Země betonu a deště
03 Jak ji potkal
Jestliže v posledních ročnících základní školy Vincent občas v hodinách polehával na lavici, na střední se mu hned od začátku začalo stávat, že regulérně usnul.
Na vině bylo samozřejmě jeho ponocování, a pak taky fakt, že během výuky necítil dvakrát velkou potřebu být duchem přítomný. Předměty typu „Základy účetnictví“ nebo „Obchodní korespondence“ ho opravdu nenaplňovaly, mezi učiteli nezaznamenal jedinou výraznější osobnost, a nejvíc ze všeho byl otrávený ze svých spolužáků.
Z naprosté většiny se jednalo o spolužačky, přesto ani on, ani David během prvních dvou let nenavázali žádný vztah, jak si ještě před příchodem na střední představovali.
Lišily se příčiny, proč ani jeden z nich nemá přítelkyni, ale výsledek byl stejný – zatímco o Vincenta nejevily zájem spolužačky, David, po kterém šílely, neměl zase zájem o ně. David byl totiž estét, jeho výtvarný cit pro krásu se projevoval i zde, a tak zůstával navzdory vzbouřeným hormonům sám, protože mu prostě žádná nebyla dost dobrá.
Ti dva se bavili převážně jenom spolu, což zpočátku pochopitelně vedlo k podezření, že jsou gayové, ale časem je zbytek třídy začal víceméně brát takové, jací byli; měli společnou přezdívku „dva flegmouši“ a ostatní je nechávali víceméně na pokoji; nedočkali se nějakého nepříjemného zacházení nebo dokonce šikany, a to ani ze strany těch pár kluků, kteří do třídy také chodili.
S Tomášem, Ondrou a Vojtou, řečeným Dymbek, se však Vincent také nespřátelil, a to ani na základě podobného hudebního vkusu. Všichni tři byli pravověrní metalisti, kteří nenáviděli pop a cokoli, co mělo šanci dostat se do normálního rádia.
Jenže pro Vincenta byla důležitá hudba jako taková a nevyžíval se v rozebírání, která kapela se zpronevěřila svým žánrovým kořenům nebo začala produkovat podbízivější hudbu v zájmu masového úspěchu – a vůbec celé tohle dělení do subkultur přišlo Vincentovi trapné, nepotřeboval nikam takzvaně patřit. Vystačil si s Davidem a Petrem a vesměs všechny ostatní považoval za idioty.
Znechucení dospělými by se dalo přičítat Vincentovu věku. On však byl stejně otrávený i ze svých vrstevníků. Připadali mu všichni ploší, nezajímaví, předvídatelní (i když si nedělal iluze, že by snad oni o něm měli lepší mínění – věděl, že je poměrně nudný člověk). Se svým okolím si zkrátka neměl o čem povídat.
Ve sporech třídy s učiteli se Vincent nemohl postavit ani na jednu stranu: stejně jako po zbytek života, už tady měl Vincent dojem, že sleduje hádky dvou totožně pomatených oponentů, neschopných podívat se na jakýkoli problém zvnějšku, aspoň trochu mimo svůj vlastní sobecký zájem. A tak se s nimi prostě moc nebavil, což nebylo zase tak obtížné vzhledem k jejich nezájmu.
Vzpomínal občas na večery s Janou, kdy se jí vyptával na další a další věci, jen aby ji udržel co nejdéle u svojí postele. Vyrůstal pak na základě těch rozhovorů v domnění, že spousta společenských záležitostí je už dávno vyřešená, a že rozumný moderní člověk nejen přistupuje k lidem bez rozdílu, ale hlavně už vůbec nemá potřebu se k těmto tématům minulosti vracet.
Ukázalo se, že tomu tak docela není. Na ostrovské střední bylo stále normální dělit lidi podle původu, barvy, orientace… a to celkem nevybíravými způsoby. Jestli vůbec někdy žil v mylném přesvědčení, že děvčata jsou křehké květinky, které neprodukují pachy a obdařují svět svou laskavou a pečující povahou, pobyt v jedné místnosti s dvaceti dospívajícími ženami ho velice rychle dovedl do reality. Ano, dalo se to brát jako pouhý ostřejší slovník drzých teenagerů, jenže Vincentovu školní zkušenost pak ještě na druhé straně doplňovalo noční prodlévání u počítače, z nějž bylo jasné, že není vyřešeno vůbec nic. Jak se internet rozšiřoval a pokrýval už všechny vrstvy společnosti, stávalo se z něj o dost odpornější místo. Odporné jako lidská povaha sama.
Ostatně, to byl Vincentův základní životní postoj v té době. Vincent nebyl idealistou, který si maluje, že jsou lidé všichni stejně dobří; naopak věřil, že všichni shodně nestojí za nic. Proto mu připadalo tak pošetilé identifikovat se s nějakou skupinou jen na základě toho, že je s někým stejně starý, stejného pohlaví, nebo že pochází náhodou ze stejné země.
A tak se rozespale potácel mezi nudou v lavici a mžouráním do monitoru, a vlastně jedinými světlými chvilkami byla odpoledne mezi tím, kdy s ReŠnaGou natáčeli svůj druhý film.
„Rozhodující souboj“ se totiž ukázal být především soubojem s jejich technickými možnostmi. Krátce po svých prvních filmových prázdninách se tak ReŠnaGa shodla, že film obsahující velkolepou akci a triky nebyl tou nejlepší volbou pro první projekt.
„Co dokument? Nebo jenom nějakou reportáž?“ nadhodil David, když jednou seděli v parku a konečně došli k závěru, že je třeba se držet při zemi a vybrat si realističtější námět.
„To by vypadalo jako nějakej úkol do školy,“ namítl Petr.
Vincent se k němu hned přidal.
