Země betonu a deště
05 Kult švába
Zhroutil se v poli.
Pokolikáté už? Víc času strávil sezením v hlíně a obilí než samotnou klopýtavou chůzí. Ještě nezvládl dojít ani do poloviny cesty mezi Karlovými Vary a Ostrovem. Ale to, jak pomalu postupoval, ho trápilo ze všeho nejméně. Vlastně právě proto vyrazil na cestu pěšky, aby co nejvíce oddálil moment, kdy dorazí domů.
Domov. Odvykl si tak označovat to místo, ten dům, kam se musel teď vrátit; ponížený, zničený, s nápisem „Prohrál jsem všechno, na čem mi záleželo“ nad hlavou. Bylo to místo, které se mu posledních několik týdnů připomínalo jen telefonáty plnými hrozeb, pláče a ultimát.
„Okamžitě se vzpamatuj a přijeď a sprav to v té škole,“ slyšel stokrát od matky i babičky.
Ale i jiná čísla mu volala: ředitelka, že prý starosta se spokojí s nějakým symbolickým trestem za Vincentovu drzost, ale v žádném případě si nikdo nepřeje, aby Vincent nedokončil studium na jejich škole.
„Já si to přeju,“ řekl Vincent. Jde jim jenom o tu ostudu, o statistiku, on je ve skutečnosti nezajímá – to mu bylo jasné. A oni nezajímali jeho. Celá ta upatlaná škola, kde nechali „učit“ kdejakého moulu, který v soukromém sektoru už neobstál a potřeboval se ještě chvíli nějak živit před penzí. Kašle na ně.
Řekl totéž Janě, když mu zavolala dokonce i ona – jako jediná se aspoň tvářila, že mu rozumí, že všechno chápe, přesto na něj naléhala, ať má rozum, ať si myslí svoje a vydrží ten rok a kousek...
„Ne.“
„Proč je to takový problém?“
Vincent se odpovědi vyhnul. Měl všeho a všech plné zuby, nevysvětloval jí už znovu dokola, jak ho v sevření toho ústavu ničila každá minuta, jak se mu ulevilo, když mu náhodný průšvih na radnici poskytl záminku konečně se naštvat a fláknout s tím.
„Ne. Půjdeme s Táňou pryč, najdu si práci a...“
„Jde o peníze? Můžu tě nechat něco si přivydělat. Zvládneš to při–“
Přerušil ji svým posledním „Ne“ a položil telefon. Ani jí se nedá věřit.
Táňa stála při něm. Nikdo jiný.
Zvedal se a po pár krocích zase propukal v pláč. Věděl, že takhle dojde do cíle až za tmy. Ale nakonec dojde. Kam jinam by šel, teď, když ho poslala do háje? Byla na něj dobře připravená. Oznámila mu, že si zajedou do Varů, aby ho měla na neutrální půdě. Řekla mu stručně a výstižně, proč se na něj už nemůže koukat. Jak od toho dne, kdy jí přijel oznámit svůj odchod ze školy a přenesl na ni svoje nadšení, šlo všechno postupně do kopru. Jak místo toho, aby nabytou svobodu proměnil v činy, stal se během chvíle válející se troskou.
Měla pravdu. To bylo na celé věci nejhorší. Vincent ji během své přerušované trmácivé chůze začínal nenávidět strašlivěji než kohokoli v životě, za to, jakým způsobem se s ním rozešla. Protože ona nedělala žádné scény, nenechala se nachytat s někým jiným, nepřednesla mu nějaké pokroucené emocionální pohádky, ne. Ona se zachovala rozumně. Udělala to, co by udělal on.
Věděl, že Táňa se zachovala rozumně, ale nepomáhalo to. (Přitom ztělesněná rozumnost, to byla Alice – že by dnešek souvisel s tím, jak spolu ty dvě jely do kina? Tu si taky ještě podá.)
Věděl, že je to definitivní, i když si namlouval opak. (A nějakou dobu si ho namlouvat bude a bude fantazírovat o tom, jak ho Táňa odehnala pro jeho vlastní dobro, jak možná je těhotná a nechce, aby... bude ještě dost šílet, chlapec.) Věděl, že se zase vzpamatuje, jasně že to věděl. Z jednoho rozchodu se přece člověk hned nemusí zabít. (I když ty kamiony támhle po silnici jedou tak lákavě rychle.) Ale nepomáhalo nic.
Nic nemohlo zmírnit jeho utrpení, a snad jediné, co v závěru cesty dokázalo odvést jeho pozornost od pořád těch samých vracejících se myšlenek, byl hlad. A žízeň, samozřejmě. Slunce klesalo k obzoru a z levé strany Vincenta smažilo; postupně už nedokázal myslet na nic než na vodu. Vodu – nebo pivo. Na posledním kilometru před Ostrovem uvažoval, jestli by neměl jít napřed za Petrem.
