Země betonu a deště
02 Fascinoma
Po rozvodu rodičů zůstala jedinou spolehlivě neměnnou věcí ve Vincentově životě pravidelné vyhlížení víkendů s tátou.
Pořád platilo, že začínaly už v pátek odpoledne, a Vincent se na ně neskutečně těšil; mnohem víc než na ty strávené s mámou a jejím novým partnerem. Vincentovi mámin kolega, kterého takzvaně „přivedla domů“, nijak nevadil, ale taky ho nijak zvlášť nebavil. Mnohem víc než hru na spořádanou rodinu se zeměpisářem Bořkem si užíval cesty do Prahy.
Nebylo to tak hned od začátku. Reisovi se rozvedli, když bylo Vincentovi osm, a táta zpočátku přijížděl každý druhý pátek do Ostrova, vyzvednul si Vincenta a vzal ho na víkend k babi a dědovi Reisovým.
Představovalo pro něj jisté pohodlí vracet se takto do rodného hnízda, nechat se nakrmit a užívat si čas strávený se synem, kterého – vzhledem k nízké frekvenci těchto setkání – nenamáhal obtěžovat nějakým vychováváním; byl prostě zábavným tátou, který dělá srandy a vrací se sem z toho velkého města, kde je všechno o tolik jiné, barevnější a zajímavější než těch pár ulic mezi domovem a školou, co znal Vincent.
Jenže babi a děda Reisovi se netajili tím, že jsou na straně své bývalé snachy, a tátu záhy otrávilo poslouchat výčitky na téma, že neudržel rodinu pohromadě a jaký život vede. A tak bylo brzy rozhodnuto, že Vincent už je dost velký na to, aby naopak jezdil on za tátou.
Zpočátku ho máma vodila na vlak (a jednou nebo dvakrát Jana, která se právě v pátek odpoledne vracela z intru, ale tento doprovod se neosvědčil; Jana Vincenta rozčilovala tím, jak se snažila působit extrémně dospěle – byl pak nabručený a to zas otrávilo ji), a táta na něj čekal v Praze na nádraží. Později už vyrážel na cestu sám, ale i ve dvanácti ještě musel na všechny strany hlásit odjezd, příjezd a vůbec průběh cesty a bezvadný stav vlakové soupravy svým prvním mobilním telefonem.
„Nějakej novej objev?“ ptal se vždy Vincent, když dorazil do tátovy garsonky.
Objevem byla pochopitelně míněna žena, i když táta své známosti nazýval „holkami“, což Vincentovi připadalo zvláštní. Předpokládal totiž, že jejich věk bude přibližně stejný jako tátův, tedy velmi vysoký. Vždyť tátovi už bylo přes třicet. Ale právě proto Vincent svým způsobem obdivoval jeho staromládenecký životní styl, který ve Vincentových očích neoddělitelně souvisel s tím, že táta žije v Praze, a ne v malém bezvýznamném městečku jako je Ostrov.
Vincent měl Ostrov rád, ale neubránil se narůstajícímu komplexu z jisté malosti a obyčejnosti svého rodného městečka, která vynikla zvlášť ve srovnání s Prahou.
Praha se jako jediné místo, které Vincent dosud navštívil, blížila obrovským neusínajícím městům plným mrakodrapů a taxíků a bezdomovců, jaké znal Vincent z filmů. Měla do nich daleko, jistě, ale pro Vincenta procházky s otcem představovaly aspoň ozvěnu betonové džungle světových metropolí, jistou naději, že je možné se z ušmudlaného maloměsta dostat do toho, co považoval za skutečný svět.
Společně s Davidem, kterého během prvních let školní docházky vyměnil za Petra coby svého nejlepšího kamaráda, byli pevně rozhodnuti za tři roky najít střední školu v Praze. Naprosto jim zatím nezáleželo na oboru nebo kvalitě; hlavně být v Praze – a pak už jim nic nezabrání dobýt celý svět. Vincentovi rodiče se neshodli téměř na ničem, i v tomto případě byla na jedné straně tátova podpora a mámin skepticismus, ale nakonec spolu vlastně oba souhlasili v tom, že je ještě spousta času a že se ukáže.
Zatím se ukázalo tolik, že Vincent proplul bez větších obtíží prvním rokem druhého stupně základní školy.
Obtížemi je myšlena zejména jakákoli domácí příprava, které se Vincent nevěnoval, protože to neměl zapotřebí. Jeho výsledky ve škole sice za moc nestály, ale tím se Vincent netrápil – proč vynakládat zbytečné úsilí tam, kde jakákoli snaha navíc nepřináší nic, co by za to úsilí stálo. Stačilo mu udržet se tak nějak kolem průměru, což pohodlně zvládal, a věděl, že pokud nezačne vyloženě propadat, nehrozí mu doma žádné nepříjemnosti, krom občasného mámina kroucení hlavou nad žákovskou knížkou.
„Moc tu školu prožíváš, protože jsi učitelka. Za jedničky si člověk nic nekoupí,“ poučoval přechytřelý Vincent mámu, když vzdychala, že z něj nic nebude a navíc jí v práci svým bídným prospěchem dělá ostudu.
„Bořku, řekni mu taky něco,“ zkoušela máma dohnat svého partnera k nějaké výchovné aktivitě, ale tichý zeměpisář se zdráhal znepřátelit si nevlastního syna, a tak, když už se vyjádřil, měl spíš pro Vincenta pochopení než výtky, a máma pak kroutila kromě hlavy i očima, a zdálo se, že nejradši by ještě zakroutila někomu krkem.
„Kdyby sis vzal aspoň trochu příklad z Martiny,“ dodávala pak jen odevzdaně a odcházela opravovat diktáty s hlavou schovanou za Bořkovým globusem.
