobě nějakou porci závažnosti, temnoty... nějaké téma. Ano, to tam musí být vždy, dokud... nebo až bude Vincent Reis Vincentem Reisem.
Ve svém bytě buď spal, nebo zíral do monitoru, případně se věnoval nutné údržbě svého fyzického těla, které je zapotřebí sem tam nakrmit nebo zbavit nečistot, ale vlastně nevnímal, co má okolo sebe. Podobně v práci se soustředil na zboží, na dodací listy (nebo na tu jedinou adminku, která výběrovým řízením založeným evidentně na estetických kritériích pronesla i trochu inteligence a zajímavých názorů, ale k žádné aktivitě jejím směrem se nedonutil; nebyl na to ten správný čas), ale okolí nevnímal.
Kolem sebe se začal rozhlížet až na těch cestách do práce a zpět, když zpomalil a když už bylo dostatek světla. Tehdy si povšiml, jak skoro celých těch deset kilometrů na něj působí: je mu tam dobře, má po jedné straně řeku a míjí všechny známé nadjezdy a další haly kromě Mega, na cestě zná každou nerovnost a jezdí klidně, ale přesto v té betonové pustině bylo cosi tísnivého.
Betonová pustina.
Snad to spojení zaslechl v rámci nějakých ekologických varování před vznikem krajiny, která nezadrží vodu, možná na něj přišel sám; bylo to jedno: o té věci, kterou musí, teď už musí, vytvořit, uvažoval jako o Betonové pustině a i když netušil, jestli použije některý ze zaznamenaných motivů, i když vůbec neměl představu o tom, jak má být výsledek rozsáhlý a jak má vlastně znít, byl si jist, že aspoň trochu vidí jakousi jeho podstatu. A měl pravdu.
V tomto jediném měl pravdu — i když svoje další dílo dokončil až za dlouhé roky, i když nakonec bylo o něčem úplně jiném a i když se nakonec jinak jmenovalo (protože ten název vybral moc brzo), na jaře 2015 se Vincent na pouhých několik momentů dotkl toho, co v něm čeká, a co je o tolik větší než on, že to ze sebe nedokáže dostat sám. Bude si muset říct o pomoc a bude muset napřed získat odvahu k takové žádosti — a na to ještě bylo příliš brzo.
Tou dobou v sobě Vincent pomalu nacházel spíše odpor k tomu, aby o hudbě mluvil. Soudil, že člověk by měl „tu svoji věc“ spíš pořádně dělat, než o ní teoretizovat — a popravdě nebylo nijak zvlášť obtížné se případným hovorům o tom, jestli něco skládá, vyhnout; jediným, kdo Vincentovi pravidelně připomínal, kolik už uběhlo času od Kyvadla, byl Petr. A vlastně mu to připomínal stále častěji — Vincent za necelý rok od přerušení práce na Gabriel kontra... jezdil do Ostrova skoro už každý víkend. Přespával samozřejmě v matčině a babiččině domě, ale přijížděl sem za Petrem a Tomášem, takže sobotní odpoledne a večery trávil na zahradě za domem sousedním.
Protože však Petr odpoledne ještě byl vytížený tím, že pomáhal otci v lese, nebo se věnoval nějaké podobně záslužné a podobně dobrovolné činnosti, vyzvedával Vincent zpravidla Tomáše na zastávce sám. Většinou to tak akorát vycházelo, že než na ně měl Petr čas, stihli si zajít na dvě piva k boreckým rybníkům.
„Mám namožený zápěstí, vypadá to, že budu muset jít marodit,“ oznámil většinou Tomáš, který přes svou napohled vyšší fyzickou zdatnost byl mnohem větší bolestín; jindy to místo ruky byla noha, nebo ho pro změnu v prašném prostředí sužovaly alergie. Vincent už začínal počítat, že tím, kdo v pekárně „zoldřichovatí“, bude jím přivedený bývalý kolega. Ale na výzvy ke změně zaměstnání reagoval Tomáš pohrdavým odfrknutím, vždyť přece je to všude stejný, tvrdil vždy hned poté, co Kotrbovu pekárnu přirovnal ke koncentračnímu táboru.
