Země betonu a deště

04 Ten symbolický krok

Nezazlívali to Davidovi dlouho – ostatně věděli dobře, že by se na jeho místě nejspíš zachovali stejně.

Nad závistí tak zvítězilo směšně chlapácké poplácávání v duchu „jeden z nás se tam dostal“. Zároveň jim bylo jasné, že jejich dvouleté trmácení se stejně blížilo ke konci bez uspokojivého výsledku; i kdyby onu poslední scénu natočili, čekalo by je pouze o něco málo později zklamání z nekoukatelnosti vzniklého díla. A hlavně: ukázalo se, že David kvůli svému vztahu (opravdu s ní spal hned ten den, pochopitelně bez Aliciny asistence, a okamžitě se považovali za pár) nikterak nezanevřel na své kamarády.

A kamarády zůstali. Chodili po zbytek léta k Velkému rybníku; David někdy dorazil sám, někdy se sešli i s Táňou ve čtyřech – Táňa byla vlastně docela fajn, zdálo se, a i přes svou růžovou navoněnost se nezdráhala s někdejší ReŠnaGou hrát kulečník v zaplivané hospůdce. Vypadalo to, že trojice ReŠnaGa zůstává pohromadě, ačkoli už ji nespojuje společný tvůrčí zájem.

„My tři prostě budem pořád tak nějak spolu,“ řekl Vincent otci, když se mu přiznal k selhání ve snaze o dokončení Osmisměrky.

Otec se Vincentově naivitě vysmál a Vincent si tenhle bodanec zapamatoval – později ho velmi pálilo, že mu nemohl vmést do tváře „Vidíš? Je nám pětadvacet a furt jsme spolu, furt jsme kamarádi.“ V té době už nebylo komu to říct.

V těch týdnech na konci prázdnin a začátku třetího ročníku střední školy se s otcem taky nemluvilo snadno – Vincent nedokázal rozpoznat, jestli jsou na vině jeho vlastní nálady, nebo je otec objektivně tak zamlklý, jak mu připadá. Později pochopil velice dobře, proč měl otec v té době hlavu plnou starostí, ale opět – o tom už si popovídat nemohli.

Tím, s kým si Vincent povídal, zůstávala Helena. Pořád si psali; někdy s většími pauzami, ale nakonec vždycky spolehlivě přišla z obou stran odpověď. Psal jí o Davidovi – ujistila ho, že určitě taky někoho najde. Psal jí o neslavném konci filmu – uklidnila ho, že se to prostě stává a na rozdíl od jiných aspoň něco zkusili. Psal jí o nevyužitých hudebních nápadech – povzbudila ho, aby pokračoval a skládal hudbu pro hudbu samotnou, bez ohledu na nějaké „využití“ ve filmu.

Vincent k tomu nemusel být dvakrát pobízen. Bylo to nepochopitelné; nevěděl, proč přesně má potřebu trávit s těmi svými náčrtky skladeb pořád čas. Vždyť už ví, že se nepoužijí k žádným scénám. A nedělá si žádné iluze, že by snad jeho výtvory kdy někoho zaujaly natolik, aby si je poslechl samostatně, opravdu jako… hudbu. Ale on sám je poslouchal. Poslouchal je pořád dokola, aby zase o kousek něco vylepšil. Zdálo se, že s vlastní tvorbou často tráví více času než poslechem reálných kapel.

A když už si něco pustil, jeho vkus se nadále proměňoval; pořád zůstával v kytarových vodách, ale čím méně poslouchal ten nejhrubší metal, tím více jeho tvorba přestávala být pouhou počítačovou napodobeninou hudby produkované kytarami – někam se posouval, ale nevěděl kam, a k impulsu vyvolanému nově objevenou oblibou elektronické hudby mu scházelo ještě pár let.

Zato střední školu měl už z „větší poloviny“ za sebou. Pořád se mu však zdál konec neúnosně daleko: a startem třetího ročníku se mu setrvávání v tomto ústavu stalo ještě nepříjemnějším. Vedle Davida, který svým vstupem mezi souložící stoupl na společenském žebříčku, zůstával Vincent o to větším loserem. Ujišťoval sám sebe, že opovržení (částečně domnělé, Vincent si uraženě projektoval to, jak je vnímán spolužáky, hůř než jaká byla realita) okolí je mu ukradené, a zároveň ho všichni neuvěřitelně vytáčeli v podstatě vším, co řekli. Jejich generační soudržnost a vzdor vůči autoritám a rodičům, projevovaný vesměs trapně očekávatelnými způsoby, a tedy vlastně konvenční sám o sobě, Vincenta jen utvrdil v názoru, že tihle lidé jsou už teď stejní jako ona opovrhovaná předchozí generace, jen to ve své jednoduchosti nedokážou rozeznat.

I tváří v tvář veškeré subjektivně vnímané stupiditě však Vincent zůstával člověkem, který především pochybuje sám o sobě a dobře si rozmyslí, než něco řekne nebo dokonce udělá. To mělo za následek, že když už se nějak projevil, musel si tou věcí být naprosto jistý – což zcela v rozporu se skutečností budilo dojem arogance, a tak by mu jeho vnitřní pochyby věřil málokdo z těch, kdo si mysleli, že ho znají. Ostatně ani by nebylo žádoucí, aby o Vincentově krkolomné cestě ke každému názoru někdo věděl – už si všiml, že v tomto světě mají výhodu ti, kdo dokážou působit přesvědčivě, byť by plkali sebevětší nesmysl.

Vincent si na plky nepotrpěl a radši si o těch skutečně důležitých věcech psal s Helenou. Jejich noční dopisování jej utvrzovalo v tom, že přece jen není tím pomýleným on, když aspoň někdo s ním dokáže najít společnou řeč – někdo starší, rozumný, v rámci možností vyrovnaný. Zpětně se pak sám sobě smál za to, že kdy mohl považovat Helenu za sebemenším způsobem vyrovnanou; za těch nocí, které s ní dospívající Vincent na dálku trávil, mu však právě ona pomohla udržet si cosi, co považoval za zdravý rozum.