Jeho první holka Martina (a v tomto případě Vincentovi slovo „holka“ přišlo v pořádku, neboť jim oběma bylo dvanáct let) měla naprosto opačný přístup.
Domácí úkoly vypracovávala poctivě doma, všechny sešity udržovala v dokonalé úhlednosti a z žádného předmětu si neodnesla jinou než nejlepší známku. Potud nebyla pro Vincenta zajímavá. Její zvyklosti vzorné žačky však kontrastovaly se stylem oblékání, který začala v minulém roce vyznávat, a s její zálibou v tvrdé muzice. A právě svým hudebním vkusem upoutala Vincenta, který už nějakou dobu žil po hudební stránce výhradně metalem a příbuznými žánry.
Jako malý Vincent tátův kravál nesnášel; až postupem času přišel zkresleným kytarám na chuť. Napřed si každý druhý víkend odvážel v batůžku vypůjčená cédéčka z tátovy sbírky, později se je s pomocí Davidova počítače naučil kopírovat, a ještě později mu táta začal nosit ochutnávky od kolegy z redakce Kontextu, zejména samozřejmě vzorky z hudebních vod natolik okrajových, že o nich ani v hudební rubrice nevycházely recenze a tátův kolega je sháněl pro vlastní potřebu.
„To byl… tak trošku chaos, ne?“ podivoval se občas táta, posluchač tradičnějších forem metalu, některým na jeho vkus až moc avantgardním počinům.
A čím víc bylo něco pro tátu už moc, tím byl Vincent nadšenější – zjištění, že po klasickém období spatřily světlo světa kapely, které dokázaly do metalového základu zakomponovat nástroje navíc, exotické formy zpěvu nebo elektroniku, mu způsobovalo doslova extázi a on byl stále více pohlcen.
Tak se stalo, že Vincentovy pražské víkendy obsahovaly všechny tři věci, kterými byl s přicházející pubertou okouzlen – byl ve velkém městě, dostával přísun čerstvé hudební potravy a k tomu mohl společně s otcem dlouho do noci hovořit a především rozebírat opačné pohlaví.
Táta mluvil s Vincentem o svých vztazích a polovztazích otevřeně, byť ne vulgárně – rozhodně ne tak moc, jako když se o mnoho let později ptal jeho partnerky na její lesbické zkušenosti. Zatím se omezoval na téměř nesexuální popis svých zkušeností; Vincent tak znal jména a vlastnosti asi poloviny Pražanek v přijatelném věku a formě, a zbytek si domyslel díky tomu, že David měl počítač nejen supervýkonný, ale hlavně připojený k internetu. Táta byl pro Vincenta doposud víceméně hrdinou a on si strašně přál být jednou jako on, což ale před Martinou celkem prozíravě nezmiňoval.
Ostatně, v těch týdnech, kdy Vincent začal chodit s Martinou, se ani moc nezabýval svou oblíbenou představou, že po tátově vzoru jednou bude žít jako hrdina Klemperova slavného románu Samota opětovaného chtíče. Měl v té době hlavu plnou jenom jí, trávil s ní téměř všechna odpoledne a dokonce toužil po Martinině společnosti natolik, že se mu občas podařilo i vstát o něco dřív, aby s ní mohl jít do školy. A to o hodně dřív. Martina totiž postupně nosila čím dál roztrhanější džíny a její kostkované košile začínaly připomínat brnění, ale pořád ještě jí přirozená inteligence velela mít na paměti, že zodpovědné chování je způsob, jak se vyhnout problémům.
„I rebel se potřebuje nasnídat, vzdor vyžaduje spoustu energie,“ řekla jednou Vincentovi, když se podivoval její rozporuplné osobnosti, a on, aby ji neurazil, se nevyptával, kde takové moudro vyčetla.
Martina byla rebel-intelektuál; čtenářské svaly vytrénované krásnou literaturou jí umožnily hltat spisky anarchistů se stejnou chutí jako snídani. Vstávala tedy pořád ještě každý den v přesně stanovený čas, a na rozdíl od Vincenta nikdy nezaspala. Když o dvacet let později vynesli z jejího bytu mrtvé tělo, zbylo tam několik stovek krabiček od mražených lasagní z diskontního řetězce HT-Mart – Martina svůj boj s kapitalismem prohrála fyzicky i morálně, ale do poslední chvíle s plným žaludkem.
Vincent zaspával často, a to z nikterak záhadných příčin.
Poté, co se objevily jeho potíže s usínáním, zvykl si ponocovat se sluchátky na uších a přehrávat dokola čerstvé přírůstky i prověřené stálice; často odpadal až nad ránem, sluchátka mu zůstala na hlavě a on pak jako první věc po probuzení musel rozmotávat kabelový chuchvalec. Později se smířil s tím, že bez nich v žádném případě neusne, a nechával si je zcela záměrně. Za celou noc je odložil jen ve chvílích, kdy šel na záchod nebo do ledničky; tehdy potkával občas mámu, která sama končila s přípravou na vyučování později, než by bylo zdrávo.
„Zhasni už, zase nevstaneš,“ neodpustila si ho napomenout, a když si všimla jeho otlačených uší, dodala: „Nebo se uškrtíš.“
Někdy Vincent potkal Bořka a ten neříkal nic. Jen se tvářil sklesle; pravděpodobně si nemohl vybavit, jestli má v Olomouckém kraji větší podíl průmysl dřevozpracovatelský, nebo petrochemický. Vincent byl rád, že ho Bořek nenutí k tomu, aby laskavě šel konečně spát, protože ani jemu, ani mámě už neměl sílu posté vysvětlovat, že ticho a tma mu nijak nepomůžou. Neměl na tyhle debaty sílu. Byl vyčerpaný, ale spát nemohl.
„Má to po mně, ten náš kluk,“ prohlásila babička, která v přízemí také vždy dlouho do noci svítila.