„A o čem bys chtěl dělat reportáž? O tom, že starosta krade? Stejně nás nikam nepustí. Nebudeme přece natáčet něco neškodnýho, jakože se dětičky připravujou na vole drakiádu.“
„Tak něco vymyslete,“ pokrčil rameny David, který neměl ve zvyku se zvlášť důrazně projevovat, ani když své nápady považoval za dobré. I v dospělosti, v rámci svého pořadu „Gabriel kontra…“ předkládal publiku své názory klidně, rozvážně, jak se slušelo na jednu polovinu někdejšího dua flegmoušů.
Nechali to uležet a rozešli se každý k sobě domů, s „Rozhodujícím soubojem“ navždy nedokončeným a budoucností nejasnou. Osvětlil ji Vincent, když na jednom amatérském literárním serveru, kam nahlédl pro inspiraci, narazil na detektivní povídku „Smrtonosná osmisměrka“ od neznámého autora vystupujícího pod přezdívkou Ludva.
Nejednalo se o žádné světoborné dílo, ale Vincentovi stačil k nadšení název. Vincent zbožňoval dobré názvy; často přišel k nějaké nové kapele jenom na základě dostatečně zajímavého pojmenování nějakého jejího počinu. Pokládal název za stejně důležitý jako dílo samo – neuměl si představit, že by někdo pracoval třeba na pětisetstránkové knize a pak nechal na obálku vytisknout třeba nějakou rádoby vtipnou slovní hříčku.
„Smrtonosná osmisměrka“ byla takovým projektem, který si zasloužil důstojné pojmenování – vždyť na něm pracovali celé dva roky, ačkoli to samozřejmě nemohli tušit ve chvíli, kdy se do této práce pustili. Zbylé dvě třetiny ReŠnaGy Vincentův návrh přijaly nejen kvůli onomu názvu, ale především právě na základě toho, že původní povídka měla velmi přímočarý děj, minimum postav a téměř žádné akční scény.
Místo auta mohli použít Petrovu motorku, jako policejní stanice posloužil Davidův pokoj a umělou krev vyrobí o dost snadněji než zamýšlené digitální ohnivé koule do „Souboje“. Morální otázku ohledně autorství zodpověděli prozatím tak, že v případě zdárného dokončení kontaktují Ludvu, a jistě ho velmi potěší převedení jeho dvoustránkové povídky do audiovizuální podoby. No a v případě neúspěchu není co řešit.
Neúspěch si však zatím nepřipouštěli. I když minuty natočeného materiálu přibývaly pomalu, a i když rodiče a okolí celkově postupně přestali klást všetečné otázky a brali to prostě tak, že ti tři spolu normálně chodí ven, pořád před sebou měli ten samý cíl. Bylo jim vlastně jedno, že se příliš nepřibližuje, protože popravdě ono „chození ven“ opravdu bylo příjemným trávením času samo o sobě. Bylo fajn mít něco jako společný koníček, byť doposud bez hmatatelných výsledků.
„Kdy bude premiéra?“ ptával se Vincentův otec, který jako člověk tak trochu z oboru byl tím nejvytrvalejším, co se týkalo zájmu o činnost ReŠnaGy.
„Až to bude hotové,“ odsekával Vincent, ale otcův zájem ho těšil a za jeho úsměvem tušil hrdost na syna, který se nevzdává. Otec, který nikdy nic nenatočil, přece musí vnímat ten rozdíl mezi nimi, nebo ne?
Pořád k němu jezdil každý druhý víkend a pořád nepociťoval potřebu se vůči otci nějak otevřeně bouřit. Jejich rozhovory byly přátelské – snad i proto, že byly stále vzácnější.
Vincent často potřeboval v Praze jen přespat, když do města dorazila některá z těch kapel, které nutně musel vidět naživo, a jindy zase otec někam vyrážel a přenechal Vincentovi svůj byt, jen s občasnou poznámkou, že kdyby si Vincent náhodou chtěl „někoho“ přivést, v hrnku u mikrovlnky je vždycky pár stokorun a „to, co bude potřebovat“ je zase v prvním šuplíku. Ale Vincent ochranu nikdy nepotřeboval a peníze, které si bral coby nepravidelné kapesné, používal pořád jen na dopravu a vstupenky.
V těch chvílích, kdy se Vincent sám vracel noční Prahou do otcova prázdného bytu, se cítil nejdospěleji. Nikdo nehlídal, v kolik hodin dorazil (pozdě – většinou se po koncertu ještě prošel), jestli je střízlivý (byl – Vincent nepil ani pivo, dokud na něj nezačali chodit s ReŠnaGou), zkrátka pociťoval svobodu. Fyzickou i myšlenkovou, a jeho myšlenky se za těch nocí, kdy neměl k dispozici svůj vlastní počítač, rozbíhaly všemi směry, aby se nakonec stočily právě k dospělosti samotné, tedy přesněji k otázce, co to vlastně je.
Doma v Ostrově se dospěle necítil vlastně nikdy. Nebylo divu, když stále žil v domě s matkou, Bořkem, babičkou a prázdným pokojem po Janě, kam si občas zalezl, když na něj dolehl splín. Byl tam rozhodně doma, to ano – a zároveň tam byl stále tak trochu dítětem. Pocit dospělosti se samozřejmě nedostavil s tím, když v patnácti dostal občanku, a Vincent neočekával, že by tomu mělo být jinak o osmnáctých narozeninách. Ty jistě také nepřinesou žádnou náhlou změnu.
Co činí člověka dospělým? To, že bydlí sám, že se sám živí? Že má sex? Že se chová „rozumně“? Vždyť poslední dvě jmenované věci jdou dokonce proti sobě – co je rozumného na tom, když se člověk nechá vláčet pudy nebo emocemi? Říkalo se pořád dokola, že dívky v tomhle věku dospívají rychleji; podle Vincenta šlo ale opravdu pouze o tělesný vývoj.
Na tom, že spolužačky jsou takzvaně víc zaměřené na vztahy, a některé už pravděpodobně souloží – tedy rozhodně o tom píchání neustále mluvily – neviděl dospělého nic. I když na to také myslel, jistěže ano, a ohledně vzhledu spolužaček byl smířlivější než David, a kdyby některá jen trochu chtěla...
