Země betonu a deště
07 Tiché války
V úvodních týdnech u Kotrby si Vincent držel přehled o tom, kolik přesně nocí zde strávil; dal by snad i z hlavy dohromady počet svých odpracovaných hodin. Vše bylo nové, seznámil se postupně se všemi ženami, které měla pod křídly paní Houšková, Michalovy dokola vykřikované vtipy ještě nebyly oposlouchané, Oldřich pro něj byl ještě místo politováníhodného zoufalce komickou figurkou s lahváčem schovaným pod schody, výjimečné páteční směny s mladým Kotrbou si vyloženě užíval – a i když zážitky pracovního týdne bledly ve srovnání s cestami za Alicí a později Heleninými návštěvami, pořád ještě pro Vincenta práce přinášela dost nových impulzů na to, aby odlišoval jednotlivé týdny, pak měsíce, a pak... byl najednou v pekárně rok.
Vincentovi začalo naopak podivné bezčasí – snad způsobené tím, že najednou se kromě dílčích úkonů a procesů každé jednotlivé noci opakovala i období ovlivňující podobu výroby, snad faktem, že ve Vincentově osobním životě se najednou nedělo taky nic nového, a vlastně ani nic starého.
Když kvůli nečekaně krátkému románku s Natálií ukončil své dva paralelní nezávazné vztahy, neměl ani pomyšlení na to, že by se snad ztrapňoval pokusem je vzápětí obnovovat. Tak mezi ním a Alicí zavládlo po pár zdvořilých zprávách ticho, zatímco Helena jej s narůstající intenzitou zaplavovala smrští výčitek, následných omluv a proseb o setkání.
Vincent někdy podlehl a ještě několikrát Helenu nechal k sobě přijet; vždy se chvíli zdálo, že by se snad věci mohly vrátit do starých kolejí (nebo dokonce do těch úplně nejstarších, že by byli opět pouze přáteli), nejpozději při jejím odchodu se však vždy neomylně ukázalo, že návrat již není možný, a že tato žena chce od Vincenta víc, než je ochoten a schopen jí dát.
A tak ji jednou, zrovna když se blížilo ono datum jeho prvního výročí v zaměstnání, do svého bytu ani nepustil. Když to konečně vzdala a odešla, nechala Vincentovi za dveřmi láhev vína, kterou měla s sebou. Jak se později doslechl, byla to asi poslední láhev, kterou dokázala nevypít. Vincent ji neměl chuť ani otvírat, ani vyhazovat, a tak ji postavil na poličku a tohle průměrně kvalitní víno se stalo jedinou připomínkou ztraceného vztahu – Vincent se totiž před naléháním z její strany ochránil tak, že si ji zablokoval na všech kanálech, kterými ho mohla kontaktovat. Když po čase tyto bloky zrušil, nic mu od ní nepřicházelo. Helena zřejmě pochopila, jak skutečný je Vincentův nezájem, a už mu ani nenapsala.
Vincent ocenil nastalý klid; zároveň s ním se však dostavil pocit osamění. Petr měl ještě prázdniny před nástupem na vysokou (skutečně se rozhodl pro studium na pedagogické fakultě, čemuž se Vincent nepřestával divit), a tak dosud nezačaly jejich očekávané spanilé jízdy hlavním městem.
Vincent začal samotu zahánět něčím, co je první volbou pro spoustu lidí: prací. O takzvaně dobrovolné páteční směny navíc už se ani nehlásil, bylo zkrátka najednou samo sebou, že Vincent prostě je v pátek v práci. A kromě toho začal chodit do práce dřív; napřed aby paní Houškové pomohl s balením pečiva, a postupně přicházel ještě dřív, aby v prázdné pekárně připravil, co se dalo, sestavil k provozu některé stroje, zamíchal kvas na chleba (a mladý Kotrba tak ocenil, že si nemusí chodit špinit ruce)... a seznámil se s Josefkou, ženou v předdůchodovém věku, která sem některá odpoledne chodila uklízet.
Příchody do prázdné pekárny, kde ještě nic nešramotilo a neozýval se žádný hlahol, Vincenta bavily. Ještě lepší náladu však měl, když dorazil a byla zde Josefka, se kterou, na rozdíl od chumlu ušvitořených nočních žen, prohodil sotva pár slov, ale odpověděla mu vždy s úsměvem. Na odchodu ho pak vždy požádala, aby předal staré paní Kotrbové pár korun za šáteček, který bere vnučce, „ať nemusím paní nahoře otravovat“, a Vincent těch pár mincí vzal a předal, a jejich krátký pobyt v jeho kapse se stal brzy jednou z mnoha rutin, z nichž se skládala Vincentova práce a vlastně i život, protože mimo tenhle podnik plný praštěných postaviček už vlastně opravdu žádný neměl.
Petrův nástup na vysokou na tom nic moc nezměnil. Po prvním týdnu za ním Vincent dorazil, cestou zaplašil nápad, že by se zkusil ozvat Alici, a večer pak proseděli v hospodě na dohled od kolejí, kde posléze Vincenta na sobotní noc ubytoval za tichého nezájmu svého spolubydlícího Tomáše.
Hned další víkend se však ukázalo, že Petr je zkrátka přesně ten typ, který nutně potřebuje využít každou příležitost vrátit se do mama hotelu; jezdil domů spolehlivě na víkendy a někdy dokonce i během týdne. K jakékoli snaze trávit více času ve městě, kde studoval, ho nemotivoval ani jeho introvertní spolubydlící – Tomáš byl ještě ztracenější případ než Petr a Vincent dohromady. Zatímco Petr zůstával nepolíbený, protože se před dívkami ostýchal, Tomáš působil vzhledem k opačnému pohlaví přímo netečně; netipovali ho ani tak na homosexuála, jako na asexuála.
