Země betonu a deště
01 V samém středu světa
Když Vincent Reis ve svých čerstvých pěti letech poprvé pocítil nenávist, byla to poněkud matoucí emoce. Nedokázal se totiž rozhodnout, kdo si ji zaslouží nejvíc ze všech.
Byla to Jana, která ho opustila? Nebo učitelka ze školky, která dva dny před koncem prázdnin zavolala Vincentovým rodičům a požádala je o dobrovolnou účast na opravě altánku na zahradě za školkou? Nebo rodiče, kteří tuto žádost neodmítli a zkazili tak Vincentovi celou sobotu? Nebo babi a děda Reisovi, kteří po obědě poslali Vincenta ven s pokynem, aby se vrátil, až bude normální?
Vincent si také přál, aby všechno zase bylo normální. Tak, jako to bylo ještě před týdnem. Jako to bylo dokonce ještě včera. Tedy až na to, jak málem nechal Petra umřít pod koly auta, ale to nakonec dobře dopadlo. Zato dnes nedopadlo dobře zatím vůbec nic. Nedopadlo, a hlavně nezačalo.
Od úplného rána to byl den k ničemu. Celý svět byl proti Vincentovi a nikdo ho neměl rád. Alespoň on o tom byl přesvědčen, a tak teď seděl na kole přesně na té nejzazší hranici, kam měl dovoleno jet, a chystal se na to šlápnout a jet mnohem dál. Ale nešlo to.
Chviličku, a rozjedu se. Jde jen o to najít ten nejsprávnější moment. Nemůžu se dát do pohybu jen tak z ničeho nic. Připravuji se. Dýchám. Ten moment rozjezdu se blíží. Nádech. Hned, jak zase vydechnu, rozjedu se. V tu chvíli, kdy budu mít nejprázdnější plíce. Než začnu zase hnát vzduch opačným směrem. Ještě pár sekund. Tohle všechno už znám. Vím, co to znamená: plíce, vzduch, sekundy. Jana mi tyhle věci vysvětluje, když nechci spát. Jana...
Ale ne! Zamyslel se, a ten moment proběhl a on zůstával na místě. Nemůže vyrazit chvilku po něm. Musí to být správně. Musí počkat na další. Bude to ten další výdech? To další prázdno v plicích? Ne, musí mezi těmi pokusy mít několik normálních nadechnutí. Musí dělat, jakoby nic.
Před kým? Nikdo tady není. Je tady jen on sám, jeho kolo a ta známá ulice.
Přesně pod Vincentovým předním kolem končil krásně hladký nový asfalt a začínala ta zakázaná hrbolatá cesta. Vincent seděl s jednou nohou na šlapce a druhou na zemi. Díval se do dálky a zároveň doblba, jak říkávala babi Reisová, když ho přistihla zamyšleného, s „vypnutýma očima“, jak tomu zase říkal on. Nemohl se odhodlat ani k útěku, ani k návratu.
A i když mu ještě zbývalo pár let do zjištění, že je možné nenávidět sám sebe, začínal vedle všech, kdo mu od rána ničili život, cítit nenávist k vlastní nerozhodnosti. Nemohl se pohnout dopředu, dozadu, ani zapnout oči, ani nic, prostě tam stál a potil se a byl vzteklý.
To poslední by na něm nikdo nepoznal. Vincent se nevztekal ani jako malé děti, ani jako Petr, ani jako puberťačka Jana, ani jako Petrův tatínek. Vincent se vztekal do sebe. Tiše zuřil. Bublal vztekem a zuřivě přemýšlel. A čím vzteklejší byl, tím byl nehybnější a na pohled zasněnější. Pohledem zvenčí by nikdo neodhadl, s jakými emocemi bojuje a jakým se poddává. Zvenčí byl prostě jenom zamrzlý.
Tenhle stav zamrznutí Vincent dobře znal. Mnohokrát se mu to stalo právě na tomhle místě, ale naposledy, tedy včera, to bylo úplně jinde a v úplně jiné situaci. Bylo to doma, přesněji kousek od domu, a tentokrát Vincent nebyl sám – i když, jak se to vezme. Viděl Petra pár metrů od sebe a o další kousek vedle Petrova tátu, jak se blíží k autu. Mohl by na ně zavolat a oba by ho slyšeli. Ale to bylo právě ono: Vincent nemohl zavolat. Jenom svíral v ruce klacek, pro který právě lezl přes koleje, a byl ochromený strachem.
A přitom ten den začal tak hezky, na rozdíl od následujícího. V pátek ráno bylo všechno dokonalé: Vincenta probudila vůně kakaa, které mu připravila Jana, a tak vyskočil z postele, aby s ní posnídal v babiččině kuchyni. Vincentovi ani nevadilo, že maminka už je ve škole, i když se ještě neučí, protože už byl velký – ale ta opravdu velká byla Jana, které bylo patnáct a už měla dokonce kluka, což ale věděl jenom Vincent a musel jí slíbit, že nikomu neřekne, jak ho viděl u ní v pokoji, a ona od té doby byla na něj ještě milejší než dřív, a Vincent ji ještě více bral jako svoji velkou sestru, i když ve skutečnosti byla jeho teta. A vlastně to bylo jedno – maminka Janě odjakživa říkala ségro, a tak ji tak oslovoval i Vincent, i když už mu vysvětlili, že to není jméno, ale že se tak říká sestrám.