Jenže nechtěla, a Vincent tak neměl příležitost zjistit, zda být s někým ve vztahu, tedy se vším všudy, dává člověku nějaký trvalejší pocit dospělosti. A vlastně byl čím dál víc přesvědčený, že tomu tak není a že dokonce ani žádný jiný obrat v životě z člověka neudělá dospělého ze dne na den.
Člověku prostě přibývají roky, až jednoho dne zjistí, v lepším případě, že je dospělý (možná ve chvíli, kdy po něm skáčou děti a on, místo aby je postřílel, jde domluvit hypotéku, aby ti malí rošťáci měli dost místa), v horším případě dokonce starý.
Logicky se dalo předpokládat, že Vincent bude po svém otci, a ten mu v druhé polovině svých třicítek rozhodně starý nepřipadal (vlastně ho vnímal jako o něco mladšího než dřív, protože už to pro něj nebyl ten obrovský chlap a blížila se doba, kdy ho přeroste), otázka byla, jestli se dal považovat za dospělého.
Vincent si vzpomínal, jak mu před časem otec představil jednu svoji stálejší známost a jeli tehdy někam za Prahu na výlet otcovým autem. Otec, snad jen aby zapůsobil na mladší přítelkyni, uprostřed rozhovoru prohlásil, že se cítí pořád stejně jako v osmnácti, že vlastně nezaznamenal s těmi přibývajícími lety žádný rozdíl.
Vincenta děsila představa, že by tomu tak mělo být i v jeho případě. Prožít celé dlouhé roky a být stále stejným člověkem jako v osmnácti, neprodělat žádnou změnu, nikam se neposunout, nebýt o nic chytřejší? Vincentovi se to zdálo neuvěřitelně smutné.
Na druhou stranu se jeho potřeba nějakého blíže nedefinovaného vývoje tloukla s tím, že se vlastně už považoval za „hotového“ člověka. To, co si myslel o světě a společnosti, mu přišlo natolik samozřejmé, že si nedokázal představit, co by se na tom mohlo změnit.
Čeká ho snad nějaké „velké prozření“, jako když někdo v mládí propadne komunismu a pak se celý život obhajuje, když dostane rozum? Nezdálo se mu reálné, že by něco mohlo převrátit naruby celý jeho světonázor – jak by mohl dojít k odhalení pomýlenosti své ideologie, když žádnou nemá, když se mu vše extrémní zdá potrhlým a naivním, když ve všem hledá střední cesty a vyhýbá se jakémukoli třeštění?
Byl často zmatený z toho, jak vnitřně potřebuje nezůstat navždy stejný, a zároveň ho nenapadá, v čem by se mohl nebo měl měnit. V žádném případě ho však nelákaly laciné seberozvojové příručky, kterým podle všeho propadla Jana, takto čerstvě vystudovaná a ještě čerstvěji podnikající.
Rozvoj pro rozvoj bez podstaty, hnát se za tím, co je považováno za úspěch, to Vincent nechtěl. Co chtěl, bylo s někým si o těchto věcech otevřeně popovídat, ale nikoho takového neměl. S otcem už to přestávalo být tak přirozeně snadné, a před Davidem a Petrem si nedovolil takto se obnažit; rozhodně ne, dokud se ve společně stráveném čase pořád ještě věnovali natáčení filmu a ne alkoholu.
Jejich společná odpoledne se však postupně proměňovala ještě předtím, než mezi natáčením začaly vznikat rozestupy dané potřebou „probrat to“ v hospodě. I díky tomu, že práce na „Osmisměrce“ nebyla stále stejná, jim to vydrželo tak dlouho. Zdokonalovali se v práci s kamerou i plánování scén, občas přemluvili někoho z Petrových spolužáků, aby rozšířil řady herců, a celkově si začali připadat jako zkušení tvůrci, když už nemuseli po každé replice čekat, než odezní záchvat smíchu. Největší změnou však pro Vincenta osobně bylo to, když začal pro film skládat hudbu.
Musel si pro začátek vystačit s velmi jednoduchým programem, jehož výstupy ani vzdáleně nepřipomínaly reálné nástroje, to mu ale v tu chvíli vůbec nevadilo. I když jednoduché melodie a ne zcela smysluplné rytmy měly být určeny pro potřeby ReŠnaGy, Vincent konečně měl něco svého, nějakou činnost, které se po nocích věnoval místo pouhého pasivního poslechu a konzumace online obsahu.
Tvořit něco sám bylo úplně jiné než natáčení ve třech nebo více lidech. Vincent poprvé poznal, jaký je pocit do něčeho se zabrat tak, že zapomněl na čas (který beztak za svých osamělých nocí neřešil; jeho spánkový režim byl už daná věc a matka s Bořkem mu nechávali v kuchyni připravené jídlo, protože nějakou shodou okolností si zvykl chvíli schrupnout zrovna v době, kdy ti dva večeřeli).
Poprvé pocítil uspokojení, které se dostavilo po dlouhém upravování každičkého taktu, a poprvé se musel naučit vypořádat s kritikou, když pak pustil výsledky své obsesivní činnosti Petrovi a Davidovi, kteří se mu vysmáli. Vincent se však nevzdával a vracel se ke svým notám, aby vytvořil něco lepšího, aby je přesvědčil, aby i v těch směšně umělých zvucích slyšeli, co se snaží sdělit.
Jeho nová noční náplň vedla k další změně: Vincent už netrávil celé noci ve svém pokoji. Naučil se vycházet, zprvu tajně, ven a kroužit třeba hodinu po Ostrově.
Procházel se, aby v nočním tichu nechal odpočinout uši namáhané rámusem ze sluchátek vyšponovaných na nejvyšší hlasitost, a taky snad hledal v prázdných ulicích Ostrova inspiraci – i když to slovo neměl rád. Nepovažoval se za umělce, za někoho, kdo v tvůrčích mukách čeká, až k němu odněkud něco přijde. Skládání bral jako práci, jako něco, co je třeba udělat, vysedět, vypotit.