A protože shodou okolností pocházel také z vesničky v těsném sousedství Karlových Varů, často si společnou cestu s Petrem protáhl do Ostrova, a následně tam začal jezdit i v sobotu, kde se s ním v restauraci Radnice (protože na Chlejv plný puberťáků už se cítili poněkud přestárlí) blíže seznámil i Vincent, přičemž sobotní večery v Radnici byly v podstatě jediným důvodem, proč do Ostrova jezdil.
Navštěvovat matku a babičku se mu dvakrát nechtělo, i když poté, co se osamostatnil, s nimi byla o dost příjemnější řeč. Proto se občas překonal a do rodného domu zaskočil („Ten chleba je nějakej tmavej,“ říkala babička, a Vincent jako pekařský mazák ji poučoval, že tuhle žlutou věc kdyby viděl mladej, nechal by ho ji ještě vrátit na deset minut do pece); v podstatě zde pokaždé jen zjistil, že je vše na svém místě.
Na babičce nebylo skoro znát, že už je v důchodu – stále pracovala s dětmi v pedagogicko-psychologické poradně, a matka byla stále i po roce od rozchodu s Bořkem sama. Nicméně babička s významným mručením zmiňovala, že ostrovská základka poslední dobou nějak podezřele často vysílá své učitele na různá školení. Vincent se nevyptával. Stejně tak nevyzvídal, když padla jakákoli zmínka o Janě a jejím stále ještě nastávajícím; ohledně blížící se svatby měl Vincent celkem jasný plán vymluvit se na práci a v žádném případě se jí nezúčastnit.
A přitom Janu, kterou sotva párkrát za rok zahlédl, považoval společně s těmi dvěma ostrovskými ženami za jedinou rodinu, která mu zbyla.
Označit jako rodinu dědu, kterého poznal před rokem a strávil s ním dohromady pár odpolední na zahradě, se zdráhal. Otec pro něj neexistoval, a babi a děda Reisů se bohužel svezli s ním. Téměř dvacetiletý Vincent nepřikládal své zbylé rodině větší význam než to, že zkrátka má u koho v Ostrově přespat. A pokud šlo o otce, ten se stal prvním, s kým Vincent v době stupňujících se tichých válek začal vést svou vlastní, soukromou tichou válku.
Začala už tehdy, když se bez řevu a hádek rozešli a ponořili každý do svého mlčení, a pokračovala úplně nenápadně, aniž by si to Vincent uvědomoval: přijel jednu říjnovou sobotu do Ostrova, a protože Petr byl ještě s otcem v lese, musel počkat pár hodin na místě, kterému ze zvyku ještě občas říkal domov. Když překvapil babičku v jejím obýváku, ztlumila trochu televizi, ale nechala vedle jejich rozhovoru běžet jakýsi nepříliš náročný seriál plný krásných lidí. Po chvíli se objevila i Hysterka Reisová a neodpustila si směrem k televizi svou obvyklou poznámku o tom, že postavy v tomto seriálu a jemu podobných pořád jen probírají svoje vztahy a nikdy na obrazovce není vidět, že by snad pracovaly nebo se vůbec věnovaly něčemu záslužnému.
„A o čem by to podle tebe mělo bejt? O tom, jak sedí v kanceláři nebo někde přenášejí věci z místa na místo? Na tom nic zajímavýho není, já taky žiju jenom mimo práci, jenom o víkendech...“ řekl Vincent, a teprve když to vyslovil, uvědomil si, jak velká je to na jednu stranu pravda, a jak to zároveň už pravda není – protože co přišel o Alici i Helenu, sobotní noci nepřinášely žádné vybočení z rutiny; jen ji potvrzovaly – byly jako další směna, jen na jiném pracovišti a s jinými kolegy, tedy s Petrem a s Tomášem. Ale protože matka nechtěla ve skutečnosti o ničem diskutovat, jen dát najevo svou nespokojenost, dál tu věc neprobírali. Ostatně, zahraniční seriál už mezitím skončil, a na obrazovce se s začátkem dalšího programu rozezněla znělka, kterou měl Vincent brzy nenávidět.
„To je ten novej sitkom, Bá-ker Stret,“ pravila babička, která před prací v PPP dlouhé roky také učila a byla velmi vzdělaná, ale angličtinou nevládla.
„Já jsem ti říkala přece, že by se ti to líbilo, to je jako u vás, ne?“ lákala babička Vincenta, který doposud neviděl ani minutu tohoto sitcomu, přestože se od začátku září odvysílalo už několik epizod.
„No to nevim,“ zapochyboval Vincent, když viděl podezřele čistý interiér televizní pekárny, ale natáhl se po ovladači a zesílil zvuk. Že by tady opravdu vzniklo něco, od čeho člověk nemá chuť utéct, nebo že by snad dokonce český pokus o sitcom obsahoval skutečný humor?
„Jiřino, vytáhla jsi mi z krámu pivsony?“ zahalekal mladý pekař, který vzdáleně připomínal mladší verzi Oldřicha, jen ještě měl vlasy. Ozval se domíchaný smích. Vincent nechápal, co by na tom mělo připadat vtipného hypotetickému řadovému divákovi, ale sám se uchechtl – zdálo se, že všechny pekárny vypadají zevnitř podobně, tedy aspoň co se týká personálu.
Zápletka dnešní epizody se točila kolem toho, že mladý majitel pekárny chtěl udělat dojem na potenciálního nového odběratele, a tak pořád dokola vyhazoval housky, které považoval za nepovedené, a čím dál agresivněji u toho pokřikoval na zaměstnance – skoro jako Kotrba, nebo jako možná pan Kotrba, když byl o dvacet let mladší.