Nebylo divu, že vzpomínal-li Vincent na roky svého dospívání, označoval je jako temné.

Nešlo o to, že by ho trápily až tak depresivní myšlenky; vlastně měl pohodlný život, bylo to jednoduše tím, že opravdu nejvíc času trávil ve tmě. Přes týden sám nebo s Heleninými e-maily a o víkendech s Davidem a Petrem u rybníka, pak na cestě domů nebo v parku... podle toho, jak se ten který večer vydařil a protáhl.

Do Prahy jezdil jen, když opravdu musel na nějaký koncert; s otcem se už vlastně častěji vídal u Reisů, kam si zvykl chodit na nedělní obědy, snad aby si i v koutku své vše zastiňující touhy být konečně dospělý nechal kousek šťastného dětství, jež mu ty stárnoucí tváře připomínaly. Babi a děda Reisovi byli starší než druhá babička, oba už měli skoro bílé vlasy a o těch nedělích, kdy kromě Vincenta dorazil i jejich syn, se občas nevyhnuli řečem o smrti. To se pak Tomáš vzdaloval z kuchyně ještě svižněji než obvykle a Vincent nezůstával dlouho pozadu.

Místo procházek po Praze tedy Vincent s otcem vyráželi ven ve starém dobrém Ostrově, ale moc toho nenamluvili – a když si Vincent postěžoval na školu a naznačil, že by se na ni nejradši vykašlal, otec ho nevrle zpražil; už s ním byla asi stejně příjemná řeč jako s matkou. Těžko mohl Vincent tušit, že stejně jako on pořád dokola opravuje a zdokonaluje své skladby, jeho otec se stejnou posedlostí pořád dokola dolaďuje, co po něm kromě syna zbyde na tomto světě.

Kdysi nadstandardně přátelský vztah s otcem tedy přestal být jistotou Vincentova života a aby toho nebylo málo, ani nově nastavená dynamika jeho vztahu s Petrem a Davidem neměla vydržet dlouho.

Podzimní prázdniny byly nepříjemně deštivé, a tak Vincent pár dní ani jednoho z nich neviděl – a když se vrátil do školy, David byl ještě víc zamlklý a soustředěný na svoje čmáranice než obvykle. Vincent se nesnažil ho rozmluvit, sám měl v ten první den školy v hlavě vymeteno, jako by celou noc hrál šachy s hranostajem, a tak mu David za celý den nestačil sdělit, že během volna dal Táně kopačky.

A tak Vincenta Tánina zpráva zastihla nepřipraveného. Pořád ještě to byla doba před největším rozmachem sociálních sítí, ale všichni měli na svých počítačích nainstalované instant messengery. Vincenta překvapilo už to, když se na tom jeho objevila Tánina ikonka; obvykle mu psali jenom kluci, Jana a otec, v nejvzácnějších případech některá spolužačka, která ovšem zpravidla potřebovala pouze něco týkajícího se školy.

„Ahoj,“ viselo tam jednoduše.

Vincenta vůbec nenapadlo spojovat si náhlý kontakt z Tániny strany s Davidovou dnešní nabručeností, a tak, sotva se vyskytl u počítače a zprávy si všiml, odpověděl nápaditým „čau. Copak?“

Kdyby v následujících chvílích věděl, že právě rozhoduje o zbytku svého života... nakonec by volil vždycky stejně. Jen s menší lehkostí.

Neuměl Táně odpovědět na otázku, co vedlo Davida k rozchodu, jelikož o něm doposud neměl tušení. To zase překvapilo ji; předpokládala, že si David něco takového nenechá pro sebe. Vážně pro něj znamenala tak málo, že mu ani nestála za to, aby rozchod s ní probral se svým údajně nejlepším kamarádem? Vincent ji ujistil, že ne, že David byl do ní nepochybně blázen, pořád o ní mluvil... A postupně mu docházelo, že když si David sem tam postěžoval, jak Táňa neustále vyžaduje pozornost a pořád chce být s ním, nebylo to jen takové roztomilé „podívejte, mám holku“ – myslel to vážně, Táňa ho otravovala.

Vincent znal Táňu sotva pár týdnů, ale i za tu krátkou dobu se stihli vidět tolikrát, že ji považoval za víceméně blízkého člověka.

Zdálo se mu přirozené, že jí v následujících dnech poskytl podporu, o kterou projevila zájem – psali si několik odpolední a Vincent v tom ani nespatřoval žádné nefér jednání vůči Davidovi, vždyť to on měl co vysvětlovat. Ale David nevysvětloval, stal se extrémně uzavřeným a Vincent znal okolnosti rozchodu svých přátel i nadále pouze z Tánina pohledu. Nemohl jí tedy ani poskytnout odpověď na tu nejpalčivější otázku, a sice jestli David má někoho jiného. Vincent netušil.

Když se s blížícím se závěrem týdne domluvili, že se v pátek večer sejdou v jednom podniku ve Varech (z Ostrova i Tániny vesnice měli oba do Varů přibližně stejně daleko; zdálo se přirozené dojet napůl cesty), aby vše probrali, Vincent pořád nepočítal s tím, že by večer mohl proběhnout jakkoli jinak, než bylo domluveno.

Poněkud jiný náhled na situaci získal, když si po asi dvou hodinách v Café Pedro uvědomil, že o Davidovi doposud nepadlo jediné slovo.

„Musím se ti k něčemu přiznat,“ řekl. Táňa seděla na barové stoličce pár centimetrů od něj, aby se přes pohodový, ale přece jen docela hlasitý jazzrock z reproduktorů slyšeli. Vincentovi, který na ledacos potřeboval více času, to začínalo pomalu docházet.