Jana celé léto působila, jako by si chtěla Vincenta ještě pořádně užít, než odjede na takzvaný intr, což byla věc, kterou Vincent pořád ještě tak docela nechápal; věděl jen, že to bude znamenat Janinu nepřítomnost. Ale protože ten odjezd byl celé prázdniny v daleké budoucnosti, Vincent se jím zatím nijak zvlášť netrápil, naopak všechny velice rozumně ujišťoval, že se nic neděje, že bude mít další důvod těšit se na víkend.
„Těšit se na víkend“ byla pro Vincenta zásadní věc už dávno předtím, než začal minulé září chodit do školky a dělit tak dny na všední a volné. Důvod k těšení se spočíval v tom, že víkend vždy přinesl něco nečekaného, něco, co by se jen tak doma nestalo.
Soboty a neděle tak byly Vincentovými prvními dny za obzorem, ačkoli je tak těžko mohl nazvat, když tohle pojmenování objevil až o mnoho později. Zároveň znamenaly pro Vincenta jeho první rutiny (i když tohle slovo zatím taky nepoužíval), protože alespoň v hrubých obrysech měly předem jasně daný průběh: víkendy vlastně začínaly už pátečním odpolednem, kdy tatínek přijel z práce dřív a plnil svou povinnost také se Vincentovi věnovat, protože byl i jeho dítě. Sobotním ránem přebírala velení maminka a vyráželo se na výlet, který většinou obsahoval právě ten vytoužený prvek nečekanosti, ať už v podobě tatínkova bloudění zapříčiněného maminčiným špatným navigováním, nebo aspoň obzvlášť nechutně rozbitého kolene. A v neděli se pak chodilo na oběd k Reisovým, kde vlastně nic moc nečekaného nehrozilo, ale zato babi Reisová dobře vařila a když seděli u stolu všichni pěkně pohromadě, Vincent se ani nemusel moc obávat dědova přísného pohledu, kontrolujícího jeho stolovací návyky.
Tyhle zaběhnuté pořádky jediným telefonátem paní učitelka ze školky narušila, a za to si zasloužila svoji porci Vincentovy nenávisti, ale to ještě nemohl tušit. Prozatím měl před sebou celý pátek a k tomu doslova před sebou hrnek kakaa a makovku z pekárny za rohem.
„Tak jaké máte dnes plány, pane?“ zeptala se Jana.
Vincent s plnou pusou vysvětloval, že musí velice nutně jít ven za Petrem, i když věděl, že Jana ve skutečnosti odpověď dobře zná a že stejně jako každý všední den po celé léto jenom čeká, až Vincent zmizí, aby se mohla věnovat svým záležitostem. I když stejně bude každou chvilku Vincenta kontrolovat jako správná velká ségra, která je vlastně teta.
Když dožvýkal a nechal si otřít máslo asi z poloviny obličeje, běžel rovnou ke dveřím a zvoláním „Já sám!“ připomněl Janě, která ho pronásledovala, že už si přece dávno umí zavázat tkaničky. Jana tedy jen dohlédla, jestli je pořádně utáhnul, aby si nenatloukl hned cestou k vrátkům, a pak za ním zavřela dveře s upozorněním, že nemají dělat blbosti – ale znělo to spíš jako unavený povzdech vyhořelé vychovatelky, která už sundává děti z větví jednou rukou a mezitím dál nevzrušeně listuje časopisem.
Petr už byl samozřejmě venku a hned jak Vincenta přes plot zahlédl, zahulákal na něj, kde se jako fláká. Petr se totiž jen tak s ničím nesral, což o sobě velice často říkával, ale Vincent věděl, že to jenom opakuje po svém tátovi.
Ti dva se znali celých dlouhých pět let, co byli naživu, čili odnepaměti. Petr byl Vincentovým prvním kamarádem, a i po roce chození do školky zůstal tím nejlepším. Teď v létě spolu trávili skoro každý den (kromě víkendů, pochopitelně), a jediné dvě věci je dokázaly rozdělit: když se z jednoho nebo druhého domu ozvalo volání k jídlu, anebo když se pohádali. I to ale vždycky velice rychle přešlo, a tak Vincent skutečně až do onoho konce léta nepoznal nenávist. A když později vzpomínal a hodnotil svoje dětství, musel přiznat, že popravdě za svých prvních pět let poznal dost málo zlého na tomto světě.
Byl to nový svět a říkalo se, že je lepší; zatím se to říkalo. Devadesátá léta byla ještě tak mladá, že neměla ani jméno – říkalo se jim prostě teď, dneska. V ulici šuměly břízy a zahradní hadice a i ty nejdelší dny končily příliš brzo, ale člověk věděl, že hned ráno začne další, že každá píchlá duše na kole se zalepí, že i ten nejvíc nevrlý soused nakonec hodí míč zpátky, a že tím nejhorším, co se může stát, je vyprovokovat Petrova tátu třeba tím, že mu někam zašantročí zrovna to kladivo, které nejvíc potřeboval. Ale i tenhle mrak se vždycky přehnal a slunce zase zalilo jejich dva domy i celou ulici, protože stejně jako sousedova lavička, i celý svět byl čerstvě natřený.
