Země betonu a deště

06 Skutečný svět

„Taky se ti může stát, Vincente, že jednoho dne řeknu ne,“ řekl děda, když ho poněkolikáté během prvních dvou měsíců vezl do práce.

Poprvé se to stalo hned ten první den, když měl Vincent nastoupit – když se děda doslechl, že je v Ostrově i jeho druhá dcera a zůstává zde do neděle, nechal se Vincentovou matkou pozvat na nedělní oběd. Jana nebyla nadšená, že tentokrát má být ona tím, na koho je vyvíjen nátlak, ale nakonec byla ochotná se svým otcem prohodit pár slov a odjížděla pak domů sice emočně vyždímaná, ale s pocitem dvou much zabitých jednou ranou. Děda se zdržel ještě na podvečerní kávu, od které Vincentova matka odbíhala, aby bušila na dveře koupelny, když se Vincent zase po čase neobratně holil.

„Ujede ti vlak! První den!“ pokřikovala přes dveře tak dlouho, až opravdu ujel, a děda se tak ochotně nabídl, že Vincenta do Lokte odveze.

Vincent tedy měl ten den ještě o chvilku víc na to, aby svého druhého dědu trochu poznal, a slíbil mu návštěvu v jeho domě u řeky, který stál poblíž vodácké osady pod Karlovými Vary a kde Vincent dosud nikdy nebyl. Domluvili se, že Vincent dědovi příští jaro pomůže s čímkoliv, co bude třeba na zahradě; děda sice od svého ovdovění nic nepěstoval, ale kolem domu je vždycky co dělat, aby všechno zbytečně moc nechátralo.

Tak jejich první společně strávený čas v autě proběhl celkem v přátelském duchu, děda měl radost, že jeho vnuk neskončil jako jeden z těch kluků, se kterými pracoval poté, co přestal učit na normální škole, a Vincent se těšil na jaro a zároveň docela i na svou první pracovní noc, i když moc netušil, co ho v Kotrbově pekárně čeká.

Čekalo ho tam, vedle práce, především panoptikum postaviček. To Vincent pochopil hned, jak vešel dovnitř a přivítala ho sudička s kočkou na rameni, ze které se vyklubala stará paní Kotrbová – tahle pekárna byla totiž rodinný podnik. Ačkoli už deset let oficiálně velel mladý Kotrba, jeho rodiče v podstatě řídili provoz, pokud se tedy dalo mluvit o nějakém řízení, protože Vincent velice záhy nabyl dojmu, že tahle firma prostě nějakým nevyhnutelným způsobem existuje, třepetá se v proudu času a vzdoruje všem ekonomickým, marketingovým i personálním zákonům.

Onen personál dále kromě starých Kotrbů tvořil Oldřich, starý pekař, kterému když se nepřipravilo večer šest piv, tak prostě nepekl. Pak tam byl houf žen, které od sebe Vincent hned neuměl rozeznávat, jen pochopil, že jim nějakým způsobem velí dvousetkilová květovaná zástěra, známá jako paní Houšková. Posledním z pravidelného nočního osazenstva (podle potřeby doplňovaného občas některým z dalších zaměstnanců, pracujících obvykle přes den) byl Michal – ten jako jediný působil na první pohled normálně, což byl ale Vincentem brzy rozeznaný klam, protože Michal byl ve skutečnosti tím největším šílencem, kterého bylo ještě možné nechat běhat na svobodě.

„Máš holku?“ zeptal se hned, jak se Vincent převlékl. Vincent neměl rozhodně chuť cizímu člověku nějak dopodrobna vykládat, že je už pár týdnů bez holky a že se z toho sotva jakž takž vyhrabal, a tak jenom řekl: „Teď ne.“

„Ale nejsi teplej?“ zeptal se ještě Michal, a na to už Vincent řekl jenom: „Ne,“ protože nepovažoval za nutné to jakkoli rozvíjet.

„Já bych nemoh' bejt teplej,“ prohlásil Michal, a Vincent byl ochoten toto sdělení akceptovat a neměl potřebu se vyptávat, proč tomu tak je.

Jenže Michalovi nikdy nestačilo říct něco jednou. To, proč by „nemoh' bejt teplej,“ vysvětloval často, rád a velice dopodrobna, jak Vincent brzy pochopil. I mimo svoje nejoblíbenější téma homosexuality se Michal vyjadřoval v podstatě jen v několika neustále opakovaných frázích a vtipech, a Vincent tak velice záhy naznal, že i když se s Michalem nedá mluvit o čemkoli vážném, vlastně je díky němu práce zde snesitelnější, protože jako jediný člověk pod čtyřicet ještě není úplně semletý životem a drží se ho dobrá nálada – nebo aspoň její iluze.

Rozhodně by tenkrát Vincenta nenapadlo, že až bude za čtyři roky odcházet, bude to z velké části právě kvůli Michalovi, protože jinak by toho cvoka musel zabít.