„Jsem – no, překvapuje mě, jak se s tebou dobře povídá. Když jste se s Alicí objevily v tom lomu, říkal jsem si napřed, že asi nebudeš moc chytrá.“

„Hm... To jsem měla tak blbý kecy?“

„Ne, ne. Teda jo – to taky,“ řekl a uchechtl se. Ona se taky zasmála. „Ale prostě jsem se nechal oklamat tím, že jsi taková... no, mezi náma metalistama se holkám jako ty říká bárbíny, víš co.“

„Normální lidi tak holkám jako já taky říkaj, ty metalisto,“ poučila ho. Neurazila se – právě proto s ní mluvil otevřeně, že ze společných setkání už věděl, jak přirozeně se s ní dá mluvit, a že není třeba jakéhokoli ostychu. A dosavadní průběh večera ho jen utvrzoval v obrázku, který si o ní těch pár týdnů vytvářel.

„A teď?“ zeptala se.

„Teď si myslím... že bych nešel na pivo – teda promiň, na pivo a vodku s džusem – s někým, koho nepovažuju za docela chytrýho.“

Vincent se sám divil, jak s ní mluví – ne že by z něj padalo něco extra odvážného nebo inteligentního, ale těšila ho lehkost, s jakou dokázal s Táňou konverzovat. A právě s tou lehkostí pak činil svá další rozhodnutí.

„Já se ti taky přiznám. Já si zase napřed o tobě myslela, že jsi docela divnej.“

„Aha,“ řekl Vincent. Pořád to znělo příjemněji než to, co o něm říkaly některé spolužačky – jednu například zaslechl prohlásit, že by si „radši sama vyřízla rodidla, než by měla něco s Reisem“.

„A taky jsi změnila názor?“

Táňa zase odhalila zuby v zářivém úsměvu.

„Ne. Ale zjistila jsem, že mi to nevadí.“

Taťáně Ciglerové nevadila velká spousta věcí, jak Vincent záhy zjistil. Nevadilo jí vzít si společného taxíka, přestože potřebovali jet každý jiným směrem. Nevadilo jí, že Vincent nakonec vystoupil společně s ní. Nevadilo jí vzít Vincenta přespat do domu, který byl prázdný, protože maminku měla u přítele v Německu. Nevadilo jí, když si v jejím pokoji zapálili vodní dýmku. Nevadilo jí Vincenta odpanit, a nevadilo jí ani pro jistotu tento proces třikrát zopakovat.

Vincent pozoroval spící Táňu v pruhu světla pouliční lampy, který dopadal oknem na její obličej. To, že teď nastanou nevyhnutelně nějaké komplikace s Davidem, ho v tuhle chvíli zajímalo nejmíň na světě. Myšlenky na všechno ostatní mu ale vířily v hlavě a on ani po třech pivech a troše vína, co si tady společně otevřeli, nemohl usnout. Nakonec ho žízeň vyhnala z postele.

Když vcházel do kuchyně, rozsvícené světlo ho před ničím nevarovalo – předpokládal, že zapomněli zhasnout. Pak se ale rovnou ve dveřích zastavil a byl rád, že ho napadlo si na cestu natáhnout trenky.

„Myslím, že bychom si mohli navzájem vysvětlit, co děláme u Táni v kuchyni,“ řekla Alice.

„Ačkoli u tebe je to poněkud... zjevné,“ dodala, když Vincent chvíli nereagoval. Nakonec udělal pár kroků a přisedl si k ní, aby schoval svou erektilní vybouleninu pod stolem.

„Popravdě jsem sám překvapenej, jak jsem se sem dostal.“

Alice se chápavě usmála. A byl to úplně jiný úsměv než ty zářivě roztažené koutky u Táni; Alice v sobě a kolem sebe měla něco, co Vincent nedokázal nazvat vhodněji než „rozumnost“.

„Já jsem s malou v podstatě vyrostla. Bydlím přes ulici, občas k ní zajdu, když vidím, že nespí. Tak jsem si říkala, že se skočím zeptat, jak dopadlo rande.“

„To nebylo rande,“ ohradil se Vincent, „prostě... věci vyplynuly.“

„Jo, to mi odpoledne říkala, že je zvědavá, jak věci vyplynou. Takže jste teď jako spolu?“

Vincentovi proběhly hlavou myšlenky z poslední půlhodiny v jednom chuchvalci – Alice je právě shrnula do jediné otázky.

„Já... si nejsem jistej.“

„Malá si nikoho nevodí domů na jednu noc. Řekla bych, že se jí líbíš.“

Vincent se začal lehce ošívat ze situace, kdy mluví o Táně s její kamarádkou, a navíc se sám neorientuje v tom, co se vlastně stalo, co bude následovat a co by sám chtěl, aby následovalo. Přesto si nemohl nevšimnout, jak je mu příjemný zvláštní klid, který se kolem Alice rozlévá – to, s jakou samozřejmostí se vyskytla v Tánině domě, jak s ním mluvila, jako by se znali (od prvního setkání v lomu vídal Vincent Táňu vždy samotnou, tedy s Davidem, ale bez Alice), jak působila srovnaně s tím, že zatímco Táňu obletují kluci, jí se zřejmě taková pozornost vyhýbá...

Vincent usoudil, že Alice je fajn, a když se pak rozešli každý po svém (Alice do stále ještě docela vlahé říjnové noci, Vincent zpět ke spící Táně), říkal si, že pokud věci opravdu budou pokračovat tak, že s Táňou utvoří pár, bude velmi vítaným bonusem mít vedle krásné přítelkyně ještě rozumnou kamarádku.