Vincent dosud žil bezpečně uprostřed toho barevného světa, v městečku Ostrov, kde bylo všechno přehledně rozděleno na dobré a zlé, a když si člověk náhodou nebyl jistý, dospělí znali odpověď na každou otázku – a stejně tak i Jana. Velká ségra Jana, která se podívala z okna dřív, než se Petr stihnul pochlubit Vincentovi svými novými botami, protože na ni bylo spolehnutí. Možná se občas příliš ponořila do učebnice nebo do nového čísla Superdívky, kde vycházela rubrika Poradna lásky, ale o to rychleji pak zase vyběhla Vincenta zkontrolovat, když si uvědomila svou odpovědnost.
A tak, s jistotou, že se nemůže nic stát, kluci proběhli každý svými vrátky a začali ověřovat Petrovo přesvědčení o pozitivním vlivu nových bot na kvalitu jeho zacházení s míčem. Vincent nebyl nijak nadšený, že ta kvalita se prozatím projevila pouze výrazně silnějšími kopy, a spíš se Petrovým ranám vyhýbal, než aby se je snažil zachytit. Když pak pro míč doběhl, oplácel Petrovi stejnou mincí a vyslal míč jeho směrem vší silou, a tak se ulicí každou chvíli nesly výkřiky „Ty vole!“, následované nervózním rozhlížením, protože ani nové boty, ani dokonale zavázané tkaničky nebyly zárukou včasného útěku před pohlavkem od Petrova táty.
Na rozdíl od Vincentova tatínka, který přes týden odjížděl pracovat do redakce v Praze a o víkendech byl takzvaně s rodinou, Petrův táta byl nepředvídatelný. Přijížděl a odjížděl svým džípem, jak ho napadlo, jindy zase celý den něco kutil na zahradě a lidi přijížděli za ním a chtěli opravit pilu nebo jen tak stát a žvanit, anebo nahlásit, kde viděli hnízdit luňáka, a Petrova máma pak měla vždycky největší starost, aby je hlavně ten osel netahal do baráku s těma botama od bláta.
Zrovna dnes byl jeden z těch dní, kdy džíp Petrova táty stál zatím nehnutě na ulici. A jak se tak Petr s Vincentem předháněli, kdo kopne silněji, došlo k nevyhnutelnému – míč zůstal pod autem. A to ne jen tak zakutálený, ale přímo zaražený. Po chvilce dohadování, jestli by se měl pokoušet ho vyprostit ten, kdo ho tam kopnul, nebo ten, kdo je na řadě, se Vincent podvolil a řekl, že se tedy zkusí podívat za koleje po nějakém vhodném klacku, kterým by šel míč vyšťourat.
„Neboj, budu hlídat,“ ujistil ho Petr, protože oba věděli, že běhání přes koleje je věc, kterou dospělí (včetně Jany) těžce nesou.
A tak se Vincent dvakrát důkladně rozhlédl, jestli zrovna nejede vlak, a už byl po ramena ve vysoké trávě za tratí. Šmátral kolem sebe, ale žádný kus dřeva ne a ne najít. Občas se ohlédl na Petra, který velice nenápadně postával u auta s připravenou výmluvou, že Vincent běžel na záchod zrovna do druhého domu, než ze kterého se někdo přijde zeptat, co to tam vyvádějí a proč je na ulici místo dvou kluků jenom jeden.
Když pak Vincent zase jednou zkontroloval situaci za sebou a Petra neviděl, první, co ho napadlo, bylo slovíčko „kretén“ (které ho ostatně Petr naučil). On se tady plahočí, pot ho pálí na rukou pořezaných stébly, a ten kretén si klidně někam odejde. Ještě že už v pondělí začíná školka, protože Vincent se teď bude bavit jenom s ostatními kamarády a s Petrem víckrát nepromluví. Jenže pak se podíval pořádně a viděl, že Petr nikam neodešel. Místo toho se s tím zase jednou nesere, je celý zalezlý pod autem a snaží se míč uvolnit holýma rukama.
„To taky mohl říct rovnou,“ pomyslel si Vincent a chtěl přelézt přes koleje zpátky, aby kamarádovi pomohl.
V tom se ale za autem mihl stín. Kdyby se u Šnajdrů poctivě zavírala vrátka jako u Vincenta, jistě by Petr svého tátu slyšel včas. Takhle ale o jeho příchodu neměl tušení a co nevidět bude pozdě. Velkej Petr nasedne, rozjede se a z malýho Petra udělá placatýho.
Vincent tam stál, neviditelný v trávě, a nemohl se ani pohnout, ani vydat hlásku. Byl zamrzlý, ale ne jako při svých zásecích v zamyšlení – teď byl ochromený strachem.
Petr umře, a navíc to bude Vincentova vina. A přitom by stačilo zavolat „Strejdo!“, a pak už by se vidělo. Jenže to nešlo.
Strejda Petr se blížil, ani jednoho z kluků neviděl a buď se domníval, že jsou oba u Reisů na zahradě, nebo mu to spíš bylo jedno – však on se jako malý taky vracel domů až za soumraku a vy s tím dozorem naděláte, jen ať si někde rozbijou držku, to je naučí.
Vincent nutně potřeboval zázrak, nebo aspoň Janu.