„Ale ještě jsem nebyl u doktora... Michal teď chce dovolenou, tak mi to bylo blbý,“ vysvětloval Tomáš, který sice narozdíl od Vincenta stále byl přesvědčen, že mladý Kotrba „sedí a bohatne“, ale zároveň mu snad vrozená slušnost, snad obavy z vyčítavých pohledů bránily narušit svému zaměstnavateli provoz, pokud to nebylo opravdu nutné.
„Dovolenou, jo? Tak to ale asi budou stejně sedět doma, ne, s tím posledním přírůstkem. Se divím, že vůbec chce nějaký volno. Jinak pořád chodí šest nocí v tejdnu, předpokládám.“
„Jo, mladej už nebyl na pátek ani nepamatuju... Ale tak, když mu to vyhovuje,“ pokrčil Tomáš rameny.
„Já bych řek’, že mu to ve skutečnosti nevyhovuje. Že ho to tam spíš dost vytáčí,“ prohlásil Vincent, který rok po odchodu o svém bývalém pracovišti uvažoval možná častěji, než když na něm přímo pobýval. Získaný odstup mu možná v něčem dodal nadhled a v některých věcech se zase ještě více utvrdil.
„Vytáčí ho určitě Kotrbová, když si něco navymejšlí, to jo.“
„Jenže ona si to vždycky nevymejšlí. On reálně dost věcí kurví, pokud si pamatuju. A možná by ta jeho práce stála za víc, kdyby si někdy odpočinul.“
„Říká člověk, kterej tam nevydržel zdaleka tak dlouho jako on,“ předhodil Tomáš Vincentovi. Mohla v tom být nějaká výčitka? Copak Vincent někomu něco dluží, že by kvůli tomu neměl právo se vyjádřit, že by se snad měl cítit špatně, když se nepodvolil stejné dobrovolné věčnosti v tom stále stejném? Ale Tomášova poznámka byla samozřejmě na místě; Vincent měl necelý rok po odchodu sice na Michala pořád stejný názor, ale jak s ním již nevedl každodenní tiché války, došel i k jisté smířlivosti.
„No právě. Já jsem rád, že se mi povedla ta změna... a třeba se jednou vrátím, hehe.“
„Ty si můžeš dělat, co chceš, no. A i kdybys byl zpátky, nemusíš tam tak otročit jako on, když nikoho neživíš.“
„Ty taky ne. Ale to je fuk... mně jenom přijde, že ta jeho pracovitost je taková falešná. Tím nemyslím, že je ve skutečnosti línej; já vím, že dře. Jenom když si vybavím ty řeči o tom, jak se makat musí, a jak si někdo vyběhá dávky nebo co, víš, že pak už jsem se ho ani neptal, jestli by si to teda s někým takovým vyměnil, ale prostě mi to přijde jako řeči člověka, kterej svoji práci nenávidí.“
„No, já ji nenávidím určitě,“ řekl Tomáš a mnul si zápěstí.
Když dorazili ke Šnajdrům a usadili se k zahradnímu stolku s donesenými („Vemte něco cestou, nestíhám, zaplatím.“) sixpacky, Petr je zpravidla upozornil, že ještě musí dodělat tohle a tamto, že bude odbíhat, případně jeho odbíhání zapříčinil starej Peťan, když syna vytrhával z rozhovoru s přáteli pokřikováním, ať kouká navalit ten nůž, co měl určitě poslední, a tak podobně. Ty hovory beztak byly s každým dalším týdnem podobnější jeden druhému, ačkoli zrovna Petr do nich jednu změnu vnášel: postupně se jeho nářky nad tím, jak je zdevastovaný rozchodem s Jitkou, měnily ve stížnosti ohledně ExtraTechu.