Největším překvapením těch prvních týdnů však pro Vincenta byl fakt, že ho práce bavila. Po úvodním nejistém plácání mezi různými činnostmi, které mu nikdo pořádně nevysvětlil (obzvlášť ne Oldřich, který buď nadával na bolest zad, nebo zpíval), zakotvil s Michalem u výroby chleba a brzy byl mladým Kotrbou vnímán jako zaměstnanec, kterému není jedno, jaká práce za ním zůstává. A Vincentovi to opravdu jedno nebylo, práce ho jistým způsobem uspokojovala, a i když šlo o sérii repetitivních úkonů, živá hmota přinášela každou noc určitý prvek nejistoty, a Vincent o svém prvním zaměstnání vyprávěl s nečekaným nadšením jak doma, tak Petrovi – ovšem největší nadšení mu způsobila první výplata.

„Vidíš, tak si těch peněz važ a uvědom si, že ve skutečným světě tě nikdo pořád zachraňovat nebude,“ pokračoval děda.

Zase ty řeči o skutečném světě; podobné, jaké si Vincent představoval, že by mohl poslouchat od dědy Reisů. To se vážně všichni starší lidé považují na základě svého věku za tak strašně moudré? Domnívají se snad, že odhalili nějaké tajemství života? A co je moudrého na tom, považovat za „skutečný svět“ právě tu svoji verzi reality; copak není svět barevnější, není ho někde tak nějak víc? Vážně ta nejskutečnější věc, kterou člověk může prožít, je poznání, že „život se s tebou mazlit nebude“ a tečka?

Ale na debaty nebyl čas a Vincent ani nechtěl dědu, kterého poprvé viděl podrážděného, ještě víc rozčilovat. Vypadalo to, že dědovi opravdu došla trpělivost s Vincentovým zaspáváním, které ostatně sám Vincent nechápal; považoval se za jediného člověka, který je schopný zaspat před noční směnou. Nic až tak strašně divného na tom však nebylo – Vincent se zkrátka ráno vracel z práce tak plný energie, že si šel často lehnout až před polednem.

Ostatně i kdyby šel spát hned po příjezdu domů, činil by tak už za světla – dostat se z Lokte do Ostrova mu nějakou dobu trvalo, a proto tehdy poprvé přišel s nápadem, že by mohl v Lokti bydlet. Třitísícové městečko však nenabízelo zrovna přehršel možností podnájmu, a tak Vincentovi nezbylo než čekat, než se něco časem namane. Ostatně ani nebylo reálné, aby se na vlastní bydlení zmohl rovnou, jelikož ony první těžce vydřené peníze pochopitelně z větší části hned rozfofroval.

Když odevzdal doma jistou částku, na které se s matkou domluvili, jeho dalším výdajem pak byl páteční večer ve Chlejvě s Petrem. Petrovi začínal poslední rok na střední a měl před sebou rozhodování, jestli bude ve studiu pokračovat, a pokud ano, zda se bude jednat o nějaký logicky navazující obor, nebo dá průchod té druhé složce své osobnosti a stočí se poněkud humanitnějším směrem. Zato David, jak se Vincent od Petra dozvěděl, už měl jasno – jeho abstraktní čmáranice tak dlouho získávaly konkrétnější tvary, až mu došlo, že nemá jinou možnost, než jít studovat architekturu.

„To má dobrý,“ řekl Vincent a sám nedokázal posoudit, jestli se mu úplně daří tak trošku nežárlit na to, že Davidovi se celkem jistě povede to, co si kdysi malovali společně – vysoká v Praze, a navíc architektura? Ten bude mít zajímavý život, zatímco já už se nikdy nevyhrabu z pendlování mezi Ostrovem a Loktem, asi.

„Neměli byste si konečně promluvit?“ zeptal se Petr zase po čase – věděl, že ta otázka Vincenta dráždí.

„Nevim, jestli už je to dost dlouhá doba,“ řekl Vincent. Nedodával, že by taky trochu ocenil, kdyby ta iniciativa vzešla z druhé strany. Co ocenil, on na to přímo čekal. Neměl chuť se vnucovat někdejšímu kamarádovi, když od něj nezaznamenal žádný zájem; tohoto prokletí se zbavil až díky někomu, kdo se v té době sotva začínal učit číst.

„A co tvůj otec? Jak dlouho s ním nemluvíš?“

„Asi půl roku, a v tomhle případě to nebude dost dlouhá doba nikdy.“

„Jsi vůl. Já s otcem, my na sebe občas hulákáme a tak, ale…“ začal Petr, ale všechna další slova zanikla v šumu Vincentova nezájmu. Kdyby chtěl poslouchat tohle, mohl si sednout v kuchyni k babičce. Tady jsou proto, aby si dali po tejdnu v práci a ve škole pár piv do hlavy, ne? Tak jedem.

V podstatě celý zbytek výplaty pak utratil hned další den, když se sešli s Alicí ve Varech v jedné takzvaně lepší restauraci. Alice byla na víkend v rodné vesničce a Vincent na ni chtěl udělat trochu dojem, i když doposud mezi nimi proběhlo jen pár zpráv, a to ještě převážně o Táně.