„Kde vězíš,“ zaúpěl Vincent, ale jenom v duchu, protože hlasivky ho ne a ne poslechnout.
Jana se přece musí objevit. Celé prázdniny na Vincenta dává pozor, aby se neopakovalo to, kdy ho na začátku léta ztratila. Babička i Vincentovi rodiče jí pak velmi důrazně promlouvali do duše, a nebýt toho, že Vincent dodržel slib neprozradit tajemství o jejím klukovi, možná by byla na Vincenta i naštvaná – a možná byla i tak, ale nahlas mu ani jednou nic nevyčetla a opravdu na něj pozor dávala. Tak kde je teď? Musí se objevit. Nechce přece Vincenta zase ztratit, tak jako na začátku prázdnin, hned první den, kdy ho dostala na starost.
Jana tehdy v prvotním nadšení otrhala s Vincentem snad všechny keře angreštu, co měli vzadu na zahradě. Pak ale poměrně rychle ztratila zájem a s úlevou nechala Vincenta, ať se zabaví s Petrem. Vzhledem k nečekanému dešti se kluci pro začátek zabavili konzumací obrovské mísy onoho čerstvě sklizeného angreštu. Jana se ale dopustila té chyby, že je namísto zahnání dovnitř do domu nechala sedět na verandě. Kluci tak seděli na plastových židlích za dveřmi, cpali se a pozorovali déšť, až ten najednou ustal.
A protože Petr byl odjakživa ten akčnější, přišel právě on s nápadem, že se vydají k potoku. Vincenta by samotného nenapadlo vzdálit se od domu, ale vlastně mu nepřipadalo nic divného na tom, že s Petrem vyrazí do lesa, ve kterém to docela dobře znal z procházek s rodiči, díky kterým věděl i to, jak najít Mořičovský vodopád – a že není nijak dramaticky daleko.
A tak šli, a protože ani jeden z nich ještě nenosil hodinky, čas je dvakrát netrápil. Ostatně, nejspíš by je netrápil ani tak – bylo přece léto, začaly jejich první prázdniny a po dešti se zase všechno rychle ohřálo, i v lese, kde z listí dosud padaly opožděné kapky.
Těch pár hodin, které potřebovali na cestu k vodopádu a zpátky, uteklo tak příjemně (a až na pár vzájemných strčení do louže nekonfliktně), že pro ně návrat byl skutečným šokem.
Hned na začátku ulice, kde si ještě společně prozpěvovali přisprostlou písničku, si Vincent všiml, že kromě auta strejdy Petra stojí před domem i tatínkovo auto. Tehdy ho poprvé napadlo, že se možná vracejí docela pozdě, když už je tatínek doma z práce – což byla pravda jenom napůl: pozdě se vraceli, ale zároveň byl tatínek doma podstatně dříve, než by se patřilo. Postupně začalo docházet i Petrovi, že něco není tak úplně v pořádku, a tak se šourali pořád pomaleji, až k nim dolehlo vzrušené překřikování několika dospělých; jen zatím nevěděli, jestli ty známé hlasy zaznívají na zahradě u Šnajdrů, nebo u Reisů.
„...policii...,“ rozeznali oba kluci najednou a podívali se na sebe. Teď už byl vyplašený i Petr – i když možná víc z následné odpovědi, která zněla zhruba v tom smyslu, že to v žádném případě, a že až se ti darebáci objeví, čeká je něco, co ještě nezažili.
„Peťane, našeho malýho rozhodně nikdo mlátit nebude,“ ozvalo se. To už byli tak blízko, že Vincent bezpečně rozeznal tatínkův hlas.
„A u mě doma nesáhneš ani na vašeho,“ dodal za pár vteřin, když se dva malí zablácení nalezenci odvážili k posledním několika krokům a nesměle se dokodrcali k Reisům.
První reagovala Vincentova babička, která se k nim rozeběhla, a za ní zůstaly dva páry rodičů a ubrečená Jana.
Obě maminky se hrnuly hned za babičkou, zatímco Vincentův tatínek a strejda Petr si zlostně měřili jeden druhého, až nakonec velkej Petr vyštěknul, že se ještě uvidí, a prošel kolem hloučku u vrátků. Vincent, schoulený v babiččině objetí a zároveň zahrnován proudem maminčiných výčitek, navzdory všemu humbuku okolo pociťoval v sobě neuvěřitelnou hrdost na tatínka, který se nebojí nikoho a ničeho. Bylo to naposledy v životě, co takhle nekriticky tatínka obdivoval.
Respekt ze strejdy Petra Vincenta pak provázel celé léto, i když věděl, že mu nikdy nic neudělá, že nakonec ani Petra neseřezal, a že vlastně umí být hodný a taky velice srandovní – jak se ukázalo třeba, když se zase jednou obě sousedící rodiny sešly u společného opékání buřtů, nebo prostě jen tak, když měl dobrou náladu.
Vincent nevěděl, jakou náladu má velkej Petr právě teď, ale ať už by byla jakákoli, nedokázal se překonat a zabránit mu jakýmkoli způsobem v tom, aby přejel autem vlastního syna.
A Jana se objevila; samozřejmě že se objevila. V první chvíli, když ji Vincent zahlédl vycházet z domu, se zdálo, že už je stejně pozdě. Ale Jana běžela tak rychle, že než velkej Petr vylovil klíče z kapsy, už byla u něj a něco s ním začala projednávat.