A věci tak pokračovaly. Zcela přirozeně, bez nějakého vysvětlování – když se dopoledne vyhrabali z postele, Táňa automaticky předpokládala, že u ní Vincent zůstane do neděle. Vincent s tím neměl nejmenší problém. Jen velmi chabě mu zablikala červená kontrolka připomínající Davidovy stesky nad tím, jak Táňa nevydrží bez jeho společnosti; Vincent tu vzpomínku zahnal a soustředil se na přítomnost. A ta byla až neuvěřitelně pozitivní. Tánina matka se měla vrátit až další den, zatímco té své Vincent prostě napsal „jo, jsem u něj“, když mu od ní přišla otázka, jestli jel včera do Prahy za otcem.

Strávili spolu celou sobotu, a kromě krátké návštěvy u Alice si vystačili jen sami dva. Vincent moc nechápal, co na něm Táňa vidí, zato měl stále jasněji v tom, že ona je naprosto fascinující. Hrála na klavír, učila se francouzsky, a o věcech, které Vincenta nezajímaly, mluvila tak, že hltal každé slovo – zkrátka a dobře, Vincent se za pouhých pár hodin ocitl ve stavu, kdy jí nejen velmi blahosklonně odpustil, že nemá valný hudební vkus, ale vlastně by jí odpustil cokoli.

Její jedinou vadou se zdál být Davidův stín, který se nad ní vznášel – ale to přejde, byl Vincent přesvědčený. Pondělní ráno bylo tak strašně daleko, že si pořád ještě mohl dovolit na něj nemyslet a nezaobírat se otázkou, jak vyřešit tu zapeklitou situaci, která mezi ním a Davidem vznikne. A vůbec, David přece sám Táňu odkopl, ne? Nemá nárok teď cokoli namítat proti tomu, co ti dva spolu budou dělat. Aspoň prozatím se Vincent takto uklidnil, a víkend proběhl a Vincent se těšil na další, i když byli s Táňou domluveni, že se uvidí hned v pondělí po škole ve Varech.

Když v neděli večer Vincent dorazil domů a předstíral, že se vrátil z Prahy, lhal naprosto klidně – věděl, že matka toho s otcem moc nenamluví, pokud spolu vůbec kdy něco musejí řešit. Popravdě sám nevěděl, jestli otec tento víkend náhodou nebyl v Ostrově a nehrozilo tak, že se třeba s matkou potkali, ale zdálo se, že vše proběhlo hladce.

Zatímco Vincentův vztah s otcem se pomalu ochlazoval a jak se právě ukázalo, skoro už mu byl dobrý jen jako výmluva na nepřítomnost doma, matka vztah se svým otcem právě znovu navazovala. Jezdila mu pomáhat třídit věci po Kateřině, a když po večerech telefonovala s Janou, Vincent ji zaslechl sestru přesvědčovat, aby dědovi také dopřála usmiřující návštěvu po letech – Jana však byla neoblomná.

„Tak pojeď se mnou aspoň ty,“ říkala pak matka Vincentovi, ten však na výzvy k návštěvě osamělého a téměř neznámého dědy reagoval také nezájmem. Měl v těch prvních týdnech vztahu s Táňou svých starostí dost – ukázalo se, že Davidovo napůl huby uceděné „je mi to jedno“ nebylo tak docela pravda, a Vincentův pobyt na obláčku čerstvé zamilovanosti byl tak narušen tím, že mezi dvěma odvěkými sousedy v lavici začalo převažovat dusné mlčení.

Na úplném začátku se snažili dělat, jakoby nic, dokonce se pseudochlapácky pobavili přímo Táně – ale byla to jen křeč, která odezněla, a s ubíhajícími týdny nic než ticho nezbylo. David si nerovně kreslil do bloku svoje abstraktní obrazce a stále nebylo známo, zda si místo Táni našel nějakou novou přítelkyni. Vincent se nic nedozvěděl ani od Petra – ostatně, hospoda u rybníka byla po sezóně zavřená, venku začínalo být poněkud nevlídno a tak se moc neviděli.

Davidovo mlčení a to, že ani s Petrem moc nepřišel do styku, Vincenta netrápilo. Žil pro víkendy s Táňou, přes týden se občas vídali ve Varech, kde se sešli na pár hodin po škole, a po nocích Vincent o svém nově nalezeném štěstí informoval Helenu. Zdálo se, že jeho zralá korespondenční kamarádka je jeho vztahem potěšena a upřímně mu jej přeje, byť v žertu podotkla, že snad teď neopadne Vincentova potřeba si s ní dopisovat. Vincent Helenu ujistil, že nic takového nehrozí, a svá slova potvrdil každou další zprávou o tom, jak je Táňa ta nejdokonalejší žena na světě.

„A co hudba? Ještě skládáš? Dlouho jsi nic neposlal,“ zakončila Helena jeden ze svých mailů. Žádná otázka nemohla potěšit Vincenta víc – čekal jen na tuhle výzvu, aby se rozpovídal o tom, co bylo na celé věci snad nejlepší: konečně pracoval na nějaké konkrétní „velké“ skladbě místo nekonečných experimentů. Inspirován stále ještě čerstvě do paměti vrytou první nocí s Táňou, Vincent naznal, že má nezvladatelnou potřebu hudebně tuto noc zpracovat v podobě skladby Víno & kouř.

Vincent svůj epos komponoval stále ve stejném směšně znějícím programu a navíc jej nikdy nedokončil, nicméně svou přinejmenším zamýšlenou rozmáchlostí, a taky tím, že byl založen na zkušenosti se ženou, skladba Víno & kouř byla první předzvěstí Vincentova nejmonumentálnějšího díla vůbec, jemuž vtiskl finální tvar ve Vídni, když mu bylo dvakrát tolik let.