Cítil potřebu si vylít srdce a zároveň nevěděl, co by mu řekl. Dokázal by před ním brečet? Neuměl si představit, jak by Petr reagoval. Vlastně ani nevěděl, jestli ho zastihne doma. Zdálo se mu, že celý rok utekl a on Petra od minulého léta neviděl, ale nebyla to pravda; jen to tak působilo, protože vždy, když se potkali někde cestou domů nebo ve Chlejvě, vždy měl plnou hlavu Táni a vlastně ani nevnímal, co mu Petr říká.
A teď by měl přijít za ním a něco vykládat on jemu? Ještě uvidí. Rozhodne se, až zahne do té ulice, kde odjakživa stály vedle sebe jejich dva domy... Možná by vážně neškodilo Petra vytáhnout ven a oddálit tak drama, co ho čeká doma.
Nakonec se žádné drama neodehrálo. Vincent se od Petra domů přesunul až za tmy, vyběhl tiše po schodech a kývl na matku, která visela na telefonu s Janou. Matka po něm vrhla pohled ostře kontrastující s jejím švitořením do sluchátka a dál si ho nevšímala. Bořka nikde neviděl a bylo mu to jedno. Zalezl k sobě, sedl si k počítači a zůstal u něj sedět dva a půl měsíce.
Zpočátku ho matka i babička nechávaly víceméně být. Po úvodní důrazné přednášce o tom, že pokud chce tady žít, musí začít pracovat, odstartovalo období, kdy se Vincent cítil pod ochranou prázdnin, které by stejně měl, kdyby – jenže neměl; to mu dávaly najevo pořád silněji, až všechno vyvrcholilo na konci srpna takzvanou akcí VJP, jak si Vincent pro sebe později pojmenoval Velký Janin Proslov. Ale to bylo pořád ještě daleko, napřed ho opravdu nechávaly na pokoji a jejich občasné útoky dokázal odrazit tím, že si práci takzvaně „hledá“.
Ve skutečnosti hledal v první řadě útěchu. Vyměnil si s Táňou pár zpráv, za které se okamžitě zastyděl; choval se jako stereotypní odkopnutý milenec z nejlacinějšího seriálu. I když Táňu rozumově naprosto chápal, muselo to ven. Po pár omluvách se zařekl, že už se bude ovládat, a radši si zvykl chodit všechno každý den probrat s Petrem. Dokola a dokola. Petr byl z někdejší ReŠnaGy poslední, kdo dosud lásku nepoznal; Vincent mu vysvětlil, že není o co stát. I tak se Petr svěřil, jak ho trápí, že je pořád ještě sám, vždyť bude brzy plnoletý. Navzájem si nevěřili, když se ujišťovali o záviděníhodnosti pozice toho druhého; nevěřili, ale vyslechli se.
Jen díky Petrově společnosti byl Vincent po pár dnech aspoň natolik vychladlý, aby Alici napsal bez zbytečných emocí a útoků na Táňu, jen se zeptal, jestli jeho „bývalá“ někoho má. Alice řekla, že Táňa se jí zase nesvěřuje úplně se vším, ale podle všeho ne. To bolelo: skutečně se Vincenta zbavila jen kvůli němu samému, nemohl to ani svádět na někoho třetího. Psali si pak častěji; dozvěděl se například, že Alice a Táňa hodlají v Praze začít spolu. Nepřekvapivé.
Překvapivé bylo, jak brzy dokázal na Táňu pomyslet bez nenávisti. Prožil ty první hodiny a dny tak intenzivně, že najednou všechno ostatní ve srovnání s tím bylo bledší a nevýrazné, naučil se o ní mluvit i myslet celkem vyrovnaně. Nebyl si jistý, co by s ním udělalo, kdyby ji potkal, natolik si ještě nevěřil. Ale když během následujícího roku o některých víkendech navštěvoval Alici v Praze a náhodou Táňu potkal, proběhlo to bez jakýchkoli emočních otřesů, až se tomu nechtělo věřit, stejně jako by během toho léta stráveného u počítače nevěřil, že začne jezdit souložit zrovna s Alicí.
To léto tomu nic nenasvědčovalo. S Alicí si vyměnil jen pár opravdu čistě informativních zpráv, jinak vše řešil s Petrem. A když mu přestalo stačit Petrovo stále méně zaujaté naslouchání, odhodlal se k dlouho odkládanému: napsal Heleně.
Helena mu nevyčítala dlouhou prodlevu; snad jen stručnost její odpovědi prozrazovala, že je trochu dotčena tím, jak dlouho se neozval. Přišlo mu jen pár strohých vět, vyjadřujících účast a pochopení.
„Snad mě teď konečně obšťastníš pořádnou dávkou,“ napsala mimo jiné.