Tentokrát však o její kamarádce a jeho bývalé nemluvili; Vincent díky kocovině po večeru s Petrem neměl chuť ani na kapku alkoholu, a tak dokázal udržet nit hovoru i dlouho po jídle na docela slušné úrovni, což Alici evidentně bavilo, a on zase s uspokojením zaznamenal, že u ní došlo k jisté dekobylitizaci, tedy méně nechutně řečeno, Alice se mu líbila, a protože z ní pořád vyzařoval ten zvláštní klid, bez ostychu jí navrhl, že by se mohli spolu vyspat, kdyby tedy chtěla.

„Taky už mě to napadlo,“ řekla. Alice si na nic nehrála.

Bral to jako celkem samozřejmé ano. Ale protože se těžko mohli na sebe vrhnout rovnou přes ten draze prostřený stůl, ještě chvilku se o Vincentově návrhu pobavili.

„Takhle to teď chceš dělat? Aby tě nepotkalo další zklamání... prostě se domluvit s někým na sexu?“

Vincent sám neměl ohledně tohoto žádný plán; ostatně, do dnešního večera ani neuvažoval o Alici tímto způsobem, natož aby si stihl rozmyslet nějaký globální přístup ke vztahům, který chce v nejbližší době uplatňovat.

„Nejsem si jistej... Jo, když jsem byl malej, chtěl jsem hodně bejt jako tá– jako můj otec, no. Jeden nezávaznej vztah za druhým. Nebo jako v Samotě opětovanýho chtíče. Teď si spíš myslím, že by bylo fajn někoho potkat, někoho, s kým by člověk byl tak nějak vážně. Ale dokud se to nestane...“

„Budeme teda spolu spát, dokud se nezamilujeme? Taková dohoda by mi taky vyhovovala.“

„Jo, to slovo jsem nechtěl použít, ale pochopilas mě.“

„Já tě chápu velice dobře, Vincente Reisi. A řekla bych, že ty mi taky od první chvíle vidíš až... do žaludku.“

Vincent se usmál. Ta sladce pronesená připomínka jejich prvního setkání ho přesvědčila, že Alice si nehraje opravdu na nic, a že když se domluví, prostě to tak bude. A bylo, ale ne hned ten den – ani jeden z nich neměl doma možnost dostatečného soukromí, a tak si naplánovali příští víkend. Vincent odpracoval v pátek směnu navíc, aby dostal nějaké menší peníze na ruku, a v sobotu odjel do Prahy, kde tentokrát Alice zůstala a přivítala ho v bytě, který Táňa právě opouštěla.

„Ahoj,“ řekl on.

„Ahoj,“ řekla ona.

„Jak je?“

„Dobrý, dobrý. Co ty?“

„V pohodě,“ řekl. Nijak odměřeně – jen prostě pospíchala. Zavřela za sebou dveře a bylo po všem.

Zahlédnutí své první holky Vincentem skutečně nijak neotřáslo, což ho potěšilo, nicméně i tak se zmínce o ní nevyhnuli. Když v noci leželi s Alicí vyšťavení v posteli a vzájemně kroužili prsty po svých nahých tělech, povzdychl si, že teď už mu chybí jen jedno. Hned si všiml, jak Alice strnula – co se asi tak mohla obávat, že tím Vincent myslí? Raději to hned vysvětlil.

„Hudba, víš,“ řekl.

„Chceš... něco pustit?“

„Ne, myslím moje hudba. Něco jsem zkoušel skládat, dřív. Na počítači teda. Já na nic nehraju.“

„Táňa nikdy nic takovýho neříkala.“

„Táňa to nevěděla. Ona byla... promiň, já vím, že je tvoje kamarádka, ale prostě s Táňou se nedalo mluvit úplně o všem. Nebo dalo, ale... ne tak úplně.“

Alice se k němu zase přivinula a zamyslela se.

„A proč ti chybí? Proč neskládáš?“

„To kdybych věděl... tak bych to asi vyřešil a skládal.“

„Jestli je to pro tebe důležitý, tak to vyřešíš,“ řekla Alice prostě, a byla to jedna z vět, které si Vincent pamatoval s celou jejich vůní a teplem Alicina těla i dlouho poté, co jejich rozumný polovztah vyprchal.

Uvažoval pak během kolotoče práce a víkendů (které trávil někdy s Alicí, někdy ne), jak moc je pro něj hudba důležitá, zda opravdu natolik, aby „to vyřešil“. Vincent nebyl člověk, který by si jen tak sednul k počítači, otevřel příslušný program a zase začal dávat dohromady melodie a rytmy. Vincent potřeboval vědět, že když se do něčeho pustí, bude to stát za to, bude to k něčemu – tak jako každou noc v pekárně, kde mu nevadilo se zpotit, protože ten výsledek byl vidět, a odměnou za únavu byl pocit nepromarněného času, který mu výroba chleba zatím poskytovala. Poskytne mu ji i to, když si zase nasadí sluchátka a vydá ze sebe všechno, co v sobě má? Vincent byl přesvědčený, že ano. Jen dosud nevěděl, jestli v sobě má v tuhle chvíli vůbec něco.