Nebylo jim rozumět, nicméně se nezdálo, že by zjišťovala, kde jsou kluci. Spíš to působilo, že se pokouší strejdu Petra odlákat. O něčem mluvili a postupně se přesouvali ke Šnajdrům – i když velkej Petr možná působil nevrle a věčně někam spěchal, nikdy si nenechal ujít příležitost někoho o něčem poučit. (A ještě raději vysvětloval vlastnímu synovi, co všechno dělá špatně, ale to se zhoršovalo až s postupem let.)
Jakmile se na moment ztratili z dohledu, oba kluci využili situace.
Petr, který už pochopil, v jakém se ocitl nebezpečí, vycouval zpod džípu a vítězoslavně se s míčem v podpaží zazubil na Vincenta, který mezitím přeběhl zpátky přes koleje. Oba se beze slova rozběhli na zahradu k Reisům, a až tam si vydechli dvouhlasným „ty vole“. I tak jim bylo jasné, že ještě není všemu konec a Jana jim záhy vyčte, jak je vůbec mohlo napadnout lézt pod auto, za koleje, a vůbec kamkoli z dohledu. Vzorná jedničkářka Jana, jejíž největší odvaz bylo to, že si v nepřítomnosti babičky a Vincentových rodičů vodila domů kluka, jim teď oběma dá spravedlivou přednášku.
Ale nakonec je překvapila. Sotva se za strejdovým džípem zaprášilo, Jana prošla vrátky, praštila jimi za sebou a postavila se před kluky, aby procedila přes zuby jediné dvě ledové věty.
„Ty,“ podívala se napřed na Petra, „už nikdy nelez pod auto, debile. A s tebou,“ otočila se na Vincenta, „jsme vyrovnaní.“
Pak zašla do domu a už je ani jednou nezkontrolovala; věděla, že v nejbližších hodinách žádnou hloupost nevyvedou, aspoň Vincent si v duchu sliboval, že v tomhle se na něj může spolehnout. Stejně jako se on může spolehnout na ni. To byla jeho úplně největší jistota na světě.
Jistota, kterou ztratil hned druhý den ráno. Ale ještě po zbytek pátku bylo všechno v pořádku. Vincent zanedlouho vyměnil Petrovu společnost za členy své rodiny, jak se postupně vraceli domů: první vždy v pátek přicházela maminka, poté její a Janina matka, tedy Vincentova babička, a nakonec tatínek. Najednou byl zase plný dům a Vincenta pořád ještě netížilo, že už za dva dny Jana zmizí na ten tajemný internát. Jeho dojem z nadcházejícího víkendu byl pořád ještě takový, že se na něj těšil stejně jako vždycky.
Aniž by si to Vincent uvědomoval, právě tohle si přál ze všeho nejvíc: aby všechno bylo jako vždycky. A byl přesvědčený, že bude. Ráno vstanou dřív, než by bylo ve volný den nutné, takže navzdory přetrvávajícímu letnímu počasí bude ještě chladno. Maminka prozradí Vincentovi a tatínkovi, kam se tentokrát vydají. Pod schodištěm potkají babičku, která ještě má do důchodu daleko, ale už nemůže dospat, a tak jim sdělí, před kolika lety se právě na tenhle hrad nebo zámek nebo muzeum byla podívat ona. Janu naopak ani nezahlédnou, protože tu jen tak něco nepřinutí vylézt z postele, když nemusí.
Pak usadí Vincenta na zadní sedačku, maminka rozbalí papírovou mapu a tatínek bude prvních pár kilometrů bručet, že nechápe rozdíl mezi cílem jejich cesty a zámkem v Ostrově, ale brzy se mu nálada zlepší a bude s Vincentem blbnout a maminka mu bude říkat „malej Jarda“ a odpoledne přijedou zpátky a Vincent bude tak unavený, že brzo usne. A v neděli půjdou na oběd k babi a dědovi Reisovým, kde se možná zdrží, takže tam večer Vincent taky usne, ale to nevadí, protože i když už váží nejmíň tunu, tatínek ho odnese spícího do auta a pojedou domů a Vincent se cestou nanejvýš napůl probudí a zamžourá a uvidí, že všechno je v pořádku.
Ale nakonec nic nebylo v pořádku. V sobotu ráno si hned po probuzení Vincent uvědomil, že je v pokoji podezřele moc světla, a v domě podezřele ticho. Chvilku se povaloval, zíral do stropu a uvažoval, čím to může být. V hlavě mu ještě povlávaly zbytky divokých snů, neklidně se zavrtával do deky ve snaze najít pohodlnější polohu, až ji nakonec odkopal a vyskočil z postele.
„Zrovna jsem pro tebe chtěla jít, spáči,“ bylo první, co slyšel od maminky, když vešel do obýváku. Pak ho vyzvala, aby si vzal v kuchyni na stole snídani, a dál v klidu žehlila; maminka se chovala, jako by neměla mozek.
Tatínek seděl na gauči s víkendovou přílohou Svobodných novin, do kterých vzácně také přispíval, a kontroloval, jestli mu zase někdo neproškrtal jeho pečlivě vypointovanou recenzi na nejnovější trhák v kinech; jeho chování nebylo o nic rozumnější než maminčino.