Tohle vysvětlení nejspíš zcela nezahnalo mámino sebeobviňující podezření, že Vincent trpí nějakým zasutým traumatem z rozvodu rodičů, ale jemu stačilo. Když se k nespavosti občas přidala bolest hlavy a on stál u otevřeného okna, aby se nadýchal čerstvého vzduchu, viděl na zdi Petrova domu světlo z babiččiny kuchyně a to mu vždy připomnělo, že se nedá nic dělat – je prostě nespavec po babičce.
Někdy ho napadlo sejít za ní po schodech a podívat se, co dělá. Uvažoval, jestli babička netráví celé noci v lítosti nad tím, že je sama.
S Vincentovým druhým dědou, kterého sotva znal z jedné či dvou návštěv, se rozvedla už dávno; Vincent věděl, že Jana vyrůstala bez otce od ještě útlejšího věku než on sám. Neříká si dnes babička, že to třeba mohlo dopadnout jinak? Nebo že si měla včas najít někoho jiného? Nezávidí dokonce babi a dědovi Reisů jejich spořádaný urovnaný život? Byl zvědavý, ale ne dost, a taky ne dost oprsklý, aby jí kladl takové otázky, a tak nakonec vždycky zavřel okno a pustil si do uší nějaký nářez.
Od posluchačského nadšení bývá jenom krůček k tomu, aby člověk někde splašil první otřískanou kytaru a pokoušel se zahrát svoje oblíbené songy nebo dokonce něco složit.
Vincent tenhle krok nikdy neudělal. Učit se na hudební nástroj byla další činnost, kterou vyhodnotil jako zbytečnou námahu, protože by stejně neměl s kým hrát. David byl spíš výtvarně zaměřený, Martina taky, a navíc přece jenom holka, a s Petrem příliš vřelé vztahy neudržoval.
Vincent nedokázal říct, jak se stalo, že se za poslední roky s Petrem tak odcizili. Prostě to nějak vyplynulo. V první třídě ještě seděli spolu v lavici, postupně se každý z nich více bavil s ostatními spolužáky, a nakonec to došlo tak daleko, že se Vincent přidal ke skupině kluků, která Petrovi velmi znepříjemňovala pobyt ve škole.
Nešlo nikdy o fyzickou šikanu – bylo to horší. Několik frajírků ze třídy si vybralo Petra jako terč svého posměchu a Vincent, snad protože to byla ta nejpohodlnější věc, jim napřed posloužil jako morální podpora v roli mlčící většiny, a později ještě povzbudil jejich útoky na Petrův vzhled, účes a brýle tím, že v nestřeženém okamžiku vytrhl z Davidova sešitu Petrovu karikaturu, již si David jen tak narychlo načmáral pro vlastní potřebu. Dehonestující obrázek se pak Vincentovým přičiněním šířil po celé škole a Petr už se rádoby vtipných přezdívek nezbavil do konce základky.
Byly to časy, kdy klukům ještě pořád byly od nejranějšího věku vštěpovány nesmysly typu „chlapi nepláčou“ a podobně, a Petr byl navíc syn Peťana Šnajdra – a jako takový nemohl dát najevo, že ho něco trápí. Kromě pár výbuchů vzteku (za něž pochopitelně sklidil automaticky další posměch) Petr dusil svoje neštěstí v sobě, a Vincent tak snadno podlehl dojmu, že se vlastně nic neděje, že jen tak blbnou. O to víc výčitek si pak od Petra vyslechl v mnoha následujících letech, když se z nich opět stali přátelé, kterými ve dvanácti nebyli ani zdaleka.
Pro Vincenta byli dvěma nejdůležitějšími vrstevníky David Gabriel a Martina Králíková. K Davidovi chodíval hrát počítačové hry (protože u Vincenta doma doposud byli vybaveni pouze jakýmsi zastaralým křápem, který si na prostý tisk dokumentu vyžádal mnoho těžce prodýchaných minut a spíše než elektřinou byl napájen kletbami), a Martinu chodil vyzvedávat s vidinou hraní úplně jiných her, nicméně největší množství času jim zabralo chození jako takové.
Těch pár kilometrů, které našlapal o víkendu s tátou po Praze, nebylo nic proti celým prochozeným dnům s Martinou. Chodili spolu do školy (když vstal), chodili spolu ze školy (když nebyl po škole), a chodili spolu do boreckého lesoparku, kde prokličkovali mezi rybníky k nejzazší lavičce, aby nikdo nerušil jejich zdráhavé pokusy o tělesné sbližování.
„Viděl jsem na naší lavičce cicmat se dvě holky,“ chtěl jednou Vincent říct Martině, když přišla do jeho krámu pro lasagne, ale nakonec se mu to nezdálo jako vhodný otvírák po mnohaletém mlčení. Nicméně fakt, že onu lavičku stále považoval za „jejich“, dokazovalo, jak důležitých pro Vincenta bylo těch pár měsíců v létě 2002.
V srpnu ještě netušil, že půjde jen o jedno léto, nicméně se otázkou, jak dlouho jim to vydrží, dost často zabýval. Z tichého přemýšlivého dítěte se stával tichým přemýšlivým teenagerem a i ve chvílích největší zamilovanosti mu bylo jasné, že se tady nemůže jednat o záležitost na celý život. Otázkou jen bylo, co přesně se pokazí.
Těch možností bylo několik. Vincent počítal s tím, že si Martina najde někoho více odpovídajícího její povaze, nějakého většího drsňáka, ideálně z vyššího ročníku.