Vincent spíš uvažoval, kolik se reálně muselo při natáčení vyplýtvat surovin, než že by mu některá ze situací či pokusů o hlášky připadala aspoň průměrně zábavná. Bylo to celé takové... jako kdyby někdo vzal jakýkoli jiný český seriál a jen řekl hercům, ať ještě víc koulejí očima. „Nevyvolalo to ve mně žádnou emocionální rezonanci,“ vybavil si Vincent otcův prastarý polovýsměšný komentář k nějakému nepříliš vydařenému snímku, a sotva si toto pomyslel, jistá velmi výrazná emoce se dostavila.
Obraz se zasekl na statickém záběru prázdné pekárny, bez lidí a bez rozpracovaných produktů. I když v televizi bylo vše novější a ne tak úplně uvěřitelné, byl to obraz, který Vincent dobře znal ze svých časných příchodů, kdy v pekárně ještě nebyl nikdo kromě Josefky. A přes zamrzlý záběr začaly běžet titulky. Vincent už se zvedal, že půjde pomalu vyzvednout Petra... a zase se posadil. Scénář: Tomáš Reis, probíhlo na pozadí prázdné díže a vozíku s ošatkami na chleba.
„Cože.“
Babička se na Vincenta tázavě podívala.
„Proč jste mi neřekli, že to píše můj otec?“ zeptal se Vincent.
„Co? Nene, počkej,“ řekla babička a šmátrala na stolku po druhých brýlích, jako kdyby mohla ještě stihnout dávno proběhlý titulek.
Vincent si babičky přestal všímat a přesunul se k jejímu počítači. Než systém naběhl, rozhořčeně mumlal: „On normálně... slyšel, že jsem u Kotrby... a schválně...“
Ve svém vzteku Vincent nebral v potaz, jak dlouho asi trvá, než se taková věc jako televizní seriál dostane od prvotního nápadu až do finálního odvysílání natočených dílů. Byl si prostě jistý, že to je nějaká otcova šílená pomsta, provokace, výsměch... Udělal tuhle nesmyslnou věc, aby ho ponížil? Proč mu nemohl tenkrát v tom parku prostě normálně jednu vrazit?
Otevřel online encyklopedii, o níž věděl, že obsahuje stránku o jeho otci. Jako jeden z nejvýraznějších filmových publicistů posledních dvaceti let tam Tomáš Reis samozřejmě byl uveden, zároveň však jeho heslo bylo zpracované poměrně stručně, a tak ho Vincent mohl přečíst velice rychle – a následně ho číst pořád dokola. Filmové recenze a rozhovory v Kontextu, ano, to věděl. Pořad Procentáž na Rádiu Bomba, samozřejmě. Šéf scénáristického týmu seriálu Baker Street. Hm, proto jsme tady. Pod přezdívkou Reibovák spoluzakladatel již nefunkčního humoristického serveru Hnojiště. Tak to je... vrchol. Můj otec je Reibovák?
„Můj otec je Reibovák,“ mumlal Vincent, babičky si nevšímal a šel ven.
Tohle musí zpracovat. Vyzvedl Petra. Tomáš už za nimi jezdil do Ostrova i v sobotu, a tak na něj počkali na zastávce, než se přesunuli na Radnici. Nezpracoval to. Na chvíli mu společnost pomohla odvést myšlenky jinam, ale zůstával otřesený tím šokem. Nezpracoval to ani během nedělního kocovinového polehávání a následné cesty do Lokte.
Odpoledne pak přišel do práce, a když viděl rozložené stroje a prázdné ošatky, rozezněla se mu v hlavě melodie, kterou slyšel jenom dvakrát – na začátku a na konci včerejšího dílu Baker Street. Třetí odpoledne si začal říkat, že už je na to pomalu zvyklý. Ten den opět narazil na pracovišti na Josefku; aspoň její úsměv se smetákem v ruce mu zlepšil náladu, a dokonce se zdála být ještě pozitivnější než obvykle. Zeptal se jí, čím to je.
„Syn mě přijede zítra navštívit, víš,“ řekla, „z věznice.“
Vincent utrousil cosi o tom, že to je hezké, dál se nevyptával a jen si říkal, jak mohou být rodinné vztahy různé. Těžko říct, co Josefčin syn provedl, ale zdá se, že navzdory všemu se na něj těší a má radost, že ho uvidí. Zatímco jeho otec... Vincent už si uvědomil, že Baker Street musela vznikat nějakou dobu, pravděpodobně delší, než on sám pracoval ve skutečné pekárně, a následně si to i ověřil na stránkách televize – šlo skutečně o náhodu, žádný otcův zvrácený plán, jak za vynaložení nereálných prostředků poslat synovi nějaký vzkaz. Byli tedy na tom pořád stejně – ani z jedné strany žádný zájem.
Vincent přesvědčoval sám sebe, že tím, kdo by měl být rozumnější a pokusit se zničený vztah obnovit, je jeho otec, nikoli on. Zároveň si už však začínal uvědomovat, že pokud by z otcovy strany nějaká aktivita vzešla, pravděpodobně by ji odmítl. Nevěděl proč; byla to další věc, kterou pochopil až za dlouhou dobu: Tomáš Reis nemohl přijít za Vincentem Reisem, dokud Vincent Reis nebyl... tou verzí Vincenta Reise, která je dost dospělá na to, aby snesla existenci svého rodiče.
Nevěděl, kolik času mu u Kotrby tady zbývá, ale byl si jistý, že se nenávisti k té melodii nezbaví. A nezbavil. Po celé tři další roky ji Vincent slyšel při každém příchodu do práce – ostatně, byla to přece jen hudba. A Vincent byl, i když to tak v té době nevypadalo, a sám se tak už skoro necítil, hudební skladatel.