Obrátil se o pomoc tam, kam vždycky posledních pár let. I když se s Alicí vedle sexu dalo i mluvit, Helena ho přece jen znala delší dobu, věděla o jeho historii s múzami a vždycky tu pro něj byla. Nebo ne? Odpověděla až po Novém roce – tohle byla její dosud nejdelší prodleva; koneckonců, ta Vincentova taky, a hlavně jí neřekl spoustu věcí. Nezmínil se o Alici, nevyprávěl dopodrobna, co zažívá v zaměstnání (moc zajímavého toho nebylo; práce ho i po těch měsících bavila, ale necítil, že by historky z provozu dokázal Heleně odvyprávět tak, aby byly pro ni jakýmkoli způsobem zábavné), jen se jí vypsal ze svých pochybností, zda má cenu se pokoušet zase o nějakou tvorbu, když z toho dodnes nic pořádného nebylo.

Helena jej ujišťovala, že to cenu rozhodně má, a svou opožděnou odpověď omluvila tím, že koncem roku řešila osobní záležitost, a vlastně – co bych ti to neřekla narovinu – řešila jsem rozchod.

Vincent tentokrát reagoval bez větších odkladů a vyjádřil lítost nad tím, že jí další vztah nevyšel – jen aby se zase obratem dozvěděl, že nešlo o další vztah, ale stále ten samý. To bylo poněkud matoucí. Jak dlouho se s Helenou znají – tedy tímhle způsobem, ne jako učitelka a chlapeček ve školce? Pár let. A ona se opakovaně rozchází s tím samým partnerem? To musí být naprosto osudový vztah plný neuvěřitelné vášně, nebo... nebo něco nepředstavitelně horšího.

Ale Vincent z Heleny nic nedoloval, a místo toho, když už obnovili konverzaci v takto vysoké frekvenci, zmínil se jí o oné potřebě bydlení v Lokti. Po dědově varování se mu sice dařilo překonat a vstávat každý den včas, aby běžel na vlak, ale vlastně už se smířil s tím, že u Kotrby nějakou dobu stráví, a tak by bylo pohodlnější s ohledem na dopravu i vlastní soukromí bydlet přímo v městečku, kde pracuje.

„A třeba bych tam měl i víc klidu na to, abych něco složil,“ dodal Vincent, ačkoli mnohem víc myslel na to, že případné vlastní bydlení by znamenalo nemuset pořád jezdit do Prahy za Alicí, a hlavně by si taky mohl k sobě pozvat kohokoli jiného.

Helena slíbila, že když bude o něčem vědět, neprodleně ho informuje. A totéž mu slíbil i Petr, ale u něj bylo ještě nepravděpodobnější, že by byl v tomto Vincentovi nápomocen – Petr se znal jen se samými samorosty ve středním věku, kteří se motali kolem jeho otce. Taky proto nejspíš dosud nepotkal žádnou tu svoji vyvolenou, ale podobně jako kdysi Vincent s Davidem očekávali změnu s příchodem na střední, Petr si teď maloval, že na vysoké se to změní. Vincent ho dokonce podezíral, že právě s vidinou větší pravděpodobnosti seznámení se rozhodl místo technického nebo přírodovědného oboru studovat češtinu a dějepis na univerzitě v Plzni.

„Jakože budeš učit? Chceš skončit v kabinetu s mojí matkou na ostrovský základce?“

„To snad raději ne,“ smál se Petr. „Prostě budu mít titul a budu dělat, co chci.“

„Trošku ujetý, studovat něco jen tak kvůli titulu... Ale co já o tom vím, já tohle řešit nemusím,“ řekl Vincent, a možná to znělo o trošku víc hořce, než mělo.

„Udělal sis to sám,“ připomněl mu Petr.

„Já vím. Já si nestěžuju.“

A Vincent si, kupodivu, opravdu nestěžoval. I když mu s noční prací a každodenním dojížděním zbývalo pramálo volného času, a i když se nezdálo pravděpodobné, že by ho v nejbližší době mohlo potkat cokoli zajímavějšího než mimořádně vydařený víkend, vlastně mu objektivně nic nescházelo. Jistě, byli na světě lidé, kteří si užívali mládí o dost víc: slýchával od Petra o tom, jak David řádí pravidelně ve Varech, ale zrovna tohle mu nezáviděl. Pokud už by musel nutně přiznat, že mu něco závidí, tak to, jak mu zřejmě studium architektury otevře svět — netušil a nemohl tušit, že za pár let ho jemu samotnému otevře právě David, tedy pokud se za svět dají považovat takřka všechna velká města Evropy.

Zatím Vincent evropskou historii i přítomnost vnímal jen prostřednictvím hradu Loket, který zahlédl každý den večer cestou do práce, a občasných cest za Alicí. Jak dlouho bude jeho setkávání s Alicí pokračovat, si netroufal odhadovat — ani nevěděl, nakolik aktivně se Alice stýká s dalšími partnery, a jak vážně tedy hrozí, že se v blízké době zamiluje. Nakonec, ještě než stihla Alice potkat někoho, kvůli komu by dohodu s Vincentem ukončila nebo přerušila, u něj samotného nastala potřeba tuto dohodu poněkud... rozšířit na více osob.