Jenže Vincent žádnou novou hudbu neměl. Nedostal se k ničemu kloudnému po většinu času, kdy byl s Táňou, a ani teď, kdy neměl vlastně žádné povinnosti (kromě občasného prohlášení „Prohledávám inzeráty... zítra budu na dva volat, teď večer už je pozdě“), se pořád k hudbě nevrátil. Necítil ten správný tlak, to puzení jako dřív – nemělo by to být naopak? Neměl by právě teď, ve chvílích utrpení, chrlit nápady a transformovat svou bolest v něco svíjivě krásného? Snad kdyby uměl hrát na skutečný nástroj, který by držel v rukou, přeneslo by se něco z jeho duše do tónů; na chladné klávesnici se však žádná serenáda melancholie neroztančila.
Místo toho jí tedy napsal, jaký je aktuální plán, přičemž za slovem „plán“ se ukrýval „způsob, jakým se rozhodl za vzniklých podmínek naložit se svým životem“. Nezůstane v Ostrově, prostě ne – praštil se školou, aby unikl odněkud, kde to nesnášel, tak teď přece nezůstane uvězněn ve městě, které ho dusí skoro stejně jako ona instituce.
Půjde do Prahy – samozřejmě že do Prahy, jiné město, které by stálo za úvahu, v téhle zemi není, a jakékoli šance na přesun do zahraničí se vzdal, když s nedokončenou střední zmizela možnost vysoké školy. Dokud nebude mít dost peněz, nikam do světa vyrazit nemůže. A on bude mít dost peněz, jinou možnost neviděl – sotva narazí na nějakou aspoň trochu slušnou pracovní nabídku v hlavním městě, stačí už jen sehnat bydlení a bude bohatnout. Copak to takhle neudělala Jana? Škola jí v jejím podnikání přece nepomohla, a on ani nechce být megadůležitý manažer jako ona, je vlastně... skromnější.
Čím víc byly Vincentovy představy vzdálené realitě, tím víc o nich nepochyboval. Takhle to přece chodí. Vincent trávil více než kdy předtím času na internetu, kde vrcholila zlatá éra blogů, a důvěru v jeho sny mu dodávaly příklady úspěšných – těch lidí, co se někam přimotali a byli ve správný čas na správném místě, a pak jim stačilo jen nebýt líní, bylo přece tolik.
Byl to ten krásný tržně ekonomický sen – tehdy ještě patřilo k dobrému tónu být jaksi automaticky pravicový, levice byla jen staří lidé a mladí šílenci; Vincent se necítil být ani jedním. Četl zápisky ajťáků a novinářů a připadalo mu, že s těmi lidmi má o tolik více společného než s tou šedí, mezi kterou vyrůstal. „Kdo nebyl ve dvaceti komunista, nemá srdce. Kdo je komunistou ve čtyřiceti, nemá rozum,“ byl oblíbený citát tehdejších opinion leaderů a Vincent si vždycky připadal tak nádherně pokročilý, že ani v těch dvaceti (do kterých mu zbývaly dva roky) není poblázněný levicovým morem. „Přesně tak, každej má, co dokáže urvat,“ říkal si, než se vydal vyluxovat ledničku.
„Obdivuju tě, žes měl koule to udělat,“ řekl několikrát Petr, jenže pro Vincenta to nic neznamenalo, protože věděl, že útěk sám o sobě žádným obdivuhodným výkonem není, že si jen Petr snad ve slabé chvilce povzdychne, jak by taky odešel, protože ho učení tak nějak nebaví – ale to bylo něco jiného než u Vincenta. Necítil v tomhle úplné pochopení z Petrovy strany a vlastně mu bylo milejší mlčení, za kterým zůstával někde schovaný David.
Otec? Ten mlčel taky. Ohledně Davida Vincent pořád tak nějak předpokládal, že až se trochu usadí ten poslední necelý rok, kdy kolem sebe chodili a ostentativně si jeden druhého nevšímali, zase se dají do řeči – i když asi už nikdy nebudou přátelé na život a na smrt, což ostatně nikdy nebyli tak docela, Vincent věřil, že spolu budou přinejmenším vycházet. Naproti tomu v případě otce byl Vincent nesmlouvavý – a nestálo ho to moc úsilí, protože nebylo s kým smlouvat.
Jeho sploditel, který nikdy nic nebral vážně a ze všeho si dělal legraci, evidentně v téhle věci zarputile vážný byl – nezavolal, nenapsal, neexistoval. Vincent netušil, jestli k otcovu mlčení stačilo to, v jakém stavu ho přistihl, nebo byl nejvíc uražený následnou poznámkou o rodičovství. Ale bylo mu to jedno. Bylo mu to jedno tím velmi intenzivním způsobem, který nás nutí nemyslet na věci, při nichž se cítíme trapně.
Matka Vincenta ani v nejmenším nenutila, aby se s otcem udobřil. Těžko říci, zda ji k tomu vedla nechuť k bývalému manželovi, nebo to, že měla svých starostí dost. Vincent nebyl idiot; věděl dobře, že původcem značné části těch starostí je on – ačkoli nahlas to nepřiznal a stále trval na svém, že škola je k ničemu a udělal správnou věc, a vůbec: buď ráda, že mě nebudeš muset živit další roky, co bych studoval. „Až začnu vydělávat – Kdy? No, brzo, brzo, jenom co se něco vyskytne a zmizím v Praze, stačí mi dát něco do začátku...“ A vůbec, on přece nemůže za to, že se zrovna teď rozešla s Bořkem – to už ale neříkal nahlas.
