Země betonu a deště
08 Neskutečný svět
Alice měla Vídeň ráda.
A jak by nemohla; samozřejmě. Bylo jí dvaadvacet a trávila už několikátý týden v jednom z nejkrásnějších měst na světě. Erasmus ve Vídni byl koneckonců jedním z důvodů, proč si studium němčiny vybrala – tohle město ji už z obrázků odjakživa přitahovalo víc než kterékoliv jiné v Evropě, snad tím, jak vypadalo velmi povědomě, skoro jako doma, ale tak nějak lépe. Když sem skutečně dorazila, ten pocit byl přesně takový: jako doma, jen víc, dost na to, aby měla stále co objevovat, i kdyby zde měla strávit více než těch pár měsíců.
Jistě, Vídeň se jen velmi těžko dala nemít ráda, ale bylo v tom ještě něco trochu jiného než okouzlení z všudypřítomné historie a zároveň moderní tváře města: Alice víc než stesk po domově pociťovala budoucí stesk po tomto místě, až jej opustí.
Mezi všemi těmi zámky, parky i mrakodrapy však měla nejradši jedno úplně obyčejné místo hned vedle Říšského mostu. Objevila ho hned první týden, když se poprvé šla projít po městě a snažila se vybrat, kde si dá svou první kávu v Rakousku tak, aby to nebylo z papírového kelímku někde v obchodě, a zároveň aby za ni nedala peníze na celý svůj pobyt zde.
To místo našla nadohled od kostela svatého Františka z Assisi, přímo na břehu Dunaje. Když si v té malé nenápadné kavárně poprvé sedla, byla okouzlena – na tomhle místě viděla kolem sebe trochu od všeho, co pro ni tohle město znamenalo. Věděla hned, že i když bude dál poznávat spoustu míst, sem se musí vracet – a vracela se; velice rychle se stalo pravidlem, že skoro každý den našla chvilku, aby proběhla kolem nádraží Praterstern, přes Mexické náměstí kolem kostela, a sedla si aspoň na tu jednu kávu, na jednu chvíli zklidnění během nabitého dne, pozorovat lodě na Dunaji, nebo později přečíst vždy aspoň pár stránek z německého výtisku Samoty opětovaného chtíče.
„Když se potkají dva lidé, může to být to nejkrásnější, co kdy zažijí. Anebo si mohou navzájem ublížit tak strašným způsobem, že se z toho pak zotavují celý život. Většina příběhů se týká prvního případu. Ty dobré, ty, které stojí za opakování, vyprávějí o tom druhém...“
O ten úvod zavadila při každém otevření, a tak ho už znala nazpaměť. Alice četla tu knihu poprvé ještě na gymnáziu, v jakémsi intelektuálním záchvěvu. Podruhé po ní sáhla před necelými třemi lety, když ji v úvodu jejich vztahu nevztahu zmínil Vincent – tehdy si říkala, že už je trochu starší a bude ji chápat zase trochu jinak, což se úplně nestalo; možná proto, že její vlastní život vypadal tak odlišně od toho, čím procházely postavy slavného románu. Aspoň ona vnímala své vztahy, včetně toho s Vincentem, jako velmi odlišné od toho, co autor popisoval, a nenacházela ve svém vlastním příběhu ani onen prvek vzájemného zranění, které se pak s lidmi táhne po celý život. Přesto cítila mezi sebou a dávno odcizeným Vincentem cosi nedořečeného, a jeho jméno jí přišlo na mysl hned, jak před jedním vídeňským antikvariátem uviděla onu obálku s nápisem Die Einsamkeit der erwiderten Lust.
Kniha jí připomněla jednak Vincenta, zadruhé domov jako takový, jelikož se jednalo o dílo českého autora v německé verzi, a zatřetí usoudila, že když už ten román přečetla dvakrát, nebude takový problém ho přelouskat v němčině, ve které přece jenom pořád ještě nebyla zvyklá číst zrovna beletrii.
Netušila, co se děje na druhé straně. Jak a kde Vincent žije, jak na ni vzpomíná, pokud vůbec; netušila ani to, jestli zaznamenal, když zcela výjimečně sdílela na sociálních sítích fotografii – tedy právě onu obálku Samoty, kterou se v sousedství hrnku s kávou snažila vyfotit tak, aby působila co nejméně jako obvyklé klišé „koukejte na můj cool život“, ale pak si řekla: co už, mám snad nárok taky pro jednou dát najevo, že jsem tam, kde chci právě teď být, a že jsem s tím spokojená. Možná Vincent ten příspěvek zahlédl, možná ne, v každém případě se krátce poté ozval, a po chvilce oťukávání se dohodli, že by bylo fajn, kdyby Alici ve Vídni navštívil.
Když dorazil, překvapil ji oznámením, že zde hodlá zůstat celý týden. Ale to už tak nějak patřilo k Vincentově lehkému podivínství, že tento plán nezmínil předem – Alice bez váhání prohlásila, že i tak mu bude dělat průvodkyni, vždyť koneckonců s ním přijel kus domova (doslova: přivezl jí vyhlášený koláč od Kotrby; nechápala, jak dokázal ten kus sladkého pečiva vytáhnout z batohu ve víceméně stále lákavé podobě), a ráda si na něj najde čas těch několik odpolední po sobě, i když původně počítala s jedním či dvěma.
