Blood & Worth

Jediný člověk, který se kdy aspoň na chvíli neoprávněně zmocnil anglických korunovačních klenotů, neskončil na špalku ani na šibenici. Zemřel v posteli, ve dvaašedesáti, jako vážený muž s pozemky a rentou od krále. A jak napadne každého se základním čichem na příběh, tu rentu nedostal navzdory své krádeži, ale vlastně díky ní.

Thomas Blood byl irský dobrodruh a jeho drzost ukazuje už to, že si jen tak pro lepší dojem říkal plukovník. Za anglické občanské války stihl bojovat za krále i za Cromwella, podle toho, kdo zrovna vyhrával, a po vítězství parlamentní strany získal nějaké ty pozemky. Po návratu monarchie o ně přišel, a začal tak věnovat svůj čas různým spiknutím a únosům – dvakrát se pokusil zmocnit vévody z Ormondu a mezi tím vším si pod falešným jménem klidně provozoval lékařskou praxi v Romfordu.

Roku 1671 si vyhlédl klenoty, které tehdy hlídal stárnoucí strážce Talbot Edwards, žijící s rodinou přímo nad nimi a za drobný poplatek je ukazující návštěvám. Blood se v přestrojení za faráře s Edwardsovými spřátelil, vodil k nim „manželku“ (najatou herečku), nosil dárky a nakonec dojednal námluvy mezi svým zámožným „synovcem“ (ve skutečnosti synem) a strážcovou dcerou.

Devátého května přivedl „synovce“ i s doprovodem a než sejde nevěsta, nechal si od hostitele ukázat klenoty. V podzemí Edwardse omráčil paličkou a bodl kordem, a pak bylo zapotřebí trochu improvizovat: korunu rozklepal tou samou paličkou naplocho, aby se vešla do brašny, říšské jablko si nacpal do kalhot a žezlo, které se nevešlo, začal jeho švagr řezat pilou napůl. Jenže Edwards se probral a spustil povyk. Blood cestou ven neúspěšně vystřelil po strážném a u brány ho zatkli. Vyslýchat se pak nenechal; opakoval jedinou větu: budu se zodpovídat pouze králi. A Karel II., panovník známý svou slabostí pro drzouny, si ho skutečně nechal předvést.

Během této audience Blood například králi prozradil skutečnou cenu klenotů, mnohem nižší než uváděných sto tisíc liber – podle něj šlo o šest tisíc. Ale moc dalšího o jejím průběhu nevíme – kromě výsledku. Tím byla úplná milost a k ní irské pozemky s rentou pět set liber ročně.

Proč to Karel udělal, se historikové dohadují dodneška. Divočejší teorie naznačují, že si akci král sám objednal, ale pravděpodobnější se jeví vysvětlení, že král prostě takto uplatil člověka, který se mohl stát příliš nepohodlně mocným protivníkem a strůjcem dalšího povstání.

Blood byl neklidná povaha a tahle povedená nepovedená krádež byla spíš jednorázovým projevem jeho drzosti než nějakou typickou aktivitou. O dvě století později kradl v Londýně muž, který byl naopak založením stoprocentní zloděj, kapsář, gangster a lupič, ale svůj největší lup si nechal pro vlastní potěchu.

V osmdesátých letech devatenáctého století Adam Worth řídil mezinárodní zločineckou operaci s jediným nepřekročitelným pravidlem: žádné násilí. To už byl po všelijakých ilegálních eskapádách v různých městech na několika kontinentech usazený nějakou dobu v Londýně, Scotland Yard mu přezdíval Napoleon zločinu a bývá označován za předobraz profesora Moriartyho. A i když se Worth od kapsářství přes přepadávání zastaváren a provozování ilegální herny dostal až ke hře na vysokou společnost, pořád mu byli více nebo méně úspěšně v patách Pinkertonovi detektivové.

V květnu 1876 se u Christie’s vydražil Gainsboroughův portrét vévodkyně z Devonshiru za rekordních deset a půl tisíce liber – čerstvě nejdražší obraz světa. Koupil ho galerista William Agnew; o tři týdny později se kdosi v noci protáhl oknem galerie a plátno čistě vyřízl, v rámu po něm zbyl jen odříznutý trojúhelníček. Komu to bylo naprosto jasné? Pinkertonům – taky díky tomu, že si s nimi zpátky ve Spojených státech popovídal Worthův bývalý komplic Little Joe. Ale nic se nedokázalo, nikdo Wortha nechytil, a vévodkyně měla nového majitele.

Logika by velela prodat. Worth místo toho vévodkyni čtvrt století odmítal pustit z ruky: vozil ji s sebou přes oceán a léta s ní prý spal – plátno měl srolované pod matrací. Teprve roku 1899, zestárlý a čerstvě propuštěný z belgického vězení, vzkázal Williamu Pinkertonovi – lovci, se kterým se za ta léta stačil párkrát potkat u baru a proti vší profesní logice si s ním vypěstovat vzájemný respekt –, že je čas. William Pinkerton zajistil, že roku 1901 se vévodkyně vrátila k Agnewovi výměnou za výkupné a imunitu. Worth zemřel necelý rok poté, a Pinkerton pak jeho dětem tiše poslal sedm set dolarů a synovi obstaral práci – ano, práci detektiva.

Tolik fakta z našeho světa. O vztazích zločinců a mužů zákona ve světě o kousek vedle se dočtete v povídce Vzestupy a eskapády.