V těch následujících měsících, kdy Vincent většinu času trávil v práci nebo sám, se mu vrátil aspoň jeho posluchačský zájem o hudbu. Něco ale bylo trochu jinak – i když v něm pořád spolehlivě něco rozvibroval zvuk elektrických kytar, potřeboval teď onu hrubější produkci vyvažovat citlivější elektronikou, ambientem, hudbou někdy tak minimalistickou, až hraničila s tichem. A kromě cinkotu nádobí, když se Vincent zdokonaloval ve svých (navždy velmi základních... ale uspokojivých) kuchařských dovednostech, u něj většinou jinak bylo ticho. A tohle ticho začalo být přerušováno hovorem až poté, co k Vincentovi začal chodit na ranní pivko Tomáš; tedy poté, co se stal jeho kolegou. K těmto ranním dýchánkům došlo tak přirozeně a byly tak pravidelné, že se Vincent později divil, proč vlastně Tomáš se svým opuštěním univerzity tak otálel.
Ale otálení byla jedna z Tomášových klíčových vlastností. Ostatně, právě proto po necelém roce, kdy katedru humanistiky navštěvoval, a kdy tedy přes Petra znal Vincenta, musel ze školy odejít. A protože neměl odvahu přiznat, že zvolený obor nezvládl, otálel i s tím, aby svůj nucený odchod ze školy oznámil rodičům. Získal představu, že tuto novinku má povinnost zjemnit dodatkem o tom, že si už sehnal zaměstnání, aby rodiče nevyužíval, když tedy už nebudou mít doma vzdělance. Tehdy Vincent v dobré víře navrhl Tomášovi, že může přece přijít ke Kotrbovi, když taky bydlí docela nedaleko. A Tomáš, který byl inteligentní, ale rozhodnost postrádal ještě tragičtějším způsobem než Vincent, se nechal zlákat první a nejjednodušší možností.
Udělal by to Vincent, kdyby věděl, že tady Tomáš zůstane dlouhých deset let? Udělal by to, kdyby tušil, co s Tomášem bude po jeho odchodu? Na tu otázku si v průběhu času odpovídal různě; každopádně v danou chvíli se zdálo samozřejmé, že nabídnout někomu v nouzi to nejbližší řešení, o kterém Vincent věděl, je správná věc. Později, i když se střídala různá období sebeobviňování, Vincent vždy došel k tomu, že zodpovědnost za své volby každý nese sám, stejně jako on. A protože odpovědnost za sebe a dospělost jako taková byla Vincentovým velmi osobním tématem, stočily se k ní většinou i jejich obecné debaty o probíhajících tichých válkách.
Termín tiché války se uchytil v posledních letech a byl stejně klamný jako pojmenování Pacifiku. Říkalo se, že jsou tiché, protože při nich nepadl jediný výstřel – to byl samozřejmě nesmysl; vystřílené školy i svatostánky všech náboženství vypovídaly o opaku. Křik v domácnostech také měl k tichu daleko. A i v té nejteoretičtější rovině, tedy coby miliony diskuzí na internetu, burácely tiché války smrští úderů do kláves a nadávkami vykřikovanými za monitory a postupně i nad displeji mobilních telefonů svíraných vzteklýma rukama, a čím hlasitější byly, tím větší se mezi jejich účastníky rozevírala propast nepochopení.
Vincent nabyl velice brzy dojmu, že mezi ním a Tomášem nepochopení nehrozí, že Tomáš většinu věcí dobře chápe – třebaže formálnímu vzdělání se vyhnul jen o něco později než Vincent, přirozená inteligence mu nechyběla.
Vlastně jí měl až tolik, že si Vincent říkal: „Potkat tohohle kluka dřív, asi by byl ještě natolik arogantní, že bych se s ním ani nebavil.“ Ale snad právě to, že měl za sebou tak trochu pád z intelektuálních výšin do vedra pekárny, v něm rozvinulo alespoň náznak pokory. A tak, i když byl Tomáš mlčenlivý a spíš Vincent jemu předkládal své názory, pořád se mu zdálo, že si rozumějí. Snad jen v oné otázce odpovědnosti, nikoli osobní, ale té za stav světa, se lehce neshodli – Tomáš inklinoval k používání oněch klišé o „těch nahoře“, „těch, co rozhodují“, a ať už tím myslel politiky nebo korporace, Vincentovi vždy připadala tahle lidově naivní představa o tom, že má někdo uspořádání světa pod kontrolou, velice blízko bizarním teoriím z tábora konspiračních teoretiků.
Kdykoli však zavadili o nějaké tvrzení, kde byli ve skutečném nesouladu, Tomáš Vincenta usadil ozvěnou své nenápadné namyšlenosti a odmávnul pokusy o hledání argumentů nějakou povýšenou poznámkou. A Vincent, ať mu to bylo jakkoli nepříjemné, toto ve snaze vyhnout se konfliktu (a zároveň z neschopnosti reagovat duchapřítomně, protože odjakživa a navždy si potřeboval vše promyslet) nějakým způsobem částečně ignoroval nebo snad respektoval a považoval fakt, že se přesto dále scházejí, za znak kvality vznikajícího přátelství.
Pro Vincenta bylo hlavní, že se shodli v těch nejzákladnějších otázkách o tom, co je nebo není správně. I když později, když už u Kotrby nepracoval a scházeli se s Tomášem a s Petrem v Ostrově, a když celosvětové spory mezi vyznavači Kultu svába a sympatizanty Prázdné lodi vrcholily, začínal chápat, jak se nakonec rozcházeli i v těchto záležitostech, a že kdyby tenkrát byl pozornější, viděl by náznaky toho rozkolu v samém začátku. Jenže kdyby si jich všimnul, patrně by se nestali, nebo nezůstali přáteli – bylo to tedy dobře, nebo špatně? A dá se něco takového rozhodnout s vědomím toho, jaký osud nakonec Vincent Tomášovi přichystal?