Tak se scházeli každý den. Dopoledne se Vincent zabavil sám, pak ho Alice s využitím své větší znalosti města někde vyzvedla, strávili spolu odpoledne, a večer se Vincent vracel do svého hotelového pokoje. Tehdy, v těch pouhých několika odpoledních, a aniž si to jeden nebo druhý uvědomoval, si Vincent u Alice uschoval něco, co si vyzvednul o deset let později; zatím však neměli nejmenší tušení, co je čeká, a neřešili budoucnost, ale skoro ani minulost; byl stále ještě slunný podzim a nejkrásnější město na světě Alici vonělo zase víc jako domov – když si o pár let později brala Roberta a rozhodli se žít právě zde, Alice věděla, že ve skutečnosti to rozhodnutí proběhlo v ní samotné už tehdy, snad v té chvíli, kdy ukázala Vincentovi svoje místo u Říšského mostu a oba se na nábřeží zapatlali Kotrbovým koláčem jako malé děti, smáli se a pohledy ostatních návštěvníků kavárny nad Dunajem pro ně neznamenaly naprosto nic ve srovnání s hodnotou té chvíle. Stává se to vzácně, ale stává se, že člověk neocení něco až když o to přijde – když je okamžik natolik silný, že se v něm člověk najde, probíhá to, čemu Vincent velice brzy začne říkat den za obzorem.
I přes ten vědomý pobyt v přítomnosti něco málo padlo o tom, co bylo, ať už mezi nimi, nebo u každého zvlášť. Alice se nezmínila o svých tehdejších nadějích, že jejich setkávání přejde v plnohodnotný vztah – už to bylo jedno, bylo to pryč... Málem se nevyhnula aspoň náznaku, ale pak Vincent prozradil, čím si prošel s tou druhou, jak jí pomohl svou podporou ze vztahu s násilnickým partnerem, a jak se mu odvděčila tím, že celé léto před dvěma roky Vincenta uháněla tak, že se jí musel zbavit, a jak se nedávno dozvěděl, že pak našla kromě společnosti v lahvi i nového partnera, se kterým se vydala na svůj poslední výlet na kole.
Alice Vincenta vyslechla a nepřerušovala, ale přece jen jí bylo příjemnější, když se zase začali bavit o jeho práci a její škole, o tom hezkém, co mají v životě teď, nebo dokonce přímo dnes, a vytahovat znovu něco, co bylo, se jí už zdálo nepřípadné, a tak se smířila s tím, že nikdy nezjistí, jestli Vincent tehdy taky uvažoval o možnosti, že by se vyvinulo něco hlubšího z toho, jak za ní jezdil.
Teď za ní přijel znovu a ještě dál, ale už byli každý jinde, i když tu seděli spolu. Bylo to mezi nimi takové jiné, ale jedna věc zůstala stejná: zase, jako o těch tehdejších víkendech v Praze, Vincent mluvil o hudbě, a zase ne o tom, jak se mu daří, ale jak už velice dlouho skládat nedokáže, přestože už zase tak strašně chce, potřebuje a touží přetavit nějaké svoje prožitky v něco, co může slyšet druhý člověk.
„Vlastně o té hudbě celej život víc mluvím, než kolik jí reálně složím,“ povzdychl si Vincent.
„Říkals to už tenkrát,“ připomněla Alice, „říkals, jak nechceš dopadnout jako tvůj otec, kterej mluví na Bombě o filmech, místo aby opravdu tvořil nějaký umění.“
„No vidíš, a on mezitím tvořit začal, i když něco, co se mi vůbec nelíbí. Ale počkej – určitě jsem neřekl slovo umění... já sám se nepovažuju za umělce, já prostě... když říkám, že jsem hudební skladatel, nebo když jsem ještě měl tu drzost to o sobě říkat... víš, já pořád poslouchám o práci, o tom, jak makat, je ta největší hodnota v životě, a je to fakt ujetý, pamatuješ, jak nám ve škole říkali ‚učte se, nebo budete dřít rukama‘, jako by to byla nějaká ostuda, a na druhou stranu se pak někdo diví, že řemesla nebo manuální práce vůbec je taková jakoby opovrhovaná... já pracuju rukama, rozhodně si kvůli tomu nepřipadám nějak špatně, protože se snažím to dělat dobře, ale stejně, ta SKUTEČNÁ práce pro mě je prostě pořád hudba. I když ji teď nedělám, no. Je to trochu srozumitelný?“
„Myslím, že je. Ale asi vím, proč to říkáš takhle krkolomně.“
„Proč?“
„Protože podle mě jsi toho ještě o hudbě nenamluvil dost.“
„Jak to myslíš?“
„Třeba když o ní budeš mluvit ještě víc, tak si ujasníš, proč ji vlastně chceš dělat...“
A Vincent mlčel, protože věděl, že nemá smysl mluvit o tom, jak to vůbec není tak jednoduché a co mu brání, protože ono to ve skutečnosti je jednoduché a nic mu nebrání, a před Alicí by každá výmluva byla horší než lež. Možná jí občas viděl do žaludku, ale ona jemu viděla i do všech jiných orgánů.
A viděla do nich tak, že Vincent už nemusel říkat nic a zároveň byl klidný, protože taky věděl naprosto jistě, že Alice ty orgány nechá vcelku, a že to nikdy nebude žena, která by dýchala pro něj, ale jeho nechá dýchat volně. Pak se naposledy nadechl toho dunajského ovzduší a odjel zpátky do Lokte, kde místo největší evropské řeky tekla jenom ta obyčejná Ohře. Jenže od Vincentova návratu i na ní bylo něco jinak; i ona mu Dunaj připomínala, i když by nikdy nedokázal nikomu vysvětlit, jak je něco tak směšného možné: Ohře protékající Loktem byla ještě na začátku své cesty a v poslední době se ještě zúžila tím, jak z ní o kus výše proti proudu byla voda přesměrovávána do rozestavěné Rokle.
