Oheň a inkoust

Kdybych se vás zeptal, jak rychle cestovala zpráva v devátém století, odpovíte nejspíš: rychlostí koně, na kterém sedí posel. Není to úplně špatná odpověď. Platila skoro všude a ještě hodně dlouhých staletí potom. Ale mezi arabskou hranicí a Konstantinopolí byli v devátém století trochu napřed.

Byzanc měla chronický problém: arabské nájezdy přes pohoří Taurus. Jakmile vojsko prošlo průsmyky, rozhodovaly o osudu měst dny, a posel na koni by jich potřeboval moc. Císař Theofilos proto zadal úlohu svému nejlepšímu mozku, učenci, kterému se říkalo Lev Matematik (což je super jméno a velmi bych podpořil zavedení podobných popisných příjmení i dnes), který nechal postavit linii signálních ohňů od pohraniční pevnosti Lulon až k Velkému paláci v Konstantinopoli. To byla ta nejzásadnější linie – pak byly nějaké pobřežní a balkánské, protože Byzanc bylo zapotřebí chránit i před Bulhary a Slovany.

Hlavní linie měla zhruba 700 km a stanice byly rozesety po vrcholcích zhruba každých 50–100 km podle terénu. Novodobé pokusy ověřily, že signál proběhl celou trasu do hodiny. V devátém století se tedy jedna konkrétní zpráva pohybovala Malou Asií rychleji, než dnes jede rychlík (v Turecku určitě – pokud vím, Yüksek Hızlı Tren jede max 250 km/h).

Kdo z vás viděl jeden takový hodně starý film o trpaslících a metrosexuálech, dobře tento systém zná a mohlo by ho napadnout, že tahle pošta měla dost omezený slovník. Lev ale použil ještě jeden trik. Postavil na oba konce linie stejně nařízené vodní hodiny, a dvanácti různým časům v rámci dne přiřadil dvanáct přednastavených zpráv. Když pak došlo ke vzpouře / obléhání / lehkému nájezdu, stačilo vyslat zprávu ve správný čas a na druhém konci bylo jasno (holt zase tolik ty věci tenkrát nespěchaly, ale muselo být docela na nervy, když vám zaklepala na rameno návštěva z Abbásovského chalífátu pět minut po páté a vy jste čekali 23 hodin s loučí připravenou na tlačítku „Odeslat“).

Pozdější kroniky tvrdí, že soustavu hranic zrušil císař Michal III. Opilec (což je taky fajn jméno, a byl to syn toho císaře Theofilose, který celý ten systém nechal vytvořit – čili nevydrželo to dlouho), protože mu zprávy o vpádech odváděly divákům pozornost od závodů, kterých se sám účastnil. Vypadá to spíš na propagandu z pozdější doby, která se snažila císaře pošpinit. Ať už to ale bylo jakkoli, za Manuela Komnena (tzn. ve 12. století) už hranice fungovaly zase. Pak se stopa ztrácí – a poslední ránu Konstantinopoli i celému tomu koutu světa uštědřili roku 1204 křesťané (pokud můžeme nájemné vraždící maniaky ze čtvrté křížové výpravy takto označit).

Chytré vynálezy na tom bývají v dějinách docela dobře, protože se vždycky najde někdo, komu se můžou hodit. Zůstanou tak někde zapsané, i když je zruší císař. Ale chytří lidé mají vyhlídky horší, a chytré ženy ze všech nejhorší.

V jihoitalském Salernu se ve dvanáctém století ve zdejší lékařské škole slévala latinská, řecká, arabská i židovská medicína a brali tam vážně dokonce i ženy – doloženě jich působilo přes padesát. Také tam učila lékařka jménem Trota, o které se dochovala konkrétní historka: pacientku s bolestmi dělohy, kterou se kolegové chystali rovnou řezat (protože jim přišla nafouknutá a logicky jí chtěli trochu upustit – vážně), si odvedla domů a vyléčila bylinnou koupelí a obkladem z ředkvové šťávy s ječmenem.

Kompendium ženského lékařství, které tuto historku obsahuje, ji vypráví ve třetí osobě a slučuje texty tří různých autorů – Trota stojí jen za jedním z nich. Byla ale ze všech nejslavnější, a tak se této po tři staletí nejopisovanější (nejen) gynekologické příručce v Evropě začalo říkat Trotula. Vedle doporučení tlumit porodní bolesti opiáty, což šlo proti církevní doktríně, zde byly i rady ohledně makeupu a ochlupení, a společně s nimi i obecné, ne exkluzivně ženám určené poučky ohledně životního stylu a dlouhověkosti.

Pak přišla šedesátá léta šestnáctého století a Trotě byla k ničemu její sláva, která jí původně pomohla zastínit zbytek příručky. Učení mužové usoudili, že se stala chyba: žena přece nemohla napsat to, z čeho se čtyři staletí učil celý obor. Texty se začaly připisovat smyšlenému muži jménem Trottus a vydavatel Caspar Wolf zašel nejdál, když jméno Trota škrtl, nahradil mužským Eros a ženské gramatické tvary v textu pilně přepsal na mužské.

Nikdo ty knihy nezakázal, nespálil ani nestáhl z oběhu. Dál se opisovaly, dál se z nich léčilo, dál se jim věřilo. Zmizela z nich jenom autorka. Spor o to, jestli vůbec existovala, se pak vlekl až do našich časů: roku 1985 našel historik John Benton rukopis nadepsaný Practica secundum Trotam, praxe podle Troty, a historička Monica Green nakonec doložila existenci autorky i s jejím mistrovstvím. A se smutným dovětkem o všech jejích kolegyních, jejichž jména už se nikdy nedozvíme.

Tolik fakta z našeho světa. Kde a proč se může potkat magistra s linií signálních ohňů, zjistíte v povídce Labyrint paměti.