Teď však byli na samém začátku. Vincent měl za sebou skoro dva roky u Kotrby, Tomáš prvních pár měsíců, a protože byli tak trochu pořád ještě i na začátku života jako takového, spory Kultu a Lodi pro ně byly víceméně teoretické. A protože k teorii se rádo utíká, aby člověk odpoutal pozornost od toho, že třeba má nějaké vlastní malé trápení, které se dá řešit snadněji než zachraňovat svět, tiché války zuřily všude a i když mezi Vincentem a Tomášem žádná soukromá nebyla, o těch obecných se bavili často a pořád dokola.
„Přijde mi to jako takový kyvadlo,“ řekl tenkrát Vincent poprvé, „jakoby si lidi neuvědomovali, že za vším je nějaká příčina, a že když někdo je celou věčnost nějak znevýhodněnej, tak se logicky pak dožaduje nějaký rovnoprávnosti… a možná to někdy přežene, ale podle mě to z tý druhý strany vypadá přehnaný mnohem dřív, než reálně je. Každej prostě všechno vidí jenom z tý svojí strany.“
„Proto jsem neutrální,“ říkal Tomáš, a Vincent se radoval, že jsou oba lidé, kteří se snaží najít rozumný střed – jen do doby, než Tomáš dodal, že „na obou stranách jsou extrémy.“ S tím Vincent nedokázal souhlasit, protože na straně Prázdné lodi extrémy neviděl – tím tedy bylo stanoveno, že do budoucna se bude Tomáš více klonit ke Kultu (i když mu jeho otálivá povaha zabrání stát se aktivním vyznavačem), zatímco Vincent bude vždy spíš hájit Loď; lépe řečeno bude přesvědčen, že na její straně není co hájit, že zkrátka mu zcela přirozeně nezbývá než být na straně těch, kdo říkají „chceme žít takto a takto, nechte nás být,“ než těch druhých, kdo křičí „vy, vy tam, žijte podle nás!“
Skutečným mistrem ve vyhýbání se konfliktům byl Michal. Pod tím, co se na první pohled jevilo jako přátelská, veselá povaha, se ukrýval mnohem falešnější škleb člověka, který buď nemyslí vážně vůbec nic, nebo řekl každému jen to, co podle něj chtěl slyšet. Vincent Michala zprvu vyváděl trochu z míry, když na jeho hru nepřistupoval; postupně se mu však přizpůsobil.
Že mu nic jiného nezbývá, pochopil během léta mezi prvním a druhým rokem v pekárně – tehdy ještě s Helenou bojoval nahlas, její věčné telefonáty a maily ho natolik znervózňovaly, že jednou Michalovo dětinské schovávání zmetků okomentoval slovy: „Je smutný, že někdo dělá celej život jednu jedinou věc a stejně se jí nenaučí pořádně.“
Ten pohled a vzteky přeskakující hlas Vincenta ani nevyděsil, ani nepřesvědčil o potřebě přistupovat k Michalovi způsobem, jaký mu vyhovuje – ne, Vincenta přesvědčil až následující den, kdy Michal dělal jakoby nic. Tehdy Vincent pochopil, že s tímto člověkem se nespřátelí nikdy, že jejich vztahy mohou být na povrchu korektní, ale nikdy vřelé... A měl pravdu, a pokud se někdy o Michalovi dozvěděl něco osobního, o tom, kým skutečně je, nebylo to od něj, ale mnohem později od jeho ženy.
Krátce po onom výstupu, o kterém pak Michal navždy mlčel, nechala Helena u Vincentových dveří lahev na rozloučenou. Tak tyto dvě Vincentovy soukromé tiché války začaly téměř zároveň, a každá byla jiná: s Michalem se vídal denně a už nikdy se neobtěžoval dát najevo nesouhlas jinak než v nadsázce, zatímco Helenu už nikdy nepotkal; shodně však oba dva získávali ve Vincentově hlavě stále nestvůrnější povahu – za Michalovými narážkami cítil švábí pohled, a Helena v jeho vzpomínkách byla ještě manipulativnější, sobečtější a nenasytnější než snad ve skutečnosti.
Vincentova nejstarší tichá válka však, stejně jako ty obecné, svým názvem klamala. Začala se totiž projevovat tak, že v ní zaznívaly hodiny otcova hlasu; co hodiny – desítky, možná stovky hodin. Tím, jak práce a vlastně i setkávání s Tomášem a o víkendech s Petrem byly stále rutinnější, Vincent si z těch let vlastně pamatoval ponejvíce právě své poslechy dílů z archivu Procentáže před usnutím. Nejdřív v nich něco hledal, dokonce přes odpor k otci ocenil pár jeho vtipů, a otcovo uvažování o filmech mu bylo z pochopitelných důvodů blízké, takže jej nepovažoval za úplného idiota, nicméně se toto přehrávání i několik let starých recenzí na desítky filmů, které nikdy neuvidí, stalo chorobným; Vincent znal mnohé z nich už opravdu nazpaměť, a nakonec se dostal do stavu, kdy bez nich usnout nedokázal.
Rozhodně však Vincent nebyl člověkem, který z každého, kdo mu zmizí ze života, vytvoří nepřítele – i když se Alici neodvážil už dávno kontaktovat, vzpomínal na ni bez nejmenšího náznaku zlosti; ba co víc, necítil ani výčitky sám k sobě, protože považoval své jednání s ní za férové. Řekl jí přece vše narovinu, ne?