Ten pocit jinakosti ve známém vydržel jen krátce; postupně z něj zbývaly jen takové záchvěvy, nenápadné, ale i ony pomáhaly Vincentovi narušovat jeho zaběhlou rutinu dostatečně na to, aby si vždy připomněl, že to, po čem prahne, je někde jinde. A že takové narušování opravdu potřeboval: do rutiny zabředl zpátky velice rychle.
Vstával pozdě odpoledne, tak pozdě, že sotva stihl něco málo sníst, někdy ani to ne. Ostatně, snažit se vstát dřív a mít ten takzvaný „volný čas“ před noční směnou se mu vlastně ani moc nechtělo, protože před prací ten čas nikdy není skutečně volný, pořád je tam to napětí, že člověk ještě něco bude muset. Tak tedy Vincent vstal a často jen proběhl sprchou a vyrazil do práce.
Kolem řeky to chladně foukalo, ze slunného podzimu se stával ten šedý a vlhký, ale čím víc ten krátký závan od řeky Vincenta zamrazil, tím silněji mu vždy, byť na moment, připomněl onen svět mimo, někde, kam v tuhle chvíli nevidí. Pak došel do pekárny a vše bylo při starém, Michal oznámil, že by nemohl být teplej, Oldřich odpočítal, kolik let mu zbývá do důchodu, a Vincent už skoro ani nereagoval, ale nebyl zcela apatický, komunikoval docela živě s Tomášem, i když ho občas napadalo, za jak dlouho z nich dvou budou další Michal a Oldřich, a komu z nich se který víc podobá nebo podobat bude. Upekl těch svých pár chlebů – když se dařilo, tak bez nehod, vypomohl ve volnějších chvílích trochu paní Houškové v expedici, a najednou bylo ráno.
Rána po noční směně byla velmi specifickou částí dne. Ať už šel Vincent domů sám, nebo se u něj zdržel na pár kousků Tomáš, Vincent věděl, že po probdělé noci se nikdy nedá uvažovat zcela jasně, člověk je tak trochu omámený i kdyby alkohol zcela vynechal, je prostě tak nějak mimo, a přitom to byl vlastně ten jediný opravdový volný čas, který mu kromě víkendů zbýval.
A Vincent ho trávil buď přiopilými rozhovory s Tomášem, nebo přiopilou samotou před počítačem, kdy cokoli přečetl, vnímal sotva zpoloviny, a postupně si i ve své otupělosti uvědomoval, že vlastně nemá kromě snahy ani potřebu trávit ten svůj volný čas jinak, plodněji, smysluplněji, protože vlastně nikdy neměl nic, co by se dalo považovat za skutečného koníčka, zájem, náplň. Jediné, co ho kdy zajímalo, byla hudba, bohužel asi ne dost na to, aby se k ní vrátil a tvořil ji.
Poslouchal ji; to ano. Ať sám nebo v Tomášově společnosti, vždy měl ráno něco puštěného, a jediné, co se u něj blížilo nějakému hobby, bylo katalogizování oblíbených alb a dohledávání informací o vztazích mezi kapelami a jejich členy, historii žánrů i vydavatelství, prostě to, čemu říkal hudební teorie a nemělo to nic společného s notami. Pak ale vždy přišel moment, kdy už konečně musel jít spát, a tehdy hudbu vypínal – ne proto, že by na usnutí potřeboval ticho. Právě naopak. Potřeboval ty správné zvuky, zvuky, které znal nazpaměť: znělku Procentáže, hlas otce a Tondy, dokola slýchané vtipy a poznámky (a to kdysi nezvládl vidět ten samý film dvakrát!), shrnutí děje nikdy neviděných filmů a názory na ně, pořád znovu a znovu, každý den.
Zkoušel pak aspoň přibližně odhadnout, kolikrát za ty roky v pekárně jednotlivé díly slyšel, a vzhledem k tomu, že před usnutím stihl klidně i čtyři, a archiv nebyl až tak rozsáhlý, bylo to děsivé číslo – Procentáž byla další návykovou látkou, dalším toxickým prvkem ve Vincentově životosprávě, o kterém věděl, že mu škodí stejně jako pivo a cigarety, a možná ještě víc, ale neměl zkrátka klid, dokud ho otcův hlas neuspal, a když to někdy zkusil bez něj, převaloval se zoufale do doby, než konečně podlehl a otevřel zase stránky Rádia Bomba, aby si ty tři čtyři epizody zase vybral, pustil a propadl se s nimi do bezvědomí.
Pak se jednou Tomáš zmínil o tom, že kromě elektrické kytary, na kterou dříve hrával a která se mu už celou věčnost válí doma, uvažuje o koupi kláves. Pro Tomáše se jednalo o další z řady neuvážených nákupů, další věc, kterou se časem bude snažit prodat, stejně jako bicí nebo motorku. Ale Vincent v této zmínce viděl příležitost konečně před Tomášem promluvit o svých někdejších hudebních pokusech a snahách – bylo k nevíře, že se znají přes dva roky, více než rok a půl spolu pracují, a Vincent přesto dosud o této věci neřekl ani slovo. Tohle se tedy změnilo, Vincent Tomášovi řekl, že kdysi (bylo to naposled ještě než začal pracovat u Kotrby – i proto se to zdálo jako v úplně jiném životě) zkoušel tak trochu něco skládat. A pak mu s mnoha komentáři ke kvalitě i něco pustil, a nakonec všechno, a Tomáš se tvářil zamyšleně a vlastně neřekl skoro nic jiného, než že to zní zajímavě, ale i to bylo pro Vincenta po celé té době víc, než mohl doufat.