„Ta firma je prostě strašně neefektivní,“ líčil pobouřeně, „můžeš vysvětlovat pořád dokola, co ti tam znemožňuje dělat práci pořádně, a stejně se nikdy nic nezmění... Já se tam normálně stihnu dívat na filmy, ale vůbec z toho teda nemám radost. Klidně bych tam mohl udělat, co je třeba, za třetinu času... ale holt hodinová mzda.“
„Buď rád za tu pohodindu,“ radil Tomáš.
Vincent Petra chápal o trochu lépe – nebo se to domníval. Pocit promarněného času zažíval i on v Mega, ale sám sebe uklidňoval, že jeho zdroj obživy je vlastně potřebným relaxem okolo té skutečné práce.
„Říkal jsem si, jestli bych přece jenom nezašel na základku, zkusit si domluvit nějakej částečnej úvazek. Že bych odučil pár hodin... a zbytek času bych dělal s otcem, nebo i v tom ExtraTechu třeba nějakou brigádu. Ale já bych ty děti asi fakt nezvlád’.“
Pak Petr odbíhal a krmil dravce – od té doby, co si jako útěchu po Jitčině odchodu „s nějakým navoněným borečkem“ pořídil první poštolku, přibyli mu na zahradě další dva ptáci.
„Sokolnictví by byla možnost, jak bejt svým pánem,“ zasnil se pak nahlas, „ale taky by to byla otročina. Musel bych zainvestovat, mít pořádný ptáky, dělat ukázky pro školy... To by byly zas ty děti, no. Ale taky jsou fotografové, co si můžou dovolit šílený peníze za focení. Ten strejček, co od něj mám Patrika, zná dost lidí...“
„Tak to zkus, ne,“ říkal Vincent. „S těma tvýma znalostma bys mohl i něco natočit, David by ti taky předal nějaký zkušenosti. Když to nezkusíš teď, tak ve čtyřiceti už asi budeš začínat těžko.“
„To si neumím představit,“ poznamenal Tomáš, o kterém Vincent věděl stále jistěji, že je zatvrzele ukotvený ve skutečném světě, tedy v tom, co tak označují lidé, kteří jsou podle Vincenta bez fantazie.
„A co ty,“ odhodil Petr pozornost od svých snů, „ty chceš dělat navždycky tohle? Budeš zase někdy pokračovat s Davidem, nebo chceš jenom tvrdnout v Mega, nebo podobně?“
„Na podzim se asi zase rozletíme... a jinak budu v Mega, no. Mně to vyhovuje.“
„To tě nenapadlo si třeba dodělat nějakou školu? Neštve tě to, že ses na to tenkrát vybodnul?“
„Štve mě jenom, když to někomu připadá důležitý. Protože mně ne. Já vím, že i kdybych měl jakýkoli vzdělání, ať bych se čímkoli živil, stejně pro mě bude hlavní hudba. A tou se živit nedá, teda ne to, co dělám já.“
„A kdy jsi naposled něco složil, po Kyvadle?“
„Na něčem dělám,“ řekl Vincent – a už nějakou chvíli to byla lež. Od té doby, co se mu zjevil název Betonové pustiny, si nepoznamenal jedinou melodii. Ale i když by tohle před Petrem nebo Tomášem nepřiznal, kroužil aspoň okolo toho.
„Vlastně spíš nevím, proč bydlím v Praze. Až budeme zase lítat, mám to teda přes město na letiště blíž, než kdybych jezdil odsud – i když ne o moc – ale jinak, s tím, jak žiju, je vlastně jedno, jestli jsem tam, tady, na Marsu...“
„Dojíždění, to je věc,“ trhnul s sebou Tomáš a zase jednou oznámil, že už musí běžet na autobus. Možnost přespat u Petra nebo ve vedlejším domě vždy odmítal; Tomáš měl zkrátka rád svoje pohodlí.
„Tak pozdravuj zejtra Michala a řekni mu, že se mu uleví, až si přizná svoji orientaci,“ křiknul za ním Vincent.