Dalším, koho opět dlouho neslyšel, byl David, a proti němu taky neměl už namířené žádné negativní emoce – a tak, když David pozval Vincenta s Petrem na kolaudaci prvního domu, který byl postaven podle jeho návrhu, nějakým zázrakem ještě dřív, než David architekturu vůbec dostudoval, Vincent bez problémů pozvání přijal a na přelomu druhého a třetího roku v pekárně pocítil nevídanou radost z toho, že má důvod taky jednou si na sebe vzít něco čistého, a vyrazit z Lokte jinam než na skok do Ostrova.
Petr si půjčil matčino auto. Velkej (teď už se mu pomalu začínalo říkat starej) Peťan vlastnil sice vozy dva, ale dohadovat se s ním by bylo zbytečně otravné, a navíc Petr chtěl dorazit k Davidovi trochu reprezentativně, a k tomu by se otcův zablácený džíp ani ta druhá rachotina nehodily. Petr i Vincent měli totiž pocit, že v Davidem navrženém domě by se u této příležitosti mohli pohybovat nějací lidé na poněkud vyšší úrovni, než byli oni dva. Ostatně Davida trochu podezírali, že právě proto jim řekl, aby dorazili až v podvečer – aby si snad před někým nedělal ostudu svými přáteli z dětství? Nakonec se ukázalo, že David měl k tomu časovému požadavku jiný důvod, který souvisel spíš pouze s Vincentem než s Petrem, a opravdu v tomto nehrálo roli, jestli se ti dva dokážou vhodně obléci nebo jaké budou mít vozidlo.
Poslední minuty cesty projížděli kolem Solárního pole, a Vincent ho tak viděl poprvé na vlastní oči. Znal největší fotovoltaickou elektrárnu z fotografií a věděl dobře, jak futuristicky působící krajina zde díky ní vznikla. Vypadala stejně i naživo, a v odpoledním slunci nekonečně rozlehlá plocha solárních panelů poskytovala mnohem rozmanitější podívanou, než by člověk od souvislé vrstvy materiálu čekal. Vincent dokonce Petra požádal, aby na chvíli zastavil.
„To už tu chvilku nevydržíš?“
„Já nechci pauzu na to... Chci si prohlídnout ten výhled.“
Petr kroutil hlavou, ale na jednom vyvýšeném místě, kde příhodně bylo odpočívadlo, Vincentovi vyhověl. Bručel něco o bláznech a místo aby se k Vincentovi připojil, zůstal sedět za volantem a šťoural se ve svém novém smartphonu – Vincent dosud žádný nevlastnil, a tak se ani nemohl pokoušet zachytit to, co si chtěl prohlédnout.
Co mu jen připomíná ta lesklá plocha, kdesi daleko vzadu ohraničená horami s ostrůvky vesnic? Že se podobá jezeru či moři, to věděl už z obrázků, ale nebylo to ono, nebylo to všechno. Vincent si připadal, jako kdyby se díval na něco, co teprve uvidí. Může to být tím, že se sem SolPol nehodí, že je to nepřirozený zásah do krajiny, který vypadá, jako kdyby sem spadl z budoucnosti? Jinak přece není možné, aby si Vincent vzpomínal na něco, co teprve bude... Jedině by snad věděl, že ho ta věc čeká, protože o ní už slyšel. Ale co by to mohlo být, nevymyslel.
Vrátil se do auta a Petr od předstírané netrpělivosti přešel hned do šklebu.
„Vykoukáno?“
Petr, ač se navzdory po otci zděděnému chlapáctví uměl dojmout, rozhodně nebyl typ, který by ocenil tichou krásu krajiny – v přírodě spíš něco lovil a řezal, než aby se nechal v zamyšlené procházce unášet scenériemi. A ani kontrast známých staletých obrysů hor rodného kraje s futuristickým leviatanem rozlezlým po nezměrné délce na tom nic nezměnil.
Jestli však něco působilo ještě víc jako z budoucnosti, byl to dům, ke kterému přijížděli. Když David řekl, že navrhl dům „pro tchyni“, ani jednoho nenapadlo představovat si cosi tak extravagantního; najednou to však dávalo smysl – že je tahle vesmírná loď, nebo co to mělo připomínat, navržená Davidem, muselo být jasné každému, kdo mu někdy nahlédl pod ruku, když si ještě ve škole kreslil. Matka jeho partnerky bude jistě velmi zajímavá žena, když se rozhodla v něčem takovém bydlet. Pokud jí tedy David ukázal návrh předem.
Střídmý počet aut zaparkovaných na štěrku před domem jim napověděl, že uvnitř patrně nebude tak vysoký počet lidí, jak se předem obávali. A skutečně, když jim David vyšel ven naproti, přivítal je a dovedl dovnitř, postávalo tam pouze několik málo účastníků této události. Přesto se Vincentovi s Petrem David omluvil, že v tuhle chvíli se jim ještě nemůže věnovat, ať si zatím poslouží z přichystaného občerstvení, a že se v průběhu večera jistě spolu pobaví. Petr byl řidič a Vincent se nechtěl v přítomnosti neznámých lidí uvádět do stavu přílišného uvolnění, a tak oba popadli sklenici s nealko nápojem, a po chvíli trapného postávání v obrovské společenské místnosti vyšli raději ven na terasu, kde nikdo nebyl.