Pouštěl si potom ty úryvky a náčrtky sám zase dokola a dokola, a najednou musel zaznamenat pár úplně nových. Když si je druhý den nevěřícně přehrál, nepřišlo mu to jako úplně vyplýtvaný prostor na disku. A tak využil toho, že díky Procentáži už nějakou dobu navštěvoval Tondovy stránky, a našel v jejich archivu kdysi zahlédnuté informace o různých cestách, jak si bezplatně obstarat relativně profesionálně znějící hudební software, a záhy tak učinil. Ještě než Tomášovi dorazil balík s keyboardem, Vincent už měl objednané nové reproduktory, aby pořádně slyšel, co se to vlastně snaží vytvořit.
Nešlo jen o zvuk, ale vlastně i o celkový koncept. Vzhledem k tomu, že Vincent netvořil ani pro žádnou klasicky fungující kapelu, ani neměl ambici skládat elektronickou hudbu v běžné podobě, tedy něco standardně tanečního nebo relaxačního, tušil svůj cíl někde jinde: on prostě z toho kvádru musí vytesat sochu, on potřebuje vytvořit to jedno úvodní dílo, tu věc, kterou nějak nazve a nebude to ani písnička, ani jen tak nějaká plocha – bude to prostě monument jeho aktuálnímu duševnímu rozpoložení.
Tak ji začal dávat dohromady, respektive začínal znovu a znovu, protože když nevěděl, jak dál, zopakoval začátek, jen trochu jinak, a tak se mu to přelévalo ze strany na stranu. Vincent pochopil dvě věci: zaprvé, že se mu do hudby promítá onen motiv kyvadla, který mu visel v hlavě při probírání tichých válek, a zadruhé, že je toto jeho dílo propojeno s jeho pobytem zde, tedy že dokud ho nedokončí, nemůže odejít od Kotrby ani z Lokte, a naopak: až bude hotovo, odejít musí.
O tom, že jeho probíhající čtvrtý rok v pekárně bude s největší pravděpodobností rokem posledním, se zatím zmínil jenom Tomášovi. Spatřoval v něm už nějakou dobu člověka, kterému sice nesvěří své nejniternější úvahy, jako si to kdysi dovolil s Helenou (a jak to dopadlo?), ale pokud šlo o faktické informace z jejich životů, ty si předávali celkem bez váhání. Tomáš tedy jako první věděl, že Vincent chce za pár měsíců skončit, a že je to do velké míry kvůli Michalovi, jehož pozice v tichých válkách, byť skrytá pod maskou humoru, je pro Vincenta nepřijatelná.
„Nehrotíš to moc? Nikde nenajdeš lidi, se kterýma budeš ve všem souhlasit,“ řekl Tomáš zcela logicky a zcela správně.
Na to Vincent neměl stejně logickou odpověď, a tak odpověděl pocitově něco v tom smyslu, že považuje některé věci na světě za důležitější než dobré vztahy, například pravdu.
„Pravda,“ kroutil hlavou Tomáš.
„Neříkej, že tě neštve, jak se chová. Je s ním sranda, jasně... ale už to, jak se chová jako malý dítě, když něco zkurví, jak se nepřizná a schovává zmetky, jak se přetvařuje před Kotrbovou...“
„Nojo, ale to přece dělá každej... ty holt seš víc s ním, tak to řešíš víc než já vedle.“
„Nevím no, jestli to je jenom jakoby tím, že jsem s ním furt. Prostě mě štve.“
To hlubší vysvětlení, že kdyby Vincent trávil ještě další a další čas v Michalově přítomnosti, a tím si na něj na jednu stranu pořád více zvykal, a na druhou by ho pořád více tiše nenáviděl, si nechal pro sebe – koneckonců si zatím sám plně neuvědomoval, jak silně jeho rozhodování ovlivňuje tenhle strach ze sblížení, tedy v tomto případě ze sblížení, které by z kolegy učinilo cosi jako kamaráda. Jak moc mu obavy ze zklamání brání otevřít se ve vztahu jakéhokoli typu, pochopil až když kvůli své zatvrzelosti zůstal úplně sám.
„Prostě taky nechci skončit jako Oldřich,“ stočil se nakonec k něčemu, co bylo pro oba stejně srozumitelné, a tady už ani Tomáš neopáčil svým charakteristickým zpochybňováním úplně všeho, „nechci dalších milion let trávit šest nocí v tejdnu v práci, kterou může dělat kdokoli jinej... a co z toho? Na co se mám těšit? Na to, že jednou za rok pojedu na dovolenou? Nebo že si sem tam koupím nějakou... prostě věc?“
„Ty asi tu změnu potřebuješ, no. Tak musíš jít. Já to tak asi neberu,“ pokrčil rameny Tomáš.