„Tátu máš jenom jednoho,“ říkala babička. Ta jediná do Vincenta (vedle nářků nad tím, že jako vnuk dvou bývalých učitelů a syn jedné aktivní kantorky by se měl zaprvé stydět a zadruhé konečně něco dělat) hučela, ať za otcem zajede nebo mu aspoň zavolá.
„Ještěže tak, co bych dělal, kdyby takových bylo víc,“ odpovídal Vincent, a babička kroutila hlavou tím samým způsobem, který od ní odkoukala starší dcera. Jestlipak taky takhle kroutí hlavou Jana nad svými podřízenými – nebo si to schovává, až bude mít děti?
Kromě zpřetrhaného pouta mezi otcem a synem babičce taky leželo na srdci to, že se Vincent neozývá ani prarodičům Reisovým. Na výtky v tomto smyslu jí už ale neodpovídal zdaleka tak ostře a spíš před nimi prchal. V tomto případě neuměl schovat lítost tak hluboko, jako když šlo o otce, a byl na každou připomínku babi a dědy Reisů háklivý. Chyběli mu, ano, a za nic nemohli. Ale nebylo možné se u nich objevit – rozhodně už ne poté, co přidal k rozchodu s otcem i rozchod se vzděláním. Věděl příliš dobře, co by mu řekli na jeho počínání, a skoro stejně, jak by reagovali na to, kdyby jim předestřel své představy budoucnosti.
„Takhle to ve skutečným světě nefunguje,“ řekl by děda. Protože skutečný svět přece znamená bydlet v šumperáku a jezdit makat do fabriky. Skutečný svět je práce a barák a rodina (tím se rozumí slušná rodina, svatba, děti, sex jenom potmě a po padesátce radši vůbec), skutečnej svět nejsou žádný tyhlety vejmysle jako kariéra nebo umění jiného typu než televizní pohádka pěkně po obědě. Vincent slyšel ty debaty mezi otcem a dědou milionkrát a hnusila se mu představa, že tam teď stojí na otcově místě a používá doslova ty stejné argumenty proti dědovu nadmíru praktickému postoji k životu. Tohle by prostě nedal; snažil se vždy do těch hypotetických hádek naplno vžít a dostat vztek, aby při vzpomínce na prarodiče nepřevážil smutek.
Kvůli své zatvrzelosti se tak Vincent nedozvěděl, že tím, koho babi a děda Reisovi obviňovali a zatracovali, nebyl on, ale jejich syn.
Tomáš Reis měl už nějakou dobu taky svých starostí dost – a byly to starosti, které si na sebe nabalil sám – a začínal se za to proklínat. Ale už do toho vlaku nasedl a vezl v něm pár (vlastně pořád víc) lidí, tak se nedalo nic dělat, musel se každý den překonávat a pokračovat v tom, co si tak chytře vymyslel.
Vždycky věděl, že ho lidi považují za zábavného. Uměl být vtipný ve společnosti, spoluzaložil s Tondou humoristický server Hnojiště, koneckonců i jejich rozebírání filmů na rádiu Bomba bylo tak oblíbené, protože se o premiérách bavili o dost uvolněnějším způsobem, než jakým psal standardní recenze. A pak taky samozřejmě – jeho humor spolehlivě fungoval na ženy.
Bylo tak jen logické, že v záchvatech tvořivosti po celá léta sepisoval úryvky vysněných komedií, sitcomů, parodií – jenže nikdy nic nebylo dost dobré. Psal-li cokoli sám, výsledek nikdy nevyzněl tak vtipně, jak měl. Tomáš Reis potřeboval na někoho reagovat, tak jako se pošťuchoval s Tondou, jako na Hnojišti komentoval aktuální dění nebo situace – to ale jako hlavní náplň dramatického díla tak úplně nefunguje.
Postupně se smiřoval s tím, že ve svém životě nevytvoří žádné skutečně autorské dílo, nicméně i tak se k nějaké tvůrčí činnosti serióznějšího typu dostal – tedy, jak se to vezme, serióznějšího... Složenky ani alimenty se neptají na zdroj příjmu, jen na jeho existenci či neexistenci, a tak byl Tomáš několik let členem scénáristického týmu stojícího, sedícího a omdlévajícího za nekonečným seriálem Náměstí na největší komerční televizi v zemi.
Práce na Náměstí ho dovedla ke zjištění, že zatímco v soukromí a klidu je schopen konstruovat koncepty a přicházet s náměty, pobyt v rušném týmu ho inspiruje k detailům, hláškám, k drobným střípkům kvality zasazeným do čistě spotřebního produktu bez uměleckých ambicí. Tu nejvíc mravenčí a rutinní práci pořád přenechával jiným, ale jako jakýsi kreativní duch získával jisté renomé v těch správných kruzích, i když veřejně se svou účastí na Náměstí moc nechlubil.