„Vy jste se zbláznili?“ zeptal se konečně Vincent a protíral si pěstičkou pravé oko. „Jak to, že nikam nejedeme?“
Maminka odložila syčící žehličku.
„Ty už jsi večer u tý televize usínal, viď? Říkala jsem ti, že volala slečna učitelka.“
Vincent si matně vybavoval večerní drnčení telefonu, ale splývalo mu s honičkami ve filmu a s následnými sny.
Jak se ukázalo, nebyl to sen. Slečna učitelka večer skutečně volala, protože na poslední chvíli vypadli nějací jiní rodiče, kteří měli pomáhat na pozemku školky opravit a natřít starý altán, v němž se minulý rok Vincent dozvěděl, co Anička nemá v kalhotkách. Zapojí se tedy Vincentovi rodiče – to pořád neznělo až tak špatně.
„A já... vám budu pomáhat, že jo?“ zeptal se Vincent.
„Tebe odvezeme za chvíli k našim,“ oznámil mu tatínek, „tak se rychle najez a obleč.“
To už bylo horší. Být u Reisových už v sobotu a ještě sám? To je přece bláznivý nápad.
„A proč nemůžu zůstat doma s Janou a babičkou?“
Maminka si povzdychla.
„Tys byl včera opravdu utahanej, co?“
Vysvětlila mu, že babička se na poslední chvíli rozhodla strávit s Janou pěkný matko-dceřin víkend, a vyrazily spolu do Prahy, kde Jana pak už zůstane na celý příští týden. Proto ho musí odvézt k Reisovým, proto se ze spodní kuchyně neozývá řinčení nádobí, proto bylo všechno takové divné. (I maminka byla divná, ale těžko mohla Vincentovi v tuhle chvíli vysvětlovat, že má taky špatnou náladu, protože s ní se babička tenhle bonding pěstovat neobtěžovala, když byla v Janině věku.)
Vincent byl zoufalý a chtělo se mu brečet. Potřeboval za někým běžet a postěžovat si, potřeboval nejvíc ze všech lidí na světě běžet za Janou, za velkou ségrou-tetou, jenže právě ona tady nebyla, právě ona ho zradila.
Když ho rodiče popohnali do kuchyně, aby něco snědl, zoufalství přecházelo ve vztek, a Vincent nevěděl, co přesně chce udělat, ale rozhodně neměl ani tu nejmenší chuť dělat, co po něm chtějí ostatní. Chuť neměl ani k jídlu, což se setkalo jen se suchou maminčinou poznámkou, že babi ho hlady umřít nenechá, takže je to jedno, hlavně už musí vyrazit.
Poté, co ho rodiče vysadili u Reisů a rozloučili se s ním, Vincent se na chvíli cítil překvapivě o něco lépe. Jednak mu zmizeli z očí bezprostřední původci jeho roztrpčení, kteří byli jako vyměnění, a také se mu dostalo nečekané příležitosti zase jednou prozkoumat tatínkovy staré hračky, nechat si od dědy vyprávět o jeho práci, kde mají opravdové roboty, a vůbec prožít vlastně docela zajímavé dopoledne. A tak si Vincent na svůj vztek, zvolna přerůstající v první poznanou nenávist, nějakou dobu ani nevzpomněl. Dokud nepřišel čas oběda.
Oběd byl odjakživa to první, co měl Vincent spojené s pobytem u babi a dědy Reisů, protože na ten nedělní tam chodil s rodiči opravdu odjakživa; nikdy to nebylo jinak. Ale stejně jako by byl Vincent nesvůj, kdyby nějakou neděli zničehonic k Reisům nešli, dnes byl rozhozený z toho, že je zde o den dřív, bez rodičů, a ještě po tom šokujícím zjištění o Janině předčasném odjezdu.
Bylo mu jasné, že pokud nedokáže potlačit své rozčarování, nakonec se dočká od dědy napomenutí. Děda totiž, jak Vincentovi vysvětlila maminka, když ho jednou označil za zlého, byl přísný. Být přísný znamená, že má rád pořádek a chce, aby z Vincenta vyrostl slušný člověk a rovný chlap. Proto u Reisů platila všechna ta pravidla ohledně chování u stolu, ohledně toho, na co smí Vincent sahat a kam nesmí na zahradě sám chodit.
Vincentovi se líbilo označení rovný chlap, protože tušil, že přesně takovým rovným chlapem je děda Reisů. Krásně se to k němu hodilo, u Reisů totiž všechno bylo takové rovnější. I když byl jejich dům podle Vincentových měřítek taky starý (tedy starší než on), přece jen i on svým pohledem rozeznal o něco modernější, úhlednější tvary jak domu, tak zahrady kolem něj. A pak tady byl takzvaný bazén, dominanta zadní části zahrady a jedno z těch míst, kam Vincent bez dozoru nesměl chodit.
Nešlo totiž o opravdový bazén na koupání, ale o betonové jezírko plné leknínů, a jak Vincent mockrát slyšel, opravdu neskutečně hluboké. A právě k tomuhle bazénu (který sice nebyl rovný, ale aspoň naprosto dokonale kulatý) se chtěl Vincent vydat, když napětí u oběda vyvrcholilo tím, že už dokonce i babi Reisů Vincenta okřikla a ani se ho nezastala, když děda zavelel, ať kouká běžet ven a vrátí se, až bude normální.