Helena mu totiž úplně zčistajasna napsala, že matka její nové kolegyně, nebo někdo podobně náhodný, pronajímá byt přímo u řeky. V Lokti. Malý, levný, volný prý velice brzo. Netypický, údajně – to mohlo znamenat, že bude vypadat úplně strašně, nebo bude mít charakter. Charakter tedy rozhodně měl, jak Vincent zjistil na prohlídce, a hlavně to nebylo v žádném paneláku (které se ostatně ani v této části Lokte nevyskytovaly), takže dokonalost.

Domov? Bydlení navěky? Ne, v žádném případě — ale pro tuhle chvíli ideální. I když nějakou dobu trvalo vše vyřídit, domluvit s majitelkou, přestěhovat... vlastně to Vincentovi připadalo jako mžik, a najednou bydlel. S matčinými a babiččinými starostlivými poznámkami za zády a s očekáváním ne zcela naplánované budoucnosti před sebou.

Tak jsem tady, pomyslel si ve své malé kuchyni. Je tohle ten skutečný svět, nebo čeká pořád někde venku za okny?

Na okno místo toho zaťukala Helena, když dorazila na návštěvu, na kterou ji Vincent pozval za to, že mu tohle místo vlastně obstarala. „Rychle dovnitř, řekněme si narovinu, že to vypadá trochu zvláštně — mohl by mě tu někdo znát. Přece jen, učitelka ze školky a její bývalý malý žáček. Devatenáct a sedmatřicet let — lidi by mohli mít hloupé nápady, že?“

Vincent měl taky nápady. Prvních pár minut rozhovoru byl nepopsatelně napjatý — najednou mluvit z očí do očí s někým, s kým si toho tolik napsal. S někým u něj v bytě. S někým, kdo vypadá, že nemá ani nejmenší problém s tím, jak oba sedí stále blíž druhému. Mluvil a mluvil a taky trochu poslouchal a rozhodoval se, jestli to má zkusit — ale nebylo o čem se rozhodovat. Tohle nebyla Alice, se kterou se dá domluvit, jestli chce, nebo nechce. Ne, tady jsou najednou dva lidé, kteří nemají na vybranou. Nemělo smysl se tomu bránit. Nemůžu si pomoct. To neřekl on jí. To řekla ona jemu, když se od něj nedokázala odtrhnout.

„Nesmíme to nikdy opakovat,“ řekla do telefonu, když se za pár dní odvážil jí zavolat.

Opakovalo se to. Samozřejmě, že se to opakovalo — a najednou Helena věděla o Alici a Alice o Heleně a ani jedné to nevadilo, protože s ním spaly stejně bez citu, jako on s nimi. Ale bylo to vážně bez citu? Vincent se, stejně jako odmalička, tak dlouho přehraboval ve svých myšlenkách, že sem tam na nějakou narazil. Nemůže sám sobě lhát — samozřejmě, že k nim něco cítí. K oběma něco jiného, a ani s jednou by nemohl normálně být, žít, považovat ji za svoji partnerku. Helenu zcela jistě ne. Helena je... prostě jeho učitelka. Jenom ho teď učí trochu něco jiného.

A Alice je kamarádka. To je přece cennější, než kdyby spolu začali normálně chodit a pak se rozešli a byl konec, ne? Ostatně, teď už to stejně nejde. Jestli ho to v uplynulých měsících napadlo — a samozřejmě že napadlo — teď už bylo pozdě. Stýkal se s další ženou a Alici to nevadilo, takže je jasné, že ona sama by neměla zájem o cokoli jiného než to, co mezi nimi bylo.

Vincent Reis, navzdory těm pár drobnostem, které se změnily v jeho životě, byl v něčem pořád stejný. Pořád hned na začátku něčeho přemítal o tom, jak to může skončit. A jestli to bude jeho vina. Místo aby si jednoduše užíval, musel se v celé situaci vrtat — a potřeboval o ní mluvit. Ale Petrovi coby někomu, komu tyto záležitosti dosud byly cizí, se svěřovat nechtěl, a navíc, i když mu věřil, nebylo by vůči Heleně fér prozradit její tajemství dalšímu klukovi, který prošel její školkou.

Svěřit se jednomu z těch dvou chlapů v práci? Oldřich by roli vrby plnil snad jen v tom smyslu, že by do rána zapomněl, co mu Vincent říkal. A Michal? Od toho by slyšel jen pár dokola opakovaných vtipů... a kdyby udělal tu chybu, že by dokonce prozradil víc, než by měl, zase by Helenu ohrozil — natolik už Michala znal, aby věděl, že je větší drbna než stará Houšková. Nakonec Vincent nevydržel mlčet před někým, koho ještě před rokem v podstatě neznal.

„Pořádně tahej, Vincente. Musíš to udržet, já už nemám takovou sílu,“ řekl děda a utahoval drát kolem těžkého trámu.

„Já už nepěstuju nic, co není Káťa, ale musí tu bejt pořádek, víš. Trávu posekat, listí shrabat... Ono na kompost správně nepatří, ale to už je jedno,“ vysvětloval dál, když měli základ postavený a přitloukali prkna okolo.