Pak si ho jednou zavolal na kobereček samotný ředitel televize. To se nestávalo tak úplně často – zpravidla jenom tehdy, když se Tomáš pokoušel do Náměstí propašovat nějaká zásadnější společenská témata a narušit tak plytkost té nenáročné podvečerní hodinky, kterou diváci trávili u televizní obrazovky. A i v těchto případech ředitel většinou spíš jen pozdvihl varovný ukazovák prostřednictvím nějakého poskoka; jen když šlo opravdu do tuhého, nechal se obtěžovat Tomášovou přítomností ve své kanceláři.
„Nechceme být kontroverzní, Tomáši, chceme, aby lidi přišli z práce domů, posadili se na pohovku a dostali to, co čekají. Abychom pak i my dostali od inzerentů...“
„Rozumím,“ říkal Tomáš, který už v sobě potlačil sklony k mladickému vzdoru, a šlo se přepisovat, v horším případě přetáčet.
Ale tentokrát Tomáše nečekala výzva ke krocení vlastního tvůrčího zápalu. Právě naopak.
„Padl tady jistý návrh, Tomáši,“ řekl ředitel a naléval zády k němu do dvou sklenek whisky, což byla jediná teatrální libůstka tohoto jinak velmi pragmatického manažera. Tomáš přes něj neviděl, jestli vzal do ruky lahev, kterou používá při výpovědích, nebo tu určenou k oznámení povýšení – zároveň by ani jedna nedávala smysl, vždyť povýšit ho není kam, a ta druhá možnost... no, možná čísla nejsou poslední dobou úplně slavná, ale že by to bylo až tak zlé? Ředitel se otočil – byla to třetí lahev, lahev nových projektů.
„A padly i jisté částky,“ podával mu sklenici jen symbolicky zevnitř zvlhčenou — ředitel největší komerční televize, kupodivu, byl tak trochu škrt.
„Nechci po vás druhé Náměstí, ne. Ale můžu vám poskytnout prostředky, abyste vytvořil alespoň takovou, řekněme, uličku. Jenom vaši. Co říkáte?“
Tomáš neříkal nic.
„Tentokrát chceme být kontroverzní, Tomáši. Chceme, abyste byl odvážný, provokativní... Samozřejmě tak, aby nám to tady Rada nezavřela. Jistě tu hranici už poznáte, že? Potřebujete čas na rozmyšlenou?“
Tomáš se nemusel rozmýšlet, jestli, ale jak. Bude mu zanedlouho čtyřicet. Co v životě dokázal? Vystudoval žurnalistiku, zkritizoval pár filmů a ještě míň jich pochválil. Udělal asi tři vtipy, na které byl i po letech pyšný. Splodil syna... a opustil jeho matku. Co po něm zbyde, kromě toho syna? To si pište, říďo, že vám tu uličku vyprodukuju, napíšu i vydláždím.
Ale jaký z poznamenaných nápadů použít? Nebo si sednout a vyplodit něco úplně nového? Tomáš celý týden horečně projížděl svůj počítač a zvažoval, co by mohlo nejlépe zabrat. Bylo mu skoro na zvracení, ale zároveň s čerstvou krví v žilách omládl — těsně předtím, než během následujících několika let práce na projektu bleskově zešedivěl.
Než ředitel ukončil onu schůzku a odstartoval tak Tomášův týden „na rozmyšlenou“, vyložil mu ještě trochu podrobněji svou nabídku. Dostane takový a takový rozpočet, dostane tým o tolika a tolika lidech, který si může sám poskládat, jsou schopní zaplatit herce takové a takové úrovně. Writers' room jako pro americký sitcom: místnost plnou inspirací přetékajících mladých vtipálků, kteří se překřikují a chrlí ze sebe nápady. Znělo to úžasně.
Znělo to až moc úžasně. Tomáš už věděl, že v téhle zemi není možné jen tak okopírovat cizí vzory. Něco musí být jinak, lokálně, po našem. Takový nějaký prvek lidovosti, něco, s čím se divák může identifikovat — nebo si to aspoň myslí. Nemůže to být sitcom točící se kolem mladých lidí z města, kteří řeší vztahy. To na Čechy nezabere. Budou cílit na trochu jinou skupinu diváků než s Náměstím, jistě, ale stejně — co vlastně na moje spoluobčany může zabrat? A kdy jsem je naposledy vnímal jinak než skrze čísla sledovanosti Náměstí? Možná bych se měl vrátit tam, kde jsem opravdu byl mezi lidmi, kdy jsem ještě nevěděl, že se budu celý život živit propiskou a držkou. Ta malá pekárna v Ostrově, kde jsem byl na brigádě před dvaceti lety...