„Vy nejste—“ vyhrkl ještě Vincent ve dveřích, ale v polovině věty ho navzdory naštvání na celý svět odvaha opustila a zamumlal jen: „...mě nemáte rádi.“
Babi a děda Reisů ho nechali jít a Vincent se už uprostřed žulového schodiště rozhodl, že když podle nich není normální, nebude se chovat normálně a nebude dodržovat pravidla. Místo pískoviště zamířil k bazénu, a protože se u něj vlastně nedalo nic moc dělat, jen si dřepnul k okraji, nasupeně zíral na hladinu a čas od času hodil po leknínech kamínek z cestičky.
Poznal podle zavlnění záclony v okně, že ho babi pozoruje, a na chvilku mu zatrnulo, ale když se nic nestalo, seděl dál a přemítal, na koho je vlastně nejvíc naštvaný.
I když Janin odjezd a nečekaná změna rodinného programu spolu nesouvisely, měly ty dvě věci něco společného. Obojí byla zrada, obojí znamenalo, že nikomu nezáleží na tom, co si Vincent přeje, co má rád, s kým chce být, jaká drobná každodenní očekávání si přeje naplnit.
Vincent odjakživa neměl problém strávit spoustu času bez jakékoli viditelné činnosti, bez nějaké zábavy, jen tichým přemítáním. Ale ani s takovou vydatnou porcí duševní potravy, jakou byla čerstvě objevená, doposud přesně nenasměrovaná nenávist, nebylo možné prosedět na jednom místě celý den.
A tak se nakonec zvednul, popadnul v otevřené garáži svoje zdejší kolo, vyvedl ho na ulici a začal kroužit od jednoho povoleného konce k druhému v naději, že se třeba objeví děvčata z posledního domu vzadu.
Holky Vágnerojc znal Vincent stejně dlouho jako Petra, celý život, i když je potkával mnohem méně často. Ale narozdíl od Petrova domu se u toho jejich neodvážil zazvonit, vždycky se s nimi viděl jen, když samy vyběhly ven. A když se ani po Vincentově vytrvalém kroužení tentokrát neobjevily, Vincent na ně taky dostal vztek. Další zklamání dnešního dne, další důvod k naštvání ho uvrhl zpět k černým myšlenkám, které se ho držely od rána. Znechuceně zašlápl brzdu a zastavil na místě, kde ulice pokračovala neopraveným hrubým povrchem.
Spustil pravou nohu na zem a přemítal, jestli tentokrát poruší zákaz a rozjede se dál, než má dovoleno. Je dost naštvaný, aby se tentokrát po dlouhém zírání do prázdna neotočil a nejel zase se skloněnou hlavou zpátky? Celé tělo měl napjaté. Vždycky, když už čekal, že vrátí nohu na šlapku a rozjede se, něco ho zastavilo a on zůstal bez hnutí.
Nikdo tady není. Nikdo mu nebrání, aby se rozjel do vedlejší ulice, nebo domů, nebo do školky za rodiči. Nebo do Prahy za Janou, aby jí vyčetl, že ho opustila, a babičce, že jí tam vzala. Ale Praha byla daleko, to už věděl. Vlastně všechno a všichni jsou daleko. Nikdo mu v ničem nebrání, a zároveň mu nikdo s ničím nepomůže.
Proč se vlastně rozhodovat, kam nasměrovat svou nenávist? Naštvali ho všichni. Všichni ho opustili, všichni udělali něco, co se mu nelíbí. Zůstal tady sám na celém světě, pod sebou šedý asfalt a někde nahoře kabonící se nebe. Stojí tady sevřený těmi dvěma tmavě šedými plochami, a i ty už začíná nesnášet, jsou právě teď celým jeho světem a on ten svět nemá rád, protože nikdo nemá rád jeho.
Začalo pršet a Vincent měl nejvíc ze všeho chuť tady zůstat a nastydnout, aby se o něj všichni museli starat, jako to před rokem udělal Petrův bratranec, když měl jít poprvé do školy a nechtělo se mu.
Ale Vincent nebyl ani Petrův bratranec, ani Petr, a jestli bylo už v jeho pěti letech jasné, že mu něco schází, byla to odvaha. A tak se po chvíli otočil a zajel kolem domu rovnou do garáže; cestou se spustil takový liják, že i za těch pár metrů Vincent úplně promoknul. Už se připravoval na to, že bude mít další problém, až našlape mokrýma nohama na schodech, ale dveře, kterými se dalo projít přímo z garáže do domu, byly dnes z nějakého důvodu zamčené.
Vincentovi začínala být zima, ale obíhat dům se mu nechtělo. Venku pořád lilo jako z konve, provazce vody bombardovaly příjezdovou cestu a navíc bušily do zvednutých vrat garáže tak silně, že napřed ani neslyšel, jak babi Reisů volá jeho jméno.
„...Pepo, on nikde není!“ dolehlo k Vincentovi.
Takže ho venku v dešti hledají oba. Vincent po tom všem rozhodně nechtěl, aby zase dopadl jako když šel u Petra na záchod a nepodařilo se mu pak odemknout, takže nakonec všichni běhali kolem domu a volali „Kde jsi?“, na což odpovídal „Tady!“ a jim to kdovíproč nestačilo k tomu, aby ho vysvobodili.