Zatím sedmnáctiletý Vincent však seděl na té samé židli, s těmi samými sluchátky na hlavě, a rodným domem vždy po příchodu prokličkoval ve snaze vyhnout se těm samým řečem. Matčiny nářky nad Vincentovým přístupem ke vzdělání nabraly na intenzitě s koncem ledna, když se Vincent chtě nechtě musel doma vytasit s pololetním vysvědčením.

„Jsi normální?“ zaječela matka, která se pomalu měnila v osobu známou mnoho dalších desetiletí na ostrovské základce jako Hysterka Reisová.

„Nejenže se takhle nedostaneš na žádnou vysokou, ale tímhle stylem nedoděláš ani tuhle školu!“

„Pozor, paní učitelko, vyšinutí z větné vazby,“ zabrblal Vincent, čímž matku ještě více vytočil.

Vincent si byl vědom toho, na jak tenkém ledě se ve svém studiu pohybuje – nicméně to, že měla matka pravdu, rozhodně nepřispělo k tomu, aby Vincent reagoval klidně a nekonfliktně. Tak na ni křiknul něco ve smyslu, že je mu to jedno, ačkoli se sám celkem oprávněně obával, co vlastně bude dělat, pokud vážně skončí bez maturity, bez ničeho – ta možnost začínala být reálnější, než když jen tak ve své otrávenosti tím ústavem vyhrožoval, že jej opustí.

Matka věděla o Táně hned od druhého víkendu, který s ní Vincent strávil, a kdy usoudil, že vlastně už nemá důvod opět se vymlouvat na návštěvu otce – když už byli oficiálně spolu, stručně se o ní doma zmínil.

A tehdy na podzim působila matka (až na povinnou přednášku o opatrnosti, ke které nezvládla dotlačit liknavého Bořka, a musela ji tak obstarat sama) stejně potěšeně jako Helena, dokonce projevila přání Táňu poznat, což docela brzy proběhlo, a Vincent ono setkání přežil bez většího utrpení, snad kromě několika chvil, kdy se Bořek pokoušel být vtipný a nešlo mu to. S pohledem na Vincentovy známky však matka ztratila rázem jak sympatie k Táně, tak schopnost dávat si pozor, co říká. Udělala tedy tu poslední věc, kterou si může rodič dovolit, pokud se nechce připravit o ten nejzákladnější respekt ze strany dospívajícího potomka – vmetla Vincentovi do tváře, že „stejně za to může ona“.

Vincent byl zvyklý absolvovat přestřelky s matkou víceméně bez vzrušení, skoro unaveně (koneckonců, unavený po většinu času byl). Ten den se však přistihl, jak o pár chvil později řve do schodiště, nad kterým stála matka, že „je mu to jedno, klidně se sbalí a bude bydlet pod mostem“. Byl tak vteklý, že snad kdokoli jiný v podobném rozpoložení by vyřčené hrozby okamžitě naplnil. Vincent však i ve vypjaté chvíli zůstal pomalu jednajícím, systematicky plánujícím člověkem – namísto impulzivního odchodu se ještě chvíli s matkou handrkoval, a po zbytek večera v něm uzrávalo přesvědčení, že nemá jinou možnost, než se k Táňě nastěhovat.

Do rána se Vincent uklidnil, což ani zdaleka neznamenalo, že by snad na svém rozhodnutí cokoli změnil. S vychladlou hlavou přišlo pouze uvědomění, jaká úskalí má jeho plán. Tou nejzásadnější překážkou samozřejmě bylo to, že Táňa, třebaže plnoletá, nebyla jaksi majitelkou domu, ve kterém žila. Vincent s Táninou maminkou vycházel, ale i tak byla nereálná představa, že by mohl jen tak přijít a říct „budu u vás bydlet“ (o tom, že Táňa bude bez výhrad souhlasit, ani na moment nepochyboval).

Místo radikální bleskové operace tedy Vincent zvolil model postupného přesunu. Vyžadovalo to trpělivost, kterou měl, a lehkou manipulaci, kterou se naučil. Táně nebylo nic divného na tom, že se u ní objevuje stále častěji i přes týden – sama říkala, jak se vždy nemůže dočkat, kdy ho zase uvidí, a nakonec ho ještě prosila, aby dorazil dřív. Vincent nikam nespěchal, rozložil si ten přesun do celých dlouhých týdnů, a s přicházejícím jarem trávil ve svém rodném domě stále méně času. Přesto pořád byla spousta dní, kdy se ze školy vracel normálně domů – řešil to tak, že aspoň přicházel co nejpozději.

Někdy se zdržel venku jen tak sám, jindy se na odchodu ze školy přimotal k Dymbekovi, a buď se šel podívat na zkoušku jeho kapely Demontáž, nebo se s ním, a případně i Tomášem a Ondrou, zasekl v hospodě známé jako Chlejv, kde podobně jako u rybníka neměl nikdo problém s točením piva mladistvým. Občas se nakonec i z Chlejva vydal místo k domovu na vlak za Táňou – tehdy nejvíc vynikl kontrast mezi nimi a nepravděpodobnost jejich vztahu, když k Táňě, která o sebe pečovala větším množstvím kosmetiky než jachta plná skandinávských modelek, dorazil kouřem nasáklý a lehce pivem prolitý Vincent.

Tánina matka se pořád objevovala doma jen sporadicky, a tak měli po většinu času dům pro sebe. Kromě soukromí, jež jim toto nastavení poskytovalo, to taky znamenalo, že se v mnoha ohledech museli o sebe takzvaně postarat – sem tam si něco uvařili, vyprali, Vincent Táňu zkoušel z maturitních otázek, uklidili dům, navštívili Alici...