„Děláš to schválně?“ zeptal se Petr, když Tomáš zmizel za domem. „Ty věčný poznámky o tom vašem – teda jeho – kolegovi... Myslíš si, že je Tomáš na chlapy?“
„Ne, to si fakt nemyslím... Podle toho, co jsem zahlíd v jeho počítači, když jsem byl u něj, rozhodně není.“
„Ten kluk je záhada. Vysokej, vlasy má... jenom kdyby si trochu věřil, mohl by mít holek na každým prstě, kolik by chtěl.“
„Prostě to asi nepotřebuje, no. Mně vlastně už taky nevadí, že jsem sám,“ řekl Vincent – a byla to další lež.
„No jo, když si představím, že bych zase s nějakou zažil to, co s Jitkou...“
Tak si tam ve tmě Vincent vyslechl další známou porci lítostivého vzpomínání na to, jak Jitka Petrovi vyrvala srdce, a vlastně byl rád, když Petr oznámil, že to taky balí, že musí ráno vstávat brzo a jet s otcem do lesa. A tak si tam Vincent dopil svoje poslední pivo a přeskočil plot, přes který si kdysi s Petrem museli navzdory rodičovským zákazům pomáhat přelézt, a odebral se přespat do rodného domu.
Zdržel se ještě na pár slov s babičkou, která říkala, jak se těší na další nové díly Gabriel kontra.... Vincent ji ujistil, že za pár měsíců se dočká, že do té doby bude jen chodit do Mega, a babička pak pronesla už tolikrát slyšenou poznámku: „Hlavně že máš práci.“ Když to samé slyšel i od matky, říkal si, jak je na jednu stranu úleva nemuset odrážet kdysi tak dobře známé výčitky, že je úplně k ničemu, ale zároveň je vlastně zklamán, že jeho ostrovským ženám stačí, kam se jejich syn a vnuk v životě dostal. Obě učily (matka dodnes, babička před lety) češtinu a dějepis, obě měly hlavy plné spisovatelů a vůbec výrazných postav historie, a přitom ani jednu očividně netrápilo – ani tolik jako Petra – že už tři roky nic nesložil, že má opravdu jen tu práci a nic víc.
Přemítal pak před usnutím o hovorech s Petrem a o svých dvou nejčastějších lžích – že na něčem dělá a že mu nevadí být sám. Co když spolu ty dvě věci souvisí? Co když ve skutečnosti potřebuje skládat pro někoho, co když mu chybí ta možnost vzít někoho za ruku a říct: „Podívej... teda poslouchej“? Anebo prostě jen mít někoho, koho může považovat za partnera, se kterým se navzájem podpoří – jako se to povedlo Davidovi?
Možná mu v tvorbě brání to, kde je. Možná fakt, že je sám. Možná nedostatek dnů za obzorem – ale i o těch už pochopil, že i když možná žije pro ně, nedá se žít v nich. Dny za obzorem neplní svou roli v životě tím, že by v nich člověk měl setrvávat; nejde to, protože stejně zevšední, a stejně nakonec člověk dojde k tomu, že zatímco dřív bylo nutné se za obzor podívat někam pryč, najednou tím vítaným ozvláštněním běžného přebývání jsou návraty ke známému. Ale neznamená to přece, že by se měl vrátit do Ostrova. Stejně by se to pak zase otočilo – dny za obzorem jsou totiž výjimečné – jaké překvapení – svou výjimečností. Jejich síla je v tom, že je člověk hledá, vyhlíží a vzpomíná na ně. A tak se ze stříbrných dnů stávají stříbrné sny.
Před třemi lety odcházel z pekárny a cítil, že se probouzí. Snad další noční prací, snad tím, že na vše potřeboval tolik času a přemítání, si Vincent svoje probuzení prodloužil. Kromě své odvěké pomalosti však měl ještě nejméně jednu vlastnost, které se nikdy nezbaví: zatvrzelost.