Na jedné ze svých procházek, kdy se po hodinách v zadýchané místnosti odlepil od židle a vyrazil na čerstvý vzduch, zabloudil k budově mateřské školy, kam chodil před tak strašně dávnou dobou, před více než deseti lety. Trochu ho zarazilo, že se v jednom okně v přízemí ještě svítí, a ještě víc, když světlo zhaslo a do noci vyběhla slečna Helena, jeho někdejší učitelka.
„Dobrý... večer,“ řekl radši včas a hodně nahlas, aby ji nevylekal, když viděl, jak se k němu blíží se skloněnou hlavou.
„Co– Vincente? Ahoj,“ odpověděla zaskočeně.
Na otázku, co tady pohledává, odpověděl popravdě, že se jen tak prochází. Zato ona mu prozradila až mnohem později, že v té době zůstávala dlouho do noci v práci kvůli probíhajícímu rozchodu s dlouholetým partnerem. Ten večer nic nevysvětlovala – ona tady byla ta dospělá. Přesto jí Vincent nabídl doprovod a ona po námitce, že by spíš měl zamířit rovnou domů, uznala, že mají kus společné cesty.
„Často se takhle touláš po nocích?“
„Jenom když nevím, jak dál,“ řekl Vincent, a když mu došlo, jak to zní, dodal: „Myslím dál s tím, co skládám. S hudbou. K filmu.“
Chtěla vědět víc, snad ze zdvořilosti, snad ji opravdu zaujalo, čemu se věnuje. A Vincent, v náhlé důvěře k ženě, která si ho pamatovala jako pětiletého, jí pověděl o svém komponování, o natáčení, a najednou se s ní sloučil slibem, že jí pošle ukázku.
Sociální sítě se teprve probouzely a Helena byla v některých věcech spíše konzervativní, takže je nezačala používat ani později, ale nasměrovala ho na svůj mail a ujistila ho, že si ráda poslechne, co tvoří, a že mu samozřejmě poskytne nějaké hodnocení.
Vincent vyběhl schody a rozrušeně si začal přehrávat jednotlivé úryvky svých hudebních pokusů. Žádný nebyl dost dobrý, dost reprezentativní. Žádný nevystihoval, o co se snaží. V zoufalství už začal sepisovat omluvu, pak přece jen dvě sotva minutové stopy vybral a připojil jako přílohu k mailu s prostým vzkazem: „Dobrý den, takhle jsem začínal.“ – jednalo se samozřejmě o jeho aktuální a nejpropracovanější nápady, ale to nemohl přiznat. Váhal pak s odesláním několik dní, než s bušícím srdcem zmáčknul „odeslat“. A dalších pár dní se neozvala ona.
Když konečně dorazila odpověď a když se odvážil ji rozkliknout, četl ji pořád dokola a byl nadšený. Obával se předem, že ho slečna Helena zpraží podobně jako Petr a David. Počítal s tím, že mu nějakou milosrdnou oklikou doporučí, aby se raději věnoval pletení košíků nebo čemukoli podobně vzdálenému hudbě. A doufal trochu, že ho v nejlepším případě povzbudí k dalším snahám.
Ale Helena odpověděla ještě jinak – byla nadšená. Vincent studoval těch pár vět, hledal náznak neupřímnosti, shovívavé lži – místo toho byl stále více přesvědčený, že Helena to opravdu SLYŠÍ.
Vyzývala ho, ať pošle něco dalšího, novějšího. A tak Vincent poslal, nakonec poslal, ale ještě předtím jí napsal pár výmluv, proč to nejde hned. Lhal o tom, jak mu celé dny zabere učení a natáčení, aby získal trochu času a doladil nějakou další miniskladbu. Helena pak v odpovědích reagovala nejen na zaslané ukázky, ale i na ostatní věci, které jí napsal. Tak začali po nocích konverzovat, nikoli snad pravidelně, ale docela často.
Vincent se postupně Heleně svěřoval se stále osobnějšími záležitostmi, včetně myšlenek, které si nikdy nedovolil říct nahlas nikomu, koho dosud znal. Bylo to o to snazší, že se od onoho večera neviděli naživo – Vincentovi mohlo skoro připadat, jako by na druhé straně nebyl živý člověk, jako by se vypisoval ze svých trápení do deníku.
Ale Helena byla živý člověk, a – v menší míře než on – postupně také odhalila něco ze svého soukromí. Vincent získal dojem, že Helena nejen slyší, ale i rozumí. Rozumí jemu, a on snad chápe, co prožívá ona.
Bylo na jednu stranu neuvěřitelně povzbuzující mít někoho, kdo ví, jak člověk věci myslí. A na druhé straně Vincenta zneklidňovalo, že i žena ve věku jeho rodičů může být tak nejistá, tak tápat ve vlastním životě a v tom, jak se stavět ke světu. Copak člověk opravdu nikdy nezmoudří natolik, aby byl sám sobě nějakou jistotou? Zdálo se, že nakonec jsme všichni vrženi do tohoto světa, abychom jen tápali a snažili se ve svých každodenních rozhodnutích vybírat pokud možno tu nejméně špatnou možnost, pořád znovu a znovu, dokud nezemřeme.
I když si psali o životě a smrti a o všem mezi tím, pořád nejčastějším námětem byla hudba – dávno už nejen ta Vincentova. Helena měla na starší ženu překvapivě dobrý vkus, vyměňovali si odkazy na své oblíbené kapely a nečekaně často se shodli. K průniku přispělo i to, že Vincenta už neuspokojovalo točit se pořád dokola v těch nejhrubších riffovačkách, a i v zájmu vlastní tvorby se otevíral melodiím. Otevírání to bylo pomalé a rozvleklé, protože Vincent nesnášel líbivou epiku ani pseudoprogresivní pidlikání, ale čas od času narazil na kapelu, která ze svého žánru dokázala vystoupit tím, že dělala věci trochu jinak – anebo si dokonce vymyslela žánr úplně nový.