Taky bylo možné, že se jednoho dne poprvé a naposled pohádají. Počítal i s tím, že ji jednoho dne zkrátka přestane bavit. To byly důvody k ukončení vztahu, které se mohly objevit na její straně. A on? Co by ho mohlo přimět, aby s Martinou už nechtěl být? Vincenta nenapadalo nic; byl dokonce smířený s tím, že potrvá ještě několik let, než mezi nimi dojde k pohlavnímu styku (což byl termín, který Vincent upřednostňoval oproti různým oplzlým výrazům používaným jeho spolužáky, ačkoli to taky zrovna romanticky neznělo) – jejich tělesný kontakt byl i po týdnech vymezen Martininými pravidly, jejichž dodržování striktně vyžadovala.
A vyžadovala je i v letech po Vincentovi; k prvnímu potratu v sedmnácti ji nedovedlo to, že by pravidla porušila ona.
Nakonec se neobjevil žádný důvod k rozchodu, a vlastně ani neproběhl žádný pořádný rozchod. Ten vztah prostě skončil; aspoň ve Vincentově hlavě skončil. Jak Martina prožívala ty dny, kdy jí najednou neodepisoval a nezvedal telefon, tím se začal zaobírat až mnohem později. Tenkrát prostě jenom chtěl, aby mu už přestala zkoušet volat a psát, a zároveň měl obavy z kontaktu, který nevyhnutelně přijde se začátkem školního roku. A pak mu zavolal David.
„No?“
Vincent tušil, že to není jen tak. Přes prázdniny se s Davidem moc nestýkali – z velké části proto, kolik času trávil s Martinou – a rozhodně neměli ve zvyku si telefonovat.
„Byla za mnou Marťa.“
„No... a co chtěla?“
„Ptala se, co s tebou je.“
„Nic. Co by bylo.“
David na druhé straně chvíli mlčel. Nakonec, místo aby Vincentovi vyčetl, do jaké nepříjemné situace ho dostal, mu položil přímou otázku. A Vincent mu dal skoro přímou odpověď.
„Takže jí to mám říct já?“
„Jo,“ řekl Vincent a první, co pocítil, byla úleva.
Úleva, která dlouho nevydržela. Ještě to odpoledne si začal přát, aby se Martina nespokojila se vzkazem poslaným přes Davida. Přál si, aby se naštvala a došla si pro něj, i kdyby jen proto, aby ho seřvala. Nebo aby aspoň ještě jednou zavolala – tentokrát by jí to určitě zvedl. Ale Martina měla nějakou hrdost, to mu bylo jasné. Byl to skutečný konec, i když sám ještě pořád nevěděl, proč k němu došlo.
Odpověď, kterou rozklíčoval až jako mnohem starší, ležela v Karlových Varech.
O týden dříve se tam Vincent s Martinou vydali místo obvyklé procházky po Ostrově, ale protože nakonec neměli chuť prodírat se srpnovou kolonádou narvanou turisty, šli od nádraží kus po proudu Ohře až do Dalovic. Z vesničky přilepené hned za město vystoupali přes park a kousek lesa na místo, odkud byla krásná vyhlídka zpět na Vary.
Stáli na tom místě přesně deset let předtím, než tu obec nechala vystavět vyhlídkový altán. Zatím tu byla jen skála, nad kterou se na chvíli posadili, a tehdy Martina vykládala Vincentovi o svém snu, ve kterém vystupoval i on. Bylo to to nejosobnější, co mu kdy řekla; aspoň tak to Vincentovi připadalo. Mluvili spolu těch několik měsíců pořád, vyznávali si lásku a vlastně i o tom sexu padlo nějaké slovo, ale Vincent byl přesvědčen, že ho nikdy nenechala tolik nahlédnout do svého nitra, jako když před ním ztratila ostych natolik, že mu dokázala odhalit, co se jí zdálo.
Pak se vrátili domů a druhý den bylo zase všechno stejné. Ne, po tom krátkém výletě mimo Ostrov bylo všechno dokonce ještě stejnější než dřív. A Vincent, který v dětství nedokázal přijmout nečekanou změnu, a který v dospělosti objevil, jak životně důležité jsou pro něj jeho rutiny, v té době nesnesl, když se něco opakovalo. Proto neviděl žádný film dvakrát, proto poslouchal pořád další a další hudbu, a proto řekl Davidovi, že už Martinu nemiluje. A Martina byla v jistém smyslu ta nejlepší první holka, kterou si kdy mohl vybrat – v září, když začali chodit do školy, se na něj ani nepodívala.
A tak, jako ještě mnohokrát ve Vincentově životě, se mu z něj někdo ztratil a obešlo se to bez dramat, ale i bez vysvětlení.
Vincent prozevlil zbylé tři roky základní školy převážně ve společnosti Davida, jehož flegmatická povaha mu vyhovovala, a s mírnými obavami očekával, že přestup na střední je rozdělí. David si pořád něco kreslil, a tak nějak všeobecně se předpokládalo, že pokud opravdu půjde studovat do Prahy, bude se jednat o nějakou uměleckou školu. Vincent oproti tomu neměl žádný skutečný zájem – rozhodně ne takového typu, aby se na jeho základě dalo uvažovat o jakémkoli budoucím povolání.
Vincenta zajímalo všechno a nic. Ve své přirozené zvídavosti nasával informace z různých oborů jen proto, aby je většinou okamžitě zapomněl.
Pro Vincenta nebylo žádné odvětví dostatečně pohlcující, aby jej to motivovalo k hlubšímu studiu té či oné věci – dostatečně uspokojivým trávením času pro něj bylo samotné poznávání nového, klouzal však ve všem po povrchu. Tento jeho zvyk se naplno rozvinul ve chvíli, kdy dostal svůj první skutečně výkonný počítač. Jednalo se o stroj, který Janin přítel vyměnil za ještě nabušenější sestavu, a Jana tedy při jedné ze svých (v průběhu studia na univerzitě stále řidších) návštěv tohoto nového kamaráda Vincentovi přivezla. Úvodní nadšení, že si konečně může doma zahrát ty skoro nejnovější počítačové hry, rychle vyprchalo – Vincent prostě nebyl herní typ. Z odpolední strávených u Davida si neodnesl dostatečně vypěstované hráčské reflexy, a brzy se s pařanskými pokusy rozloučil.
