Soudný den a první hacker

Mám tady dva podobné letopočty: 1086 a 1986. V tom prvním roce nechal Vilém Dobyvatel sepsat majetek celé dobyté Anglie, vsi, mlýny, prasata i lidi, do soupisu tak důkladného a konečného, že mu Angličané o sto let později začali říkat Domesday Book (ano, Domesday – je to jen středověký zápis použitý o nějakých 200 let později), kniha Posledního soudu; proti jejímu zápisu nebylo odvolání, stejně jako proti tomu úplně poslednímu. V tom druhém se BBC rozhodla uctít kulaté výročí velkolepým digitálním nástupcem. Přečíst si dnes jde jenom jeden z těch dvou záznamů, a není to ten mladší.

BBC Domesday Project byl na svou dobu úctyhodný podnik. Přes milion Britů, z velké části školáků, sepsalo roku 1986 vlastní zemi: fotografie, mapy, statistiky, všední život ulice, ve které bydleli. Lidová databáze dvě dekády před Wikipedií, uložená pro budoucí staletí na speciálních laserdiscích. Problém se skrývá ve slově „speciálních“. Ty disky uměla přečíst jedna jediná mechanika ve spřežení s upraveným školním počítačem. Do patnácti let vymřely mechaniky, počítače, formát i většina firem, které to všechno vyráběly, a nejmodernější archiv Británie se proměnil v krabici lesklých placek, ke kterým neexistovala čtečka.

Zachránila to nakonec nouzová akademická operace, která musela mrtvý hardware napodobit softwarem, a stihlo se to o vlásek. Tým sháněl funkční kusy techniky po sklepech a bazarech, aby vůbec měl s čím porovnat, jestli emulátor vrací totéž co originál. O pár let později by měl disky, dokumentaci a nikoho, kdo by uměl potvrdit, že to, co z nich leze, je pravda.

Tuhle historku mají nesmírně rádi staromilci a bojovníci proti pokroku. Vidí v ní důkaz, že konzervativní řešení zvítězilo: pergamen z roku 1086 leží v National Archives a přečte ho pouhé oko vybavené trochou latiny, dnes stejně jako před devíti sty lety, zatímco moderní nosič vydržel patnáct let. Jenže Vilémovi písaři nevěděli nic o formátech, migraci dat ani zpětné kompatibilitě, jenom bezděky trefili médium, které žádnou čtečku nepotřebuje.

Nečitelný záznam je ovšem pořád ta lepší katastrofa. Do kanálu, který jde číst, může totiž kdokoli i psát. Ukázalo se to už v Londýně roku 1903.

Čtvrtého června předváděl fyzik Ambrose Fleming v Královské instituci, snad nejposvátnějším sále britské vědy, zázrak svého zaměstnavatele Guglielma Marconiho: bezdrátový telegraf. Zpráva měla přiletět vzduchem až z Cornwallu, přes čtyři sta kilometrů, a Marconi předem ujišťoval veřejnost, že díky přesnému ladění je přenos bezpečný a soukromý. Nikdo cizí prý nemůže poslouchat, natož se do vysílání vetřít. Ještě než demonstrace začala, rozklepal se v sále přijímač morseovky sám od sebe a začal tisknout jediné slovo: krysy, krysy, krysy. Pak přidal posměšný limerick o mladíkovi z Itálie, který šidí publikum. Bezpečným a soukromým kanálem si s posluchárnou dopisoval někdo úplně cizí.

Fleming napsal rozhořčený dopis do Timesů: vědecké chuligánství, ať se pachatel laskavě přihlásí. Pachatel se přihlásil obratem a s gustem. Nevil Maskelyne, jevištní kouzelník ze slavné iluzionistické rodiny a zdatný vynálezce, kterého Marconiho patenty vyšachovaly z oboru.

Zdálo by se, že šlo o výpad uraženého kouzelníka proti nafoukanému vynálezci. Jenže Maskelyne nejednal jen pro vlastní ego. Najala si ho kabelová telegrafní lobby, které bezdrát ohrožoval monopol vybudovaný na drátech po dnech oceánů a která chtěla veřejný důkaz, že novinka není, co slibuje. Metodu pak Maskelyne ochotně popsal v odborném tisku: stačil obyčejný vysílač kousek od sálu. Toho večera nic nezničil a nikomu nic neukradl, jen předvedl díru, kterou Marconi zapíral. Bývá to označováno za první etický hack v dějinách – provedený v cylindru a na výplatní pásce konkurence.

Tolik fakta z našeho světa. Jak daleko se dá dotáhnout myšlenka dokonalého archivu a kde leží hranice mezi etickým hackingem a terorismem, zjistíte v povídce Konflikt verzí.