Vyšel tedy z garáže a obešel jeden roh domu. Ukázalo se, že leknínový bazén zas tak hluboký není. Děda v něm stál po pás ve vodě, další voda mu stékala po obličeji a babi mu zrovna podávala smeták, se kterým přiběhla z domu. Děda po něm natáhnul ruku a pak ho hned zahodil, sáhnul babi na rameno a kývnul směrem k Vincentovi.
„Neřekneš to mámě?“ zeptal se Vincent, když ho babi nesla zabaleného do ručníku po schodech nahoru do koupelny, ačkoli si nebyl tak docela jistý, jestli něco provedl.
„Úplně se klepeš, ty ťululum,“ řekla babi místo odpovědi a postavila ho na podlahu, aby mohla napustit vanu.
Vincentovi se tak zřídka poštěstilo koupat se u Reisů, že mezitím vždycky zapomněl, jak je to příjemné. Jak tady vana plná pěny úplně jinak voní, jak má babi Reisů připravené mnohem hebčí ručníky. Jak má tady pocit, jako by se najednou přenesl do úplně jiného světa.
A vlastně přenesl. Od rána vystřídal tolik nálad, že si připadal jako úplně jiný člověk, než když ho rodiče přivezli. I proto na tuhle sobotu mnohem později vzpomínal jako na jeden z těch prvních dnů za obzorem, dnů, kdy člověk je vytržen ze svého obvyklého stereotypu a nemusí k tomu ani pořádat expedici na Antarktidu, prostě je jenom něco jinak.
Vzpomínal na tenhle den častěji než na dny plné mnohem dramatičtějších událostí, snad protože si ho vybavoval do takových detailů, i když se mu v pozdějším věku vzpomínky pletly jedna přes druhou a sobota splývala s pátkem. Jednotlivé obrazy z toho dne ale viděl před sebou navždy dokonale jasně.
Pamatoval si, jak se rodiče vrátili zrovna, když ho babička vytáhla z ještě teplé vody a oblékla ho do trička a tepláků po tatínkovi, jak se smíchem vyprávěli, že jim náhlý déšť zničil celodenní práci, jak se pak rozhodli, že když už se tady takhle vyskytli, mohou tady dnes zůstat a udělat si hezký společný večer.
A byl to hezký večer. Vincent už ani náznakem neměl pocit, že ho nikdo nemá rád. Naopak, když se babi a děda Reisů a tatínek s maminkou všichni usadili v obýváku a povídali si, Vincent byl na tom nejbezpečnějším místě na světě. Za okny se pomalu stmívalo a tři generace Reisů seděly v měkkém světle lampy s béžovým stínidlem.
Tatínek s dědou řešil něco o autech (jedno z mála témat, která nesklouzla k dědově těžko skrývanému zklamání z toho, že jeho syn zvolil intelektuální povolání namísto pořádné práce), maminka probírala s babi nadcházející školní rok, a Vincent se střídavě dožadoval pozornosti všech dospělých, dokud ho tohle pošťuchování a prozkoumávání spodních polic v obývací stěně nevyčerpalo do spokojené ospalosti.
Podruhé ten den ho babi Reisů vzala do náruče, tentokrát suchého a mžourajícího, a odnesla ho do tatínkova starého dětského pokoje. Podobně jako koupelna, i peřiny v tatínkově posteli voněly jinak než doma; Vincent jaksi matně tušil, že to nějakým způsobem souvisí s tím, že děda pracuje v Německu. Babi Reisů se jen chvilku zdržela u usínajícího Vincenta, pak zašeptala dobrou noc a tiše za sebou zavřela dveře, zatímco okno naproti posteli nechala napůl otevřené.
Vincentovi ještě chybělo pár let k tomu, aby poznal nespavost, které se nikdy nezbaví, a tak ten večer usnul velice rychle. Přesto stihl i zachumlaný pod dekou pocítit závan chladu od okna, kterým sem pronikal šum nedaleké silnice. Byla to jen chvilička, kdy ho v teplé posteli zamrazilo, a hned se propadl do klidného spánku. I tak se tenhle pocit chladu pronikajícího oknem stal tou nejvýraznější vzpomínkou.
Vždy, když si vzpomněl na tenhle den, na rozčarování ze zmizení Jany a zradu rodičů, i na to, jak se nakonec všechno otočilo a on mohl zase být celý večer bezstarostné dítě chráněné před všemi nástrahami světa, skončil nevyhnutelně u toho posledního momentu.
Bylo to jako varování, že tohle bezpečí a bezstarostnost má skončit, jako náznak, že se z pohodlného místa uprostřed světa bude muset vydat i někam, kde tak útulno není. Takhle to samozřejmě začal vnímat mnohem později, ale o to silnější měl pocit, že tehdy večer jenom na mžik usnul a když se probudil, už nebyl dítě.
Mohla to být náhoda, a možná se jen Vincent snaží zpětně dát vlastnímu životu nějaký srozumitelný tvar. Ale takhle se rozhodl to brát: v den, kdy pocítil nenávist, už se jenom jednou vyspal a jeho dětství zmizelo.