Počítač však vnesl Vincentovi do života mnohem důležitější fenomén: internet. Připojení, které máma (i na Bořkovu přímluvu) nechala zřídit, bylo na rok 2004 velmi solidní, a čtrnáctiletý Vincent se tak zaprvé velmi rychle naučil získávat „z různých zdrojů“ hudbu, zadruhé získávat informace o představitelích svých oblíbených žánrů, a zatřetí získávat informace naprosto o všem. I stále ještě relativně mladý internet byl pro Vincenta doslova nekonečným vesmírem v porovnání s domácí knihovničkou i městskou knihovnou.
Vincent četl snad všechno, na co narazil.
Zprvu česky a během posledního roku na základní škole začal celkem obstojně rozumět i textům v angličtině, byť na jeho známkách z tohoto jazyka se to nijak neprojevilo a zůstaly stejně nevalné jako v ostatních předmětech. Popravdě se Vincentův prospěch dokonce mírně zhoršil s tím, jak do jeho probdělých nocí přibylo kromě rachotu ze sluchátek ještě světlo monitoru.
Nic nebylo platné mámino naléhání, aby se aspoň letmo podíval na netknuté učebnice a nemusel po základní škole pokračovat nějakým naprosto neperspektivním oborem; Vincent beztak co se týkalo budoucího studia neměl cíl, a bez cíle není snahy. Trávil tak už všechny noci v týdnu čtením a poslechem, ve škole pak celé dopoledne jenom polehával na lavici a na obavy rodičů (byť táta byl mnohem větší pohodář a do ničeho ho moc netlačil) reagoval s tím, že „to nějak dopadne“.
Dopadlo to tak, že Vincentova neochota se namáhat a Davidova přirozená laxnost je přiměla jít cestou nejmenšího odporu a podat si přihlášku přímo na ostrovskou střední školu, na nicneříkající obor „veřejná správa“, v podstatě ponejvíc z toho důvodu, aby nemuseli nikam dojíždět. A taky proto, že na tuhle školu, a tenhle obor obzvlášť, přijali doslova každého, kdo se podíval tím směrem.
„Vždyť je to jako bych šel na gympl, taky by mi to bez vejšky k ničemu nebylo,“ říkal mámě, když kroutila hlavou, jako by už tehdy tušila, že Vincent se se svým přístupem k vysoké škole ani nepřiblíží.
„No jasně,“ říkal tátovi, když ten vyjádřil domněnku, že si Vincent chce setrváním v rodném městečku prodloužit dětství.
Ale jako dítě se Vincent necítil. Čtením všech těch blogů a encyklopedií si tříbil názory a připadal si velice vyzrálý. V podstatě jediné, co mu podle jeho názoru chybělo k dospělosti, bylo potkat holku, se kterou tento symbolický práh překročí. A shodně s Davidem očekával, že k onomu seznámení dojde prakticky okamžitě po nástupu na střední. Bude jim patnáct, do třídy se jim nahrnou děvčata z okolních vesnic a městeček a kluci si ještě budou vybírat.
Zatím však za sebou ještě neměli ani (vesměs formální) přijímačky. Bylo jaro 2005, celá třída plašila kvůli blížícímu se konci posledního školního roku, jen Vincent s Davidem se nenechali ničím rozhodit a v klidu si podali přihlášky na SŠ Ostrov.
Jediným dalším spolužákem, kterého nezachvátila nervozita z možného nepřijetí na vybranou školu, byl Petr. Coby syn velkýho Peťana si byl jistý, že na jakémkoli technickém oboru po něm jenom chňapnou, a potřebnými známkami disponoval také; koneckonců, nedostatek kamarádů mu ponechal víc než komfortní množství času, aby se do školy relativně zodpovědně připravoval.
Mezi Petrem a Vincentem nebylo dávno (pokud vůbec někdy) žádné otevřené nepřátelství a vyhýbat se jeden druhému taky tak docela nemohli; přece jen byli pořád ještě sousedé a občas dokonce šli společně ze školy. Na jedné z těch cest se k nim přidal i David, který předešlého dne dostal k narozeninám nový telefon, schopný zaznamenat dvacetivteřinové video, což mělo za následek krátkou, leč o to významnější sérii událostí.
Prodloužili si tehdy cestu domů přes zámecký park, kde nakonec zůstali skoro do večera a experimentovali s Davidovým telefonem. Ukázalo se, že do velmi omezujících dvaceti vteřin je možné s trochou snahy vtěsnat i náročnější filmová díla než parodie reklam a televizního zpravodajství – jejich práce to odpoledne vyvrcholila sehráním epické scény „Dobytí Bastily“, jež v počtu dvou herců a jednoho kameramana působila skutečně velmi věrohodně.
Když se pak na lavičce, shluklí kolem miniaturního displeje, hihňali dokola přehrávaným záznamům, přišel Petr s přelomovou myšlenkou.
„Co kdybychom si koupili kameru?“ nadhodil, a jeho nápad zprvu zanikl ve všeobecném veselí. Po chvíli už ale všichni tři rozvíjeli fantazie, co všechno by se dalo natočit, kdyby nemuseli počítat každou sekundu.
Nutno říct, že David a Vincent považovali tyto velkolepé plány skutečně za pouhou fantazii; ani jeden z nich neměl dostatečně rozhazovačné rodiče na to, aby existovala jakákoli reálná šance nákup kamery uskutečnit. U Petra to bylo jinak. Velkej Petr sice taky nebyl ten typ otce, který synovi koupí na co si ukáže, ale zato prosazoval zásadu „když malej něco chce, ať si na to vydělá“.