Vzal ředitelovu výzvu doslova a vymyslel si svou vlastní uličku: Baker Street. Anglický název ještě divák zkousne, hlavně když obsah se trefí do místního vkusu. Sotva měl název (který pro něj byl téměř tak důležitý jako pro Vincenta), práce mu začala přibývat stále rychlejším tempem. Sepisoval globální manuál i poznámky k jednotlivým epizodám, ještě neseřazeným, jen změť polozápletek a charakterů.
Setkával se s lidmi tvořícími všechny druhy textů: s copywritery, s písňovými textaři, se scenáristy i s kolegy novináři a verboval je do týmu. Práce měl nad hlavu, ale jednu zásadní věc nemohl udělat tady v Praze: musel se podívat do Kotrbovy pekárny, o níž si byl jistý, že se tam zastavil čas, aby nasál vzpomínky. Zavolal Monice, hlavní hvězdě Náměstí, se kterou udržoval jakýs takýs vztah a poslední dobou ji kvůli novému projektu zanedbával, a pozval ji na výlet.
„Kam chceš jet?“
„Do Ostrova, Moniko. Domů.“
„Nebudeš mě představovat rodičům, že ne?“
„Ne. Ukážu ti, jak se peče chleba!“
„Umíš být opravdu neodolatelný.“
Ale jela s ním. Monika byla pro každou srandu — proto se taky cestou nechala přesvědčit, že v Baker Street bude hrát muže, aby využili její slávu z Náměstí, a zároveň vytvořila v programu jedné televize totálně odlišnou postavu.
Zato s Tomášem sranda výjimečně nebyla, když se vraceli. Monika do něj marně šťouchala a přesvědčovala ho, že Vincent to tak nemyslel. Tomáš byl zaražený celou cestu i další dny, a pak se zakousnul do práce a pod její tíhou ani nevnímal, jak od jeho setkání se synem ubíhaly týdny a měsíce, které prohlubovaly propast vzniklou mezi dvěma tvrdohlavci.
V době, kdy Tomáš Reis organizoval sitcomové šílenství, které mělo vyvrcholit vznikem nejsledovanějšího komediálního seriálu v zemi, jeho syn trávil také naprostou většinu času ponořen do absurdních situací a smršti hlášek: ale pouze jako pasivní divák, rozvalený před monitorem, který skončil u sitcomů jako u poslední formy audiovizuální zábavy, již ještě ve své letargii dokázal strávit, a to tak, že skutečně procházely skrze něj, aniž by se snad v něm rozeznělo cokoli připomínající smích.
Sám sebou znechucen se ani nedivil matce, že mu dává najevo své opovržení; jejich hádky už ani neměly ten náboj něčeho, na čem člověku záleží, a čas od času prostě proběhly, v podstatě na autopilota a bez zájmu obou.
Vincent neznal podobný stav — nikdy, ani jako dítě, nebyl zrovna rozzářená koule štěstí a dobré nálady, ale takhle dlouhodobou trudnomyslnost, kdy mu ani hudba neposkytla útěchu, kdy nereagoval ani na Petrovy zprávy, kdy v některé dny ani neroztáhl závěsy, ještě nepoznal a byla svým způsobem fascinující. V některých chvílích už si opravdu připadal, že pozoruje sám sebe jako nějakého podivného tvora, který tady leží bez pohybu, beze smyslu, bez jakéhokoli očekávání změny. A přitom věděl, že změna musí přijít, že prostě čistě logicky není možné takto setrvat navždy; věděl, že se zvedne, jenom nevěděl kdy a k čemu to sakra bude dobré.
Díky internetu si sám diagnostikoval, že jeho stav v mnoha bodech odpovídá depresi; toto jej však v žádném případě nevedlo k tomu, aby si snad řekl o pomoc nebo svou situaci jakkoli řešil. Vincent, který se po většinu dospělého života bude ve svém přesvědčení o vlastní pokrokovosti vysmívat emocionální negramotnosti stereotypních chlapáků, kteří se tak dlouho schovávají před vlastní slabostí, až jim nezbyde než předstírat sílu agresí a zneužíváním substancí, volil v první zkoušce svého života stejně srabácké řešení jako oni a prostě se tvářil, že s ním nic v nepořádku není, že to bude v pohodě, že postoj „nechte mě bejt“ je projevem jeho svobody a že od chvíle, kdy rozhodl o svém životě, jde cestou, kterou si zvolil, i kdyby vedla v kruhu a nadosah kabelu od klávesnice.
Vedle sledování čím dál pokleslejších sitcomů taky prakticky neustále něco četl, ale už dávno se nejednalo o cokoli, co by se dalo byť vzdáleně považovat za hodnotné informace.