Vincent mu také prozradil, že přesný termín jeho odchodu záleží na tom, kdy se mu podaří dokončit rozpracovanou bezejmennou skladbu – skladbu, ze které mu na rozdíl od těch zaprášených pahýlů skladbiček nikdy nevzniklých odmítl cokoli pustit. Zato se rozpovídal poměrně zeširoka o své plánované cestě, třebaže dosud nevěděl, kam se vydá.
Vincent si totiž už od návštěvy u Alice byl jistý tím, že mu nestačí mít před sebou cíl v podobě odchodu z Lokte (a kam jinam než do Prahy), že potřebuje ještě předtím někam vypadnout, někam, kde bude daleko od domova, ale tentokrát bez uklidňující průvodkyně – byť mu byla její společnost ve Vídni nesmírně příjemná, chtěl svou příští dovolenou strávit objevováním nějakých míst bez toho, aby k nim byl doveden. Ale protože si byl také velice dobře vědom omezení časových i finančních, nechtěl jen tak bodnout prst do mapy a riskovat cestu někam, kde to nebude úplně ono. A tak se snažil vybrat z evropských měst to nejevropštější, což se mu úplně nedařilo, protože vlastně jakékoli sídlo na starém kontinentě bylo při dostatečném zkoumání natolik plné historie, že by se všude našel důvod, proč právě sem, a obrazit všechna ta místa samozřejmě nemohl.
„Ty to zase moc řešíš,“ řekl jen Tomáš, a Vincent na základě této poznámky usoudil, že by mohl k celé věci opravdu přistupovat poněkud přímočařeji. Alice přece byla ve Vídni na Erasmu, ne? A Vincentovi šlo o to, uspořádat si takový svůj malý, soukromý Erasmus. Probírat se městy, ve kterých tato historická osoba působila, by mu práci moc nezjednodušilo – zvolil tedy ještě větší zkratku a vybral si jako svůj cíl Basilej, kde byl Erasmus Rotterdamský pohřben. Jezdit si prohlížet hrobky prastarých učenců se těžko stane Vincentovým novým hobby, ale jako symbol to krásně vyhovovalo – zároveň si byl jistý, že Basilej obsahuje dostatek dalších zajímavostí, aby ho pobyt v ní inspiroval k pojmenování skladby, která bez toho správného názvu bude vždy poloviční, i když správně seskládá všechny notičky.
Své rozhodnutí považoval za finální, i tak ale hledal další důvody, proč právě sem – a v tuhle chvíli už samozřejmě ty důvody přibývaly samy. Obrovským lákadlem (byť také vlastně pouze symbolickým) bylo samozřejmě trojstátí, kde bude moci chvilku přecházet ze Švýcarska do Německa, do Francie a zpět. A už samotná skutečnost, že se Basilej z největší části nacházela ve Švýcarsku, Vincenta těšila – tahle alpská země se v poslední době stala zaklínadlem jisté části české společnosti, tedy konkrétně té, která žila v iluzi, že referenda o všem a „přímá vláda lidu“ jsou klíčem k nějakému funkčnímu spravování věcí veřejných. Vincent si popravdě neuměl představit moc děsivějších scénářů, než ten, ve kterém o fungování země, a tedy i o jeho životě, rozhodují lidé, jejichž rozhled končí u vlastního plotu. A ani nevěřil, že by to v tom skutečném Švýcarsku bylo právě takhle, jak si všelijací hlasatelé lidových mouder představují – bral to tedy tak, že na rozdíl od nich se tam prostě podívá a uvidí.
Při svých přípravných cestách po mapě si Vincent povšiml ještě jednoho reálně bezvýznamného, ale pro něj osobně chytlavého detailu: zatímco Vídeň, kde potkal Alici (Je tam vlastně ještě? Ozval se jí po návratu sotva dvakrát, neměl by s tím něco dělat?), ležela na nejdelší evropské řece, Basilejí protékala ta druhá nejdelší. A nešlo jen o délku – Dunaj a Rýn dokonce pramenily kousek od sebe, tedy v kontinentálním měřítku kousek. V jednom místě se dokonce míjejí o pouhých třicet kilometrů... než se oba tyto veletoky konečně rozhodnou nasměrovat každý k jinému moři. Nicméně, přirovnávat sebe a Alici k Rýnu a Dunaji bylo na Vincenta přece jenom moc – něco takového by čekal spíš od Petra.
Petr však během večera na Radnici zarazil Vincentův referát o chystané Basileji už v zárodku – měl totiž mnohem žhavější novinku. Od té doby, co v Praze neměl jako společnost Tomáše, se přece jen seznámil s několika lidmi. A tihle lidé, když viděli jeho neschopnost na seznamovacím a randícím trhu, mu v podstatě domluvili rande s jakousi Jitkou. A protože jakási Jitka nebyla až tak zoufalá, jak by se zdálo z toho, že si nechá domluvit schůzku s Petrem, a protože on taky po prvotním ostýchání dokázal být celkem zábavný, najednou to nebyla jakási Jitka, ale Petrova Jitka. Mluvil celý večer o ní, Vincent měl z kamaráda tak velkou radost, že mu ji ani nekazila lítost nad vlastní už poměrně dlouhodobou samotou, a co si o tom všem slaďoučkém vyprávění myslí Tomáš, bylo oběma vlastně celkem jedno.
Tomáš si samozřejmě myslel, že on sám nikdy nic takového nepozná – a měl pravdu. Vztah, který čekal na něj, neměl být nikdy plný motýlků v břiše a duhových představ. A hlavně, hlavně byl ještě v tuhle chvíli stejně daleko, jako Petrův poslední, a jako Vincentovo smíření se s tím, že má hledat něco úplně jiného, než se doposud domníval.