Stačilo, aby Petr zašel za otcem s tím, že potřebuje nějakou brigádu. A zatímco Vincent a David na nějaké natáčení brzo skoro zapomněli (a blbnutí s telefonem je ještě dřív přestalo bavit), Petr se v příštích týdnech vrhnul na sázení stromků a podobné výdělečné činnosti, které mu Peťan díky známým z lesa byl schopen dohodit. Ostatně času na to měl dost; poslední měsíce devítky byly jen takový dojezd, do školy se nijak připravovat nemusel a přijímačky (kterým se Vincent a David nakonec vyhnuli a byli přijati pouze na základě pololetního vysvědčení, byť prolezli jen tak tak na samém konci tabulky) měl už za sebou – čekala ho po prázdninách taktéž ostrovská střední, v jeho případě samozřejmě technický obor, a sice „seřizovač CNC“.
Petr tedy rychle nastřádal do kasičky potřebné dvě třetiny ceny vyhlédnuté kamery, otec mu za projevenou snahu velkoryse dodal zbytek peněz, a jednoho rána, měsíc před koncem školního roku, Petr vítězoslavně vytáhl na Davida s Vincentem svůj nový kus elektroniky. Školní hodiny se toho dne vlekly ještě víc, než bylo v těch zbytečných posledních měsících zvykem. Hned po posledním zazvonění vyběhli všichni tři ze školy a zamířili rovnou do parku, aby vyzkoušeli Petrovu novou hračku.
Pár hodin si vystačili s tím, že zkoušeli přibližovat, zpomalovat, nahrávat staticky i v pohybu, vyzkoušeli dokonce svůj první primitivní filmový trik se zmizením osoby, až konečně David položil onu zásadní otázku:
„No jo, ale co teda natočíme?“
„Porno,“ navrhnul Vincent, ale když se po sobě všichni tři rozhlédli, rychle usoudili, že by to v této sestavě nebyla až taková zábava.
Padaly další návrhy, až nakonec došli k tomu, že nejrozumnější, co můžou udělat, je natočit akční fantasy. V podstatě celý děj měl sestávat z toho, že si dva čarodějové budou v různých prostředích rozmlacovat obličeje, přičemž zvukové a vizuální efekty se „dodělají na počítači“. Aspoň je o tom ujistil Petr, který ke kameře obdržel i cédéčko se softwarem na střih videa, takže se na něj spolehli a mohli začít řešit název.
„Rozhodující souboj,“ zaduněl temně Petr.
Vincent namítal, že to působí, jako kdyby rovnou točili poslední díl, ale David řekl, že přece můžou potom natočit prequel, vole. Když tedy dali dohromady název, chatrnou zápletku (hodný čaroděj Božimír měl bojovat s démonickým Krutonošem, aby mu zabránil v získání všemocných Vidlí utrpení; Božimíra hrál Vincent a Krutonoše David, protože si dokázal rychleji opatřit jaksepatří krutě vyhlížející masku, a to tak, že si ji pochopitelně sám vyrobil) a seznam písniček určených k použití jako soundtrack, mohli začít se samotným natáčením.
Vybírali ze zjevných důvodů lokace tak, aby se co možná nejvíc vzdálili od města, ale i tak se občas nevyhnuli nevyžádané společnosti.
Bylo přece léto, jejich první filmové léto ze tří. Školu nechali za sebou a prožívali svoje filmové prázdniny – včetně některých víkendů, protože Vincent už nějakou dobu úspěšně bojkotoval plány na společně strávený čas, které stále dělala máma s Bořkem. Za tátou do Prahy však stále jezdil pravidelně každý druhý pátek, a nečekaným řízením osudu dokonce jednu cestu málem absolvoval společně s Martinou.
V průběhu léta si totiž všichni tři členové filmové společnosti ReŠnaGa (spojení jmen Reis, Šnajdr, Gabriel – Vincent byl autorem názvu, David loga a Petr vložil základní kapitál, tedy záznamové zařízení) začali uvědomovat, že ve třech se přece jenom natáčí dost na houby. A to i když se za kamerou střídají a mají tak k dispozici celkem tři herce, s parukou půjčenou od Davidovy sestry čtyři. Tehdy David využil změn, které s ním prováděla puberta a které se naplno projevily v blízké době na střední – dívky mu nedokázaly odolat. Bez většího přemlouvání se mu tak podařilo Martinu přivést „na plac“, jak tomu znalecky říkali.
Jelikož většina jejich natáčení probíhala jako improvizace, postupovali stejně i s nově naverbovanou herečkou. Rychle její postavě vymysleli jméno (přirozeně Marta – nemuseli chodit daleko), počkali, až se patřičně strašidelně nalíčí, čímž jejich film poprvé začal obsahovat cosi jako herecký make-up, a vzápětí už ji coby zkušenější filmoví tvůrci poučovali, jak má správně deklamovat osudové věty a výkřiky. Pravda byla taková, že svým nejistým projevem mezi ně herecky výborně zapadla.
Stejně jako vždy, i dnes se natáčení skládalo převážně z pauz. Brzy tedy došlo nevyhnutelně k tomu, že zatímco Petr a David cosi štelovali na kameře, Vincent s Martinou osaměl opodál. Teprve teď, když nebyli ve skupince čtyř, Vincent pocítil jistý ostych před osobou, k níž se před třemi lety zachoval ne zcela mile. Naštěstí nastalé ticho prolomila Martina.
„Nejedeš na Kondomy?“ zeptala se.
Pod přezdívkou „Kondomy“ byli známí crust-punkoví psychotici Totální nasazení prezervativu, kteří již pátým rokem objížděli republiku s těmi nejzvrácenějšími pochystávkami ze svého chaoticky konceptuálního alba Epos o Dildomešovi. Vincent napřed odpověděl zamítavě, protože české kapely ho nezajímaly, ale když zjistil, že pražské vystoupení Kondomů vychází zrovna na sobotu, kdy bude u táty, nechal se zviklat.