Takovou kapelou byli i průkopníci instrumentálního post-rocku Kukulkan, které Vincent objevil, když chodil do druháku, a jejichž kombinace metalového základu s melodickým kytarovým fantazírováním byla pro Vincenta přesně to pravé. Bylo tam drcení, ale ne agrese. Melodie, ale ne patos nebo podbízivost. Kukulkan podle Vincenta dokonale spojoval zemitost a vzdušnost; ne náhodou měla většina jejich alb na obalu fotografie zamračené oblohy, která působila, že se z ní co nevidět spustí déšť. Vincent si oblíbil Kukulkan dokonce natolik, že kvůli němu chtěl udělat jedinou výjimku ohledně soundtracku pro Osmisměrku. K finální přestřelce v lomu se nechystal složit nic vlastního, ale chtěl použít kukulkaní skladbu „Wasteland“.
Poslední a jediná přestřelka se blížila společně s koncem celého projektu, protože Osmisměrku natáčeli chronologicky.
Bylo zase léto, prázdniny mezi druhým a třetím ročníkem střední školy, a kdyby jen trochu chtěli, mohli mít už pár týdnů zpátky hotovo. Místo co nejefektivnější práce si však zvykli chodit o víkendech do hospůdky u Velkého rybníka, který byl zhruba pět kilometrů od Ostrova, a oni tak mohli cestou zpět vystřízlivět z těch tří-čtyř piv, co zatím zvládli vypít. Proto, když se v sobotu Vincent chystal vypadnout z domu, celý nervózní, jestli Petr bude mít půjčené airsoftové zbraně, které slíbil sehnat, zdržela ho matka.
„Ne že se zase vrátíš po čtyřech,“ řekla, a kromě obsahu na tom zatím nebylo nic útočného. Vincent se vůbec nemusel nechat vyprovokovat – už takhle šel pozdě, protože o sobotních dopolednech zpravidla doháněl spánek za celý týden, ať už doma, nebo u otce.
„Jdeme natáčet,“ procedil a chtěl si ještě napustit vodu do lahve na cestu.
„Já to vaše natáčení znám,“ pokračovala matka. Babička něco kutila na zahradě a Bořek jí pomáhal, a tak jim nikdo nebránil tam pod schodištěm na sebe poštěkávat, zatímco venku už čekal Petr. A zřejmě by se načekal ještě mnohem více, kdyby matce nezazvonil telefon.
„Prosím,“ zazpívala mile, a Vincent byl zase jednou znechucený tím, jak se dokázala okamžitě přepnout do úplně jiného tónu, než jaký měla pro něj. Chtěl využít situace a konečně zmizet, ale pak si všiml, jak matka zbledla a sedá si na botník. Tak mávnul ze dveří na Petra, že ještě chvíli, a čekal, co z ní vypadne.
„Dědova žena se zabila v autě,“ řekla matka, když ukončila hovor.
„Cože?“
Vincent ani v nejmenším nepochyboval, že matce už z těch všech větných rozborů přeskočilo. Babi Reisů přece vůbec nemá řidičák, a proč jí říká „dědova žena“?
„Druhého dědy. Mýho táty manželka,“ vysvětlila, když viděla Vincentovo nepochopení.
Vincent si z těch několika letmých návštěv sotva pamatoval, jak vypadá děda, a jeho „novou“ (ani nevěděl, jak dlouho po rozvodu s babičkou se znovu oženil) ženu viděl snad jednou nebo dvakrát.
Těžko se mohl přimět, aby ho ta zpráva zasáhla víc, než kdyby se jednalo o zcela cizího člověka. A Kateřina vlastně byla cizí člověk. I její jméno mu musela matka připomenout. Tak tam s ní chvíli stál a cítil, že není úplně v pohodě teď jenom tak odejít, ale zároveň nevěděl, co by měl vlastně dělat. Zeptal se aspoň, co přesně se stalo, ale matka sama neměla všechny informace; děda jí zřejmě volal velice záhy poté, co se o smrti manželky sám dozvěděl.
Pak přišla zvenku babička. Oznámila Vincentovi, že na něj venku čeká ten chlapec odvedle (jako kdyby neznala jeho jméno, i když vyrůstá celý život pár metrů od ní – Vincenta napadlo, že možná těch sedmnáct let je pouhým mžikem v životě takto staré osoby), a pak teprve si všimla dcery zkroucené na botníku. Vincent nikdy neslyšel babičku mluvit o svém bývalém manželovi špatně; vlastně o něm nemluvila skoro vůbec. Ale když jí matka vysvětlila, co se stalo, babička reagovala tím nejtemnějším způsobem, jaký u ní kdy zažil.
„Tak třeba si na tebe a Janu teď najde trochu času,“ prohlásila a zmizela v kuchyni. Vincent se v tu chvíli podivil babiččině kruté poznámce, ale v blízké době se mělo ukázat, že její věštba byla pravdivá.
Vincentův děda, kterému zbyl po druhé ženě jenom prázdný dům a leasing na zlikvidované auto, se ve své samotě vrátil do životů svých dcer (ačkoli v případě Jany to bylo vracení o něco komplikovanější), a tím i do Vincentova života. Ale zatím ještě zbývalo spoustu času i do samotného pohřbu. Vincent přenechal matku Bořkovi, který si pečlivě očistil boty před domem a vcházel chvíli po babičce.
