Koule vzdušné i zemité
AntiHisTor jsou povídky ze světa o kousek vedle. Proto tyhle krátké texty z našeho světa dostaly název Antifikce – obsahují totiž víceméně pravdu.
Když se řekne geniální italský vynálezce, naskočí většině lidí ten zarostlý chlapík, který vedle navrhování válečných strojů maloval tajemné ženy a odhalené muže. O něco upravenější a zhruba o 200 let mladší da Vinciho kolega se jmenoval Francesco Lana de Terzi. Jeho plány jak vzlétnout byly tak mimo, že jim nevěřil ani on sám, třebaže se dodnes kromě dalších titulů označuje jako pionýr aviatiky.
Tento jezuita z Brescie v roce 1670 vydal knihu Prodromo (celým názvem „Prodromo overo saggio di alcune inventioni nuove, premesso all’arte maestra“ – byla to doba názvů delších než leckteré dnešní video, ale o nic méně sebevědomých). Mezi jinými nápady je v ní načrtnutá létající loď, která má tvar normální lodě včetně plachty. Jenom jako takové drobné vylepšení jsou k ní připevněny čtyři obří měděné koule.
Z těchto koulí měl být pochopitelně vyčerpán vzduch. To, že uvnitř vzniklé vakuum bude lehčí než původní obsah koulí, jsme teoreticky tušili už od antiky. V polovině 17. století ale toto bylo přesvědčivě prokázáno a de Terzi tak s vakuem operoval jako se žhavou novinkou. Tak žhavou, že publikace popisující pokusy magdeburského starosty s výrobou vakua vyšla dokonce až dva roky po de Terziho Prodromu, nicméně je doloženo, že de Terzi o těchto pokusech věděl přes společné známé a byl právě jimi inspirován – proto i on ve svých návrzích počítal s mědí, kterou použil Otto von Guericke v roce 1654.
Háček byl v provedení. Kdyby koule měly být dost lehké na to, aby létaly, musely by být tak tenké, že by je vnější tlak zmuchlal jako prázdnou plechovku. Přišel na to o pár let později i Christiaan Huygens, který si de Terziho návrh pečlivě prohlédl a uzavřel, že rozpor mezi nutnou pevností, váhou a velikostí koulí je „zdánlivě nepřekonatelný“. Stačilo přitom nahradit měď látkou a vakuum horkým vzduchem a máte v ruce balon. De Terzi tak skoro trefil princip, který o 113 let později použili bratři Montgolfierové na tržišti v Annonay (horký vzduch) a o dva měsíce později Jacques Charles na Martově poli (vodík).
De Terzi se pochopitelně nedožil skutečných počátků aviatiky, a nejen to – on se jich ani nechtěl dožít. Své vlastní návrhy zavrhl s tím, že odporují kromě fyziky i Bohu. Napadlo ho totiž, že takový stroj by se dal bez problémů použít k útoku na města shora, proti kterému by nebyla obrana, a že by se tedy okamžitě začal používat ve válkách. K tomu taky samozřejmě došlo, jak už dnes víme. Jen si možná někteří z nás nevybavují, že první letecké bombardování v historii provedla naše země, když v roce 1849 pod vedením maršála Radeckého obléhala Benátky.
Vynálezce, který doufá, že jeho vynález nikdy nebude fungovat, je vzácný úkaz (zpravidla je to tak, že se geniální mozek za svým projektem tunelově žene, a pokud ho vůbec dostihne svědomí, je to až při pohledu na následky a on pak tiše fňuká do bankovek). A zatímco de Terzi si dělal starosti s pohybem na obloze, něco se mu tiše pohybovalo pod nohama.
Severní magnetický pól totiž není přibitý na místě. Geografický pól, ta pomyslná špička zemské osy, sedí pořád stejně; magnetický pól, kam ukazuje střelka, putuje. Vzniká z vířících proudů roztaveného železa hluboko v zemském jádru, a ty se neustále převalují. Posledních pár století se loudal kolem kanadské Arktidy, pak zničehonic vyrazil přes celý oceán směrem k Sibiři rychlostí kolem padesáti kilometrů za rok – a nedávno stejně prudce zpomalil na pětatřicet, což je dosud největší naměřené zpomalení.
Výrobci kompasů díky tomu zvýšené tržby neslaví; update proběhne automaticky v ruce uživatele a vlastně to nikoho nemusí zajímat. Někdo ale tyto posuny přece jen musí sledovat a plyne z toho pro něj spousta papírování. Letadla a lodě se podle magnetického severu orientují, a tak se každých pět let aktualizuje takzvaný World Magnetic Model; kdo si na dlouhou trasu pustí zastaralou verzi, mine cíl klidně o sto padesát kilometrů. A protože ranveje na letištích se pojmenovávají podle svého magnetického kurzu, čas od času je opravdu musí přečíslovat a přemalovat. Někde vezme člověk štětku a jde světu opravit sever.
Tolik fakta z našeho světa. Co potkalo de Terziho a kam se přesunul severní pól ve světě o kousek vedle, zjistíte v povídce První mechan.