Od dříve oblíbených encyklopedií se přes svoje oblíbené blogery proklikal do internetových zákoutí poskytujících útočiště těm vrstvám společnosti, které se ještě neodvážily nebo neměly možnost projevovat se na snadno přístupných místech sítě. Ezoterici, konspirační teoretici, alternativci a šílenci z celé škály politickospolečenského spektra byli ještě jakž takž uklizeni v těch stokách, kterým slušný uživatel vyhnul, a svět se teprve připravoval na to, až vylezou z děr. Vincent nebyl slušný uživatel; na každou pozvánku odpověděl „děkuji, více“ a vyrochnil se v tom kanále dosyta. I když nebral nikoho z nich vážně a víceméně ty tuny žvástů četl jen, aby se jim vysmíval, stejně mu jejich jed rozežíral mozek. Nedalo se tomu uniknout.
K hudbě, tedy té vlastní, se pořád ještě nedokázal vrátit. Neměl na to sílu, chuť, klid — neviděl v tom o nic větší smysl než v tom, že se — nakonec, někdy — zmátoří. K čemu to bude? Ano, pokusí se nějak si zařídit svůj vlastní život... a zase spadne, jako na tom poli mezi Vary a Ostrovem, bude se takhle trmácet těch pár desetiletí, co mu zbývá, než to zabalí definitivně.
Našel na tohle téma jeden článek, kde se autor (poněkud příčetnější než ti, které v poslední době četl) zamýšlel právě nad tímhle — je naše schopnost nevzdávat se a znovu a znovu po každém neúspěchu najít sílu k dalším pokusům projevem nezdolnosti lidského ducha, jakýmsi vznešeným rozdílem mezi člověkem a zvířetem? Nebo je to právě naopak důkaz, že se ve skutečnosti nelišíme od nejposlednějšího hmyzu, který taky i v těch nejextrémnějších podmínkách dokáže přežít, rozmnožit se a prosperovat jako plevel v chodníku? Ten článek se jmenoval „Kult švába" a Vincent ho četl pořád dokola, a stejně jako autor nenalézal odpověď.
Vincent zbožňoval dobré názvy a výstižná hesla. Bohužel silné termíny mají tendenci časem nadužíváním mutovat a jejich význam se posouvá nebo dokonce zcela převrací. To potkalo i „Kult švába", a když se později rozplizl a přivlastnili si jej naštvaní mladí muži, kteří zoufale chtěli něco cítit a někam patřit, když se vyznavači myšlenek nahromaděných kolem Kultu švába začali chovat jako skuteční sektáři, Vincent s nimi ani s termínem samotným nechtěl mít nic společného. Někam patřit neměl zapotřebí a naštvat se uměl i bez jakékoli mytologie; právě naopak ho nejvíc štvali ti, kdo zaslepeni jedním univerzálním nadnázorem automaticky soustředili svůj vztek na cokoli, co mu třeba jen v maličkostech neodpovídalo. Ale kdo se uměl naštvat naprosto nejvíc ze všech lidí na světě, to byla Jana.
A Jana měla všeho právě tak akorát. Zanedlouho se má vdávat, byznys frčí, ségra konečně po desítkách večerních telefonátů vykopla toho ňoumu, a její synovec jí bude kazit náladu? Tak to teda ne. Jenom co bude mít chvilku, vlítne na něj takovým způsobem, že to zažili v její firmě jen ti, co už tam nepracují.
Zkoušela napřed volat Tomášovi, se kterým mluvila naposledy na jaře, když zbrkle dorazil do Ostrova, aby navštívil Kotrbovu pekárnu a zjistil, že na jejím místě stojí drogerie, kde najde z pekárenského sortimentu tak leda sušené droždí. Sestřin bývalý manžel byl coby rozevlátý bohém příliš sexy na to, aby si předem zjistil, že mladý Kotrba sice pekárnu opravdu zdědil, nicméně ji posledních deset let provozoval někde dočista jinde než na Hlavní třídě v Ostrově, a sice ve dvacet kilometrů vzdáleném Lokti. Tolik zjistil od náhodné kolemjdoucí za Moničina smíchu. Ale jezdit zase do dalšího města s nejistým výsledkem se mu nechtělo – co když nakonec ještě bude pekař spát; to přece pekaři přes den dělají, ne?
Naštěstí si Tomáš vzpomněl, že Jana chodila s mladým Kotrbou na základku, vyštrachal v telefonu její číslo a optal se jí, jestli náhodou nemá na bývalého spolužáka kontakt. Jana vysvětlila, že zrovna jede po dálnici, že mu zavolá za půl hodiny – a Tomáš s Monikou se tedy šli projít do ostrovského parku. Když Jana volala zpět, zněl Tomáš rozmrzele; snad ani nepoděkoval. To ale nebylo nic proti tomu, v jaké náladě jí zvednul telefon v létě – taky bývá zahlcená prací, ale to snad neznamená, že bude svoje stresy přenášet na ostatní, ne? Ještě když jde v podstatě o rodinu. A tak se Jana rozhodla Vincentova tátu vynechat, ať si svůj vztah řeší, jak chtějí, ona prostě pojede do Ostrova a pustí se do toho klacka sama.