Petr, prohnutý pod tíhou pušek a samopalů, se na Vincenta obořil, proč mu to tak trvá – a cestou k Davidovi pak probírali, jak je život pomíjivý a že brzy přijde čas, kdy si to taky budou muset uvědomit. Když pak všichni tři nastupovali do auta paní Gabrielové, aby je odvezla k lomu, Vincent uvažoval nad tím, že zrovna jeho odvěký kamarád je možná jediným sedmnáctiletým klukem, který dokáže někomu říct: „No, já bych teda brečel, kdybys umřel.“
Petr byl citlivka, to už Vincent věděl. I když mu nedělalo na jedné straně problém vykuchat králíka a být věčně zašpiněný od oleje, zároveň se nevyhýbal slovům jako „čest“ nebo „zodpovědnost“. Vincent skřípal zuby, když Petr sebedojímavě používal velká slova, ale zároveň je bral jako naději, že z Petra nevyroste stejný balvan, jako byl velký Peťan. Ale možná strejda Petr v mládí taky býval méně citově okoralý, možná pod tou slupkou, kterou se Petr postupně začíná obalovat stejně jako otec, taky něco zůstalo, nebo to tam aspoň bývalo kdysi, když mu bylo tolik jako jim teď, když kromě těch lidí, se kterými ho pojí práce, dluhy a službičky, měl taky ještě nějaké opravdové kamarády.
Vincent měl dva, a považoval ta přátelství za o to pevnější. Všímal si i toho, jak se David a Petr liší nejen každý svým způsobem od něj samotného, ale i mezi sebou. Zatímco Petr se snažil být přehnaně mužný a pak nečekaně vyjevil svou citlivou stránku, David byl vlastně skoro přesný opak – pod zevnějškem talentovaného hezounka s andělskýma očima, jimiž stále ještě podlamoval děvčatům kolena, aniž by se ocitl mezi nimi, se skrývalo cosi tvrdého, cosi, o čem Vincent tušil, že by si měl na to dávat pozor. Nepodezíral Davida, že je snad nějakým způsobem zlý nebo zákeřný, jen tak nějak tušil, že v krizové chvíli bude David tím, kdo je vždy především na své vlastní straně.
Vincent, který se sám do žádného rizika extra nehrnul, tohle těžko mohl považovat za úplně zápornou vlastnost, ale zkrátka věděl, že kdyby měl jednomu z nich svěřit svůj život, rozhodně by to byl Petr – teď už zase ano, jako když byli malí a drželi si navzájem žebřík pod třešní.
Naštěstí žádné z hypotetických vypjatých situací filmovou trojici nepotkaly; za poslední dva roky spíš zažili spoustu těch veselých. A právě na ně Vincent vzpomínal, když se autem Davidovy matky blížili k Rokli. Podobně jako před přechodem ze základní na střední školu se lehce obával, že ho v blízké době od jeho přátel něco oddělí. Nejen že se prodlužovaly intervaly mezi jednotlivými natáčeními – ReŠnaGa ani nevedla žádnou debatu o tom, jaký bude další film, až dokončí Osmisměrku.
Všem jim bylo jasné, že už nic dalšího nebude, jen o tom nemluvili nahlas. Narazili na svoje limity a nebyla by žádná zábava pokoušet se vymyslet další film, zase s těmi stejnými omezeními. Ano, Vincentovi bylo jasné, že zbylí dva očekávají stejně jako on blízký konec ReŠnaGy. Otázka byla, jestli se taky stejně jako on zabývají tím, co s nimi bude potom. Rozdělí je absence společného projektu, nebo prostě budou spolu chodit pít? Vincent netušil, jestli se Petr a David aspoň trochu zaobírají těmi samými myšlenkami jako on, jestli je to pro ně aspoň trochu stejně důležité. A nikdo z nich netušil, že jejich poslední natáčení proběhne právě dnes.
Paní Gabrielová je vysadila u jednoho z vedlejších vjezdů do Rokle, největšího povrchového lomu v republice. Těžba zde byla ukončena před dvěma lety, přesto tady pořád čas od času probíhal nějaký pohyb a přípravy na budoucí proměnu v ráj vodních radovánek, proto bylo snadné paní Gabrielovou přesvědčit, že jsou domluveni se zodpovědnou osobou a mají sem povolený vstup – nebo se aspoň tvářila, že jim věří.
Davidova matka byla pohodářka. Petr měl přesto potřebu ji těsně předtím, než vystoupili, ujišťovat, že „nebudou dělat hlouposti“, za což ho Vincent kopnul tak hlasitě, že už jí to muselo být úplně jasné. Když se všichni tři včetně zbraní vysoukali ven, mrkla paní Gabrielová na Petra s poznámkou, ať na sebe dávají pozor, zatímco Vincent s Davidem po sobě pokukovali s očima obrácenýma v sloup. „Spolehněte se, paní G.,“ zavolal na ni ještě ten trotl, a sotva její auto zmizelo na silnici, popadl obrovskou listnatou větev a dramaticky odhalil motorku ukrytou v nejbližším křoví.
„Já to pořád nechápu,“ zamyslel se Vincent, když pozoroval Petra, jak doluje motocykl z prohlubně u cesty, „proč přesně bylo nutné ji sem vozit už včera? Tos nemohl přijet na ní dneska?“
„A jak bych asi jel s těma puškama?“
„No… normálně bys nám je dal do auta a jel za náma, ne?“
„Takhle je to lepší,“ prohlásil Petr a konečně vytlačil motorku na cestu.
„Tak jdeme, jdeme,“ ohlédl se, a když se David a Vincent za ním shodli na tom, že chtěl prostě za každou cenu předvést svůj trik s maskováním, už jenom něco zabručel.
Plán na dnešek byl jasný: už měli natočeno, jak Vincent coby komisař Vondrovic vytluče z komplice hlavního padoucha místo, kde se tento nachází i se svým rukojmím. Následně si Vondrovic „vypůjčil“ motorku od náhodného plážového povaleče (samozřejmě u Velkého rybníka; tu scénu natočili předminulý týden a stálo je to pár piv pro dobrovolníka z řad tamních štamgastů) a dnes tedy zbývalo sehrát příjezd do Rokle, vysvobození rukojmího a následnou přestřelku mezi Vincentem a Davidem, při které se budou různě nahánět po opuštěném lomu. David hrál padoucha, protože mu to tak nějak zůstalo z časů Rozhodujícího souboje, a pokud mu náhodou nebylo po chuti být zase ten zlý, nedal to najevo.