A když se jednou po tom celodenním zodpovědném hospodaření přistihli v posteli každý se svou knihou, a Táňa se smíchem poznamenala, že jsou jako staří manželé, Vincent si uvědomil dvě věci: zaprvé, že jeho stěhovací plán nemá žádný jasně stanovený bod, kdy by se dal považovat za splněný, ale vlastně už splněný je, a zadruhé, že je potřeba se zamyslet nad budoucností – za pár týdnů Táňa odmaturuje (neměl nejmenších pochyb, že úspěšně), a za dalších pár měsíců, které uběhnou zcela jistě nepříjemně rychle, se přesune do Prahy na vysokou. Kde je v téhle ne zcela vzdálené budoucnosti místo pro něj?

„Rok vztahu na dálku se dá vydržet,“ řekla Táňa bezstarostně.

Vincent byl zdrcen. Bylo zřejmé, že se tou otázkou již zabývala, a že ji ani v nejmenším netrápí. Táňa, která potřebovala být neustále v jeho společnosti, neměla problém s tím, že ji čeká ROK „vztahu na dálku“? Tehdy Vincent poprvé (a nutno dodat, že naposled, neboť jeho následné činy ho vyléčily) pocítil žárlivost. Už dříve mu bylo lehce nepříjemné, že Táňa narozdíl od něj měla více sbírku bývalých partnerů, a že tedy není pro ni tak výjimečný, jako ona pro něj. Teď jej však zasáhla drásavá jistota, že Táňa vyhlíží ony nadcházející měsíce bez lítosti nad jeho nepřítomností jednoduše proto, že očekává v Praze společnost jinou: celé naježené hradby vztyčených penisů, pulzujících dychtivostí jen po tom, aby jí byly k dispozici.

Tma před očima vydržela Vincentovi několik dní. Nakonec se neovládl, a když jednou večer Táňa zmizela v koupelně, vytáhnul ze skříně deník, o jehož skrýši věděl díky společnému uklízení vypraného prádla.

Táňa nebyla extra plodný psavec, a Vincent tak zvládl během chvilky projet uplynulé měsíce, aniž by našel cokoli v jeho očích závadného. To mu samozřejmě neposkytlo pražádnou úlevu; žárlivec nemá klid, dokud nenajde důkaz, a pokud není co dokazovat, stačí podezírat tak dlouho, až podezíraná strana otráveně vyhoví a příčinu k žárlivosti poskytne. Tak daleko se Vincent nedostal. Namísto toho se, v náhlé potřebě ulevit svědomí, Táně velmi záhy přiznal, a tím došlo k jejich první hádce.

Ještě druhý den ve škole zněl Vincentovi v uších její křik, a i když věděl, že to ona byla v právu, nedokázal se ubránit tomu, aby místo provinilosti cítil především zklamání – Táňa se včera večer podle něj chovala nachlup stejně jako Hysterka Reisová.

Vincent se k nastalé situaci postavil tím nejklasičtějším způsobem, kterým muži „řeší“ neshody se svými partnerkami: zlil se pod obraz. Ne zcela záměrně a ne hned ráno; došlo k tomu jaksi postupně. Dymbek, který si už zvykl mít občas Vincenta s sebou jako přívěšek, si šel o přestávce zapálit za roh školy. Vincent nekouřil, jen dělal Dymbekovi společnost. Během těch pár minut se shodli, že můžou docela klidně vynechat příští hodinu a skočit do večerky pro dvě piva.

Do školy se už samozřejmě nevrátili. O onu hodinu později seděli v parku na lavičce, ucumlávali z lahve vodky a Vincent brzy zjistil, že ani na těch cigaretách není nic až tak odpuzujícího. Dymbek, třebaže se často vytahoval, kolik toho zvládne vypít, měl už po pár doušcích slušně rozvázaný jazyk a bavil se s Vincentem jako by byli staří kámoši, takto jeden na jednoho ještě víc, než měl ve zvyku při návštěvách Chlejva. Mluvil o Demontáži a o tom, jak je pro něj hlavní motivací něco dokázat otci, který s žádnou ze svých kapel neprorazil dál než na pár vesnických zábav a místo aktivní muzikantské kariéry prodával v Ostrově hudební nástroje.

„Flétničky, vole, prodává flétničky dětičkám, a to si říká rocker? Hlavně že má doma všechny ty starý desky a křivák ve skříni, a na kytaru se mu práší.“

Dymbek halekal tak, že už se jim přeslušné důchodkyně vyhýbaly a jen zdálky je počastovaly opovržlivými pohledy – obzvlášť, když se Vincent skutálel z lavičky.

„Jo, já to znám,“ odpovídal Dymbekovi, když se zase jednou vyšplhal na lavičku zpátky a snažil se dělit zbytky mozkového výkonu mezi udržení rovnováhy a aspoň trochu úspěšnou artikulaci, „fotr, vole, radši věčně něco vypisuje nebo mektá v rádiu, místo aby vzal, vole... nevím... to MY jsme se snažili, chápeš, my jsme natočili to... jsme to natočili.“

„Přesně, kámo. Já vás s Davidem – a tím třetím, toho neznám – vždycky obdivoval. Teda neviděl jsem nikdy nic, co jste udělali, ale jak jste o tom mluvili, to respektuju. To hodně respektuju, vole.“

Vincentovi zapípal telefon. Když se mu ho podařilo vydolovat z kapsy a rozlít při tom s klením zbytek lahve, zaostřil na displej.

„A hele. To je zrovna ten vocas. Co chce...“

Vincent otevřel zprávu.

„A kdy bude premiéra?“ stálo tam.

Proč mu otec píše něco takového zrovna teď?

„Chápeš to, vole?“ ukazoval Vincent Dymbekovi, „on mi píše, kdy... co to zase mele, co ho napadlo teď-“

„Protože už tě nějakou dobu pozoruju,“ ozvalo se za Vincentem.