V době před Basilejí hledal Vincent hlavně cestu ven – cestu z Lokte a z pekárny, cestu pryč od Michala, který ho začínal vytáčet, a od Oldřicha, který ho děsil jako možná vlastní budoucnost, cestu pryč z místa, kde se blížil dokončení první opravdové skladby, kde sice zažíval navzdory únavě světlé chvilky, ale stejně mu každý půllitr připomínal Helenu. A vlastně mu nic nebránilo odejít hned, oznámit Kotrbovi, že dává výpověď, a s pár našetřenými penězi se přesunout jinam, nejlépe samozřejmě do Prahy. Jenže Vincent bral vážně své rozhodnutí, že prostě neodejde, dokud nebude jeho dílo, které patří sem, dokončeno. A popravdě to ani nebral jako rozhodnutí, ale jako něco, co tak zkrátka musí být nezávisle na jeho vůli. Najít ty správné tóny, správně je seřadit a propojit, byl úkol, který Vincentovi nikdo nezadal, nikdo ho k tomu nenutil, a on přesto věděl, že to tak prostě je: musí to složit právě tady.
A složil. Dospěl k těm závěrečným tónům právě včas, aby si výslednou dvacetiminutovou skladbu nahrál do telefonu – i kvůli blížící se cestě si konečně pořídil smartphone, aby měl bezpečně při sobě mapy, letenky, a snad i něco hezkého nafotil. Měl napřed v plánu si od vlastní hudby během dovolené odpočinout, ale nakonec ji jen během cesty do Prahy a čekání na letišti slyšel několikrát – a znělo to, kupodivu, naprosto správně. Opravdu mu už chyběl „jenom“ název. A Vincent nepochyboval, že v Basileji ho objeví – ne vymyslí, ale objeví, protože ta socha uvnitř toho kvádru prostě je, on ji potřebuje jen odkrýt. Použít cestu někam jako inspiraci pro ten správný název bylo něco, co dělal Vincent poprvé, a tak nemohl tušit, že to takhle bude dělat vždy.
Vincent měl nějaké přibližné plány, jak týden v Basileji stráví, na jaká místa ve městě se podívá, kam z města vyrazí do přírody, ale vlastně mu vůbec nevadilo, když z těchto představ nezbylo nic a on nakonec pouze improvizoval a procházel se neorganizovaně po městě. Z přírody, tedy té mimo město, nakonec neviděl nic – toto bylo předznamenáno hned v okamžiku, kdy se octl na letišti a rozhodl se, že do svého hotelu dojde pěšky. Zatímco pro celý zbytek světa bylo Švýcarsko synonymem pro alpský turistický ráj, pro vrcholky i údolíčka překypující zelení, Vincent svých prvních několik kilometrů zde šel po cyklostezce v sousedství silnice, míjel mosty a kruhové objezdy, a vzhledem k vlhkému počasí přecházejícímu postupně v prudký liják jej poprvé v životě napadlo, že se ocitl v zemi betonu a deště. Uvědomoval si, že je asi jediným člověkem na světě, který by Švýcarsko takto označil – co si však uvědomit nemohl, bylo to, že v jedné docela jiné zemi betonu a deště, až ji objeví, stráví celý zbytek života.
Basilej byla taková, jakou čekal – a zároveň úplně jiná. Opravdovější v tom, jak vše viděl na vlastní oči, jak dýchal ten vzduch nad Rýnem, a zároveň neskutečnější tím, že se Vincentovi tak snadno povedlo splnit si něco, co ho prostě jen tak napadlo. Proč to takhle nejde se vším? Proč prostě nedělá věci... které chce dělat? Jistě, vždy bude mít nějaká omezení, pokud jde o peníze, ale on nedělá ani to, co nic nestojí. Jen pracuje, a... pracuje, protože hudba, kterou začal zase skládat, je přece taky práce, je to dokonce ta opravdová práce. Vincentovi bylo dvaadvacet let, a dopadla na něj tíha promarněného mládí. Už nikdy tyhle roky neprožije znovu a lépe. Jediné dvě věci ho při procházkách městem rozesmutňovaly: neopakovatelné roky a to, že je zde sám.
Každý další krásný výhled, každá tvář mnohem lépe naladěných lidí, než Vincent znal z domova, však jeho chmury zahnaly, a Vincent věděl, že upřímně si nemůže v tuhle chvíli stýskat, protože právě prožívá něco, na co bude vzpomínat celý život, i kdyby procestoval celý svět. Byl tady úplně sám a přitom neztracený, měl na těch pár dní všechen čas na světě, a i když většinu dní bylo pod mrakem, taky si po téměř čtyřech letech užíval denního světla. Pracovat v noci si vždycky přál a vyhovovalo mu to, ale teď zažíval zcela nový a neznámý úžas z probuzení.
„Do deseti let se tam odstěhuju,“ zvykl si každému říkat po návratu, a mluvil o tom, jak jsou Švýcaři prostě nejlepší lidi, jak z nich cítí úplně něco jiného než doma. Jak v Basileji vnímal, že ta vyšší životní úroveň a bohatství není něco, co by tam lidi měli zadarmo. Protože tady se, na rozdíl od věčného českého hledání způsobů, jak obejít pravidla, věci dělaly pořádně.