Došli na kraj Rokle a všichni tři odložili náklad – David s Vincentem zbraně a stativ s kamerou, Petr opřel motorku o poslední strom nad srázem.
Zdálo se, že jim okolnosti přejí – počasí bylo rozumné, nebylo ani vedro, ani se neschylovalo k dešti, a hlavně, kam dohlédli, Rokle byla liduprázdná. Petr a David tedy začali vymýšlet, odkud nejlépe natočit Vincentův/Vondrovicův příjezd, zatímco představitel hlavního hrdiny se posadil a rozhlížel po Rokli. Jednak pociťoval z celé ReŠnaGy největší neklid ohledně možného přistižení, a zběžné Petrovo hodnocení „vzduch je čistej“ ho neukojilo, a zadruhé taky nejvíce z těch tří dokázal ocenit působivost té scenérie.
Rozlehlá plocha kamení a prachu byla fascinující. Vincent nikdy Rokli takhle zblízka neviděl, přestože celý život bydlel kousek od ní, a přestože celý život všichni tak nějak cítili její přítomnost. Ale možná to byl jen klam, možná si tak silně začali uvědomovat její existenci až v těch posledních letech, kdy se začalo mluvit o jejím uzavření a o výstavbě přehrady Rokle, která se posléze bude několik let napouštět, aby se tak z největšího lomu stala největší vodní nádrž v zemi.
Na to, kolik se zrovna v téhle zemi vedlo řečí o každé změně, se s Roklí daly události do pohybu nezvykle rychle; snad pomohlo pár obálek na správných místech. Řeči se přesto vedly, ať už o ekologickém hledisku, o ekonomické smysluplnosti projektu, nebo právě o těch obálkách, a vůbec o tom, kdo má největší zájem na rozjetí takto ambiciózního projektu.
Najednou Vincentovi nepřipadal tak absurdní ten sen, který mu před lety vyprávěla Martina na místě s podobně působivým výhledem, jen o pár kilometrů po proudu Ohře dál. Její vize zaplavených Varů mohla být docela klidně vyvolána tím, že starosta Ostrova doma něco utrousil dřív, než úvahy o přehradě vypluly na veřejnost. To, že Martina ve svém snu měla onu vodní plochu, kterou nazvala mořem, umístěnou o těch několik kilometrů jinde, už nebylo v rámci snové logiky nic až tak divného.
„Seděla jsem tady nahoře a dole bylo místo města moře,“ říkala Martina tehdy na skále, „byla noc a foukal vítr, dívala jsem se dolů, ale nikde jsem tě nemohla najít.“
Vincent pozoroval tu členitou poušť před sebou a říkal si, že až to tady za pár let opravdu zmizí pod vodou, rozhodně u toho nebude chybět.
„Haló, budeš tady čumět doblba celý den, nebo můžeme začít?“
Byli na Vincentovy záseky zvyklí, tak ho jen stáhli zpátky na zem, aby se z ní zvedl.
„Můžem. Tak co jste vymysleli?“
Vincent měl – nepřekvapivě – odejít kousek zpátky po cestě, kterou se sem dostali, a pro začátek přijet sem, na kraj Rokle. V dalším záběru se přesunou níž do lomu, až dojde na situaci, kdy David drží Petra pod krkem, načež je rozptýlen Vincentovým příjezdem, Petrovi se podaří osvobodit a mizí ze záběru, a následně David běží do svého karavanu pro samopal – to, že na příhodném místě stojí karavan, věděl Petr díky své včerejší výpravě, kdy tady zanechal ukrytou mašinu a odkvačil do nejbližší vesnice na autobus.
Vincent se po dvou letech spolupráce s Petrem už ani nenamáhal ptát, proč proboha nenechali motorku stát uprostřed té uličky, a proč ji teď on musí tlačit zpátky. Jet na ní nemohl, protože by se ve své nezkušenosti nedokázal otočit na místě a musel by dojet až k silnici, a tam zase hrozilo další nebezpečí.
„Zvládneš ji nastartovat?“ křikl za ním ještě Petr, který si doposud utahoval z toho, jak Vincenta před pár týdny učil.
„Jasně,“ odpověděl Vincent, zatímco se od těch dvou vzdaloval a myslel na to, že nesmí zapomenout natočit úvodní celkový záběr na Rokli, ke kterému se budou krásně hodit první tóny „Wastelandu“ od Kukulkanu, než začne kytarová smršť, která zase dokonale podbarví následnou akci. Když dorazil asi do poloviny trasy mezi Roklí a místem, kde ho paní Gabrielová vysadila, rozhodl, že už je dost daleko. Než však stačil motorku otočit a připomenout si, jak se ta zatracená věc oživuje, zjistil, že není sám.
Vincent celou dobu počítal s tím, že je zde zastihne nečekaná společnost, přesto byl poněkud překvapen tím, jakou podobu na sebe ta společnost nakonec vzala.
Nutno říct, že pohled na močící dívku by ho asi stejně překvapil za jakýchkoli jiných okolností – něco takového naživo nikdy neviděl. Proto na ni taky několik vteřin nevhodně zíral, než mu došlo, že chudák holka je asi z nich dvou ta v nekomfortnější pozici. O tom byl ujištěn, než se otočil, jejím výrazem vyjadřujícím zoufalství nad zjevným faktem, že v této fázi své zurčící aktivity ji již není schopna ukončit a důstojně odkráčet. Vincent se tedy díval na druhou stranu ještě chvíli poté, co k jeho uším dolehly závěrečné stříkance a (přinejmenším donedávna) suchá tráva zašustila jejím kvapným vzdálením.
Vincent rychle strávil, že jeho první naživo spatřené ženské pohlaví bylo v ne zrovna atraktivní kondici, a zároveň usoudil, že po setkání tohoto typu rozhodně nehrozí, že by se vracela tímto směrem.