Jaro propuklo naplno, a i když kemp kousek dál po proudu byl ještě opuštěný, zahlédli na řece pár prvních vodáckých nadšenců. Vincent navštívil dědu doma poprvé; jeho dům byl starý, ale relativně udržovaný — zdálo se, že děda i coby bývalý učitel a vychovatel, nyní v důchodu, byl manuálně schopný stejně jako děda Reisů. Ten dům, jak Vincenta napadlo, když ho děda přivážel, by ale vypadal stejně dobře i zchátralý — možná by sem pak zapadal ještě víc. Opravdu jen kousek od řeky, zároveň částečně schovaný mezi stromy, bylo to místo na pomezí pohádky a hororu a Vincent si říkal, jestli by se tady v noci nebál.

Ale protože noc zůstávala navždy jeho jedinou celoživotní přítelkyní, ty největší strachy ho zde čekaly za bílého dne, a čím jasněji svítilo slunce, tím lépe Vincent viděl nebezpečí, jež se blíží. Dnes však ještě ne; dnes byl nádherný jarní den a Vincent po neuvěřitelně dlouhé době zažil místo pocení v moučném prachu taky nějakou námahu na čerstvém vzduchu.

Děda nebyl extra upovídaný, ale samozřejmě se během odpoledne zeptal: „Co práce, a co holky, máš nějakou?“ A Vincent mohl říct popravdě, že ne, taky popravdě mohl říct, že v podstatě dvě, ale nakonec to nějak obešel a naznačil, že se s někým vídá, ale že to není nic vážného. Podle toho, co o dědovi slyšel, by měl mít pochopení pro nezávazné vztahy a nevytahovat nějakou pokryteckou morálku, tipoval Vincent — a tipoval správně.

„No jo, užijte si, dokud jste mladý,“ pokrčil děda rameny, protože netušil, že jedna z Vincentových občasných partnerek je již v poněkud pokročilejší fázi mládí, „dokud to jde. Jednoho dne to všechno skončí, člověk ani neví jak.“

Vincent si všiml, jak děda s posledními slovy silněji praštil kladivem.

„Nechtěl jsem ti ji připomínat,“ pronesl omluvně.

„To nic, Vincente. Já na ni myslím každej den, víš. S tím nic nenaděláš.“

Vincent se svým věčným soustředěním na konce, na to, jak věci můžou dopadnout a možná nemusí, potřeboval od dědy odpověď na to, co mu vrtalo hlavou od chvíle, kdy o Kátině osudu poprvé slyšel.

„Vzal by sis ji, když víš, jak to dopadlo? Kolik bolesti to nakonec znamenalo?“

Děda se narovnal.

„To víš, že bych si ji vzal. Vzal bych si ji mnohem dřív. Právě proto, že už vím, jak snadno člověk přijde o to, co má. To jednou pochopíš... Ale já tě nebudu poučovat. Vy mladí máte stejně dost vlastního rozumu, jako jsme měli my.“

Vincent dědovu odpověď převaloval v hlavě po zbytek odpoledne i cestou domů. Nešlo o to, že by ho děda překvapil nějakou nečekanou moudrostí. Šlo o ten dodatek. Vy mladí... Vincent se nikdy necítil jako nějací „mladí“, jako příslušník nějaké „generace“. Dědova poznámka nezněla vůbec tak, že by se snad měla Vincenta dotknout, právě naopak, ale přivedla Vincenta zpět k jeho věčnému tématu dospělosti.

Je už nějakou dobu (ty měsíce se střídají jako blázen, za chvíli bude u Kotrby rok, celý ROK), dá se říci, samostatný člověk. Bydlí sám ve svém vlastním bytě. Umí se o sebe postarat, nestravuje se jako starý mládenec nějakými polotovary, zvládne se uživit. Když se sejde s Petrem na pár piv, už pak neběhají nazí po náměstí nebo cokoli podobného. Snaží se být, a zase to slovo, rozumný. Dělat jenom věci, které mají smysl. Ale jaký má smysl věnovat se něčemu, o čem ví, že je to dočasné? Proč se plácat ve dvou polovztazích, o kterých už pochopil (a dědu by k tomu snad ani nepotřeboval, říkal si), že mu poslouží jen k tomu, aby si pak o to víc vážil toho skutečného, jediného, osudového vztahu?

Protože tak to přece musí být, nebo ne? Jako v Samotě opětovaného chtíče. Vystřídat tolik žen (dobře, žije na venkově a není zrovna supermodel, takže jich asi nebudou desítky), aby mu pak ta pravá ukázala, že už žádné další nepotřebuje. Nedokázal se rozhodnout, jestli tato jeho představa je neuvěřitelně šíleně romantická, nebo naopak tak přísně logická, jak se mu jeví.

Jistě věděl jen to, že nechce dopadnout jako jeho otec, už ne. Ostatně, kde je otci konec? Od jejich posledního setkání už musel uplynout rok, bylo to na jaře, bylo to už tak dávno, jako v jiném životě. Ne, Vincent nebude jako on. Až potká další ženu, která mu bude nějakým způsobem sympatická, nebude usilovat o žádné dohody jako s Alicí, ani se nenechá ovládnout tou zběsilostí, která ho táhla znovu a znovu k Heleně. Bude postupovat pěkně polehoučku, a když už na něm není nic moc zajímavého (ani k té hudbě se pořád nevrátil), bude aspoň ten nejlepší partner na světě. Nebo se pokusí.