Doufal taky trochu, že podobně jako Alice ve Vídni tady najde nějaké to místo, které bude jenom jeho, i kdyby okolo proudily davy turistů či místních. A dokud se snažil ho hledat, pochopitelně ho nenašel – nebylo ani u těch nejkrásnějších budov, ani u katedrály Münster, ani na vyhlídkovém místě hned za ní, které se tomu Alicinu podobalo, ale vlastně právě proto to nemohlo být ono – bylo to, byť bez její přítomnosti, spíš její místo než jeho. Vincent se sem vracel každý den po celý týden, a ta večerní cigareta vykouřená ve stínu Münsteru patřila k jeho nejoblíbenějším chvílím tady, byly to chvíle, kdy si tady už připadal jako doma, ale pořád tu svoji lavičku zde nevnímal jako onen správný bod ve vesmíru, kde by mohla vzniknout vzpomínka netypičtěji vystihující situaci „Vincent Reis v Basileji“.
Poslední den už byl víceméně smířený, že tady, přes naprosté okouzlení, nenajde ani název pro svoji skladbu, ani nějaký ten svůj koutek. A název skutečně nenašel, ten na něj čekal až zpátky v České republice. Koutek se však zjevil – co koutek, roh, cíp... nejzazší špička ostrůvku Kraftwerkinsel, kam zabloudil svůj poslední den před odletem. Prošel kolem vodácké loděnice, která mu připomněla dědův dům, a našel konečně tu lavičku, kterou vyhlížel celý týden. Na místě vlastně nejobyčejnějším z celé Basileje, které by nikoho nenapadlo doporučovat turistům, kam místní chodili nanejvýš venčit psy, si Vincent poprvé sáhnul do vody, a pak tam seděl celý ten svůj poslední večer, a namísto ohromení nebo zahlcení krásou pocítil něco mnohem obtížněji dosažitelného: klid.
V tu chvíli věděl všechno, co o tomhle stavu platilo. Věděl, že je neudržitelný, že takhle se nedá existovat ve všedních dnech, ale že se k té chvíli bude vracet v případě potřeby, když snad klid začne ztrácet. Seděl tam a pochopil, jak je dobře, že se tu vyskytl úplnou náhodou až v předvečer odletu, protože jinak by z města nic jiného neviděl – seděl by pořád tady. Pokusil se vyfotit řeku před sebou – nemělo to smysl. Tak místo toho zachytil onu lavičku, a ona pochopitelně vypadala jako úplně obyčejná lavička, a Vincent věděl, že jen on v ní navždy uvidí to, s čím se zde setkal. A kdyby mu někdo řekl, že podobný stav klidu v něm může probudit kromě místa i nějaký člověk, Vincent by strávil zbytek svých let hledáním toho člověka; to však nebylo ani možné, ani zapotřebí: o deset let později takového člověka potkal, a vrátil se sem kvůli němu, jen aby pochopil, jakým způsobem se držet v blízkosti té osoby.
Přišel ještě ráno. Doufal, že se tím kouzlo zdejšího místa neztratí – neztratilo, naopak: v těch několika minutách druhého dne bylo soustředěno vše, co zde pocítil večer, a ještě něco navíc. Viděl zde východ slunce; po čtyřech letech první, při kterém si neříkal, že už by měl spát. Tehdy Vincent naznal, že dokončením své skladby nenachází cestu ven z pekárny, z Lokte ani od Helenina ducha, ale že tak uniká ze zajetí noci. S tímto vědomím Basilej opustil.
A najednou byl zpátky v tom obyčejném šedém světě, který znal – nebo aspoň čekal, že to tak bude. Když přistál v Praze, o které kdysi snil a zároveň ji díky procházkám s otcem i návštěvám u Alice znal jako své nejprošlápnutější boty, i ona byla jiná. Doznívala v něm magie místa, které navštívil, nebo toho samotného faktu, že se podíval někam za obzor? Nebyl si jist; věděl jen to, že právě teď se nachází v onom zvláštním stavu, kdy každá obyčejná věc působí neobyčejně, a zároveň o to víc skutečně, jako kdyby viděl samotnou podstatu všeho ve svém okolí.
Nechtěl o to přijít, nechtěl se ještě vrátit úplně domů. Co když v těch ještě známějších, ještě obyčejnějších kulisách kouzlo vyprchá úplně? Měl spoustu času do posledního vlaku, a tak se procházel a protože už v tuhle chvíli opravdu nedokázal poslouchat jakoukoli jinou hudbu než svoji, pouštěl si do sluchátek pořád dokola těch svých dvacet minut, a s každým poslechem si byl jistější, že to je opravdu ono, že takto to má znít, že je tam vše; ne vše, co má v sobě, ale co patří do téhle skladby, a že opravdu to jediné, co jí schází, je ten správný název.
Věděl, že tady vůbec nejde o těch pár lidí, kterým svou skladbu pustí. Buď je ta samotná hudba zaujme nebo ne, jistě se najde i někdo, kdo tu dvacetiminutovku ani nebude ochoten doposlechnout, a někoho to snad zasáhne tam, kde má, ale název nebude důležitý pro nikoho – jen pro něj. Ale o koho jiného už by mu mělo jít, než o sebe samotného, když do něčeho sám sebe vložil? On potřebuje tu věc za sebou zanechat správně, výstižně pojmenovanou...
