Soudný den a první hacker

1086 a 1986. V tom prvním roce nechal Vilém Dobyvatel sepsat majetek celé dobyté Anglie, vsi, mlýny, prasata i lidi, do soupisu tak důkladného a konečného, že mu Angličané o sto let později začali říkat Domesday Book, kniha Posledního soudu (ano, Domesday - je to jen středověký zápis). V tom druhém se BBC rozhodla připomenout výročí digitálním nástupcem. V původní podobě si dnes jde přečíst jenom jeden z těch dvou záznamů a není to ten mladší.

BBC Domesday Project byl podnik neskromných parametrů. Přes milion Britů, z velké části školáků, zdokumentovalo roku 1986 vlastní zemi: fotografie, mapy, statistiky, všední život ulice, ve které bydleli. Vznikla lidová databáze dvě dekády před Wikipedií, uložená pro budoucí staletí na speciálních laserdiscích. Ty disky ale uměl přečíst jediný typ mechaniky propojené s upraveným školním počítačem. Do patnácti let vymřely mechaniky, počítače, formát i většina firem, které to všechno vyráběly, a nejmodernější archiv Británie byl k ničemu.

Zachránila to nakonec nouzová akademická operace, která musela mrtvý hardware napodobit softwarem. Tým sháněl funkční kusy techniky po sklepech a bazarech, aby vůbec měl na čem ověřit, jestli emulátor vrací totéž co originál. O pár let později už by nejspíš nezachránili nic.

Tuhle historku mají nesmírně rádi staromilci a bojovníci proti pokroku. Vidí v ní důkaz, že konzervativní řešení zvítězilo: pergamen z roku 1086 leží v National Archives a přečte ho pouhé oko vybavené trochou latiny, dnes stejně jako před devíti sty lety, zatímco moderní nosič vydržel patnáct let. Jenže Vilémovi písaři nevěděli nic o formátech, migraci dat ani zpětné kompatibilitě. Prostě neměli moc jiných možností, a tak bezděky trefili médium, které žádnou čtečku nepotřebuje.

Nečitelný záznam je pořád to menší nebezpečí pro vaše data. Do kanálu, který jde číst, může totiž taky někdo psát. Ukázalo se to už v Londýně roku 1903.

Čtvrtého června předváděl fyzik Ambrose Fleming v Královské instituci bezdrátový telegraf, zázrak svého zaměstnavatele Guglielma Marconiho. Zpráva měla přiletět vzduchem až z Cornwallu a Marconi předem ujišťoval veřejnost o bezpečnosti a soukromí přenosu. Nikdo cizí prý nemůže zprávu slyšet.

Ještě než demonstrace začala, rozklepal se v sále přijímač morseovky sám od sebe a tiskl jediné slovo: krysy, krysy, krysy. Pak přidal posměšný limerick o mladíkovi z Itálie, který šidí publikum. Bezpečným a soukromým kanálem si s posluchárnou dopisoval někdo úplně cizí.

Fleming napsal rozhořčený dopis do Timesů: vědecké chuligánství, kdo to kdy viděl, ať se pachatel laskavě přihlásí. Pachatel se přihlásil obratem a s gustem. Byl to Nevil Maskelyne, jevištní kouzelník ze slavné iluzionistické rodiny a zdatný vynálezce, kterého Marconiho patenty vyšachovaly z oboru.

Mohlo to působit jako výpad uraženého kouzelníka proti nafoukanému vynálezci. Jenže Maskelyna si najala kabelová telegrafní lobby, které bezdrát ohrožoval monopol vybudovaný na drátech po dně oceánů a která chtěla veřejný důkaz, že novinka neumí, co slibuje. Metodu pak Maskelyne ochotně popsal v odborném tisku: stačil obyčejný vysílač kousek od sálu. Toho večera nic nezničil a nikomu nic neukradl, jen upozornil na díru, kterou Marconi zapíral. Říká se tomu první etický hack v dějinách - a podobně jako dnes ho zaplatila konkurence.

Tolik fakta z našeho světa. Jak daleko se dá dotáhnout myšlenka dokonalého archivu a kde leží hranice mezi etickým hackingem a terorismem, zjistíte v povídce Konflikt verzí.