Bylo mu jasné, že není možné se takhle prostě rozhodnout a okamžitě jít a s někým se seznámit. Ne v Lokti, rozhodně. Ale zkusí tomu jít trochu naproti. Zatím nechá věci, jak jsou, dokud budou obě chtít (Alice snad, Helena jistě — zdálo se, že když jí dodal sílu k definitivnímu rozchodu s dlouholetým tyranem, začala na něm trochu viset; snad z toho nebudou žádné problémy). Ale na podzim, až Petr začne studovat v Praze, možná by tam měl Vincent zase jezdit častěji, a nakonec by mohl i Petra podpořit v tom, aby konečně někoho našel. Mohli by se krásně doplňovat.

Petr nebyl jediný, koho čekal letos začátek na vysoké škole. U Davida pořád platila architektura, tam nebylo co řešit. A Vincent netušil, jestli se na další studium připravuje i Martina, ale když mu ve schránce přistála pozvánka na výstavu závěrečného ročníku SUPŠKV v karlovarské galerii, došlo mu, že by tam mělo být vystaveno i nějaké její dílo, že přece i ona končí střední.

Jak je to dlouho od jejich prvního filmu, od toho, ke kterému tenkrát David Martinu přizval? Čtyři roky? Čtyři roky s ní nepromluvil, celou věčnost v jeho ani ne dvaceti, a stejně si na ni vzpomene jako na první ze spolužáků hned po Petrovi a Davidovi. Na tu výstavu se podívá — nestojí o to, aby ji zrovna teď po takové době potkal, takže vernisáži se vyhne, ale až mu to vyjde, do Varů zajede.

Vyšla mu hned první sobota, protože se, upřímně, přes týden začal do galerie těšit — konečně zase něco jiného než práce a jeho byt. Návštěva u dědy v něm zanechala poznatek, jak je příjemné občas vypadnout, zažít to, čemu pořád ještě neříkal den za obzorem, protože tenhle termín ho napadl až po návratu z Basileje. Nicméně, ať se těšil, jak se těšil, vstát o dost dřív než obvykle nedokázal, a tak přijel do Varů až odpoledne, rychle proběhl kolonádou a koupil si vstupenku, i když mu zbývalo na prohlídku sotva pár minut.

Vincent byl vlastně rád, že dorazil na poslední chvíli a galerie už byla prázdná. Nevěděl přesně, jak by se měl chovat — bylo by příliš nezdvořilé kolem obrazů, které ho nezajímaly, jen projít, najít rovnou ten Martinin, prohlédnout si ho a zase vypadnout? Nakonec se u každého pozastavil a chvíli si ho prohlížel. Byl zvědavý, jestli mu alespoň u jednoho dojde, v čem se výjev na plátně před ním liší od toho, když si v hudebním přehrávači na počítači zapne automaticky generovanou vizualizaci. Vincent se mezi obrazy přesouval se zamyšleným „hm, hm“ a i když se nezdálo, že by mohl někoho v tuhle dobu potkat, snažil se nedat najevo, jak má prázdno v hlavě.

Martinin obraz poznal nějakým zvláštním způsobem dřív, než se podíval na popisek — jako jeden z mála nebyl plně abstraktní, ale zároveň dívka na něm nebyla ani tak docela realistická. Bylo zřejmé, že se Martina nepokoušela namalovat sama sebe; to by jistě uměla věrněji, ne? Zasněná černovlasá dívka na obraze byla buď vymyšlená, nebo nějaká její kamarádka.

Vincent tam stál dlouho, ačkoli věděl, že nemá šanci přijít na to, jestli se autorka snažila tímto obrazem něco podstatného sdělit, nebo jí prostě stačilo namalovat něco krásného. A ona byla krásná, a zároveň se za ní sbíhalo cosi zlověstného, něco, co mohlo být opravdu velice zamračené nebe, nebo prostě jenom nějaký temný nesmysl. Vincent se střídavě díval na postavu uprostřed a na modročené pozadí a viděl v nich vzájemný kontrast, ale zároveň i to, jak oba prvky obsahují něco z toho druhého — šmouhy a chuchvalce okolo byly vyvedeny v dokonalých tvarech, a ona ve své kráse rozhodně nepůsobila nevinně nebo bezbranně.

Pak se ohlédl za sebe a dívka z obrazu tam stála.

„Je mi trochu podobná, co?“ řekla s úsměvem, který Vincentovi přivodil náhlou vadu řeči, a zároveň ji od obrazu definitivně odlišil; z Natálie nevyzařovalo nic tak zlověstného jako z osoby na plátně. Ani si později nedokázal vybavit, kdy se navzájem představili. Všechno bylo najednou jako ve snu — ne, ne jako ve snu. Jako ve filmu. Bylo to jako podle dokonale vypilovaného scénáře. On, potrhlík ve svetru, a ona, roztomilá mladá žena s dlouhými černými vlasy, oba s nějakým důvodem tady být právě v tuhle chvíli (zatímco on tradičně zaspal, ona přišla záměrně na poslední chvíli, aby se vyhnula lidem).