Nesmělo to znít ani příliš velkolepě, to by se nehodilo k něčemu po většinu času komornímu, kde ta velkolepost spíš prosvítá pod povrchem, ale zároveň by nebyla vhodná ani úplná obyčejnost. Uvažoval už několikrát, že by jako název ponechal prostě „Kyvadlo“, ale pořád to nestačilo, pořád tušil, že ono kyvadlo musí někomu přivlastnit nebo ho nějak charakterizovat; nepřidávat k němu další věc, to ne, jen mu dodat nějakou vlastnost, a to samozřejmě tu nejzásadnější, kterou má. Ale jaká to je? Zná ho kolik měsíců, občas ho zahlédl, někdy měl pocit, že kolem něj prosvištělo tak blízko, až ucítil ten závan vzduchu... a přesto pořád nevěděl, která jeho vlastnost je ta nejzásadnější, nejpravdivější, která zůstane, i když někdo všechny ostatní zpochybní.
Bloumal ulicemi a i když uvažoval o svém hudebním kyvadle naprosto posedlým způsobem, přece jen si našel sem tam chvilku i na jinou myšlenku. Zavolal dokonce Davidovi, když se definitivně rozhodl, že ve městě, ve kterém se právě pohybuje, chce konečně žít, že odejde z Lokte i od Kotrby. Ptal se, jestli platí Davidova nabídka, jestli i teď, když je „Gabriel kontra...“ už existující úspěšná věc, se může Vincent přidat. A David řekl, že jistě, jen se to trošku komplikuje: po první sérii, kdy se věnoval českým městům a do značné míry jejich nedostatkům a nepodařeným věcem v nich, chce pro příští rok připravit něco jiného, chce udělat evropskou sérii, kde bude hledat pozitivní příklady, jak věci jsou, místo věčného skuhrání na nekvalitu, diletantství a lhostejnost. Vincent řekl, že se tedy ozve, a pozoroval, jak ho tato objektivně velmi vzrušující informace nechává v klidu, protože právě teď to zkrátka není ta nejdůležitější věc na světě.
Musel ten název objevit v sobě dnes a tady. Ale nevnímal to jako tlak nebo povinnost, ne, naopak cítil, že se k tomu velice hladce blíží, že se to stahuje kolem něj, a stačí jenom se pozorně dívat. A stejně hladce se stočily jeho kroky k Vltavě. Už to tak vypadalo, že v každém městě pro něj tím nejzajímavějším místem bude řeka, ať „doma“, kde u ní přímo bydlel, nebo ve Vídni, kde si s Alicí pár metrů od Dunaje řekli ty nejpodstatnější věty, nebo v Basileji, kde doslova v odrazu na hladině Rýna viděl sám sebe. Tak proč by neměla podobně fungovat i nejdelší česká řeka?
Nechtělo se mu úplně obcházet pražské ostrovy na Vltavě; nepřišlo mu jako ten správný způsob snažit se reprodukovat, co fungovalo jinde. Ne, tady hledá něco jiného... S Alicí seděl v kavárně na nábřeží, v Basileji se procházel po ostrůvku, co ještě umožňují řeky? Ano, dají se překročit po mostě – a tak chodil po pražských mostech z jednoho břehu na druhý, a ne, samozřejmě že to nespadlo zničehonic samo od sebe z nebe. Ne, i když to čeká na dohled, samo to nepřijde nikdy, musí se dívat, dívat se pozorně... a zvednout konečně oči od hladiny.
Stalo se to na Čechově mostě.
Vincent už pozoroval tekoucí vodu dost dlouho, a tak se konečně podíval před sebe a trochu vzhůru, a musel se zastavit a stál tam celých dvacet minut, od prvních tónů po poslední, protože ho konečně viděl. Tam vzadu nahoře byl pražský Metronom, a Vincent se díval a viděl za ním to mnohem opravdovější kyvadlo, to, které se na rozdíl od něj nikdy nezastaví.
Bylo tady od první chvíle, kdy jeden organismus dokázal nashromáždit více zdrojů než jiný. A bude tady vždy, protože když zmizí jedny rozdíly mezi lidmi, najdou se jiné, i kdyby si je lidi měli vymyslet naprosto uměle, jen proto, aby uspokojili svou potřebu cítit se lepší než někdo jiný na základě těch nejsměšnějších měřítek. Tohle kyvadlo se nedá zastavit.
Vincent zahlédl i některé z jeho ostatních vlastností. To, jak je jako fraktál složené ze spousty menších kyvadel, protože na světě neprobíhá jedna tichá válka, kde jsou dvě strany, ale spousty malých a nejmenších; kyvadlo sebou máchá ze strany na stranu v menších společenstvích i v rodinách a nakonec v jednotlivcích, kteří každým dnem činí svá rozhodnutí, se kterými pak musí žít. Jak je ponořené zčásti ve vodě, a tak ho nikdo nevidí takové, jaké je, a kde je, a připadá mu, že už se zhouplo k němu, i když má ještě rezervu, a naopak si kdekdo myslí, že je před ním v bezpečí, a přitom už je jím dávno drcen.
Vincent kyvadlo viděl a cítil tak jasně, že se mohl zhoupnout s ním, a nad všemi jeho vlastnostmi byla ta jediná nezpochybnitelná: je Nezastavitelné.
Konečně viděl a věděl, že kyvadlo tady vždycky bylo a vždycky bude, a nemělo smysl snažit se rozhodnout, jestli je to dobře nebo špatně. Nezastavitelné kyvadlo prostě je. A jediný rozumný postoj, který k němu člověk může zaujmout, je takový, ve kterém si jím nenechá rozbít hlavu.