Když se s námahou otočil, jako první uviděl známou herečku z oblíbeného nekonečného seriálu na jedné komerční televizi. Na její pobavený výraz si později vzpomněl pokaždé, když někde zahlédl některý díl superúspěšného sitcomu Baker Street. V tu chvíli působila na Vincenta naprosto nadpozemsky – co dělá v ostrovském parku?

Odpověď stála hned vedle. Otec se netvářil pobaveně ani náznakem. Vlastně se netvářil nijak – ani naštvaně. Bez výrazu řekl Vincentovi něco, co zaniklo v Dymbekově smíchu.

„Tak, teď to schytáš,“ slyšel ještě Vincent za sebou utrousit Dymbeka, když se vrávoravě blížil k otci. Neschytá nic, to věděl. Otec ho nikdy nepraštil a nebude s tím začínat teď. Snad jen nějaká promluva do duše, ale těmi se otec taky nikdy nenamáhal.

„Teď mě jako zmlátíš?“ zeptal se Vincent, přestože znal odpověď.

„Ne. Jenom zavolám tvojí mámě.“

„Jasně, to udělej. Jen ať to vyřeší tvoje bývalá manželka, ať nemusíš být ani jednou v životě rodič.“

Když Vincent později používal staré díly Procentáže jako stroj času, poslouchal ty z onoho období nejčastěji. Hledal v nich nějaký náznak, že pro otce bylo důležité, co se stalo. Soustředil se na jeho hlas, na ten hlas, který mu dříve bránil si Procentáž poslechnout, a snažil se zaslechnout jakýkoli projev potlačovaných emocí. Copak bylo Tomáši Reisovi úplně ukradené, že od onoho okamžiku byl pro svého syna mrtvý? Vincent nic neslyšel. V tom hlase nebylo slyšet nic. Nebylo tam lautr vůbec ani hovno.

Ten den se Vincent domů nevrátil; jel vlakem k Táně a málo čím v životě si byl tak jistý, jako tím, že otce už nechce vidět. Namlouval si, že jej otec zklamal svým nefér jednáním, kdy ho šmíroval, aniž by na sebe upozornil, říkal si, že už se mu stejně kdovíjak dlouho neozval; Vincent by našel jakýkoli zástupný důvod, aby si nemusel přiznat, jak trapně se cítí, jak se stydí za svoje chování tam na té lavičce v Dymbekově společnosti.

Než se objevila Táňa, seděl Vincent na verandě a střízlivěl. Byl trochu napjatý, v jaké náladě se Táňa dostaví. Ale nakonec se ukázalo, že Táňa zřejmě taky od včerejší hádky prošla nějakým myšlenkovým procesem, a když ho tam po svém příchodu uviděla, hned se mu vrhla kolem krku.

Tím byly předznamenány nejbližší týdny: o deníku už nemluvili a často se zničehonic objali uprostřed dne, což Vincenta přimělo uvěřit, že ho Táňa má skutečně tak ráda, jak tvrdí. Do konce jejich vztahu zbývaly tři měsíce. A byly to tři měsíce, ve kterých se Vincent považoval za dosud nejšťastnějšího v životě. Extempore v parku nemělo žádnou dohru – otec se evidentně neobtěžoval ani informovat matku; tím si byl Vincent jistý, protože když se občas vyskytl doma, neřekla o tomto ani slovo.

Bylo jaro, Vincent dělil svůj čas mezi Táňu a školu, která se v jeho současném naladění dala kupodivu přežít, a jediné, co mu chybělo k dokonalému štěstí, byla hudba.

Jeho opus Víno & kouř nepokročil už několik týdnů nebo dokonce měsíců. Vincent soudil, že příčinou je jednoduše nedostatek času – když se vyskytl v rodném domě, stihl sotva dohnat, co je nového v oblíbených diskuzních fórech, případně odpověděl Heleně (měla nakonec pravdu, psal jí méně, ale pořád ještě vždycky odpověděl), a další den už byl zase radši u Táni. A u Táni se věnoval... Táně, samozřejmě. A tak mu to vyhovovalo – povídal si s ní o všem možném, kromě budoucnosti po prázdninách, a když se občas Vincent přistihl při povzdechnutí, že by Táňa mohla být přece jen trochu víc jako Helena, nebo aspoň Alice, říkal si, že nikdo není dokonalý a hlavní je, že se mají rádi.

Táňa možná neměla takový zájem o témata, která Vincent byl zvyklý rozebírat s Helenou, hudební vkus měla stále příšerný a o jeho vlastní hudbě vůbec nevěděla, jelikož ji nepovažoval za dost dobrou a V & K stále nedokončil, ale Vincent přesvědčoval sám sebe, že to přece není až tak důležité. Důležitější je, jak nadšeně ho vítá, jak mu odpustí jeho stav, když se zdrží s Dymbekem, jak nepřipomíná jeho nahlédnutí do jejího deníku – Vincent jí za tohle byl vděčný, bral to dokonce tak, jako kdyby jí něco dlužil.

Nepřipomínat, že se něco stalo, dělat, jakoby nic – zatímco u Táni tuhle vlastnost oceňoval, to, že se neozval otec, považoval za důkaz správnosti svého rozhodnutí kašlat na něj. Babi Reisů mu sem tam psala, ať přijde v neděli na oběd, ať vezme s sebou i Táňu – Vincent by rád, moc rád, ale nechtěl ani riskovat setkání s otcem, ani se trapně dopředu vyptávat, jestli tam náhodou nebude.

Vracel se tak ke svým úvahám o dospělosti, jež ho provázely celou střední školou – je snad tohle ten zásadní krok, který člověka učiní dospělým? Zabít symbolicky vlastního otce, zůstat na světě bez kořenů i dohledu, naplnit mýtus nezávislosti?