Vlastně by se jednalo o jeho úplně první koncert, protože zahraniční kapely, které oblíbal, neměly ve zvyku příliš často zavítat do středoevropské kotliny. A navíc mu teprve nedávno bylo patnáct a máma s Bořkem ho odmítali pustit v podstatě kamkoli jinam než do ostrovského kina.
„Tak asi jo,“ připustil a byl rád, že do Prahy jezdí už v pátek, a tak nehrozí, že by seděl dvě hodiny ve stejném vlaku jako Martina.
Hned jak k tátovi dorazil, řekl mu o zítřejším koncertu. Ani ho nenapadlo, že by mu jeho benevolentnější rodič chtěl snad bránit v návštěvě této vysoce kulturní události; spíš se trochu obával, že táta bude chtít jít s ním, a tím ho tak trošku znemožní před Martinou, kterou tam zcela jistě potká ve společnosti jejího přítele, Hnusáka Edýho. Táta ho však příjemně překvapil, když řekl, že se mu to zrovna hodí, protože v sobotu náhodou má proběhnout jakási nezvykle načasovaná novinářská projekce, a nejspíš by tak stejně nechal Vincenta ve svém bytě samotného.
Vincent okamžitě vytušil, že táta spíš chce využít příležitost strávit sobotní večer v příjemné dámské společnosti, což ale nerozpatlával a bral to jako záruku tiché dohody, že se o Kondomech nedozví máma a nebude ho tím pádem celý večer bombardovat zprávami, jestli dorazil v pořádku domů.
„A co ten váš velkofilm, jak to pokračuje?“ zeptal se táta, když vyrazili pěšky pro lístky na Kondomy (u TNP nehrozilo, že by snad bez včasného zakoupení vstupenek Vincent dorazil na místo a zjistil, že je narváno, ale vlastně se začínal docela těšit; chtěl už vstupenku držet v ruce a mohl tak i tátovi ušetřit pár korun za předprodejovou cenu).
„Natáčení je v pohodě... ale to stříhání nám to kazí. Strašně trvá, než se to přetáhne do počítače, a pak třeba zjistíme, že tam není nic slyšet.“
„Vítej v branži,“ zasmál se táta, který si tykal s filmovými režiséry a dělal rozhovory se světovými hvězdami, ale sám nikdy nic nenatočil.
„Proč vlastně taky něco nezkusíš – myslím jako opravdovej film? Když se se všema znáš a jsi v tom fondu, víš, jak to chodí...“
Vincent se takhle ptal naposled jako malý, a odpověď se vlastně nezměnila, jen zněla možná trochu unaveněji.
„Právě proto,“ řekl táta, „právě protože vím, jak je to těžký v téhle zemi udělat film – natož dobrej.“
„A to tě ani nenapadlo to zkusit? Není to... já nevím, to chceš pořád jenom říkat ostatním, že to dělají špatně?“
„Ty moje recenze nečteš, viď? Já i docela chválím. Radši chválím. Jsem spokojenější, když mě něco nadchne.“
„Ale já vím, nemám ty názory jakože ‚co dokázal, ať to napřed předvede sám, než začne kritizovat, blablabla‘. Ale český film jsi nepochválil snad nikdy, ne? A když znáš ty podmínky—“
„—ale já k těm podmínkám přihlížím. A nejenom já. O tomhle se vede docela komplexní – a dlouhodobá – debata, do jaký míry je možný pořád dokola tu místní tvorbu omlouvat. Třeba Tonda si myslí, že bychom vůbec neměli brát ohledy na ty nesrovnatelné rozpočty a tak, protože to diváka vůbec nemusí zajímat, když dá za vstupenku stejně. Na druhou stranu ale i on pak říká ‚na český film tady bylo dobré tohle nebo tamto‘, vlastně mu stačí hrozně málo, aby ho to potěšilo, třeba už jenom když se v českém filmu dá pochopit, proč někdo dělá to, co dělá.“
Tonda byl tátův kolega z rozhlasového pořadu Procentáž, vysílaného poslední rok dva na soukromé stanici Rádio Bomba. Vincent doposud neslyšel jediný díl, protože navzdory dosud dobrému vztahu s tátou nezvládal slyšet jeho hlas – k poslechu Procentáže se dostal až později, když zjistil, že táta pod přezdívkou Reibovák spoluvytváří (taktéž ve spolupráci s Tondou) obsah humoristického serveru Hnojiště.
Tehdy Vincent naznal, že tátův smysl pro velmi černý humor je mu blízký – což do té doby netušil, protože s tátou sice vždycky byla zábava, ale před synem se dost kontroloval a nebyl nikdy tak morbidní a nekorektní jako na Hnojišti. Ostatně, i ve dvojici s Tondou byl Tomáš Reis tím poněkud slušnějším; od programátora Tondy se člověk příliš velké porce humanismu nedočkal.
Na rozdíl od Tomáše nebyl Antonín Antoš profesionálním filmovým publicistou, ale pouze o něco zasvěcenějším filmovým fanouškem, který se k recenzování dostal před lety díky tomu, že podomácku daboval ze zahraničí pašované videokazety, od čehož byl krůček k oficiálnějšímu tlumočení novinářských projekcí filmových premiér.
Tondův zvyk pohybovat se v šedé zóně ekonomiky a nulové zábrany ohledně internetového pirátství se později vyplatily i Vincentovi, když pro vlastní tvorbu potřeboval sehnat různé hudební programy s pokud možno nulovými výdaji. Zatím však znal jenom jeho jméno, a svůj první doposlechnutý díl Procentáže si pustil až dlouho po svém prvním absolvovaném koncertu.