Úlevu hledající slečna se však v okolí Rokle nepohybovala sama, a tak, než Vincent stačil nasednout na motorku, nastartovat ji podle Petrem vštípených pokynů a dojet zpět vstříc objektivu ReŠnaGy, Alice a Táňa už se bavily s Petrem a Davidem, tedy zejména s Davidem. Pochopitelně ani jeden z nich nezapnul kameru, i když Vincentův příjezd byl včas ohlášen burácením motoru. Měli teď jiné starosti a Vincent se jim při pohledu na Táňu nedivil. Táňa byla drobná, zářivě krásná blondýna – přesně ten typ holky, kterým Vincent zpravidla opovrhoval pro jejich pravděpodobnou povrchnost, a zároveň se nemohl ubránit tomu, aby ho na té nejzákladnější úrovni přitahovaly.
A právě teď Táňa opanovala prostor nejen svým zjevem, ale i užvaněností a hlasitým smíchem – na rozdíl od kamarádky, která vypadala, že by se nejradši propadla do země, což Vincent chápal. Nemohl však z těch pár letmých pohledů, které si vyměnili a potvrdili tak, že oba vědí, poznat, že Alice je tak trochu zpátky zcela přirozeně a vždy, nejen ve chvíli, kdy nečekaně narazí na člověka, kterému o pár minut dříve stačilo natáhnout ruku, aby získal vzorek její moči.
„Neměl ses tam tak zdržovat,“ odbyl Vincenta Petr, když ho po vzájemném představení upozornil na promeškaný záběr, a Vincent se radši ani nedíval směrem k Alici.
Táňa a Alice, jak klukům vysvětlily, neměly v Rokli žádný speciální cíl. Prostě se vydaly na odpolední procházku z nedaleké vesničky, kde žily. Obě byly o rok starší než kluci, obě chodily na gympl ve Varech a obě projevovaly nadšený zájem o to, co tady kluci dělají (jinými slovy, obě dělaly totéž, jen Táňa hlasitěji). Čím víc kluci zodpovídali dotazy ohledně natáčení, čím víc se předháněli v tom, kdo se vytasí s vtipnější historkou, tím jasnější bylo, že dnes už nic nenatočí.
A popravdě, nějaký film byl to poslední, co pány z ReŠnaGy v tuhle chvíli zajímalo. Aktuálně byli zcela omámeni tím, že se na světě objevily konečně zástupkyně opačného pohlaví, které s nimi jednaly přátelsky a uvolněně – hlavně Vincent a Petr byli šokováni touto novinkou. David byl zvyklý, že na něm holky můžou oči nechat, to ani jednoho nepřekvapilo. Co rozhodně bylo pro Vincenta a Petra překvapením, byla Davidova reakce. Vypadal totiž, že Tánin zájem opětuje.
Takže přece jen není gay (už ani oni si nebyli jistí), opravdu jenom čekal na takovou, která se mu bude zdát dost hezká. A ano, Táňa byla moc hezká, a když se k tomu přidalo její výrazné vystupování, na které David nezvykle aktivně reagoval, za chvíli to vypadalo, že Petr, Vincent i nebohá Alice mizí někde ve stinném pozadí za hlavní scénou, kde to jiskří mezi těmi dvěma.
Místo toho, aby jeden film dokončili, začal se tady jiný odehrávat: krátká, ale o to intenzivnější lovestory mezi Davidem a Táňou. Když dusno mezi nimi začalo být nesnesitelné (aspoň pro jejich okolí), začal Vincent doufat, že si konečně vymění kontakty nebo se domluví na nějakém rande, aby to všichni zúčastnění měli pro dnešek za sebou.
„...takže nevadí, že s sebou nemám plavky?“ ptal se provokativně David a Vincenta ta otázka zase vrátila do reality poté, co byl posledních pár minut trochu mimo. Mluvili o nějakém bazénu... bazénu u Táni, že? To tam jako chce jít teď?
„Moment,“ upozornil na sebe, „ty se někam chystáš? Nemáme tady náhodou rozdělanou práci?“
David se na něj zadíval těma svýma psíma očima, ve kterých měl tentokrát úsměv.
„To doděláme jindy...“
Vincent v šoku z Davidovy proměny chtěl hledat podporu u Petra, ale když se po něm ohlédl, ten si už opodál balil fidlátka. Pochopil dřív než Vincent, kam to tady spěje. Seběhlo se to nějak moc rychle.
„Tak se mějte... ráda jsem vás poznala,“ loučila se najednou Táňa, jako by mluvila za všechny tři – za sebe, za Davida i za Alici, která jenom něco zahuhlala a šourala se za těmi dvěma. Vincent si všiml, že Petr se přestal ostentativně přehrabovat ve futrále na stativ a pozoroval odcházející trojici, nebo spíš tu, která skupinku uzavírala.
„Taky není špatná,“ pomlasknul si, „akorát trochu kobylativní.“
Vincent mu radši nekazil chuť popisováním toho, jak silný proud dokáže tahle tichá nenápadná holka vyprodukovat. A beztak měl Petr pravdu – byla kobylativní, rozhodně ve srovnání s kapesní Táňou.
„Hlavně jestli umí dobře držet baterku,“ poznamenal znechuceně, „vypadá to, že jim bude svítit, až dneska Gabáč zasune.“
„Bude první z nás. První statečný, jenž pozdvihne...“
„Drž hubu. Stejně vypadala, jako by ji kousnul radioaktivní Photoshop.“
Petr byl Davidovou zradou skoro stejně znechucený jako Vincent. Ale narozdíl od Vincenta byl v zásadě bezelstný člověk, a tak se nesnažil nějak skrývat, co přesně ho na té situaci štve víc než zmařené natáčení.
„Taky mu závidíš?“
„Jo,“ řekl Vincent. Samozřejmě.
Chvíli tam stáli. Sami dva, jako před dvanácti lety. A jako budou zase stát za více než dvacet let v úplně jiné situaci.
„Jdeme na pivo?“ zeptal se Petr.
„Jo.“ Samozřejmě.