Uprostřed léta se stmívalo pomalu, ale na tomhle místě i tak byly proměny světelných podmínek znatelné s každou minutou. Vrchol zlaté hodiny, kdy SolPol barvou připomínal skutečné pole obilí, minuli už cestou; postupně více a více vybledlé odstíny však nebyly o nic méně fascinující. Tedy pro Vincenta. Petr už se ve společnosti kamaráda začal poměrně nudit a vyrazil dovnitř porozhlédnout se, co by uzobnul ze stolu – a podle toho, co Vincent zaslechl nedovřeným oknem, Petra odchytil nějaký expert, který s ním začal řešit, jak převratným způsobem je v této nemovitosti řešeno vytápění. Tak Vincent zůstal venku sedět sám, a samotného ho zastihl i David, když za úplné tmy vyšel ven a přisedl si k němu.
„Ve skříni za tebou je deka, jestli je ti zima.“
„V pohodě. Kámo, to je nádhera,“ řekl Vincent, i když ze SolPolu už byly vidět jen stříbrné a modré odlesky v hluboké černi.
David se usmál.
„Já věděl, že ty to uvidíš. Vždycky jsi byl noční tvor. Proto jsem řekl, ať přijedete večer...“
„Je to neskutečný. Až mi odněkud spadne pár milionů, postavíš mi taky barák tady?“
„To je právě ta věc... já už žádnej další barák nenavrhnu.“
Vincent nechápal.
„Co je to za novou módu, že všichni studujete něco jinýho než co chcete dělat? Ty nechceš bejt architekt?“
„Chci. Ale jinak. Já ti to pak vysvětlím... podívej,“ kývnul David k poli. Zatímco daleko za ním rozeseté vesničky zářily do temnoty svými domy, uprostřed SolPolu se zalesklo mnohem slabší světélko, chvíli se sotva znatelně pohybovalo, a pak zhaslo. O kus vedle se objevilo další, a potom zase. Tak to pokračovalo nějakou dobu; někdy se jich zjevilo i víc najednou, někdy byla delší pauza, ale nebyla v tom vypozorovatelná žádná pravidelnost.
„Nějaká porucha?“ zeptal se Vincent.
„Ne. Děti.“
Zase se usmíval, až to Vincentovi trochu lezlo na nervy. Co to má znamenat? Ať už se vymáčkne.
„O kus dál je dalších pár domů. Hodně drahých, ještě dražších než tenhle. Děti těch lidí, co v nich bydlí, mají na co si vzpomenou. Ty nejnovější telefony. Takhle v létě vycházejí do pole a hrajou tam nějaký hry... Vzpomínáš, jak se naši rodiče vždycky rozčilovali, že oni jako malí běhali celý dny venku a my sedíme u počítačů? Tak tyhle děti taky běhají venku. Akorát při tom netrhají žížaly, ale mačkaj něco na mobilech... a natáčí se při tom.“
„Těma mobilama? No jo, od tý doby, co je tak snadný streamovat na netu video, všichni natáčí kdejaký ptákoviny.“
„Ale nejen ptákoviny. Streamujou se i kvalitní věci, věci, co by před pár lety vznikaly pro televizi. A teď se natáčí na internet, levnějš, rychlejš...“
„...počkej, ty studuješ architekturu a najednou blbneš s tím, že budeš něco natáčet? Z toho jsme vyrostli, ne?“
„Viděl jsi Hajzly?“
Vincent přikývl. „Hajzlové“ byl dokument, který nedávno vznikl tak, že jakýsi mladík infiltroval podvodné prodejce, kteří využívali důvěřivé seniory k prodeji nesmyslně předraženého zboží. Tento dokument, který se promítal běžným způsobem v kinech (a neběžným způsobem v domovech důchodců a podobných zařízeních), měl natolik velký společenský vliv, že se na základě jeho názvu začalo i v seriózním zpravodajství používat slovo „hajzlové“ jako označení různých podvodníků a manipulátorů. Jejich autor tak měl našlápnuto ke slušné kariéře dokumentaristy - a rozhodl se svůj potenciál proměnit tím nejmodernějším způsobem, který mu nabízela doba.
Marek Vajniš se místo práce na dalším klasickém dokumentu pustil do natáčení krátkých reportáží o různých pouličních podvodníčcích, neférových směnárnách a loupeživých taxikářích, zkrátka o všech těch jevech, kterými bylo české hlavní město nechvalně známé ve světě hned vedle turisty oblíbeného faktu, že se sem vyplatí jezdit za pivem a děvčaty, protože na obojí tady stačí docela málo peněz. V budoucnu se Marek přeorientoval i na tvorbu méně agresivního a svět-napravujícího obsahu, ale teď byl ještě mladý, dravý a plný nakažlivého elánu.
„My jsme se potkali v hospodě,“ vysvětloval David, „a bylo to fakt zajímavý, a pak jsme se sešli znovu a mně došlo, že tohle je to, co chci dělat. Než někomu cpát svoje nápady, na který se pak stejně nenajdou peníze, tak radši mluvit o tom, co se mi líbí a nelíbí a proč...“
Vincent poslouchal a vlastně Davidovi rozuměl, jen se mu ten svět, ve kterém je možné rozhodnout se něco dělat a opravdu se do toho pustit, zdál natolik odlišný od toho skutečného, ve kterém žil on, že se tady na kraji Solárního pole cítil ještě více mimo realitu než doposud - mimo tu svou běžnou, obyčejnou, šedou realitu, do které se zítra vrátí, a na rozdíl od Davida v ní zůstane pravděpodobně celý život. Je chyba v něm? Nebo v prostředí, ve kterém už tři roky setrvával? Ale i do toho prostředí se přece uvrhnul sám... tedy postrčen Janou, ale jako následek svého rozhodnutí a následné nečinnosti. Je to opravdu v něm. Je jeho vnitřní šváb natolik slabý, že se prostě zpod té podrážky, která ho zašlápla, nevysouká? Zahloubal se tak, že napoprvé ani nepostřehl Davidovu nabídku.