Po úvodním zakoktání Vincent vysvětlil, co ho sem dovedlo, proč je zcela výjimečně na tomhle místě. Ona přiznala, že nerozumí výtvarnu o nic víc než on; jen zde zkouší hledat inspiraci pro své básně. Básnířka? To je trochu blíž mému oboru...

Jejich duchaplnou konverzaci přerušilo netrpělivé zachřestění klíčů; přesunuli se tedy ven a pokračovali v ní.

„Spěcháš někam?“ „Ne, ani ne, teď už ne...“ Prošli Japonskou zahradou a kolem Beethovenova pomníku, daleko od centra, obklopeni jen zelení a architekturou bez lidí. Jí se hodil její lehký kabátek, když krátce sprchlo, ale kvůli němu se na chvíli schovali, i když říkal, že mu nevadí zmoknout, a samozřejmě že nevadilo, jen kdyby tohle odpoledne trvalo věčně a nestmívalo se tak rychle. Pak už ale musela opravdu jít, zrovna jí pojede autobus — a on by měl taky, aby stihnul vlak do Lokte. Ještě kousek společné cesty, ještě chvilka na to, aby vylovila z kabelky tužku na oči a napsala mu na ruku číslo poté, co si řekli, že se určitě znovu uvidí.

Strčil si pak mezi zápěstí a rukáv prospekt z galerie (který objevil v kapse kdovíproč až potom, co mu musela držet ruku, aby na ni vykroužila všech devět číslic), aby se ta nejdůležitější informace na světě nesmazala, a držel si ho celou cestu, aby mu nevyklouzl. Takže se uvidí. Nebyli hned domluveni kdy, proto ten kontakt, zato bylo jasné, jakým způsobem se uvidí — bude to zcela oficiálně a bez všech pochyb rande, vlastně první normální rande, které Vincent absolvuje. První. Kolik jich zažila ona? Jistě spousty; byla ještě o dva roky starší než Alice a Táňa, tedy o tři roky než Vincent, to si taky stihli říct. Ale nezdálo se, že by jí vadilo sejít se s mladším klukem...

Nastalo pár dní plných nervozity.

V práci Vincent zapomínal mačkat ta správná tlačítka a doma nebyl schopný ničeho. Kdy je správný čas se ozvat, na kdy se domluvit, kam ji pozvat? A opravdu se mu to celé nezdálo? Ne, to jen svádí k pochybnostem, jak moc byla dokonalá. A vlastně možná ne ona, ale ta situace. Jak bylo všechno správně a na svém místě, opravdu jako ve filmu. Proto ta potřeba, aby taky všechno udělal správně.

Výhoda byla, že se zcela jistě sejdou ve Varech, kde vlastně každé místo, které člověk náhodně vybere, může sloužit jako dokonale romantické kulisy. Zároveň si Vincent uvědomoval, že rande s Natálií by mu přišlo v jeho okouzlení dokonalé, i kdyby proběhlo v Rokli ještě v době, kdy se tam těžilo na sto procent. Rande... už aby to bylo, napíšu jí hned teď.

A rande proběhlo a bylo taky jako z katalogu, i s vtipným přesunem z restaurace do čajovny, aby měli nějakou historku, na kterou se dá vzpomínat a vědoucně se chichotat, a sešli se pak znovu, a potřetí přijela za ním do Lokte, a ta noc taky proběhla, jak měla. Nebyl to ten sex, co člověka úplně vyždímá a on pak jenom lapá po dechu, ale bylo to hezké, to zatím stačilo, a Vincent hned ráno, když ji odvedl na vlak, napsal Heleně a Alici, že se musejí přestat vídat. Byl zamilovaný a chtěl, aby vše pokračovalo tak bezproblémově jako doposud, a zdálo se, že bude — obě (OBĚ!) mu odpověděly, že ho chápou a že mu to moc přejí.

Jenže Vincent nebyl jediný, kdo ten den pomocí krátkého textu něco ukončil. Ještě ten samý večer Natálie ukončila jeho, když mu s omluvou oznámila, že se prostě musí vrátit k Jirkovi a že budou stavět dům, a „jistě snad někdy pochopíš a možná dokonce odpustíš“.

Vincent seděl na podlaze a nechápal a neodpouštěl. Nebyl by v tu chvíli schopen mluvit s žádnou ženou, nechtěl volat Petrovi, na kterého bral pořád stejné ohledy, a tak po dlouhých měsících vytočil Davidovo číslo a ptal se, co sakra udělal špatně.

David řekl: „Vůbec nic, kámo. Myslím, že vůbec nic. Někdy se prostě lidi zachovají tak, že to nechápeš.“

A Vincent skutečně ještě ani zdaleka nechápal, a kousek pod jeho nohama protékala Ohře a její proud pomalu slábnul.

---

Předchozí kapitola | Následující kapitola | Obsah