Takto Vincent uvažoval, a když pak přepočítal, kolik mu zbývá drobných, musel se zase další den ukázat doma. Pár korun od stále otrávenější matky, dalších pár od babičky... Jana mu poslala k narozeninám vyšší obnos, zdálo se, že se jí v podnikání daří. Proč on sám je ještě tak daleko od toho, aby byl konečně v Praze a nějakým blíže nespecifikovaným způsobem zbohatl?

Zatímco peníze vždycky s Táňou nějaké dohromady poskládali, vyjít s časem bylo pro Vincenta náročnější. U Táni sice nemohl po nocích tvořit, ale jeho spánkový rytmus byl už tak pevně ustanoven, že skoro každou noc, když Táňa usnula, osaměle zíral do stropu, nebo si chodil ven zapálit, pořád dokola, než konečně taky odpadl. Stále častěji musel vynechat školu, když mu ráno ujel vlak, a na zbylých pár hodin nemělo smysl jezdit do Ostrova. Zase se o něco zvýšilo nebezpečí, že Vincenta ze školy vyhodí – ale toho se Vincent nedočkal, neboť nakonec se vyhodil sám.

Na většině oborů Vincentovy školy probíhal klasický systém střídání „týden praxe, týden vyučování“ (to byly ty obory, o kterých děda Reisů říkal, že „z těch kluků něco bude“ – protože „něco“ je evidentně jedině člověk, který věnuje osm hodin denně tomu, aby nějaké kusy kovu měly jiný tvar). Vincentův obor byl nepraktický, a tak v jeho případě bylo zvykem po většinu času sedět ve třídě a jen dvakrát během školního roku byli studenti jednotlivě nebo po dvojicích vysíláni do jedné z několika ostrovských firem, kde se měli dozvědět, jak věci fungují. Dozvěděli se v první řadě to, že na ně nikde nejsou zvědaví, a byli uklizeni někam ke skartovačce nebo kávovaru.

Vincent měl za sebou těchto takzvaných praxí pět a v závěru třetího ročníku ho čekala šestá.

Ke svému překvapení měl před sebou týden nikoli v některém soukromém podniku, ale přímo na ostrovském městském úřadě. Ukázalo se však, že přístup úředníků je shodný s tím, který Vincent znal od zaměstnanců firem navštívených za poslední dva a půl roku – když dorazil na místo a po půlhodině vysvětlování konečně našel někoho, kdo pochopil, co tady chce, uklidili ho do archivu s nějakým ne zcela jasným zadáním, které okamžitě po zaklapnutí dveří zapomněl. Vincent ještě nevlastnil chytrý telefon (což ostatně v té době málokdo), ale většinou nosil s sebou knížku, a tak si tam po zjištění, že žádný ze zde uložených šanonů neobsahuje nic zajímavého, sedl do rozvrzaného křesla a začetl se.

Kdyby byl Vincent pozornější, všiml by si mezi nejčerstvějšími dokumenty podivných nesrovnalostí v zápisu z posledního zasedání zastupitelstva. Zarazilo by ho, že díky diletantskému přístupu zúčastněných byly na některých listech dohledatelné časové známky prozrazující, že se o něčem jednalo ještě před oficiálním začátkem, tedy v nepřítomnosti veřejnosti (která stejně nedorazila, protože v městečku nebyl nikdo, koho by veřejné dění zajímalo natolik, aby využil práva na kontrolu svých volených zástupců).

Pak by si Vincent možná položil otázku, o co tady šlo, co tak tajného se projednávalo a proč je na několika místech zmíněno „...ujištění, že snížený průtok nepřinese žádné negativní důsledky na krajinu...“ a podobně. A kdyby Vincent pátral dál... těžko říct, zda by pak sedmnáctiletý středoškolák něco změnil, ale rozhodně mohl být jedním z prvních, kdo odhalil skutečnou příčinu ukončení těžby v Rokli.

Nestalo se. Nevyspalý Vincent, u něhož bylo překvapením už to, že dorazil včas (jako kdyby na tom zrovna tady záleželo), seděl pár centimetrů od výbušných informací a tiše četl, až mu nakonec kniha z ruky vypadla a on usnul.

Ty tři hodiny, které tam prospal, než si ho někdo všiml, se zdály Vincentovi jako pouhý mžik. Měl dojem, že sotva zavřel oči, už mu někdo třásl ramenem.

„Co to má znamenat?“ hřímal statný muž v obleku, který už několikrát prošel okolo dveří, než se konečně zarazil a vešel dovnitř zjistit, proč se v archivu svítí. Pobouřen objevem spícího studenta začal Vincenta budit křikem i hmatem.

„Kluku!“ zařval na probouzejícího se Vincenta, „kluku, to si děláš legraci?“

Vincent přicházel k sobě a rozeznal obličej Martinina otce.

„Ty SPÍŠ na RADNICI?“

„...se o vás říká taky,“ zabručel Vincent, než se konečně zcela probudil.

O chvíli později spěchal městem s nadávkami totálně nepříčetného starosty v uších. Bylo jasné, že po tomhle už si ve škole neškrtne. Střídal se v něm hnus z otřesu způsobeného tím setkáním a jakási hysterická úleva, že je vyřešeno: do školy se nevrátí, půjde s Táňou rovnou do Prahy, ona bude studovat a on pracovat, všechno teď bude krásné. Tohle byl ten tajuplný krok k dospělosti, který hledal. Rozhodnout sám o sobě.

Nešlo to tak rychle a nešlo to tak docela očekávaným směrem. Nicméně, i když se Vincent samozřejmě mýlil a na jeho následném odmítání posledních a nejposlednějších šancí ze strany školy nebylo dospělého nic, přesto jeho rozhodnutí s dospělostí souviselo – v pravý čas mu pomohlo pochopit svůdnost principů, jež pohánějí nezastavitelné kyvadlo.

---

Předchozí kapitola | Následující kapitola | Obsah