„...takže by se mnou Mára udělal pár prvních dílů, a pak bych pokračoval s tebou, kdybys chtěl.“
Vincent sebou škubl a podíval se na Davida.
„Cože? Že bych to dělal s tebou?“
„No už ti to tady chvíli povídám, ne? Nebylo by to zatím něco, co by tě uživilo, já taky budu muset po škole dělat i další věci... ale tys byl vždycky na ty víkendový výlety po republice, ne?“
„Šiš, jako malej, ještě když naši byli spolu...“
„Tak vidíš. To by bylo podobný, akorát bysme vždycky někde něco natočili. Ty peníze za streaming bych klidně dělil napůl, stálo by tě to stejně času jako mě... plus bys mohl klidně k tomu dodat nějaký hudební podkresy, skládáš ještě něco, ne?“
„Eh, to bych vůbec nerozebíral. Hele, já nevim, to asi není pro mě.“
Proč to řekl? Ještě před chviličkou v duchu fňukal, že se nikdy nepohne z toho místa, kde je, a teď nechňapne po nabízené ruce? Nevěří si, nebo naopak zase má chuť dupat pomyslnou nožičkou a štěkat „já sám, já sám, nepomáhej mi“? Nebo jde prostě o to, že tohle není ta „jeho věc“? Ale vždyť by částečně mohla být... a zas na další stranu, fungovalo by se k té „své věci“ vrátit, je v něm ještě aspoň pár melodií? Vincent nevěděl, ale znal už sám sebe natolik, aby si byl jist, že tohle není něco, co by si mohl rozmyslet, tohle je něco, na co se musí hodně dlouho dívat hodně zdálky, a pravděpodobně čekat tak dlouho, až ta příležitost zmizí.
David připomněl, že nepotřebuje slyšet odpověď rovnou, a pak se vrátil dovnitř, aby se rozloučil s posledními hosty. Když pak vešel zpět do domu i Vincent, seděli u krbu už jen jeho dva přátelé.
„ReŠnaGa zase pohromadě,“ podotkl Vincent, když se svalil na gauč.
„Slyšel jsem, že ji možná napůl obnovíte,“ řekl Petr, „ale nesedej si, musíme jet.“
„Klidně tady můžete přespat.“
„Ne, musím vrátit auto, matka hned ráno někam jede... škoda, ani si nepřipijem na památku Maškový.“
„Cože?“ zeptal se Vincent, kterému to jméno bylo povědomé, jen netušil odkud, „jakou památku koho?“
„No Maškový, co jsme ji měli jako učitelku ve školce. Tys to taky nevěděl? Ten chlápek tady o tom mluvil, že je to už asi čtvrt roku, co spadla... prej měla nějakýho novýho manžela, vyjeli si na jaře na kole, chytil je déšť...“
Bylo to, jako kdyby Petr mluvil někde za sklem, když popisoval Heleninu nehodu. Alkohol, kolo, rozestavěná přehrada. Kluzký beton. Vrtulník přiletěl úplně zbytečně.
Vincent se vrátil do přítomnosti až ve chvíli, kdy slyšel Petra prohlásit, že jejich bývalá učitelka ze školky byla první obětí Rokle, při jejíž stavbě klidně může někdo další zemřít, někdo se může utopit, až bude napuštěná, a celkem jistě to pár lidí odnese, až se Rokle protrhne a spláchne celé Vary. První oběť.
„Ne,“ řekl nejdřív potichu Vincent, pak se mu hlas zlomil a nakonec přešel do křiku, „jestli byla tak blbá, že jela na kole nalitá k Rokli, mohla si za to sama, jasný?!“
David s Petrem na Vincenta nechápavě hleděli.
„Hele, ty si toho panáka dej, když tě to tak rozhodilo,“ řekl David, a protože sám po prohýřených středoškolských letech nepil, nalil jen do jedné sklenky.
Vincent poslechl. A pak už ani neposlouchal, ani nic neříkal... jen vlezl Petrovi do auta a nechal se odvézt.
A tak Vincent musel strávit zjištění, že už mnoho měsíců bojuje uvnitř své hlavy s někým, kdo nejen neopětuje palbu, ale ani nemůže, protože už neexistuje.
Bojoval s duchem. Dobře, nějak si to v sobě srovná. Ale vyvstávala tady druhá otázka - nepodílel se náhodou na vzniku toho ducha? Neovlivnila náhodou některá jeho rozhodnutí Helenin život natolik, že to nakonec vedlo k jeho konci?
Když ho Petr vysadil doma, Vincent si po prvním sólovém přípitku na Heleninu památku dopřál ještě jeden - otevřel tu lahev, která stála na poličce jako strašák. Už svou funkci plnit nemusí; teď bude Helena strašit Vincenta bez rekvizit. A on si bude na její památku připíjet sám se sebou skoro celé dva zbývající roky u Kotrby, v tomto bytě a v Lokti.
Z toho třetího roku si vlastně nebude pamatovat nic jiného. Jen každodenní práci, hovory s Tomášem, občasné víkendy s Petrem, a litry alkoholu. Čtvrtý rok bude vypadat z větší části dost podobně - kromě toho však taky ještě stihne složit svou první opravdovou skladbu a navštívit dvě města (a jednu ženu), která mu pomohou stát se tím, koho svět bude znát jako Vincenta Reise.
Před tichou válkou, kterou člověk vede ve svém vlastním nitru, a navíc sám se sebou, se dá jen velmi těžko utéct. Přesto - nahlédnout za obzor může být ten nejúčinnější způsob, jak přestat prohrávat. Nebo aspoň nezešílet.