Ale věděla, že nemůže být na něj úplně sama. Její synovec je tvrdší oříšek než kdokoli z jejích zaměstnanců, to už pochopila během dvou tří telefonátů, kdy se snažila ho umravnit na dálku. Musí se na něj připravit jako na ta nejtěžší jednání, musí ho zahltit. Domluvila se se sestrou a matkou, že dorazí do Ostrova. Chtěla ještě přizvat Vincentovy prarodiče Reisovy, ale telefon u nich zvedl děda a řekl, že babi není úplně dobře, má nějaké zdravotní problémy a nehodí se to. A že on za vnukem nepůjde, že s manželkou už bůhvíjak dlouho tlačí na syna, aby právě on spravil, co rozbil.
Jana tedy přijela domů. Přivítala se se dvěma zbylými ženami a chvíli seděli v babiččině obýváku – z druhého patra žádný zájem. Vincent už dávno nebyl ten malý synovec, který se po jejím příjezdu přihrne a říká jí ségro a je zvědavý, co mu přivezla... Otázka byla, kdo vlastně je její synovec. Co se mu honí hlavou? Nechala ho zavolat a Vincent se přišoural dolů.
Pohublý, pobledlý, s kruhy pod očima a o něco níž s náznakem toho, co možná někdy budou vousy. Jana čekala, že na Vincenta bude smutný pohled – ve skutečnosti byl dokonce odpudivý. Jana se ovládla, nasadila profesionální výraz a začala mluvit.
Řekla mu spoustu věcí, které dobře věděl, a k tomu i něco, co ho překvapilo – o sobě, jak začínala po škole. Jak jí pomohly ty dvě zbylé ženy z toho půlkruhu, co tady vytvořily. A jak teď můžou všechny pomoci jemu, jenom musí projevit snahu. Nevysávat je dál finančně ani psychicky, vzchopit se a pracovat na nějaké slušné budoucnosti. Měla pro něj nabídku – zaměstnání v její firmě. Na té nejnižší pozici, protože nemá, jak dobře ví, vzdělání ani praxi – ale kdo ví, když bude šikovný, vždycky je možné dojednat nějaké výjimky o povýšení. A jako bonus mu sehnala byt. Zaplatí za něj první dva nájmy, ty peníze nebude chtít zpátky. Nabídka přímo z nebe.
„Ne,“ řekl Vincent.
„Jiný slovo už jsme od tebe neslyšely snad půl roku!“
„Tak dlouho to není,“ zabručel Vincent. Jak by měl vysvětlit, proč tuhle úžasnou možnost odmítá? Jak jí říct, že nejvíc ho ponížila zmínka o tom, že peníze nemusí vracet? On to přece musí zvládnout sám, a zvládne.
„Nepotřebuju nic zadarmo.“
„Ne? A proč ti nevadí, co máš zadarmo tady? Platíš si snad jídlo, nájem? Elektřinu? Využíváš mojí sestru, Vincente, a nezkoušej ty kecy o prázdninách. Nemáš nárok. Nechceš nic zadarmo? Tak nežer.“
Vincent se nadechl a chtěl se bránit, ale proti třem párům očí neměl šanci. Zabořil se do křesla.
„Chlapče...“ začala babička, ale Jana ji přerušila.
„Víš co? Počítala jsem s tím. Nemysli si, že nejsem na tebe připravená. Nechceš šanci? Dobře. Tak dostaneš ultimátum. Nikdo už tě nebude živit a ubytovávat jen tak. Začneš makat, hezky rychle. Hned zítra. Nedávno jsem náhodou mluvila se svým spolužákem ze základky, s Pavlem Kotrbou. Má pekárnu v Lokti. Nechtěls dodělat školu? Nemusíš. Tohle zvládneš bez toho. Nastupuješ zítra večer.“
Vincent jenom zamrkal, jako by se právě probudil. Na tohle se nedalo říct nic. Celé týdny myslí na Kult švába, na to, jak se zvedne, až bude mít sílu... a místo toho ho Jana zašlápla do země. Tak dobře, tak zůstane zašlápnutý. Proč se vlastně snažit o cokoli? Fajn. Zavrtá se do nějaké pekárny v Lokti, kam musí ještě navíc dojíždět vlakem, a aspoň bude přes den spát a v noci pracovat, jak vždycky chtěl. I když si představoval trochu jinou práci. Ale co.
„Ale co“ byl asi tak jediný postoj, na který se dokázal zmoci tu poslední volnou noc. Připadalo mu, že je vlastně jedno, co s ním bude, že se nechává jen tak vláčet. I když možná, že by? Že by takhle začínalo něco lepšího v jeho životě? Že by dvacet kilometrů od rodného domu, na místě, kde se vyrábějí obyčejné rohlíky a chleba, potkal něco nebo někoho... pozitivního? Nezdálo se to pravděpodobné.
Pravděpodobnost se ale neptá, jestli může vstoupit. Rozrazí dveře a nahrne se dovnitř, přesně opačným způsobem než jak Vincent ostýchavě vstoupil do těch vrat, která za sebou s úlevou zabouchnul za další čtyři roky.