„...proč někdo dělá to, co dělá,“ znělo Vincentovi v uších ještě druhý den večer, když ho táta vypustil samotného do legendárního undergroundového klubu Astral.
A proč někdo nedělá to, co by dělat chtěl, kladl si Vincent další otázku – stohy popsaných papírů v tátově bytě se nedaly přehlédnout a Vincent dobře věděl, že jsou to zárodky seriálových scénářů. Bylo mu z toho trochu těžko.
Tátovi je 37; je jasné, že svoji šanci už propásl a nikdy ten vysněný sitcom nedopíše, natož aby se jeho scénáře realizovaly, pomyslel si Vincent při vstupu do temných prostor Astralu, kde už postávaly hloučky fanoušků TNP, od civilně vypadajících po nejrůzněji probodaná individua.
Nesmím takhle dopadnout – já budu v životě dělat to, co chci, říkal si Vincent. My ten film dokončíme, i kdyby jen proto, abychom pak začali pracovat na něčem pořádném. Kdyby byl k sobě o něco upřímnější, musel by pokračovat přiznáním, že pro něj film není tím, co chce v životě dělat. Vincent žije hudbou. Jenže to už zahlédl Martinu; k Vincentovu překvapení byla sama.
„Edýmu to nevyšlo a Zuzanu nepustili, protože její máma jí našla v kapse trávu,“ vysvětlila Martina, když si ho všimla a poodešli spolu trochu stranou, aby se aspoň trochu slyšeli. Na pódiu už začínala spouštět svůj humbuk předkapela, grindcoroví Západočeši Depilace s materiálem ze svého debutu Kdopa si do toho utřel šošona?
Vincent pak celý večer setrval v Martinině blízkosti a byl rád, že kromě krátké pauzy před nástupem hlavních hvězd mezi nimi nehrozilo žádné trapné ticho. Randál Kondomů je ohlušoval a Vincent, i když si ten sonický teror ve změti zpocených těl užíval, pochopil, že neučit se na žádný nástroj byla správná volba.
Navštívil v dalších letech ještě mnoho koncertů, tentokrát už svých skutečně oblíbených kapel, ale jedno věděl hned a nikdy se to nezměnilo: jeho místo rozhodně není tam nahoře, s kytarou nebo za bicími. Pořád mu však zbývalo několik měsíců k objevu, že hudba se dá produkovat i elektronicky, a pár let k pochopení, že to je způsob tvorby, kterého se už nikdy nezbaví.
„To byl... tak trošku chaos, ne?“ zeptal se Vincent v pokusu napodobit tátův tón, aby zněl dospěle, když se po posledním romantickém songu vymotali na čerstvý noční vzduch.
„Šlo to,“ zhodnotila Martina a Vincent si znovu uvědomil kontrast mezi jejím drsným zjevem a klidnou povahou. Uměla se projevit, ale většinou byla spíš nemluvá. Měla jasné názory, ale s nikým se (většinou, zatím) nehádala. Měla svou hrdost, ale snad dokázala i odpustit – to Vincent nevěděl, protože se nezeptal. Zeptal se jenom, jestli chce doprovodit na nádraží. Bylo to pěkných pár bloků a Vincent se pak musel vracet o to delší cestou do tátova bytu, ale řekl, že mu to nevadí, a byla to pravda.
Ochladilo se a byla už tma, ale město, kterým procházeli, ještě žilo a ševelilo. Vincent si posteskl, jak je Ostrov oproti Praze mrtvý a nezajímavý, tedy nejen v noci, ale celkově. Zapomenutá díra v Sudetech, kde se člověk narodí, jenom aby vypadl.
„Měl jsi jít taky aspoň do Varů,“ řekla Martina. Úplně zapomněl, že až za pár týdnů ReŠnaGa nastoupí na ostrovskou střední, Martina, na rozdíl od nich, začne studovat grafický design v Karlových Varech. Měla možná o něco menší talent než David, ale o to více cílevědomosti. Martina byla rebel-dříč.
„Simtě, Vary jsou taky trapný,“ prohlásil Vincent, a to bylo poslední, co si z onoho večera pamatoval, pokud šlo o jejich rozhovor. Tento jeho nabubřelý výrok mu utkvěl, protože se sám sobě za něj v následujících letech mnohokrát vysmál, ale dál už si noc vybavoval jen mlhavě, spíš v podobě pocitů a dojmů, než že by dokázal zrekonstruovat, o čem konkrétně se bavili.
Věděl, že mluvili dlouze a že těch pár minut cesty i čekání na vlak uběhlo moc rychle, věděl, že mu na jednu stranu bylo líto, když Martina nastupovala do vagónu a on se vydal nočním městem k tátovu bytu, ale zároveň se mu šlo lehce a příjemně. Měl ještě zalehlé uši, byl ve městě, které – aspoň ve srovnání s rodnou dírou – neusíná, a byla krásná letní noc.
Z těch tří věcí, kterým Vincent propadl v úvodních letech svého dospívání, měl ke každé trochu jiný vztah.
Okouzlení velkými městy se časem proměnilo v poznání, že mu stačí jen je občas navštívit a nasát jejich atmosféru, ale žít by v žádném z nich nemohl. Bez hudby vydržel někdy i celé měsíce, a to i v době, kdy ji začal sám skládat, a dokonce i později, kdy se hudbou živil. Zato bez noci nikdy nevydržel dlouho. Bdění v době, kdy člověk jinak vnímá a možná není schopen uvažovat zcela rozumně, ale o to víc je v kontaktu se svými emocemi a inspirací, Vincent potřeboval přímo zoufale, a když se mu ho někdy nedostávalo, trpěl a nebyl sám sebou. Ve své potřebě temnoty měl jasno už v době, kdy sám sebou ještě zdaleka nebyl.